Pokračování pokusu :D

20. srpna 2012 v 9:44 | Ginny :) |  Jednorázovky

Pokrčila rameny a nevinně se usmála. "Možná máš pravdu... Ale co s tím?"
"Možná... Rozvod?"
Prudce zavrtěla hlavou. "To ne, nezvládla bych to bez něj!"
"Co bys nezvládla?" podivil se.
"Všechno," pípla. "Jako soudce sice beru slušné peníze, ale ne zas tolik, abych si našla vlastní bydlení a vůbec.. Ne, ne, to by bylo moc složité..."
Řádně si zavdala sektu a chytla do dlaní jeho ruku. "Už takhle je to špatné, jen když se hádáme. Bojím se, chápeš? On je sice milý a hodný a myslím, že by pro mě udělal všechno na světě, ale dokáže se rozčílit a... Bojím se."
Zadíval se jí do očí. "Jestli chceš, budu tady pro tebe..."
Překvapeně zamrkala. "Ale to po tobě nemůžu chtít, jen tak, z ničeho nic, ti zase vkročit do života..."
"Ale můžeš," usmál se. "Tys mi tam vlastně nikdy pořádně nevkročila. Určitě ne tak moc, jak bych chtěl."
Vzpomněla si na to léto a mimoděk se usmála. Ne, tohle asi nebylo vkročení do života, ale ... Nějakou stopu zanechala, když ji poznal po tak dlouhé době téměř okamžitě.
Oba se trochu podrážděně otočili po hloučku lidí, kteří zde velice hlasitě večeřeli.
"Co takhle... zajít někam jinam?" mrkl na ni a usmál se.
"Asi... Asi bych se měla vrátit do hotelu."
Nechtěla to říct, nejraději by chytila jeho ruku a šla s ním kamkoli, ale nechtěla být hloupá. Cítila, že jí sekl trochu vlezl do hlavy a nevěděla, jestli může Johnovi důvěřovat v tom, že toho nevyužije. Přeci jen i tenkrát jí přišlo že to, co mezi nimi bylo, on bral hlavně fyzicky... Což ji mrzelo, protože ona k němu nejspíš něco cítila, ale vzhledem k okolnostem nakonec musela své city potlačit.
"Dobře, tak tě alespoň doprovodím," vydechl a zvedl se. Taky se pokusila zvednout, ale zamotala se jí hlava a těžce dopadla zpátky do židle.
"Páni, jsem opilejší, než jsem myslela," zasmála se trochu starostlivě a pokusila se znovu vstát s jeho pomocí. Nějak se jí to podařilo, aniž by zase upadla. Urovnala si šaty, zkontrolovala účes, odkašlala si a čekala, až jí nabídne rámě. Rozesmál se.
"Co je?" překvapeně se na něj podívala.
"Nic, madam."
"Haha, velice vtipné. Prostě už jsem si za ty roky zvykla!"
"Však já nic neříkám," bránil se a rámě jí vážně nabídl.
"Ne, ale směješ se, to je ještě horší."
"Tak promiň," uchechtl se.
Vyšli z klubu a zastavili se.
"Kdeže to vlastně bydlíš?"
"V hotelu Grande."
"No jistě, nejdražší hotel ve městě... Že mě to hned nenapadlo."
Rozhodla se jeho docela jedovatou poznámku ignorovat a ztahala ho za rukáv.
"Co?" zasmál se.
"Dovedeš mě až ke vchodu, viď?"
"No jistě, neboj!"
Vyrazili vyprovázeni muzikou a křikem, který se linul z klubu, který právě opustili. Když ale zahnuli do vedlejší ulice, naprosté večerní ticho zde rušilo jen klapání Carolininých podpadků. Vzduch krásně přímořsky voněl, bylo příjemné teplo, jen sem tam je ovál studenější vánek.
"Tady je tak nádherně," vydechla a přitiskla se k němu.
"Viď? Mám to tady vážně rád... Nakonec mě ta škola ani nemrzí."
"A co jsi vlastně provedl?" podezřívavě na něj zamrkala.
Ušklíbl se. "No, trochu jsem se opil a... Pobil se s jedním klukem, co mi přebral holku."
"A kvůli těmu tě vyhodili?" podivila se a zastavila.
Stoupl si před ni, chytil její ruce do svých a nevinně se usmál. "Ne tak docela. Zlomil jsem mu nos a... Dostal nějaké krvácení do mozku, nebo co..."
V očích se mu zaleskly slzy. Caroline si vyděšeně přikryla ústa. "Zemřel?" vydechla tichounce.
"Ne, to ne," vyhrkl honem, "ale leží v nemocnici v komatu... Už 12 let."
"Copak by ho už neměli odpojit?"
"Ne. Jeho rodiče to nechtějí. Platí mu ty přístroje. Vlastně... Já mu je platím, ale to oni neví."
"Počkej, počkej... Jak mu je můžeš platit ty i oni?"
"No... Zařídil jsem to tak, že tyy peníze, které oni posílají do nemocnice přesměrují do spořícího konta a přístroje zaplatím já."
"Páni... Kolik už si jim takhle naspořil?"
"Nebude to trvat dlouho a bude tam milion," usmál se a sklopil hlavu. "A já budu tak trochu bez peněz."
Caroline otevřela pusu, jakoby chtěla něco říct, ale zase ji zavřela, nenapadala ji ta správná slova...
Zasmál se. "Ale můžu si za to sám, já vím!"
Zvedl hlavou a v záři pouliční lampy se mu na tváři zaleskly slzy.
"Pšššt," udělala, setřela mu je prstem a pevně ho objala.
"Promiň, chovám se jak děcko," zašeptal a přitiskl si ji k sobě.
"Vůbec ne... Za slzy se nemusíš vůbec stydět, obvzlášť za slzy lítosti..."
Pustili se a hleděli si do očí.
"Tak to vidíš," šeptla, "za osmnáct let jsme si oba nasbírali svoje..."
"Ale když jsem tady teď s tebou... Připadám si, jakoby to bylo spíše naopak... Jakobych byl já o 4 roky mladší... Jako ty bys byla už v podstatě dospělá a já takové odrostlejší dítě..."
"Ve 14 jsem nebyla odrostlejší dítě!" ohradila se uraženě.
"Ne, to máš pravdu, ty ne... Byla jsi tak... jiná, než ostatní. Působila si mnohem dospěleji."
"Možná to bylo tím, že jsem byla vždycky v nějakém kolektivu nejchytřejší..."
"Jo, to může být tím."
Chvíli jen tak mlčeli a dívali se na špičky svých bot.
"Pamatuješ...?" začla Caroline, ale zlomil se jí hlas.
"Jo," pípl. "Až moc dobře."
Oba zvedli hlavu a podívali se na sebe.
"Kéžbychom se vrátili v čase...," usmála se.
"Proč se vracet? Jsme teď, tady spolu... sami."
"A já jsem vdaná," připomněla mu se smíchem. "A ty určitě taky někoho máš."
"Ne, nemám."
"Ale no tak, nelži," uchechtla se a šťouchla ho do prsou.
"Vážně ne!" taky se zasmál a pohladil ji po ramenech.
"Jak je to možné?"
"Já nevím. Prostě ještě nepřišla ta pravá," pokrčil rameny. "Nebo přišla, ale já ji nechal jít."
Caroline se zachvěla. "Proč... se na mě tak zvláštně díváš?"
Místo odpovědi ji sevřel v náručí a opřel si čelo o její. A ona si uvědomila, ať už to bylo jakkoli absurdní, že k Johnovi i přes tak dlouhé odloučení pořád něco cítí...
Jejich rty se spojili jako tenkrát, kdysi dávno... A ona pochopila, co jí celou tu dobu s jejím manželem chybělo. Opět ucítila, jak její srdce zalévá láska, jak se v jejím břiše probouzí motýlci a vášní se jí vaří krev v žilách. Tiskla ho k sobě a zapomněla na všechny zábrany, které ještě před chvílí měla... Přála si, aby tento krásný moment nikdy neskončil, i když věděla, že toto přání se jí nesplní. Líbal pořád stejně krásně a ona se jeho rtů prostě nemohla nabažit. Nevěděla, jak dlouho tam stáli, ale když se pustili, připadalo jí, jakoby se probudila do jiného světa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 42.3% (116)
Možná... 30.7% (84)
Ne 27% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters