Můj opravdu šílený, ale úžasný sen, který pobaví nejen hokejové fanoušky!:D

18. května 2013 v 16:08 | Ginny:) |  Jednorázovky

Tohle je v povídce přepsaný můj sen z minulé noci :D .. Kdo by nevěděl, kdo je Claude Giroux a Alexander Radulov, přikládám obrázky obou - první je Radulov, druhý je Claude :) .. I když nejste fanoušci hokeje, určitě vás to pobaví ! :D Sice je to delší, ale podle mě to stojí za přečtení ! ;) NEZAPOMEŇTE KOMENTOVAT A HLASOVAT V ANKETĚ !! :))Alexander RadulovClaude GirouxClaude GirouxClaude GirouxClaude Giroux

Pomalu se mi vracelo vědomí. V hlavě mi tepala tupá bolest a měla jsem ztuhlé končetiny. Otevřela jsem oči a byla jsem velice ráda za přítmí, protože i to slabé světlo, které se sem dostalo, mě řezalo v očích.
Párkrát jsem prudce zamrkala a chytla jsem se za bolavou hlavu. Co se to vlastně stalo?
Uslyšela jsem vedle sebe šustnutí a následně mi někdo položil ruku na rameno.
"Hej, Market, slyšíš?" šeptl mi do ucha Claude, podepřel mě pod rameny a pomohl mi sednout si.
"Jo," zachraptěla jsem. Můj hlas zněl tak slabě… Znovu jsem zavřela oči a pokusila se zkontrolovat, co všechno mě bolí a jak se cítí můj organismus. Byla jsem vysílená, slabá jako čaj, v hlavě mi pořád třeštilo a nohy a ruce potřebovaly pořádně rozhýbat.
"Pomoc mi prosím vstát," požádala jsem Claudeho, který mě jen starostlivě pozoroval.
"Jsi si jistá?" pozvedl obočí a rychle mě podepřel, když jsem se začala zvedat sama.
S jeho asistencí jsem si stoupla na nohy, chvíli jsem jen tak stála, snažila se udržet rovnováhu a rozhlížela se kolem.
"Tušíš alespoň, kde to jsme?" obrátila jsem se na mého spoluvězně a začala rázovat po pokoji.
"Vůbec ne. Probudil jsem se před chvílí," pokrčil rameny.
Takže od začátku.


Claude Giroux, slavný hokejista, spoluhráč mého přítele, momentálně můj spoluvězeň a já, Markéta, obyčejná holka, která se sblížila s hokejovou hvězdou a bláznivě se zamilovala. Byli jsme spolu jen na drinku, jako přátelé, pak se to nějak zvrtlo a skončili jsme spolu v posteli. Byli jsme z toho špatní, protože jsme oba zadaní, ale co se stalo, stalo se. Nemluvili jsme spolu asi týden a… Najednou nám oběma přišel výhružný dopis, ve kterém stálo, že tentokrát jsme to vážně podělali. Ten dopis jsme dostali včera. Dnes trčíme v nějaké kobce, která působí spíš jako pokoj v psychiatrické léčebně, spolu, a naprosto netušíme, jak jsme se dostali z domova. Oba jsme se probudili, ještě než nás sem převezli, ve velké černé dodávce. Byl to šok, ale naštěstí jsme na to byli dva… Když jsme se konečně aspoň trochu sebrali, dodávka zastavila, velké zadní dveře se otevřely a vstoupil muž v kukle, který nás nějakou omamnou látkou opět uspal.
To vše mi proletělo hlavou, jakoby se to stalo před milióny let, i když to mohlo být jen pár hodin.
"Proč?" vyklouzla mi z úst otázka, kterou jsem si kladla za každou větou, kterou jsem si připomenula nedávné dění.
Claude jen zavrtěl hlavou, pokrčil rameny a sedl si na starou rozvrzanou nemocniční postel u holé bílé stěny celkem velké místnosti. Schoval hlavu do dlaní a zhluboka dýchal.
Ve stěně naproti dveřím bylo okno. Velké, francouzské okno, které bylo nejspíš soustředěno na jih, protože jím sem i přes tlusté desky, kterými bylo zatlučeno, proudilo docela hodně světla. Přešla jsem k němu a snažila jsem se najít mezírku mezi prkny, abych zahlédla alespoň něco venku, ale dotyčný svou práci odvedl dobře, mezi deskami bylo místo jen a jen pro sluneční paprsky.
"Dělá se mi z toho na nic," pípl Claude, sundal dlaně z obličeje a vrhl na mě pohled plný zoufalství a já… cítila vinu. Šli jsme do toho oba, ale připadalo mi, jako bych byla já ten hlavní aktér.
"Ale no tak," pokusila jsem se o milý úsměv a sedla si na zem naproti němu. "Všechno bude zase dobrý, uvidíš."
Od dveří padl do místnosti stín. Až teď jsem na ně soustředila svoji pozornost… Měly ve vrchní části poměrně velké obdélníkové okno, kterým sem nakukoval hrubý mužský obličej.
"To ne, Radulov!" zaúpěl Claude a znovu si schoval obličej do dlaní, jako by mu to mělo pomoci. Chvíli jsem se vydržela dívat svému vězniteli do očí, ale jeho ďábelský pohled nešel příliš dlouho vydržet. Sklopila jsem oči do podlahy… A stín zmizel. Otočila jsem se znovu ke dveřím - nikdo tam už nestál. Znala jsem Radulova až příliš dobře z mistrovství světa - velice zákeřný a nepříjemný ruský hokejista, který se nezastaví před žádnou hrubostí.
"Claude?" špitla jsem s očima stále připíchnutýma k oknu ve dveřích.
"Hm?" ozvalo se přidušeně z jeho dlaní.
"Myslím, že teď máme šanci utéct!" podívala jsem se na něj s jiskřičkami naděje v očích.
Claude si odkryl obličej a se strachem na mě zíral. "Zabije nás!" zašeptal, vyděšený k smrti, a také se podíval směrem ke dveřím.
"Udělá to tak i tak," pokrčila jsem rameny, aniž bych si plně uvědomovala, co jsem právě řekla. Nesměla jsem si to uvědomit, jinak by mě příliš pohltil strach a už bych nebyla ničeho schopna.
Claude pomalu, ztrápeně, přikývl.
"Tak jdeme?" postavila jsem se na nohy a vyčkávavě mu tleskla před očima.
"Dobře," odpověděl nejistě po dlouhé chvíli váhavého mlčení.
Povzbudivě jsem se usmála a pomalu jsem přešla ke dveřím. Nakoukla jsem do okna, abych zkontrolovala situaci. Vypadalo to, že dveře vedou do dlouhé chodby - hned nalevo vedle dveří z naší cely byly schody dolů, naproti přes chodbu dveře do nějaké kanceláře a nalevo dveře do další místnosti, kde se podle všeho nacházel mafián, který nás věznil. Potichu jsem otevřela dveře a ještě pro jistotu vykoukla ven… a to jsem neměla dělat. Radulov mě nejspíš zahlédl. Naštěstí si to hned neuvědomil, takže jsem se stačila rozběhnout a rychle skočit do místnosti, která byla přes chodbu naproti - Claudeho jsem jen zahlédla, jak běží po schodech dolů.
V momentu, kdy jsem se rychle schovala za otevřené dveře místnosti, do které jsem prchla, Radulov vyšel na chodbu a vztekle se rozhlížel. Pak se rozhodl následovat Claudeho po schodech dolů.
"Bože, prosím, ochraňuj ho," zašeptala jsem si sama pro sebe a opatrně, co nejtišeji, jsem zavřela dveře.
"Markétko, co tady děláš?" ozval se za mnou onen notoricky známý krákavý hlas, který se nedal zaměnit. Nevěřícně jsem se ohlédla… a vážně. Za stolem seděla moje třídní učitelka a probírala se štosem papírů. Chtěla jsem jí něco odpovědět, ale to už jsem zaslechla těžké kroky na chodbě, které mohly patřit jedině muži vyšší výškové i váhové kategorie, jako je Radulov.
Vedle stolu, za kterým seděla třídní, byl ještě jeden - rozlomený ideálně tak, že jsem se za něj mohla schovat. Udělala jsem pár rychlých kroků a vlezla pod něj.
"Prosím, chraňte mě, neříkejte mu, že tady jsem, chce mě zabít," kladla jsem na srdce třídní, i když jsem na ni vůbec neviděla. "Prosím, nic neříkejte, zabije mě!"
Dveře se otevřely.
"Dobrý den," zakrákala téměř přátelsky učitelka. Ze svého stanoviska jsem jen viděla její nevkusnou dlouhou sukni a těžké mužské boty, které vstoupily do místnosti, bohužel i se svým majitelem.
"Dóbry," pozdravil zpět a i když jsem ho nemohla vidět, přímo jsem cítila, jak se pečlivě rozhlíží po místnosti. Byla jsem si na sto procent jistá, že mě vidí, že jen dramatizuje celou situaci a napětí v mém břiše vrcholilo. Doufám, že mě alespoň zabije dříve, než se nervozitou pozvracím.
"Co byste si přál, pane?" ptala se učitelka, jako bych jí před pár sekundami vůbec nic neřekla. Začínala jsem tušit, jak moc zlé to je.
"Ztrátila se mi jedna kámaradka… Určitě ji znáte, jmenuje se Márketka. Neviděla ste ji?" postupoval Radulov hlouběji do místnosti, čím dál tím blíže ke mně. Vidí mě. Každou chvílí se zohne a podívá se přímo na mě. Jsem si jistá… Ach bože. Pevně jsem zavřela oči a odmítala je otevřít.
"Ale jistě, je tady, jen se stydí a schovává se. Asi hrajete nějakou hru, že? No tak, Markétko, vylez."
Nevěřícností jsem otevřela oči, abych se ujistila, že to vážně řekla… A pak se stal zázrak. Radulov změnil směr a postoupil k sedačce, která se nacházela naproti stolu, pod kterým jsem seděla. Nebyla daleko, maximálně na deset kroků (pro Radulova pět), ale byla to šance. Všechen ten vztek, co se ve mně nahromadil z toho, že mě třídní práskla a nevěřila mi, se nyní soustředil v mých žilách a vyprodukoval obdivuhodné množství adrenalinu…
Vyklouzla jsem zpoza stolu, udělala dva velké kroky, abych chytla balanc a rozběhla jsem se co nejrychleji z místnosti ven, chodbou až ke schodům a po schodech dolů.
"Tady si, ty svině malá! Póčkaj, až tě chytim!" zařval Radulov, pokusil se po mně chňapnout, ale upadl, a než se zvedl a rozběhl, získala jsem drahocenný náskok.
"On opravdu… to… co… proč…?" mumlala zmateně třídní a s očima navrch hlavy pozorovala celou tu scenérii.
To já už byla na úpatí schodiště a s radostí jsem zjistila, že stojím před východem z budovy. Rychle jsem vyběhla ven a oslepena slunečním svitem jsem běžela rovnou za nosem…
A pak, jako bych se vrátila v čase.
Najednou jsem běžela Paříží, ulicí, kterou jsem dobře znala, protože jsem jí procházela každý den z dvou týdnů, které jsme tady s manželem strávili na líbánkách.
Ovšem teď nebyl čas na vzpomínky. Byla jsem ráda, že alespoň konečně vím, kde jsem. A taky, že Radulov je dost daleko na to, abych mohla nepozorovaně vběhnout do jedné šikmé uličky odbočující z bulváru, přes který jsem právě přebíhala.
Měla jsem štěstí, že byly letní prázdniny, ulička byla plná turistů i Pařížanů a neměla jsem problém splynout s davem. Na konci uličky jsem zahnula do další, ještě užší, kde spoustu lidí sedělo na zahrádce nějaké velké pizzerie a pojídalo brzký oběd.
Zmírnila jsem tempo a konečně popustila uzdu vzpomínkám. Do tohohle podniku jsme chodili každý den na snídani… Je to tak romantické. Malá, uzoučká ulička kousek od centra města, výborné jídlo a historická budova… Tady je to jako v ráji.
Tedy, bylo, dokud jsem necítila pevný stisk na svém rameni. Prudce jsem se otočila a byla jsem připravená se podívat tak o tři hlavy nade mě, do rozšklebené tváře toho všiváka Radulova, ale čekalo na mě překvapení.
Za rameno mě dosti bolestivě držela mladá, modrooká blonďatá Ruska. Vlasy měla spletené do copu, obličej pěkný, ale pokrytý spoustou pih a ústa se jí kroutila v potěšeném, zákeřném úsměvu. Po její pravé i levé straně stály její kolegyně - zjevně obě Rusky, jedna také blondýna s culíkem vyčesaným vysoko na temeni hlavy a zelenýma pronikavýma očima a druhá zrzka, vlnité vlasy po ramena měla rozpuštěné a zaujatě, možná i trochu vyděšeně, mě pozorovala oříškově hnědýma očima.
"Tak tě máme," pronesla vítězoslavně dívka, co mě držela a ostatní spokojeně pokývaly hlavou.
"Holky, prosím, domluvme se. Jestliže mě chytne, zabije mě! Jen kvůli jedné nevěře. No tak, prosím, slitujte se."
Bylo to ponižující, takhle škemrat, ale měla jsem na výběr?
Chvíli se na mě zamyšleně dívaly, ale pak… se začaly smát. Sklopila jsem hlavu a očekávala konec - Radulov už musel být nedaleko.
V tu chvíli ovšem dorazila spása, mezi zrzku a copatou bloncku se prodral roztomilý, zrzavohnědý obličej a zadýchaně pronesl: "Co tady tak stojíš? Radulov už je za rohem! Dělej!"
Otočily se na něj pohledy všech Rusek, chvíli na něm setrvaly a pak se otočily opět ke mně.
"S tímhle jsi spala?" zeptala se s přihmouřenýma očima zrzka a znovu si s lehkým úsměvem prohlédla Claudeho hezky odspoda až nahoru, což ocenil zmateným, lehce znechuceným pohledem.
"Jo, to je on," povzdechla jsem si. Není snad v takové situaci úplně jedno, kdo všechno to ví?
Holky se po sobě podívaly, kývly na sebe a k mému obrovskému překvapení i na mě.
"Tak jdeme, víme, kam vás schováme! Ale pohyb!" sykla copatá a pustila mě. Na rohu ulice jsem ještě stihla zahlédnout Radulův vzteky pokřivený obličej, než jsem se rozběhla za Claudem a třemi Ruskami.
Neběželi jsme dlouho - na konci ulice se zastavili u vysokého domu s nápisem Art école. Netušila jsem, co to znamená, ale podle zvuků různých hudebních nástrojů a lidských hlasů jsem usoudila, že to bude něco na způsob hudebky.
A nemýlila jsem se. Hned v prvním patře jsme vpadli do malé učebny, kde se chystal chlapecký sbor… Chlapecký sbor kastrátů. Jejich učitelka byla velice překvapená, ovšem naše průvodkyně pronesly pár rychlých ruských vět a ona jen přikývla a ukázala na dvě velké dvoupatrové postele, abychom se tam schovali, než se oni nachystají, a potom nás vyvezou z Paříže ven.
Už zase jsem slyšela na chodbě dupot těch strašlivě těžkých kroků, takže jsem si hodně rychle pospíšila, abych si vlezla pod první dvoupatrovku, zatímco ostatní už byli schovaní.
Už o pár sekund později se dveře rozrazily podruhé. Učitelka začala hlasitě protestovat a chlapci začali zděšeně křičet - tak o dvě oktávy výš, než by člověk předpokládal.
Sice jsme byli v hrozivé situaci, ale to nic neměnilo na tom, jak moc to bylo vtipné… Strčila jsem si pěst do pusy, abych se nezačala smát a slyšela jsem, že ten nade mnou, předpokládala jsem, že to byl Claude, měl podobný problém. Radulov naštěstí prohodil s učitelkou jen pár nejspíš ne moc slušných slov v ruštině a vztekle odešel.
Leželi jsme skrytí ještě dobrých pár minut, abychom měli jistotu, že nebezpečí je zažehnáno, pak jsme všichni vylezli ze svých úkrytů, podívali se po sobě… a začali jsme se strašně smát. Učitelka a hlavně chlapci na nás vrhali jeden opovržlivý pohled za druhým, ale ten šílený výbuch smíchu prostě nešel zastavit.
Po chvíli jsme se konečně uklidnili, utřeli si slzy a rozpohybovali bolavé břicha a spolu se sborem nasedli do velkého autobusu, který měl na čelním skle cedulku: Philadelphie.
S Claudem jsme se po sobě spokojeně podívali a zastavili se… Počkali jsme, až všichni nasednou - oba jsme stáli na opačné straně davu valícího se do autobusu. Když procházel poslední, zřejmě nejstarší člen sboru, povýšeně a nanejvýš uraženě se nejprve otočil nalevo na Claudeho a pak i na mě napravo a vysokým hláskem písknul: "Styďte se!" a rázně vyšel schody do autobusu.
S Claudem jsme se na sebe podívali a začali jsme se oba opět smát. Každý jsme udělali jeden krok a najednou jsme stáli těsně u sebe… Zavál celkem prudký vánek a veškerá romantika byla pryč s tím, že veškeré moje vlasy jsem měla v obličeji.
Claude se začal smát. Pomohl mi je zkrotit a dal mi je za ucho… A pak zcela nečekaně mě vzal kolem pasu a pevně, vášnivě mě objal.
Také jsem ho objala rukama kolem krku a na tváři mi pohrával spokojený úsměv.
Odtáhl se ode mě, ale nepustil mě. "Takže jedeme domů?" pohodil hlavou směrem k autobusu, který na nás, hned jak to dořekl, zatroubil.
"Už to tak vypadá, že?" povzdechla jsem si a znovu se podívala na cedulku Philadelphie, která udávala cíl tohoto autobusu.
"Ale co doma," zašklebil se Claude, opřel si své čelo o mé a přitáhl si můj pas ještě blíž k sobě, "když tady tě mít můžu a tam ne."
Taky jsem se ušklíbla a rozcuchala mu jeho vlnité pěstěné vlasy, o kterých jsem nikdy nevěděla, jestli jsou hnědé, nebo zrzavé a pevně jsem se zahleděla do jeho hnědozelených nevinných dětských oček.
"Víš… Máš pravdu," přikývla jsem a přitiskla své rty na jeho. Jednou rukou, kterou jsem měla kolem jeho krku, jsem ho hladila po zádech a druhou ukázala velice neslušné gesto v podobě zvednutého prostředníčku na pasažéry autobusu, kteří nám začali zpívat píseň Wonderful world. Nepomohlo to, zpívali dál, ale autobusák už se tak naštval, že nastartoval, ještě naposled nám zatroubil a ujížděl pařížskou ulicí pryč.
Schovala jsem svůj prostředníček zpátky do dlaně a raději jsem ruku využila k tomu, abych Claudeho laskala ve vlasech.
Ať už bylo před tímto okamžikem cokoli, ať už bude cokoli po něm, byla to sakra nádhera, líbat se s úžasným chlapem v nádherné uličce v Paříži při zapadajícím slunci a doznívající písni od génia Luise Armstronga.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anonymus anonymus | 19. května 2013 v 21:17 | Reagovat

No tak to je skvělý!! :D

2 Ginny Ginny | E-mail | Web | 20. května 2013 v 14:20 | Reagovat

[1]:: Moc děkuji :D:))

3 Anet Anet | 18. července 2013 v 0:48 | Reagovat

Skvěle jsi to napsla, ale teda abych byla uprimna ten hokejsta se mi teda vubec ale vubec nelibi xDDD mam jinci prectavu o sexy chlapovi ....xDD ale jinac skveli!!!!!

4 Alyx Alyx | Web | 26. září 2013 v 21:44 | Reagovat

Tak to je dokonalý! :33 heh, taky ulítávám na hokejistech :3 ;)) :D přijdou mi nějak hezčí než fotbalisti, mají takovou jinou jiskru, jestli mě chápeš, jak to myslím ;) :D (nic proti fotbalu) no, teď jsem se do toho zamotala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters