Březen 2013

Taková ta povídka, která může znít jako trapný americký film. 2

17. března 2013 v 22:05 | Ginny O:) |  Jednorázovky

Rozhodla jsem se to napsat tučně, protože mám pocit, že to přehlížíte :( Chci komentáře lidi, názory a kritiky, prosím! Jen do mě ! O:) :D

Učitelka přišla, díky bohu, asi o pět minut později.
"Velice se omlouvám, zapomněla jsem si křídy v kabinetu, musela jsem pro ně znova běžet, aby pro vás byly ty zápisky srozumitelné," omlouvala se, mezitím, co klopýtala překážkovou dráhou, které udělaly z uličky tašky mých spolužáků, ke katedře.
Třída se líně postavila.
"Dobré ráno," řekla s energickým úsměvem paní Dereková, když se bez vážnějších zranění, jen trochu zapocená, nakonec ke katedře dostala.
Třída jen něco nesrozumitelně zamrmlala a posadila se. Rozhlédla jsem se po svých spolužácích a zvučně sykla: "Nechá se někdo vyzkoušet?"
Aniž by se na mě někdo otočil, všichni nesouhlasně zavrtěli hlavou.
Kruci, ulevila jsem si a jen tak pro jistotu otevřela sešit, abych si alespoň přečetla, co to vlastně bereme.
"A co takhle vy, slečno Cooperová?" usmála se na mě rádoby sladce paní Dereková a začala na tabuli psát zadání příkladu.
"Och, to ne," špitla jsem, zatímco se na mě upíraly soustrastné pohledy všech mých spolužáků.
Samozřejmě, že to byl jeden z nejtěžších typů příkladů kvantové mechaniky, té odporné, zpropadené, nepochopitelné kvantové mechaniky!
Učitelka dopsala a vyzývavě na mě pohlédla.
"No tak, kdepak vás mám, Sáro?"
"Už jdu," ozvala jsem se otráveně a pomalu, abych si stihla přečíst ještě alespoň dva vzorečky, jsem se zvedla z lavice a kráčela k tabuli jako na popravu.

Tentokrát byl zvuk zvonku ještě krásnější, než kdy dříve. Dveře jsem spíše rozrazila, než otevřela, a naštvaně vyběhla na chodbu. V ruce mi cinkaly klíče, když jsem sbíhala schody do šaten. Těsně po zvonění tady ještě nikdo nebyl, za což jsem byla velmi ráda. Za čtyři roky na tomto gymnáziu jsem si tady našla dost přátel, takže byla velká šance, že bych někoho potkala, kdybych šla jen o pár minut později. Což jsem rozhodně nechtěla.
Ze zkoušení jsem dostala čtverec, protože ten příklad prostě nešel vypočítat! Teorii jsem taky zrovna moc nechápala, takže jsem věděla, že jsem si tu známku zasloužila. Ale to neměnilo nic na tom, jak moc mě naštvala. Odemkla jsem si svou skříňku, vyndala učebnici biologie, znovu ji zavřela, zamkla a otočila se k východu. Málem jsem vrazila do svého exspolužáka Jimiho.
"Jé, čau Sáro, promiň, neviděl jsem tě," zahučel na mě z dvoumetrové výšky s širokým úsměvem.
"V pohodě," utrousila jsem a pokusila se prodrat kolem jeho zavalitého těla ven.
"Jejda, je tu tak málo místa," smál se poněkud nervózně Jimy a pokoušel se pro mě uvolnit místo.
Nebo ty ho tak moc zabíráš, pomyslela jsem si, ale neřekla nic. Věděla jsem, že Jimy jedovaté poznámky hodně špatně snáší a já neměla ve zvyku dávat ostatním lidem sežrat mojí špatnou náladu.
Nakonec se Jimy vmáčkl na stěnu, jak jen to šlo a já konečně mohla dýchat. Upravila jsem si pomačkané oblečení a rozcuchané vlasy a s pohledem připíchnutým k zemi se vracela zpátky kolem ostatních šaten do třídy.
"Sáro! Sáro, počkej!" uslyšela jsem za sebou klapot podpatků a jen velice neochotně se zastavila.
"Čau, Hillary," pokusila jsem se o co nejmilejší úsměv, ale i tak jsem byla přesvědčená, že se na ni šklebím jako na něco mléčného, co stálo nejméně měsíc v létě na sluníčku.
"Nazdar, Sáro, ehm… ty letos maturuješ, viď?" zamrkala na mě svými umělými řasami. Napadlo mě, jestli by se na jejím vnějšku vůbec našlo něco pravého.
Jo, ten přihlouplý výraz hlásající: pozor, jsem husa.
"Jo," odpověděla jsem prostě a dál na ni nechápavě civěla. S Hillary jsme se nikdy moc nebavily, i přesto, že jsme byly sousedky. Možná to bylo tím, že Hillary byla prvačka a já čtvrťačka, bylo mezi námi pět let, během kterých se můj mozek, díky bohu, vyvinul z úrovně toho Hillaryného.
"Myslela jsem si to. Takže, mám pro tebe návrh, který by koneckonců pomohl nám oběma!" rozhodila rukama a vyčkávavě se na mě podívala. "Mohla bys mi prosím poradit s fyzikou? Mně bys tím moc pomohla a ty by sis to alespoň zopakovala a…"
"Hillary, o tomhle teď ne," skočila jsem jí do řeči, otočila se na podpatku a odešla, zatímco Hillary zůstala stát s otevřenou pusou a nechápavým, ublíženým výrazem.

Taková ta povídka, která může znít jako trapný americký film.

15. března 2013 v 18:29 | Ginny O:) |  Jednorázovky
Obvykle takové věci nepíšu, o tom se můžete přesvědčit u jiných děl, které jsem sem přidala, ale dneska jsem na to prostě měla náladu, tak chci znát něčí názor :) Takže - komentáře jsou více než vítány! :)


Strnule jsem zírala na bublinky tančící v malé flašce jemně perlivé vody s višňovou příchutí, tu jsem měla nejraději. Věděla jsem, že se na mě učitelka mračí, protože ležím na lavici a úplně bezstarostně nevnímám nic z toho, co říká, ale byla jsem příliš mimo na to, abych se soustředila. Pořád jsem viděla před očima ten jeho úsměv a pohled a hlavou mi zněla všechna jeho slova. Bylo to tak… neskutečné! Opravdu se to stalo?
Klopýtla jsem na nerovnosti na chodníku a klekla jsem si na všechny čtyři. To nám to ten den pěkně začíná! Rozzlobeně jsem se zvedla a pokračovala dál v cestě do školy s nakvašeným výrazem plným znechucení a protivnosti. Nebyla jsem vůbec vyspaná, zase jsem se celou noc jen převalovala a zírala do stropu. Nebyla jsem naučená na písemku, měla jsem včera zase lenivou náladu… A ještě k tomu mě dneska ségra pěkně podrazila, když se rozhodla jet do školy dřívějším autobusem, který jsem prostě neměla šanci stíhat.
Sáhla jsem si do kapsy a zesílila hudbu ve sluchátcích na maximum. Jo, rock mě vždycky uklidní. Z tváře se mi přestal vytrácet výraz, který by můj tatínek nazval "kakabusem" a dál jsem pokračovala ve své mučednické cestě. Ani mě nenapadlo, že by se našel někdo, kdo by se mnou chtěl mluvit, když jdu do školy sama… Úplně jsem vypla okolí a kašlala na všechno, co se dělo kolem mě.
Asi jako teď. Tedy, do teď. K mé neskutečné úlevě se rozezněl zvonek a já jsem konečně vypadla ze třídy a utekla tak od dalších velice zajímavých poznatků o matematice. Matematika první hodinu v pátek, ještě k tomu s naší třídní, by se měla zakázat! Opřela jsem se o parapet okna přesně mezi naší třídou, 4.B, a třídou 3.D. Tak nějak letmo jsem přejela pohledem vnitřek déčka a všimla jsem si, jak se John Trent, do kterého byla zamilovaná moje sestřenka, směje. A jo, úsměv měl pěkný… Ale ani z poloviny ne tak dokonalý, jako ON… Zasněně jsem na něj zírala, i když jsem nesnila vůbec o něm. Ani jsem si nevšimla mé spolužačky a zároveň nejlepší kámošky Kleris, která ke mně přišla a zkoumala, na co tak zírám.
"Hej, nech toho, nebo se tě začne bát," šťouchla do mě.
Rychle jsem zamrkala, koukla se na ni a zpátky na Johna. Oplácel mi můj strnulý pohled poněkud udiveným a lehce vyděšeným výrazem. Tra-pas! Zazubila jsem se, zamávala mu a posunula se po parapetu tak, aby na mě už neviděl.
"Nevěděla jsem, že se ti líbí," pokrčila obočí Kleris, stoupla si na místo, kde jsem ještě před chvílí stála a s hlavou na stranu si ho zaujatě prohlížela.
"Nelíbí," uchechtla jsem se, "myslela jsem na Bradleyho."
"Ách tak," povzdechla si Kleris významně, postavila se přímo přede mě a založila si ruce na prsou. "Dlužíš mi dvacku."
"Co?"
"No, vsadily jsme se, že dokážeš 24 hodin nemluvit o Bradleym. A je to přesně," koukla se na hodinky, "šestnáct hodin od naší sázky. Takže," nastavila dlaň.
"Nemám tady dvacku," pokrčila jsem rameny a protočila očima.
"Ale to nevadí, dáš mi ji jindy," usmála se pokud možno nevinně a vrátila se na místo s výhledem na Johna. Zklamaně si povzdechla, když už tam místo něj stál jen Ronald.
"Mám novinky," řekla jsem rádoby lhostejně, ale při té vzpomínce jsem prostě nemohla zastavit ten přihlouplý úsměv…

Je pravda, že jsem měla pocit, že na mě někdo mluví, ale ten jsem měla se sluchátky na plné pecky často, takže jsem to moc neřešila. Dokud mi někdo nezaklepal na rameno.
Otráveně jsem si vytáhla jedno sluchátko z levého ucha a otočila se, aniž bych se snažila o nějaký příjemný výraz. Tedy dokud jsem neuviděla, kdo to za mnou stojí.
"Ach-Ahoj," pronesla trochu tlumeně ta dokonalá osoba, kterou jsem právě omylem švihla vlasy do obličeje a batohem do břicha.
"Promiň! Ahoj," usmála jsem se nervózně a zaměřila pohled na jeho ruku. Držel v ní můj sešit.
Následoval očima můj pohled. "Och, no jo, tohle ti vypadlo," usmál se Bradley poněkud zadýchaně, což mě vyděsilo.
"Dýchá se ti dobře? Nebouchla jsem tě moc do toho břicha? Tolik mě to mrzí, neviděla jsem tě!" vyklopila jsem ze sebe a ustaraně mu položila ruku na rameno. Ok, nebylo to jenom proto, že jsem byla ustaraná. Každá příležitost dobrá, no ne?
"Ne, neboj, jsem v pohodě, jenom jsem na tebe nejprve křičel a potom jsem za tebou musel běžet, protože jsi mě neslyšela," ukázal na sluchátko, které se mi houpalo na hrudi.
"Jejda, jsem fakt hrozná, promiň, moc se ti omluvám, já… Jsem dneska trochu mimo," zakroutila jsem hlavou a nervózně si přehodila vlasy na jednu stranu. Potěšilo mě, jak se moje zlatavá blond zaleskla v paprscích ranního slunce. Sebevědomí mi vzrostlo, i když jen o setinky.
"To je fakt v pohodě, není na škodu si po ránu zaběhat," zazubil se trochu nejistě a zapnul si svou dokonale padnoucí černou koženou bundu až ke krku. "Je docela zima, co?"
"Jo, ehm… Jo, to je," usmála jsem se a nenápadně očima projela svůj outfit. Měla jsem na sobě jen roztrhané světlé rifle, košili a vytahaný hnědý svetr. Je fakt, že jsem měla béžové semišové kozačky na šněrování asi do poloviny lítek, ale nedalo se říct, že by byly nějak teplé. "Ale odpoledne bude určitě tepleji," dodala jsem s přemírou optimismu.
"To by bylo fajn," pokýval hlavou a konečně mi podal ten sešit.
"Děkuji, jsi moc milý, ale mohl jsi mi ho dát ve škole, nemusel jsi běžet," řekla jsem, i když jsem to tak vůbec, ani v nejmenším, nemyslela.
"No tak, už jsem řekl tolikrát, že je to v pohodě, tak klídek," zasmál se.
"Jo, promiň, už přestanu," taky jsem se zasmála a pokoušela jsem se zastrčit sešit do beztak už přeplněného batohu.
"Dlouhý vyučování?" pozoroval mě s pobaveným úšklebkem.
"Jojo, budu tam dneska trčet až do pěti," povzdechla jsem si a konečně našla pro sešit místečko. Zuřivě jsem ho do něj natlačila, nepříliš šetrně zapnula batoh a znovu se zazubila na Bradleyho.
"Takže, to asi vypadá, že půjdeme do školy spolu," řekla jsem bez sebemenšího příznaku exploze, která se při tomto poznatku a hlavně při jeho vyřčení, udála v mém břiše. Nebo spíš podbříšku?
"No… To si nemyslím, kámoš mě má vyzvednout před mým barákem víš a…"
Najednou mu něco skočilo jako orangutan zezadu na záda a objalo ho to kolem krku. Možná, že bych se lekla, kdybych toho dlouho-hnědovlasého, štíhlého, vysokého (hlavně díky deseticentimetrovým podpatkům, je potřeba dodat) a perfektně nalíčeného a vyfintěného orangutana nesledovala vražedným pohledem už asi minutu před touto akcí. Byla to naše sousedka, Hillary. Byla jediný důvod, proč já a Bradley jsme nebyli spolu.
Dobrá, to bylo trochu nadnesené.
Byla jedním z důvodů.
Ale určitě byla důvod, proč jsme nebydleli vedle sebe.
Což byl pro mě dostatečný důvod ji ze srdce, naprosto upřímně a nezakrytě nenávidět.
Nejenže na Bradleyho skočila jako orangutan, ona se na něm i smála jako orangutan! Bylo nechutné, jak mu olizovala ucho a šeptala mu do něj nějaký sladký řečičky.
Ale kdybys to dělala ty, nechutné by to nebylo, ozval se ten hlásek v mojí hlavě, který mě občas vážně vytáčel.
Sklapni! K čemu je slovo KDYBY?
No, možná tě drží, abys neskočila podobným způsobem i ty na ni, ale s mačetou v ruce.
Jojo, občas si s tebou rozumím.
Ještě aby ne, když bydlíme v jedné hlavě.
Ušklíbla jsem se a dál nenávistně pozorovala tu krávu, jak mi ocucává mého kluka.
Jen dočkej času, Sarah, jen si počkej…
"Hořím zvědavostí," usmála se Kleris a znovu zaujala místo přímo přede mnou.
"Potkala jsem Bradleyho dnes ráno. Mluvila jsem s ním."
"To fakt?" podivila se a ústa se jí stáhla do udiveného O.
"Ne, kecám ti, protože mě strašně baví vymýšlet si takové historky."
Než stačila Kleris pronést nejspíše něco k mé ironii a tomu, jak jsem dnes protivná, zazvonilo.
Tak tedy "hurá" na fyziku!
free counters