Taková ta povídka, která může znít jako trapný americký film. 2

17. března 2013 v 22:05 | Ginny O:) |  Jednorázovky

Rozhodla jsem se to napsat tučně, protože mám pocit, že to přehlížíte :( Chci komentáře lidi, názory a kritiky, prosím! Jen do mě ! O:) :D

Učitelka přišla, díky bohu, asi o pět minut později.
"Velice se omlouvám, zapomněla jsem si křídy v kabinetu, musela jsem pro ně znova běžet, aby pro vás byly ty zápisky srozumitelné," omlouvala se, mezitím, co klopýtala překážkovou dráhou, které udělaly z uličky tašky mých spolužáků, ke katedře.
Třída se líně postavila.
"Dobré ráno," řekla s energickým úsměvem paní Dereková, když se bez vážnějších zranění, jen trochu zapocená, nakonec ke katedře dostala.
Třída jen něco nesrozumitelně zamrmlala a posadila se. Rozhlédla jsem se po svých spolužácích a zvučně sykla: "Nechá se někdo vyzkoušet?"
Aniž by se na mě někdo otočil, všichni nesouhlasně zavrtěli hlavou.
Kruci, ulevila jsem si a jen tak pro jistotu otevřela sešit, abych si alespoň přečetla, co to vlastně bereme.
"A co takhle vy, slečno Cooperová?" usmála se na mě rádoby sladce paní Dereková a začala na tabuli psát zadání příkladu.
"Och, to ne," špitla jsem, zatímco se na mě upíraly soustrastné pohledy všech mých spolužáků.
Samozřejmě, že to byl jeden z nejtěžších typů příkladů kvantové mechaniky, té odporné, zpropadené, nepochopitelné kvantové mechaniky!
Učitelka dopsala a vyzývavě na mě pohlédla.
"No tak, kdepak vás mám, Sáro?"
"Už jdu," ozvala jsem se otráveně a pomalu, abych si stihla přečíst ještě alespoň dva vzorečky, jsem se zvedla z lavice a kráčela k tabuli jako na popravu.

Tentokrát byl zvuk zvonku ještě krásnější, než kdy dříve. Dveře jsem spíše rozrazila, než otevřela, a naštvaně vyběhla na chodbu. V ruce mi cinkaly klíče, když jsem sbíhala schody do šaten. Těsně po zvonění tady ještě nikdo nebyl, za což jsem byla velmi ráda. Za čtyři roky na tomto gymnáziu jsem si tady našla dost přátel, takže byla velká šance, že bych někoho potkala, kdybych šla jen o pár minut později. Což jsem rozhodně nechtěla.
Ze zkoušení jsem dostala čtverec, protože ten příklad prostě nešel vypočítat! Teorii jsem taky zrovna moc nechápala, takže jsem věděla, že jsem si tu známku zasloužila. Ale to neměnilo nic na tom, jak moc mě naštvala. Odemkla jsem si svou skříňku, vyndala učebnici biologie, znovu ji zavřela, zamkla a otočila se k východu. Málem jsem vrazila do svého exspolužáka Jimiho.
"Jé, čau Sáro, promiň, neviděl jsem tě," zahučel na mě z dvoumetrové výšky s širokým úsměvem.
"V pohodě," utrousila jsem a pokusila se prodrat kolem jeho zavalitého těla ven.
"Jejda, je tu tak málo místa," smál se poněkud nervózně Jimy a pokoušel se pro mě uvolnit místo.
Nebo ty ho tak moc zabíráš, pomyslela jsem si, ale neřekla nic. Věděla jsem, že Jimy jedovaté poznámky hodně špatně snáší a já neměla ve zvyku dávat ostatním lidem sežrat mojí špatnou náladu.
Nakonec se Jimy vmáčkl na stěnu, jak jen to šlo a já konečně mohla dýchat. Upravila jsem si pomačkané oblečení a rozcuchané vlasy a s pohledem připíchnutým k zemi se vracela zpátky kolem ostatních šaten do třídy.
"Sáro! Sáro, počkej!" uslyšela jsem za sebou klapot podpatků a jen velice neochotně se zastavila.
"Čau, Hillary," pokusila jsem se o co nejmilejší úsměv, ale i tak jsem byla přesvědčená, že se na ni šklebím jako na něco mléčného, co stálo nejméně měsíc v létě na sluníčku.
"Nazdar, Sáro, ehm… ty letos maturuješ, viď?" zamrkala na mě svými umělými řasami. Napadlo mě, jestli by se na jejím vnějšku vůbec našlo něco pravého.
Jo, ten přihlouplý výraz hlásající: pozor, jsem husa.
"Jo," odpověděla jsem prostě a dál na ni nechápavě civěla. S Hillary jsme se nikdy moc nebavily, i přesto, že jsme byly sousedky. Možná to bylo tím, že Hillary byla prvačka a já čtvrťačka, bylo mezi námi pět let, během kterých se můj mozek, díky bohu, vyvinul z úrovně toho Hillaryného.
"Myslela jsem si to. Takže, mám pro tebe návrh, který by koneckonců pomohl nám oběma!" rozhodila rukama a vyčkávavě se na mě podívala. "Mohla bys mi prosím poradit s fyzikou? Mně bys tím moc pomohla a ty by sis to alespoň zopakovala a…"
"Hillary, o tomhle teď ne," skočila jsem jí do řeči, otočila se na podpatku a odešla, zatímco Hillary zůstala stát s otevřenou pusou a nechápavým, ublíženým výrazem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 42.3% (116)
Možná... 30.7% (84)
Ne 27% (74)

Komentáře

1 Jana Jana | Web | 20. března 2013 v 18:11 | Reagovat

Povídka je celkem zajímavá, ale chybí jí šmrnc a něco, co by čtenáře donutilo u ní zůstat. Co kdyby Sára nešla ke zkoušení, nebo té prvačce řekla něco zlého? Bylo by to mnohem zajímavější. Samozřejmě ale  existují lidé, kteří takové povídky vyhledávají. Záleží na vkusu.
Jinak je to slohově dost dobré a oceňuji, že umíš psát přímou řeč. Jen tak dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters