Sherlock Holmes - slash

20. září 2014 v 23:17 | Ginny :) |  Jednorázovky
Pravou rukou jsem si přidržoval klobouk proti prudkému větru a zimomřivě jsem se zachvěl, když jsem pocítil, jak mi už veškeré vrstvy šatstva docela promokly. Přikrčenýma očima, z jejichž řas odpadávaly kapky deště jako dva malé vodopády, jsem se díval směrem k baru, u kterého jsme se měli sejít. Ozývala se z něj hlasitá hudba a smích, cinkot skleniček a nějaká taneční skladba na klavír. Vztekle jsem pohlédl na své kapesní hodinky a vzpomněl si, jak mi sliboval, že přesně v osm bude tady. Zastrčil jsem je zpátky do kapsy a na malou chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem rázným krokem zamířil ke dveřím onoho podniku.
Dveře se mi rozrazily přímo před nosem a ven se vypotácel mladík do němoty opojen alkoholem, s nějakou dívkou, kterou držel kolem pasu a zpíval si nesrozumitelně opileckou píseň.
"Brej den, vašnosto," usmál se na mě a podržel mi dveře. Tedy spíš se o ně opřel, aby nespadl. Dívka, celá rudá v obličeji, se zvonivě zasmála, pomohla muži zase nalézt rovnováhu a vyvedla ho ven na ulici.
Už při prvním pohledu dovnitř podniku jsem v duchu proklel svého přítele pro jeho oblibu potloukat se kdekoli, kde je na obzoru nějaký zločin. Byla to jen jedna veliká místnost s dřevěnou podlahou ze starých tmavých prken a hrubě bíle omítlými stěnami, silně zapáchající alkoholem, se pěti velkými stoly a asi tuctem návštěvníků. Hledal jsem očima mezi nimi svého přítele, až jsem ho konečně zahlédl, jak sedí na baru a šeptá do ouška slečně v luxusně vypadajících růžových šatech, s ne příliš pečlivě vyčesaným drdolem světlých vlasů a skleničkou červeného vína v ruce. Zastrčil jsem ruce do kapes a chvíli ho pozoroval, doufaje, že vztek a ostatní různá směsice pocitů, kterou celá tahle situace ve mně vyvolala, se nepromítá v mém pohledu.
Všiml si mě po pár sekundách a vesele na mě mávl. S ironickým úsměvem jsem přikývl a doufal, že hodlá vstát a poctít mě konečně svou přítomností. Naštěstí, hlavně pro něj, na jeden nádech vypil celou sklenici vína, která mu zbývala na baru, políbil dosti vášnivě svou společnici a potácivým krokem se vydal ke mně.
Vyšel jsem ze dveří a čekal na něj venku. Při odchodu se ještě otáčel a hlasitě se loučil snad se všemi návštěvníky. Zastrčil jsem si ruce do kapes a velice kriticky ho pozoroval.
"Watsone! Jsem tak rád, že jste přišel trochu dřív," poklepal mi na rameno a široce se na mě usmál. Rychle jsem odtrhl pohled od jeho rtů a raději ho sklopil do země. No tak, tyhle myšlenky nesnášíš a chceš s nimi přece přestat, Johne, přesvědčoval jsem sám sebe a na tváři jsem se pokusil vyloudit bezstarostný úsměv, když jsem pohled opět zvedl do jeho hlubokých kaštanových očí.


"Nepřišel, ale nedělejte si s tím starosti, příteli."
"Sehnal jste drožku?"
"Zatím ne."
Měl dnes na sobě černou vestu z hedvábí, kterou si ode mě kdysi přivlastnil, bílou košili, černé kalhoty a rovněž černý kabát ze sukna proti dešti. Jeho tmavé vlnité vlasy byly jako obvykle neposedně rozcuchané a na tváři měl lehké strniště. Vlna pocitů, která se ve mně vzedmula, se nezastavitelně šířila do mých obličejových svalů a já nemohl zabránit přihlouplému úsměvu, který jsem mu věnoval, když mi cosi vyprávěl. Neslyšel jsem jediné slovo, ale zachytil jsem každičký pohyb rtů, mrknutí, nádech, výdech, gesto… všechno.
"Watsone, posloucháte mě vůbec?" zarazil se uprostřed vyprávění a vytrhnul mě tím z mých zakázaných myšlenek.
"Samozřejmě," zakoktal jsem se a opět jsem zvážněl.
"Dobrá, tak jdeme," pokynul a vyšel stejným směrem jako parta opilců, která zrovna vyšla z baru.
"Jdeme sehnat drožku?" zeptal jsem se a Holmes se zasmál.
"Jdeme přímo za nosem, Watsone."

Musela být už alespoň jedna ráno, když jsme se konečně dokolébali do našeho bytu v Baker Street. Paní Hudsonová při prvním pohledu na nás spráskla ruce a raději si zalezla do svého pokojíku, aniž by se zeptala, jestli něco potřebujeme.
Nepamatuji si, kam všude mě Sherlock Holmes vzal, ale cítil jsem se, jako bych se opil snad ve všech barech Londýna. Schody do druhého patra mi připadaly až nekonečně dlouhé a všechno jakoby se natahovalo a rozlévalo a slévalo do jednoho nepřeberného fleku, který se tvořil před mýma očima. Posledních pár schodů jsem vylezl - stejně jako Holmes celé schodiště - po čtyřech a na konci této strastiplné cesty jsem padl na záda a zíral na dřevem obložený strop, jak tančil v nekonečných kruzích. Holmes si pomohl při šplhání taháním za mou nohu, a když s její pomocí konečně vylezl také až nahoru, lehl si přímo vedle mě na břicho, tváří otočenou ke mně.
"To byla ale noc, Watsone," vychrlil nesrozumitelnou opileckou hatmatilkou a pokusil se zasmát.
"Stále ještě je, příteli," oddechl jsem si a zavřel jsem raději oči, neboť se mi z toho točení dělalo dosti mdlo.
"Máte pravdu, noc je ještě mladá!" vykřikl, načež se pokusil zvednout. Otevřel jsem oči a pobaveně ho pozoroval - nejprve si klekl a svěsil hlavu mezi ramena, pak v sobě nejspíše sebral poslední zbytky sil a postavil se na nohy. Naštěstí se včas chytil zábradlí schodiště, když se děsivě rozkymácel přímo nade mnou.
Opilost je zvláštní stav - sami sobě kolikrát přiznáme něco, o čem za střízliva nechceme ani slyšet. A najednou se nám to po pár sklenkách whiskey dostane na rozum a my pochopíme, že to není nic nového, že ta myšlenka tu byla vždy, ale ničím neopojené smýšlení ji do té doby okamžitě zavrhovalo jako nestoudný nesmysl. A přesně tato skutečnost mi došla, když jsem zespodu hleděl na vysokou svalnatou postavu Sherlocka Holmese, na jeho dlouhé nohy a širokou hruď, velké ruce a ostré rysy v obličeji, které sporé osvětlení chodby dokonale vykreslovalo. V tu chvíli má mysl mé duši už nemohla zabránit vidět ho tak, jak jsem ho od jistého okamžiku viděl už vždy, jen jsem ho tak vidět nejspíš nechtěl - jako objekt mé touhy a vášně. Nasucho jsem polkl a v duchu udělal rozhodnutí také vstát.
Posadil jsem se a spustil jsem nohy na poslední schod. Ztěžka jsem se opřel o zábradlí a velmi pomalu se zvedl. Připadal jsem si najednou až neskutečně vysoký, i když jsem byl vždy spíše malého vzrůstu. Když jsem konečně dosáhl své výšky, opět jsem na chvíli zavřel oči, abych neviděl tu spirálu tvořenou z věcí kolem mě. Zhluboka jsem se nadechl a oči otevřel. Stál jen pár centimetrů ode mě. Mohl jsem přímo cítit teplo jeho dechu, když namáhavě oddechoval s přivřenými víčky. Napadlo mě - co by se teď asi stalo, kdybych ho políbil? Poprvé bez výčitek jsem se dychtivě zahleděl na jeho tenké rty a zatoužil jsem po zakázaném ovoci více než kdy dříve. Stačilo by jen trochu pohnout hlavou a… také sebrat hodně odvahy, kterou mi dokonce ani opilost nepropůjčila. Když ani ztráta smyslů mi nedovolí vzít si, co nejvíce potřebuji, co potom?
Jsem ztracený muž. Doma na mne čeká manželka, kterou neskutečně a nekonečně miluji, a přesto stojím zde před tímto mužem, se kterým jsem tolik prožil, a užírá mě zoufalství, když myslím na to, jak málo stačí ke splnění mé touhy, a přesto se to nesmí stát. Otevřel oči a podíval se na mě a já měl co dělat, abych se nerozplakal jako malé dítě. Cožpak všechno to, co se stalo, vypěstovalo tento silný nestoudný cit jen u mě? Jsem chorý?
Dívám se do jeho očí a pokouším se číst alespoň něco, cokoli… ale vím, že u Sherlocka je to předem prohraný boj. Jeho oči skrývají více, než si pouhý člověk dokáže představit, neboť on není jen pouhý člověk. Nikdo není jako on, nikdo nedokáže tak geniálně navazovat korálky, které by jiný k sobě nikdy nepřiřadil, na jednu dlouhou nit, na které vytvoří dokonalý náhrdelník spravedlnosti. Ne, nikdo není jako Sherlock Holmes, a proto, jakože je Bůh nade mnou, mi nikdo nemůže mít za zlé a nikdo mě nemůže odsuzovat za to, jaké místo si pro něj mé srdce vybudovalo. Hleděl jsem na něj za celý náš vztah, celou naši známost, snad teprve poněkolikáté zcela upřímně. Od chvíle, kdy jsme spolu prožili první dech beroucí okamžiky, skrývám pravé pocity, které by se v pohledu normálně promítly. Teď… teď jsem se rozhodl, že je na čase, aby se je alespoň dozvěděl, když už nemají být naplněny. A s jeho pozorovacím talentem jsem věděl, že zatímco rozmýšlím nad tímto vším, on už dávno ví, co se mi honí hlavou a hlavně co jsem konečně dal najevo.
V první chvíli jsem myslel, že blouzním, v druhé jsem se striktně rozhodl, že je to jen sen. Jak tak stál naproti mně a četl výraz mých očí, jeho rty se zkřivily v jasně nemravný úsměv. Udělal krok směrem ke mně a mé zmatení a možná i obavy mne donutily trochu couvnout. Vystoupal jsem ten jeden schůdek a stál na pevné zemi chodby - a Holmes šel za mnou. Stále se přidržoval zábradlí, ale také už stál na koberci, kterým byla chodba potažena.
"Ho-Holmesi?" vykoktal jsem zmateně. Jeho úsměv se pouze rozšířil a jeho oči se zaleskly divokým plamenem. Zastavil se mi dech a cítil jsem, jak jsem zády narazil na stěnu za mnou. Mé oblečení bylo stále ještě promočené a při nárazu se mi přitisklo na záda a mrazilo mě, ale přišlo mi, jakoby ten pocit byl i nebyl - cítil jsem ho a bylo nevyhnutelné ho cítit, ale má hlava teď neměla čas na nic jiného, než na stále se přibližujícího Holmese.
Udělal ještě jeden krůček a stál ještě míň centimetrů od mého těla než na schodišti. Srdce se mi rozbušilo, když se nahnul směrem k mému pravému rameni a zašeptal mi do ucha: "V tom mokrém oblečení vám jistě musí být velmi chladno, drahý příteli."
Projela mnou vlna zvláštní energie, která mě donutila slastí přivřít víčka. Jeho hlas byl jako pozvánka do pekelného ráje, bez zpáteční jízdenky. Byla to pozvánka, která se odmítá jedině smrtí v mukách neukojené touhy. Když se jeho ruce dotkly mého pasu, viděl jsem sám sebe stát před bránou toho místa, kde se promíjejí hříchy z vášně, onoho pekelného ráje nestoudnosti a když se jeho rty zlehka dotkly mého krku, bylo to, jako bych byl nějakým silným nadlidským proudem unášen přímo do středu samotného místa. Najednou mi bylo hrozné horko a nedostávalo se mi dechu, jak jsem se snažil nevzdychnout.
Horkost jeho prvního polibku setrvala na mém krku jako malá žhavá kamínka a jeho tvář se přesunula k mé. Opřel se o mne čelem a pootevřel rty, jakoby chtěl něco říct. Stisk jeho velkých dlaní na mých bocích zesílil a on si zhluboka povzdechl.
"Měli bychom jít do pokoje, paní Hudsonová by asi nerozdýchala, kdyby nás tu takhle našla, co myslíte?" řekl tiše a usmál se. Nezmohl jsem se na nic víc než přikývnutí.
Jeho stisk povolil a Holmes se přesunul ke dveřím jen pár kroků od nás. Slyšel jsem, jak zmáčkl kliku a vešel dovnitř. Konečně jsem dovolil svým rtům slastně si povzdechnout a otevřel jsem oči. Svět se mi motal ještě víc, jak se obrovská dávka alkoholu smíchala s pořádnou dávkou hormonů, které se právě vyplavují do mé krve, která se ve mně jen vaří. Pomalu jsem se odrazil od stěny a vešel do pokoje.
Zavřel jsem dveře, takže sem přestalo dopadat světlo z chodby. Byla to Holmesova ložnice. Byl jsem tu jen párkrát, ale o rozmístění nábytku jsem měl docela přehled. Zamířil jsem k místu, kde jsem odhadoval, že se nachází jeho velká postel s nebesy.
"Dávej pozor, Johne, ať o něco nezakopneš," uslyšel jsem z toho místa najednou jeho hlas. Tykal mi - poprvé v životě. Usmál jsem se a konečně rukama našmátral postel. Opatrně jsem na ni vlezl a snažil jsem se prohlédnout tmou.
Najednou mi jeho ruka přejela po hrudníku a jemně na něj zatlačila, což mě přinutilo ponořit se do hromady měkkých polštářů. Konečně jsem trochu viděl - jeho tvář se mi zjevila jen chvíli před tím, než mě políbil.
Byla to extáze, kterou nedokážu ani teď popsat, i po tom, co se tyto situace opakovaly již víckrát. Líbal jsem ho snad hodiny, a pořád jsem neměl dost, prohraboval jsem jeho jemné dlouhé vlasy a hladil ho po nahých svalnatých zádech. Cítil jsem teplo jeho dlaně, když mě hladil po tváři a po hrudi a břiše, a cítil jsem žár mého chtíče, když mi přejel po stehně. A v tu chvíli už mi bylo jedno, jestli je má touha chorá a nesprávná, jestli jsem blázen nebo podivín, dokonce teď s odstupem musím trochu s černým svědomím přiznat, že jsem úplně zapomněl na Mary, paní Hudsonovou, na celý svět… Protože mým celým světem byla tato noc, tato postel, tento muž, tyto pocity… A takový svět byl mnohem větší, než kterýkoli jiný.
Strhl ze mě mokrou vestu i košili a odhodil je do tmy.
"Bože Holmesi, ani netušíš, jak dlouho jsem o něčem takovém jen snil," procedil jsem skrz zuby, které jsem měl sevřené neskutečnou touhou. Uchopil jsem ho pevně za ramena a praštil s ním do matrace. Měl pravdu, když říkal - noc je ještě mladá.
"To se pak musím pokusit tvé sny předčít," zašeptal Sherlock, než jsem ho opět umlčel vřelými polibky.
Ta noc byla jedním z nejkrásnějších zážitků v mém životě. Dělat špatné věci je občas lepší, než se striktně držet pravidel a dusit proto v sobě lásku a touhu, která nás přitom při svém naplnění může dovést k obrovskému štěstí. Pamatuji si, že když jsem usínal, Holmes kouřil doutník, lehce mě hladil ve vlasech a na tváři měl zvláštní výraz, který u něj vídám jen málokdy - výraz dokonalého uspokojení a optimismu. Jeho oči zářily a žhnuly do noci. Vůbec netuším, kdy tenkrát usnul, ale když jsem se ráno probudil a rychle spěchal za Mary, aby neměla starosti, musel jsem si dávat dobrý pozor, abych ho nevzbudil, jelikož jeho ruka spočívala na mém břiše a peřina byla mezi námi celá propletená. Políbil jsem ho na čelo, než jsem odešel… a to byl začátek mého dalšího velkého dobrodružství s Sherlockem Holmesem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Desire Desire | E-mail | 4. ledna 2015 v 19:57 | Reagovat

Tak takhle jednorázovka se mi líbila strašně,. :) Je to ze starého Sherlocka a to mi na tom líbí nejvíc. Klidně to mohlo být součástí jednorázovky, píšeš dobře. :)
Vážně hezké čtení, použité pěkné slova... Jen ten konec... Já osobně nemám ráda Mary, takže představa, že by byl společně s Mary a zároveň se Sherlocke, přičemž Mary by byla jeho láska a Sherlock jeho touha, obojí zároveň, mi je tolik proti srsti. Ach. Je to krásně napsané. Tohle je spíš takový můj osobní problém. :) Děkuji.

2 Mr. Mr. | 27. srpna 2015 v 10:16 | Reagovat

Fakt bomba :O pis dal :( chci si precist dalsi :D :(

3 Helena Helena | E-mail | 14. listopadu 2015 v 1:36 | Reagovat

Jo, přesně, chtělo by to pokráčko, v němž Mary elegantně vyklidí pole. Nabrnkne si milence, rozvedou se, umře; to bych ponechala na Tvé inspiraci. Podstatné je, aby se John vrátil do Baker Street a neodcházel od Sherlocka za nějakou takovou... Taky ji nemůžu vystát, protože mezi nima zavází, což je mi trnem v oku. Jinak se mi to moc líbilo, jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters