Prosinec 2012

Kapitola I.

31. prosince 2012 v 17:34 | Ginny :)) |  Španělský šlechtic s francouzskou krví - román

Noc byla chladná a tichá. Město se už dávno uložilo ke spánku, jen někteří pochybní lidé vysedávali v hospodách nebo parcích. Prošel kolem páru prostitutek, které na něj pořvávaly, aniž by si všiml jejich laciné krásy. Málem vrazil do starého opilého muže, který po něm zařval něco o tom, jaký je nezdvořák a že je to beztak ten hajzl, co mu znásilnil dceru.

Miloval Paříž, ale chodit z opery takhle pozdě večer a potkávat tyto lidi se mu zas tolik nezamlouvalo.

Zabočil do jedné postranní uličky, kterou si zkracoval cestu ke svému domu. Ještě nikdy tady ke svému štěstí nikoho nepotkal, proto se trochu uklidnil, když přešel hranici, kterou ještě osvětlovaly lampy z bulváru.

Zaposlouchal se do klapotu svých bot na kočičích hlavách, který se odrážel od starých cihlových domů kolem něj. Do uličky byla všechna okna zatlučená, takže i když dovnitř neviděl, slyšel zvuky jejich obyvatel. V jednom domě plakalo dítě, v druhém se nějaká žena smála a snad ve čtvrtém, nebo možná pátém hrál gramofon.

Na tváři se mu rozlil zasněný úsměv, když si vzpomněl na dnešní návštěvu opery. Opět jí to tolik slušelo v bílých šatech pošitých perlami s výrazným dekoltem… Ten její hlas mu vždycky učaroval a její vzhled ho naprosto okouzloval. Byla anděl. Utrácel každý měsíc třetinu své výplaty jen za to, aby ji viděl. Tolikrát si představoval, jaké by to bylo, čekat před divadlem na ni a ona by vyšla, on by ji oslovil a mohl by se do ní zamilovat opravdu, ne jen platonicky, jako do teď… Vždyť právě teď pro ni skoro riskoval život! Stál tam a čekal na ni ještě dvě hodiny po ukončení představení, ale nikdo nevycházel. Nakonec se se sklopenou hlavou a rukama zabořenýma hluboko v kapsách vydal domů.

Ze sladkého snění ho vytrhlo zakašlání. Uvědomil si, že už stojí na křižovatce tří maličkých temných uliček a musí zabočit do té, která vede k němu domů. Už už se jí chtěl vydat, když si uvědomil, že před chvílí slyšel zakašlání… A nebylo jeho. Pomalu zvedl hlavu a přes krempu svého černého klobouku před sebou spatřil velkého mohutně stavěného muže s pleškou a dost nepříjemným výrazem. Nervózně se na něj usmál a přemýšlel, co dál. Muž stál hned na prvním metru uličky, do které měl namířeno a netvářil se, že by ho tudy pustil dál bez problémů.

"Dobrý den," kývl na něj tedy a odbočil do druhé uličky. Sice neměl ani tušení, kam vede, ale doufal, že to bude pořád lepší, než tohle nepříjemné setkání s poloobrem.

"Řekl bych, že je večer," zavrčel za ním ten muž. Napjal uši, ale kromě zvuků města, jako byly křik a smích a sem tam nějaká ta rána, neslyšel žádné kroky, které by se vydaly za ním. Oddechnul si a pokračoval neznámou cestou dál.

Domy kolem se pozvolna změnily z obyčejných cihlových do luxusnějších, omítnutých vilek. Po chvíli se ulička rozšířila a končila na širokém chodníku. Opatrně se na jejím konci rozhlédl po okolí, ale široko daleko nikdo nebyl, v žádném domě se nesvítilo. Vylezl tedy do světla ozdobných plynových luceren, zcela jiných, než byly ty ve čtvrti, kterou znal. Zasněně se rozhlížel po obrovských domech s pěstovanými předzahrádkami, které zde stály kolem široké cesty.

Byl tak okouzlen, že málem ani nezaregistroval zvuk klapajících podkov a řinčení kol kočáru. Rychle se stáhl zpátky do uličky a napjatě poslouchal. Srdce mu div nevyskočilo z hrudníku a žaludek se mu sevřel do velikosti hroznu, když uslyšel její hlas.

"Tak kolik to bude?"

"Dvě libry, madam."

"Dvě?! Ale minule jsem přece platila jednu!"

"Ano, madam, ale to jste jela kratší úsek a…"

"No dobrá, dobrá, chápu. Tady to máte."

"Děkuji, madam. Dobrou noc."

Slyšel klapot jejich podpatků na chodníku, pak na pár schůdcích, nakonec chřestění klíčů a cvaknutí dveří.

Zády sjel po stěně domu, o který se opíral a ztěžka popadal dech. Tohle mu osud pěkně nastražil! Kolem projel kočár, který ji přivezl. Sebral veškerou odvahu, kterou měl a opatrně vykoukl. Ulice byla zase stejně prázdná, jako před tím. Netušil, do kterého domu vešla, ale to mu příliš nevadilo. Byl naprosto unešen jen z toho, že ví, na jaké ulici bydlí, a že to není zas tak daleko od jeho domu. V duchu poděkoval tomu nevrlému hromotlukovi, že tam stál.

Chtěl opět vyjít do té ulice, ale nevěděl, zda se to sluší… Podíval se na své šaty a musel uznat, že sem příliš nezapadal. Měl na sobě uplé, trochu ošoupané kožené kalhoty, bílou košili s volánky u límce a dlouhý hnědý kabát s velikými knoflíky. Obuty měl vysoké jezdecké boty a na hlavě měl posazený velký, černý klobouk s bílým pérem. Byl oblečen přesně podle módy, ale na jeho oblečení bylo opravdu hodně poznat, že rozhodně není nové. Kalhoty měl už nejmíň osm let, košili ukradl ze spadlé šňůry při jedné procházce po městě, boty mu vypůjčil jeho bratránek a pak umřel, takže přešly do jeho vlastnictví, klobouk měl od své matky, ten jediný byl relativně nový, a kabát zdědil po svém otci. Smutně si povzdechl a znovu se opřel o zeď.

Vědomí, že se k ní nikdy nepřiblíží ani na krok mu drtilo srdce. Musel na ni myslet dnem i nocí, na její nádherné, hnědé, kudrnaté vlasy, vyčesané do drdolu, který byl přímo umělecké dílo, stejně jako její překrásná tvář… Ty hluboké, oříškové oči, jejichž pohled se mu zabodával přímo do srdce a nemohl naň přestat myslet, její sladce vykrojené drobné rtíky, o nichž nepochyboval, že líbají tak krásně, že by ho dostaly přímo do ráje, její trochu větší, protáhlý nos, který ji dělal tak rozkošnou a vysoce položené, jemné lícní kosti, které dodávaly její dokonalé tváři neskutečný šmrnc a eleganci. To byla jeho milovaná, to byla jeho vysněná, jeho sen, který se nikdy neměl splnit.

Znovu si srdceryvně povzdechl a vydal se zpátky tou uličkou na křižovatku, ze které sešel. Kráčel se sklíčeným výrazem a slzami na krajíčku, oči zabodávaje do země. Když odbočoval, ani se nezajímal, jestli tam to podivné individuum ještě stojí, prostě jen už toužil být doma, ležet ve své posteli a spát a snít něco, po čem tolik toužil i v realitě, ale o čemž věděl, že je pouhopouhým snem. Hromotluk tam ještě pořád stál, ale on kolem něj prošel jako duch a nevnímal jeho zavrčenou poznámku.

Došel až ke svému domu, odemkl si a zabouchl za sebou dveře. Nahmatal po tmě sirky a zapálil si jimi lucernu, kterou měl zavěšenou na chodbě, vzal ji do ruky a líně se odšoural do ložnice. Posadil se na postel a začal se pomalu svlékat. Když si dal dolů košili, zarazil se.

Na hrudi měl podivný, rudo-fialový flíček. Stejného si všiml už včera na stehně a před týdnem na krku… Měl ho na špatně viditelném místě, došel tedy k zrcadlu a prohlížel si ho tam. Měl neurčitý tvar. Na dotek nebolel, ani nesvědil, nepálil, neštípal, nemokval… Ještě chvíli nad tím uvažoval, ale jak by mohl na něco přijít, když nebyl doktor a nikdy neslyšel o žádné nemoci, která by se projevovala malými neškodnými flíčky. Podíval se sám sobě do očí a zavrtěl hlavou. Možná se jen někde spálil nebo odřel, jen se na to nepamatuje.

Zadíval se na svůj obličej. Musel uznat, že to nebylo nejhorší. Měl sice výrazný, orlí nos, který by mohl některým slečnám možná vadit, ale k jeho obličeji se hodil. Ovšem, první věc, na kterou si na jeho obličeji dámy vždycky všimnou, jsou jeho velké, chladné, šedé oči. Některé vzrušují, některé děsí a některé fascinují, ale … Přitáhnou každou. Spokojeně se usmál a odhalil žluté zuby. Ano, na ústní hygienu příliš nedbá, ale to nikdo z jeho společenské vrstvy a ostatně někdy i ti z vyšších ne. Vlasy měl dlouhé, vlnité, černé jako havraní křídla. Přemýšlel, že by si je ostříhal, ale to by musel k holiči a za takové marnosti se mu nechtělo utrácet. Navíc k jeho vysokému čelu se rozhodně více hodily vlasy delší. Ještě jednou se na sebe usmál. Se svým úsměvem byl také vcelku spokojený, byl široký, od ucha k uchu a velice šarmantní. Možná působil i trochu inteligentně. Třeba jsem inteligentní, řekl si. Neměl nikdy možnost to zjistit, protože na vzdělání byl příliš nízko postavený a peníze na to také neměl. Vždyť pracoval jen jako chudý úředník na katastrálním úřadě. Zařazoval mapy a listiny tam, kam měl, podle písmen. Neuměl je sice přečíst, ale to nebylo podstatné, rozpoznával je podle tvaru. Když si to vzal kolem a kolem… Měl vlastně docela spokojený život.

Ovšem, byl tu jeden problém. Slečna Cornelie Falcon. Sličná Francouzka, vynikající sopranistka, nejlepší v celé Paříži. Zamiloval se do ní na první pohled, když si jednoho dne vyrazil do Opery, kde hrála Alici v opeře Robert Ďábel od Giacoma Meyerbeera. Měla uchvacující znělý hlas, který ho zasáhl až do morku kostí a navodil mu husí kůži.

Stoupl si před zrcadlo, představil si její krásnou tvář, uklonil se, smekl klobouk a pronesl co nejsladčeji: "Mademoiselle Falcon, já jsem Jean García. Quel plaisir de vous rencontrer, comment allez-vous?"

Zakroutil hlavou nad vlastní dětskostí a zasmál se.

"Jednou to udělám, jednou určitě," řekl sám sobě do očí, spokojeně se usmál, dosvlékal se a šel si lehnout.
free counters