Případy vězeňského psychologa 1/1-3

29. srpna 2012 v 9:33 | Ginny :) |  Jednorázovky
Natáhla se po plyšovém medvídkovi. Chvíli ho jen tak mačkala v náručí... Ale nepřišlo jí to přirozené. Viděla ale dnes přeci své vrstevnice, jak to dělají ! A vozí panenky v kočárku... Stočila pohled na svou poličku s panenkami. Tedy spíše s částmi panenek. Její matce to nahánělo hrůzu i přes to, že jí snad tisíckrát vysvětlovala, že si jen hrála na doktorku. Vstala a vzala do ruky hlavu jedné panenky.
"Sestři, potřebuji skalpel," zamumlala, "tady slečna má velice nebezpečný oční zákal."

"Ne, prosím! Nedělejte to!" rozkřikla se na celou ordinaci a prudce se zvedla z koženého sofa.
"Paní Medisonová, posaďte se prosím," pokoušela jsem se ji uklidnit. Probodla mě vyčítavým pohledem a znovu se položila na sofa po mé pravici.
"Chápu, že vám to není příjemné, ale je to jediný způsob, jak zjistit, co vám je."
"Mně není vůbec nic!" bránila se a přikryla si dlaněmi obličej.
Povzdechla jsem si. Tušila jsem, čím tato žena trpí, ale ještě jsem neměla dostatek důkazů... Dostala jsem nápad. Vstala jsem a vytáhla jsem z knihovny obvzlášť tlustý altas lidského těla. Otočila jsem se na paní Medisonovou s obavami v očích.
"Co je to?" šeptla podezřívavě.
"Atlas lidského těla."
Přímo jsem viděla, jak se jí stáhlo hrdlo a rozklepaly ruce.
"Víte, že tyhle věci nesnáším!"
"Ano, ale věřím, že právě v tom je ten problém."
Sedla jsem si zpět na své místo a otevřela atlas na náhodné stránce. Byla tam velká kresba rozříznuté hlavy přes dvojstránku. Zkoumavě jsem se podívala na svou pacientku. Choulila se do klubíčka a plakala.
"Paní Medisonová?"
Už zase nevnímala.
"Co vidíte...?"

"Mami, ale to přece nemůžeš!" plakala a tahala matku za sukni.
"Nene, zlatíčko, to musím, musím!" křičela její matka histericky strachy bez sebe.
"Proč? Chci jí jen operovat nádor na mozku!"
Její matka se na ni podívala opět takovým zvláštím pohledem... Nelíbilo se jí to. Připadala si potom, jako by ji neměla vůbec ráda. Spíš, jakoby...
"Maminko? Ty se mě bojíš?" špitla a nevěřícně pustila cíp matčiny sukně.
"Cože?" uchechtla se nervózně. "Proč bych se tě měla bát?"
"Protože dělám všechny tyhle věci..."
Matka se znovu podívala na panenku, která měla hlavu už napůl odřezanou a v hrůza v jejích očích se ještě prohloubila. Na dcerku se ale usmála, pohladila ji po hlavě a zašeptala: "Ovšem, že ne... Jsi moje zlatíčko." Políbila ji na čelo a odnesla panenku do prvního poschodí. Vrátila se s velkým černým pytlem, do kterého smetla všechny panenky, které měla její dcera ještě na poličce... A tím to považovala za vyřízené. Už žádné obavy a strach.

"Týden na to jsme šli do města," zavzlykala paní Medisonová, "a já tam viděla... tak... krásnou panenku. Nechtěla mi ji koupit, protože se bála, že jí zase ublížím."
Podívala se na mě uslzenýma očima, dětským nevinným pohledem...
"Neublížila bych jí... Já bych ji zachránila, chápete? Ona byla... nemocná. Měla zánět slepého střeva! Cítila jsem to..."
Pozorovala jsem, jak se klepe a hraje si s prsty na rukou.
"A matce... té jste taky pomohla?"
Polekaně se na mě podívala a prudce zamrkala. Natáhla ruce před sebe a nevěřícně na ně zírala... A začala šíleně ječet.
"Paní Medisonová!" chytla jsem ji za ty ruce, ale ona začala ječet ještě víc. Nezbývalo, než dnešní sezení opět ukončit předčasně. Zazvonila jsem na zvonek u dveří a přivolala tím ochranku.
"Zase ječí?" povzdechl si jeden ze strážných a pomohl svému kolegovi uchopit ženu a odvléct ji zpátky do cely.
"Bohužel," povzdechla jsem si a posadila se do sofa.
Měla bych si vzít diktafon a zaznamenat události dnešního sezení... Ale nechtělo se mi zvednout. Občas mě napadá, že i já sama bych potřebovala navštěvovat psychologa...
Paní Medisonová byla zvláštní případ. Nemohla jsem pořád přijít na to, co ji hnalo k tomu, aby takhle mrzačila panenky... Je ovšem jisté, že tohle ji hnalo k vraždě matky. Držela jsem fotky z místa činu jen jednou... A uprímně, nedokázala jsem si představit, že by něčeho takového byla schopná žena.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Dále?"
Vstoupil ředitel vězení a usmál se na mě. "Doktorko! Doufám, že se vám vede dobře."
"Ale ano, pane řediteli, jde to," zvedla jsem se ze sofa.
"Hm, to je dobře... Chtěl jsem se zeptat... Kdy budete mít zprávu dnešního sezení s Medisonovou?"
"Už jdu na to," usmála jsem se.
"Dobrá, dobrá... Chtěl bych to do dnešního odpoledne, pokud by to šlo?"
"Jistě."
"Děkuji, nashledanou!" usmál se znovu a odešel.
Povzdechla jsem si, vyhrabala diktafon a začala nahrávat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 42.3% (116)
Možná... 30.7% (84)
Ne 27% (74)

Komentáře

1 inis inis | 3. listopadu 2012 v 20:16 | Reagovat

povedené :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters