Jde se zbláznit štěstím?

27. srpna 2012 v 9:01 | Ginny :) |  Jednorázovky
Pusťte si odkaz vážně v ten moment, kde jsem ho dala, jinak to ztratí to kouzlo :)

Návštěvníci divadla zatleskali dalšímu nepříliš zábavnému a povedenému vystoupení třídy státního gymnázia na jeho akademii. Opona se zavřela a na pódium je vystřídali moderátoři a začali něco o dramatickém kroužku, který patří pod jejich instituci.
"Ach jo, všehovšudy se tady dalo dívat na jedno nebo dvě vystoupení," postěžovala jsem si svojí nejlepší kamarádce Hance, která sem šla se mnou.
"Já napočítala čtyři," pokrčila rameny a obě jsme se začali tiše smát.
"... vaše děti tak budou rozvíjet svou představivost hravou formou," zakončila moderátorka přednášku o dramaťáku.
"A nyní následuje další číslo, které vám ovšem nemůžeme představit," usmál se tajemně její moderátorský kolega.
"Ano, ano," přikývla, "tohle číslo je totiž velké překvapení pro jednoho našeho diváka. Přejeme příjemnou zábavu."
Zavládl šum. Vyměnili jsme si s Hankou překvapené pohledy.
"Tak to jsem zvědavá," řekla a založila si ruce v bok.
Opona se pomalu rozhrnula. Na jevišti byla tma, ale šlo rozeznat, že tam stojí a sedí několik lidí.
Pak se ozval...
"Orchestr?" vykulila jsem oči a usliovně se snažila rozeznat, kdo to na pódiu je.
"Vypadá to tak," pokrčila rameny Hanka.
"Páni," špitla jsem. Rozsvítilo se...
Zakryla jsem si oči a začala se smát.
"Markí?" šťouchla do mě Hanka.
"Já... já vím," zasmála jsem se a sundala si ruce z obličeje. Na jevišti stáli studenti olomoucké konzervatoře... Moji kamarádi. Byly tam flétnistky - Karol a Terka... Dokonce Pepa s basou... Jirka na bicí... Anička, Láďa, Vláďa a Kačka na housle... Filip na cello... Ale to hlavní... Roman za klavírem.
A až teď jsem si taky uvědomila, co to hrají. Až tehdy, když Roman začal zpívat...
I could stay awake just to hear you breathin'
Watch you smile while you are sleeping
Po tvářích mi tekly slzy dojetí. Tělem se mi rozlévalo podivné teplo... Smála jsem se a brečela pohnutím. Lidi, co stáli kolem mě, se na mě široce usmívali.. Poznala jsem mezi nimi i dva kluky, kterým jsem se líbila. Něco si šeptali a dívali se směrem ke klavíru. Pýchou jsem div nepraskla. Ale o to tady nešlo... Na jevišti byl můj miláček, kterého jsem tak dlouho neviděla! Který se mi tak dlouho neozval, až už jsem si myslela, že na mě kašle...
"Tak tam běž!" šťouchala do mě Hanka a smála se. Dovedla mě až ke schodům na pódium. Byla jsem jako ve snu... Vyšla jsem po schodech nahoru, když začínala druhá sloka. Flétny měly zrovna pauzu... Terka vyskočila ze židle a běžela mě obejmout.
"Ahój," pozdravili jsme se.
"Super co?" mrkla na mě.
Chtěla jsem jí říct, jak strašně se mi to líbí, ale měla jsem svázaný jazyk, tak moc jsem byla dojatá. Pustila mě a žduchla mě směrem ke klavíru. Zasmála jsem se. Tam jsem opravdu měla namířeno... Po cestě jsem se ještě zdravila se všema, co zrovna neměli moc hraní. Klopýtala jsem ke klavíru s divoce bušícím srdcem a pocitem na omdlení. Zastavila jsem se za ním a koukala na Romana. Měl svůj part dost těžký a navíc ještě zpíval, takže se na mě usmál, aniž by se na mě podíval. Taky jsem se usmála a setřela si slzy. Zrovna začínal refrém... Zpívala jsem s ním...
Don't wanna close my eyes
I don't wanna fall asleep
Cause I'd miss you babe
And I don't wanna miss a thing
Cause even when I dream of you
The sweetest dream will never do
I'd still miss you babe
And I don't wanna miss a thing
Obešla jsem klavír a posadila se vedle něj na připravenou židli. Dívala jsem se na jeho ruce, jako už mnohokrát na konzervatoři. Dívala jsem se na jeho krásný obličej a až teď si pořádně uvědomovala, jak moc mi chyběl... Byli jsme odloučeni jen něco přes 4 měsíce, ale mně to teď připadalo jako století. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela jsem oči. To, co jsem cítila, se snad ani nedalo popsat... Srdce mi div nevyskočilo z hrudníku, hlava se mi motala tak, že jsem se opravdu divila, že jsem ještě při vědomí a ruce i kolena se mi klepaly, jako bych měla zimnici, přitom se mnou rozlévalo krásné teplo, když jsem se po tak dlouhé době opět dotkla jeho těla.
Dohrál poslední refrém a spustil ruce z klavíru. Napřímila jsem se a otevřela jsem oči. Podíval se na mě. Nechtělo se mi tomu věřit, ale také měl v očích slzy.
"Zlato, já...," chtěla jsem mu povědět, jak moc to pro mě znamená, že tohle udělal... Ti lidi byli z různých koutů České republiky a on je sem dostal jen kvůli mně. Pohladil mě po tváři a políbil. Bylo to jako z pohádky... Líbali jsme se a orchestr za námi pomalu utichal... Odtáhla jsem se od něj... Musela jsem mu něco říct. Kousla jsem se do rtu a sbírala odvahu.
"Copak?"
"Já... No...," koktala jsem. Tak to ne, začínalo to být trapné a to jsem nesměla dopustit. Pevně jsem se mu podívala do očí a ...
"Miluju tě."
Překvapeně zamrkal. Pak se ale nádherně usmál a zašeptal se rty těsně u těch mých: "Já tebe taky."
Bože, jestli se teď vzbudím ve své posteli, tak si vážně něco udělám! pomyslela jsem si a usmála jsem se. Ne. Tohle je tak nádherné, že to sen prostě být nemůže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 42.3% (116)
Možná... 30.7% (84)
Ne 27% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters