Srpen 2012

Případy vězeňského psychologa 1/1-3

29. srpna 2012 v 9:33 | Ginny :) |  Jednorázovky
Natáhla se po plyšovém medvídkovi. Chvíli ho jen tak mačkala v náručí... Ale nepřišlo jí to přirozené. Viděla ale dnes přeci své vrstevnice, jak to dělají ! A vozí panenky v kočárku... Stočila pohled na svou poličku s panenkami. Tedy spíše s částmi panenek. Její matce to nahánělo hrůzu i přes to, že jí snad tisíckrát vysvětlovala, že si jen hrála na doktorku. Vstala a vzala do ruky hlavu jedné panenky.
"Sestři, potřebuji skalpel," zamumlala, "tady slečna má velice nebezpečný oční zákal."

"Ne, prosím! Nedělejte to!" rozkřikla se na celou ordinaci a prudce se zvedla z koženého sofa.
"Paní Medisonová, posaďte se prosím," pokoušela jsem se ji uklidnit. Probodla mě vyčítavým pohledem a znovu se položila na sofa po mé pravici.
"Chápu, že vám to není příjemné, ale je to jediný způsob, jak zjistit, co vám je."
"Mně není vůbec nic!" bránila se a přikryla si dlaněmi obličej.
Povzdechla jsem si. Tušila jsem, čím tato žena trpí, ale ještě jsem neměla dostatek důkazů... Dostala jsem nápad. Vstala jsem a vytáhla jsem z knihovny obvzlášť tlustý altas lidského těla. Otočila jsem se na paní Medisonovou s obavami v očích.
"Co je to?" šeptla podezřívavě.
"Atlas lidského těla."
Přímo jsem viděla, jak se jí stáhlo hrdlo a rozklepaly ruce.
"Víte, že tyhle věci nesnáším!"
"Ano, ale věřím, že právě v tom je ten problém."
Sedla jsem si zpět na své místo a otevřela atlas na náhodné stránce. Byla tam velká kresba rozříznuté hlavy přes dvojstránku. Zkoumavě jsem se podívala na svou pacientku. Choulila se do klubíčka a plakala.
"Paní Medisonová?"
Už zase nevnímala.
"Co vidíte...?"

"Mami, ale to přece nemůžeš!" plakala a tahala matku za sukni.
"Nene, zlatíčko, to musím, musím!" křičela její matka histericky strachy bez sebe.
"Proč? Chci jí jen operovat nádor na mozku!"
Její matka se na ni podívala opět takovým zvláštím pohledem... Nelíbilo se jí to. Připadala si potom, jako by ji neměla vůbec ráda. Spíš, jakoby...
"Maminko? Ty se mě bojíš?" špitla a nevěřícně pustila cíp matčiny sukně.
"Cože?" uchechtla se nervózně. "Proč bych se tě měla bát?"
"Protože dělám všechny tyhle věci..."
Matka se znovu podívala na panenku, která měla hlavu už napůl odřezanou a v hrůza v jejích očích se ještě prohloubila. Na dcerku se ale usmála, pohladila ji po hlavě a zašeptala: "Ovšem, že ne... Jsi moje zlatíčko." Políbila ji na čelo a odnesla panenku do prvního poschodí. Vrátila se s velkým černým pytlem, do kterého smetla všechny panenky, které měla její dcera ještě na poličce... A tím to považovala za vyřízené. Už žádné obavy a strach.

"Týden na to jsme šli do města," zavzlykala paní Medisonová, "a já tam viděla... tak... krásnou panenku. Nechtěla mi ji koupit, protože se bála, že jí zase ublížím."
Podívala se na mě uslzenýma očima, dětským nevinným pohledem...
"Neublížila bych jí... Já bych ji zachránila, chápete? Ona byla... nemocná. Měla zánět slepého střeva! Cítila jsem to..."
Pozorovala jsem, jak se klepe a hraje si s prsty na rukou.
"A matce... té jste taky pomohla?"
Polekaně se na mě podívala a prudce zamrkala. Natáhla ruce před sebe a nevěřícně na ně zírala... A začala šíleně ječet.
"Paní Medisonová!" chytla jsem ji za ty ruce, ale ona začala ječet ještě víc. Nezbývalo, než dnešní sezení opět ukončit předčasně. Zazvonila jsem na zvonek u dveří a přivolala tím ochranku.
"Zase ječí?" povzdechl si jeden ze strážných a pomohl svému kolegovi uchopit ženu a odvléct ji zpátky do cely.
"Bohužel," povzdechla jsem si a posadila se do sofa.
Měla bych si vzít diktafon a zaznamenat události dnešního sezení... Ale nechtělo se mi zvednout. Občas mě napadá, že i já sama bych potřebovala navštěvovat psychologa...
Paní Medisonová byla zvláštní případ. Nemohla jsem pořád přijít na to, co ji hnalo k tomu, aby takhle mrzačila panenky... Je ovšem jisté, že tohle ji hnalo k vraždě matky. Držela jsem fotky z místa činu jen jednou... A uprímně, nedokázala jsem si představit, že by něčeho takového byla schopná žena.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Dále?"
Vstoupil ředitel vězení a usmál se na mě. "Doktorko! Doufám, že se vám vede dobře."
"Ale ano, pane řediteli, jde to," zvedla jsem se ze sofa.
"Hm, to je dobře... Chtěl jsem se zeptat... Kdy budete mít zprávu dnešního sezení s Medisonovou?"
"Už jdu na to," usmála jsem se.
"Dobrá, dobrá... Chtěl bych to do dnešního odpoledne, pokud by to šlo?"
"Jistě."
"Děkuji, nashledanou!" usmál se znovu a odešel.
Povzdechla jsem si, vyhrabala diktafon a začala nahrávat.

Jde se zbláznit štěstím?

27. srpna 2012 v 9:01 | Ginny :) |  Jednorázovky
Pusťte si odkaz vážně v ten moment, kde jsem ho dala, jinak to ztratí to kouzlo :)

Návštěvníci divadla zatleskali dalšímu nepříliš zábavnému a povedenému vystoupení třídy státního gymnázia na jeho akademii. Opona se zavřela a na pódium je vystřídali moderátoři a začali něco o dramatickém kroužku, který patří pod jejich instituci.
"Ach jo, všehovšudy se tady dalo dívat na jedno nebo dvě vystoupení," postěžovala jsem si svojí nejlepší kamarádce Hance, která sem šla se mnou.
"Já napočítala čtyři," pokrčila rameny a obě jsme se začali tiše smát.
"... vaše děti tak budou rozvíjet svou představivost hravou formou," zakončila moderátorka přednášku o dramaťáku.
"A nyní následuje další číslo, které vám ovšem nemůžeme představit," usmál se tajemně její moderátorský kolega.
"Ano, ano," přikývla, "tohle číslo je totiž velké překvapení pro jednoho našeho diváka. Přejeme příjemnou zábavu."
Zavládl šum. Vyměnili jsme si s Hankou překvapené pohledy.
"Tak to jsem zvědavá," řekla a založila si ruce v bok.
Opona se pomalu rozhrnula. Na jevišti byla tma, ale šlo rozeznat, že tam stojí a sedí několik lidí.
Pak se ozval...
"Orchestr?" vykulila jsem oči a usliovně se snažila rozeznat, kdo to na pódiu je.
"Vypadá to tak," pokrčila rameny Hanka.
"Páni," špitla jsem. Rozsvítilo se...
Zakryla jsem si oči a začala se smát.
"Markí?" šťouchla do mě Hanka.
"Já... já vím," zasmála jsem se a sundala si ruce z obličeje. Na jevišti stáli studenti olomoucké konzervatoře... Moji kamarádi. Byly tam flétnistky - Karol a Terka... Dokonce Pepa s basou... Jirka na bicí... Anička, Láďa, Vláďa a Kačka na housle... Filip na cello... Ale to hlavní... Roman za klavírem.
A až teď jsem si taky uvědomila, co to hrají. Až tehdy, když Roman začal zpívat...
I could stay awake just to hear you breathin'
Watch you smile while you are sleeping
Po tvářích mi tekly slzy dojetí. Tělem se mi rozlévalo podivné teplo... Smála jsem se a brečela pohnutím. Lidi, co stáli kolem mě, se na mě široce usmívali.. Poznala jsem mezi nimi i dva kluky, kterým jsem se líbila. Něco si šeptali a dívali se směrem ke klavíru. Pýchou jsem div nepraskla. Ale o to tady nešlo... Na jevišti byl můj miláček, kterého jsem tak dlouho neviděla! Který se mi tak dlouho neozval, až už jsem si myslela, že na mě kašle...
"Tak tam běž!" šťouchala do mě Hanka a smála se. Dovedla mě až ke schodům na pódium. Byla jsem jako ve snu... Vyšla jsem po schodech nahoru, když začínala druhá sloka. Flétny měly zrovna pauzu... Terka vyskočila ze židle a běžela mě obejmout.
"Ahój," pozdravili jsme se.
"Super co?" mrkla na mě.
Chtěla jsem jí říct, jak strašně se mi to líbí, ale měla jsem svázaný jazyk, tak moc jsem byla dojatá. Pustila mě a žduchla mě směrem ke klavíru. Zasmála jsem se. Tam jsem opravdu měla namířeno... Po cestě jsem se ještě zdravila se všema, co zrovna neměli moc hraní. Klopýtala jsem ke klavíru s divoce bušícím srdcem a pocitem na omdlení. Zastavila jsem se za ním a koukala na Romana. Měl svůj part dost těžký a navíc ještě zpíval, takže se na mě usmál, aniž by se na mě podíval. Taky jsem se usmála a setřela si slzy. Zrovna začínal refrém... Zpívala jsem s ním...
Don't wanna close my eyes
I don't wanna fall asleep
Cause I'd miss you babe
And I don't wanna miss a thing
Cause even when I dream of you
The sweetest dream will never do
I'd still miss you babe
And I don't wanna miss a thing
Obešla jsem klavír a posadila se vedle něj na připravenou židli. Dívala jsem se na jeho ruce, jako už mnohokrát na konzervatoři. Dívala jsem se na jeho krásný obličej a až teď si pořádně uvědomovala, jak moc mi chyběl... Byli jsme odloučeni jen něco přes 4 měsíce, ale mně to teď připadalo jako století. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela jsem oči. To, co jsem cítila, se snad ani nedalo popsat... Srdce mi div nevyskočilo z hrudníku, hlava se mi motala tak, že jsem se opravdu divila, že jsem ještě při vědomí a ruce i kolena se mi klepaly, jako bych měla zimnici, přitom se mnou rozlévalo krásné teplo, když jsem se po tak dlouhé době opět dotkla jeho těla.
Dohrál poslední refrém a spustil ruce z klavíru. Napřímila jsem se a otevřela jsem oči. Podíval se na mě. Nechtělo se mi tomu věřit, ale také měl v očích slzy.
"Zlato, já...," chtěla jsem mu povědět, jak moc to pro mě znamená, že tohle udělal... Ti lidi byli z různých koutů České republiky a on je sem dostal jen kvůli mně. Pohladil mě po tváři a políbil. Bylo to jako z pohádky... Líbali jsme se a orchestr za námi pomalu utichal... Odtáhla jsem se od něj... Musela jsem mu něco říct. Kousla jsem se do rtu a sbírala odvahu.
"Copak?"
"Já... No...," koktala jsem. Tak to ne, začínalo to být trapné a to jsem nesměla dopustit. Pevně jsem se mu podívala do očí a ...
"Miluju tě."
Překvapeně zamrkal. Pak se ale nádherně usmál a zašeptal se rty těsně u těch mých: "Já tebe taky."
Bože, jestli se teď vzbudím ve své posteli, tak si vážně něco udělám! pomyslela jsem si a usmála jsem se. Ne. Tohle je tak nádherné, že to sen prostě být nemůže.

Pokračování pokusu :D

20. srpna 2012 v 9:44 | Ginny :) |  Jednorázovky

Pokrčila rameny a nevinně se usmála. "Možná máš pravdu... Ale co s tím?"
"Možná... Rozvod?"
Prudce zavrtěla hlavou. "To ne, nezvládla bych to bez něj!"
"Co bys nezvládla?" podivil se.
"Všechno," pípla. "Jako soudce sice beru slušné peníze, ale ne zas tolik, abych si našla vlastní bydlení a vůbec.. Ne, ne, to by bylo moc složité..."
Řádně si zavdala sektu a chytla do dlaní jeho ruku. "Už takhle je to špatné, jen když se hádáme. Bojím se, chápeš? On je sice milý a hodný a myslím, že by pro mě udělal všechno na světě, ale dokáže se rozčílit a... Bojím se."
Zadíval se jí do očí. "Jestli chceš, budu tady pro tebe..."
Překvapeně zamrkala. "Ale to po tobě nemůžu chtít, jen tak, z ničeho nic, ti zase vkročit do života..."
"Ale můžeš," usmál se. "Tys mi tam vlastně nikdy pořádně nevkročila. Určitě ne tak moc, jak bych chtěl."
Vzpomněla si na to léto a mimoděk se usmála. Ne, tohle asi nebylo vkročení do života, ale ... Nějakou stopu zanechala, když ji poznal po tak dlouhé době téměř okamžitě.
Oba se trochu podrážděně otočili po hloučku lidí, kteří zde velice hlasitě večeřeli.
"Co takhle... zajít někam jinam?" mrkl na ni a usmál se.
"Asi... Asi bych se měla vrátit do hotelu."
Nechtěla to říct, nejraději by chytila jeho ruku a šla s ním kamkoli, ale nechtěla být hloupá. Cítila, že jí sekl trochu vlezl do hlavy a nevěděla, jestli může Johnovi důvěřovat v tom, že toho nevyužije. Přeci jen i tenkrát jí přišlo že to, co mezi nimi bylo, on bral hlavně fyzicky... Což ji mrzelo, protože ona k němu nejspíš něco cítila, ale vzhledem k okolnostem nakonec musela své city potlačit.
"Dobře, tak tě alespoň doprovodím," vydechl a zvedl se. Taky se pokusila zvednout, ale zamotala se jí hlava a těžce dopadla zpátky do židle.
"Páni, jsem opilejší, než jsem myslela," zasmála se trochu starostlivě a pokusila se znovu vstát s jeho pomocí. Nějak se jí to podařilo, aniž by zase upadla. Urovnala si šaty, zkontrolovala účes, odkašlala si a čekala, až jí nabídne rámě. Rozesmál se.
"Co je?" překvapeně se na něj podívala.
"Nic, madam."
"Haha, velice vtipné. Prostě už jsem si za ty roky zvykla!"
"Však já nic neříkám," bránil se a rámě jí vážně nabídl.
"Ne, ale směješ se, to je ještě horší."
"Tak promiň," uchechtl se.
Vyšli z klubu a zastavili se.
"Kdeže to vlastně bydlíš?"
"V hotelu Grande."
"No jistě, nejdražší hotel ve městě... Že mě to hned nenapadlo."
Rozhodla se jeho docela jedovatou poznámku ignorovat a ztahala ho za rukáv.
"Co?" zasmál se.
"Dovedeš mě až ke vchodu, viď?"
"No jistě, neboj!"
Vyrazili vyprovázeni muzikou a křikem, který se linul z klubu, který právě opustili. Když ale zahnuli do vedlejší ulice, naprosté večerní ticho zde rušilo jen klapání Carolininých podpadků. Vzduch krásně přímořsky voněl, bylo příjemné teplo, jen sem tam je ovál studenější vánek.
"Tady je tak nádherně," vydechla a přitiskla se k němu.
"Viď? Mám to tady vážně rád... Nakonec mě ta škola ani nemrzí."
"A co jsi vlastně provedl?" podezřívavě na něj zamrkala.
Ušklíbl se. "No, trochu jsem se opil a... Pobil se s jedním klukem, co mi přebral holku."
"A kvůli těmu tě vyhodili?" podivila se a zastavila.
Stoupl si před ni, chytil její ruce do svých a nevinně se usmál. "Ne tak docela. Zlomil jsem mu nos a... Dostal nějaké krvácení do mozku, nebo co..."
V očích se mu zaleskly slzy. Caroline si vyděšeně přikryla ústa. "Zemřel?" vydechla tichounce.
"Ne, to ne," vyhrkl honem, "ale leží v nemocnici v komatu... Už 12 let."
"Copak by ho už neměli odpojit?"
"Ne. Jeho rodiče to nechtějí. Platí mu ty přístroje. Vlastně... Já mu je platím, ale to oni neví."
"Počkej, počkej... Jak mu je můžeš platit ty i oni?"
"No... Zařídil jsem to tak, že tyy peníze, které oni posílají do nemocnice přesměrují do spořícího konta a přístroje zaplatím já."
"Páni... Kolik už si jim takhle naspořil?"
"Nebude to trvat dlouho a bude tam milion," usmál se a sklopil hlavu. "A já budu tak trochu bez peněz."
Caroline otevřela pusu, jakoby chtěla něco říct, ale zase ji zavřela, nenapadala ji ta správná slova...
Zasmál se. "Ale můžu si za to sám, já vím!"
Zvedl hlavou a v záři pouliční lampy se mu na tváři zaleskly slzy.
"Pšššt," udělala, setřela mu je prstem a pevně ho objala.
"Promiň, chovám se jak děcko," zašeptal a přitiskl si ji k sobě.
"Vůbec ne... Za slzy se nemusíš vůbec stydět, obvzlášť za slzy lítosti..."
Pustili se a hleděli si do očí.
"Tak to vidíš," šeptla, "za osmnáct let jsme si oba nasbírali svoje..."
"Ale když jsem tady teď s tebou... Připadám si, jakoby to bylo spíše naopak... Jakobych byl já o 4 roky mladší... Jako ty bys byla už v podstatě dospělá a já takové odrostlejší dítě..."
"Ve 14 jsem nebyla odrostlejší dítě!" ohradila se uraženě.
"Ne, to máš pravdu, ty ne... Byla jsi tak... jiná, než ostatní. Působila si mnohem dospěleji."
"Možná to bylo tím, že jsem byla vždycky v nějakém kolektivu nejchytřejší..."
"Jo, to může být tím."
Chvíli jen tak mlčeli a dívali se na špičky svých bot.
"Pamatuješ...?" začla Caroline, ale zlomil se jí hlas.
"Jo," pípl. "Až moc dobře."
Oba zvedli hlavu a podívali se na sebe.
"Kéžbychom se vrátili v čase...," usmála se.
"Proč se vracet? Jsme teď, tady spolu... sami."
"A já jsem vdaná," připomněla mu se smíchem. "A ty určitě taky někoho máš."
"Ne, nemám."
"Ale no tak, nelži," uchechtla se a šťouchla ho do prsou.
"Vážně ne!" taky se zasmál a pohladil ji po ramenech.
"Jak je to možné?"
"Já nevím. Prostě ještě nepřišla ta pravá," pokrčil rameny. "Nebo přišla, ale já ji nechal jít."
Caroline se zachvěla. "Proč... se na mě tak zvláštně díváš?"
Místo odpovědi ji sevřel v náručí a opřel si čelo o její. A ona si uvědomila, ať už to bylo jakkoli absurdní, že k Johnovi i přes tak dlouhé odloučení pořád něco cítí...
Jejich rty se spojili jako tenkrát, kdysi dávno... A ona pochopila, co jí celou tu dobu s jejím manželem chybělo. Opět ucítila, jak její srdce zalévá láska, jak se v jejím břiše probouzí motýlci a vášní se jí vaří krev v žilách. Tiskla ho k sobě a zapomněla na všechny zábrany, které ještě před chvílí měla... Přála si, aby tento krásný moment nikdy neskončil, i když věděla, že toto přání se jí nesplní. Líbal pořád stejně krásně a ona se jeho rtů prostě nemohla nabažit. Nevěděla, jak dlouho tam stáli, ale když se pustili, připadalo jí, jakoby se probudila do jiného světa.

Takový pokus ...

20. srpna 2012 v 8:30 | Ginny :) |  Jednorázovky
Mí milí čtenáři (pokud jste ještě nějací zbyli :D) veeeeeeelice se vám omlouvám za tak dlouhou odmlku, ale opravdu... Neměla jsem možnost se sem dostat a něco jsem přidávat. Teď jsem se sem taky dostala jen tak náhodou, takže... Jelikož jste mi nepomohli ve výběru tématu nějaké té jednorázovky, rozhodla jsem se pomoct si sama . -_- :D A napadlo mě, že bych napsala, tedy, zkusila napsat, nějaký příběh podle toho, co se mi vybaví u nějaké písničky... Sama nevím, co z toho bude, ale doufám, že se vám to bude líbit! :D Zase to bude na části, protože teď nějak nejsem schopná se uplně soustředit... :D
Vybrala jsem si písničku od Shayne Warda - Until you. (http://www.youtube.com/watch?v=fas-k4PMC7s)

Seděla na pohovce a zírala do prázdna. Přemýšlela nad tím, co se včera stalo... Otevřely se dveře a do pokoje vstoupil její manžel.
"Jsi dnes nějaká zamlká...," posadil se vedle ní a pohladil ji po tváři.
Zavřela oči a překonala ten nutkavý impuls mu uhnout. Nechápala to... S tímto mužem žije už deset let a vždy si připadala šťastná... Překonala se a usmála se.
"Jen mi není dobře," zalhala a namáhavě se zvedla. "Půjdu si lehnout."
"Dobře... Kdybys cokoli potřebovala, zavolej, budu tady v obýváku, mám ještě nějakou práci na počítači..."
"Fajn."
Vešla do ložnice a posadila se na postel. Vytáhla si z kapsy telefon a zkontrolovala displej. Samozřejmě že nenapsal. Slíbil to, ale... Cítila se zvláštně. Na jednu stranu sama sebe přesvědčovala, že na tom nezáleží, ale na druhou stranu ji to sžíralo uvnitř. Skontrolovala, jestli má zapnutou hlasitost naplno a položila telefon na noční stolek vedle postele. Zachumlala se do peřin a zavřela oči. Promítala si pořád dokola ty stejné chvilky... Ty nejkrásnější chvilky, které přišli, aniž by je vyhledávala nebo čekala. Vždycky si myslela, že po třicítce už není možné se zamilovat... A tak plně důvěřovala sobě i svému muži. Ale spletla se. Jak to vlastně začalo...?

Seděla na barové židličce a pohrávala si se sklenkou šampaňského. Za těch asi deset minut, co její manžel uraženě odešel, stihla vypít tři a chystala si objednat další. Tahle dovolená opravdu nebyla vydařená... Rozhodli se jet do Itálie, odkud ona pocházela. Stačili jen čtyři dny a už to zase vypadalo na rozvod...
Potlačila nával slz a zamávala na barmana.
"Ještě jednu prosím."
Barman přikývl a dolil jí šampaňského. Jen usrkla a postavila sklenku zpátky na desku baru. Zadívala se na bublinky sektu a opět se zcela ponořila do svých myšlenek. Vyrušili ji z nich nějací muži, kteří si sedli kousek od ní k baru. Objednali si dvě štamprle vodky, o něčem se hlasitě bavili a smáli se. Už se chtěla zvednout a odejít do nějakého tiššího podniku, když se jeden z nich otočil a něco v ní explodovalo.
Ten úsměv by poznala kdekoli, je jedno po jaké době. On ji nejspíš taky poznal, protože na ni zíral stejně udiveně, jako ona na něj.
"Johne?" pípla přeci jen maličko nejistě.
"Carol?"
Široce se na sebe usmáli.
"Co ty tady?" zeptal se jí a přesunul se na židli vedle ní.
"Já... Jsem tady na dovolené," zasmála se. Zaznamenala jeho tázavý pohled na šampaňské a mávla rukou. "Jen rodinné problémy... A co ty?"
"No... Já tady ještě pořád žiju," uchechtl se a objednal si taky šapmaňské.
"Vážně? Nestudoval si náhodou v Římě?"
"Jó, to studoval, ale... Nemohl jsem studium dokončit, udělal jsem takový malý problém..."
"Aha... A co teda děláš?"
"To se těžko vysvětluje," zasmál se.
"Jistě bych to pochopila."
Provrtal ji zkoumavým pohledem a usmál se. Jeho úsměv ji vždycky tak okouzloval... Podivila se, že se za těch osmnáct let, co se neviděli, nic nezměnilo...
"Jsem takový... Plavčík a kapitán dohromady."
"Cože?"
"Vidíš, nechápeš to," ušklíbl se.
"Musíš to vysvětlit trochu lépe," taky se ušklíbla.
"No... Prostě pracuji na jedné lodi, která převáží turisty z různých koutů Itálie do jiných... Občas dokonce i do Řecka, Chorvatska... Jednou jsme pluli až do Francie! No a vždycky, když už někde zakotvíme, mám za úkol ty naše turisty hlídat, aby se neutopili."
Pomalu pokývala hlavou. "Jo, myslím, že tomu rozumím... To je zajímavá práce."
"Hodně neobvyklá, ale baví mě to."
"To ti věřím, když jseš pořád jen na krásných místech," usmála se a pozvedla sklenku šampaňského. "Tak tedy na tebe a na tvou skvělou práci," zasmála se a připila si s ním.
Chvíli jen tak seděli, mlčeli, a jeden druhého si prohlíželi. Za ty léta se moc nezměnil. Jeho rysy možná byly trošičku ostřejší, mužštější, ale to bylo tak všechno. Pokud dobře počítala, bylo mu 36 let, ale kdyby to nevěděla, tipla by mu tak 25. Jeho oči byly pořád stejně krásně modré, tmavě hnědé trochu delší vlasy si česal pořád stejným způsobem a - což bylo skoro neuvěřitelné - jeho svalnatá postava byla možná ještě mohutnější než tenkrát.
Ticho nakonec přerušila jeho otázka: "A co vlastně děláš ty?"
"Já? Přesně to, co jsem chtěla... Jsem soudce u Lyonnského okresního soudu."
"Páni, takže ses přestěhovala do Francie, jo?"
"Ano, přesně, jak jsem vždycky chtěla," usmála se.
Z legrace zatleskal. "Tak to máš asi dokonalý život!"
"Ale né, né... To nemám," posmutněla zase a sklopila hlavu.
"Jakto?"
Pohladil ji po tváři a zvedl jí bradu. Usmála se.
"To je těžké... Věděla jsem, že budu muset něco obětovat pro to, abych získala, co chci... Ale nevěděla jsem, že obětuju jednu z nejcennějších věcí."
Sjel pohledem její drahé večerní koktejlky i náramek, náhrdelník a náušnice z pravých perel a zakroutil hlavou.
"Vzala sis milionáře?"
Taky zakroutila hlavou. "Miliardáře."
Uchechtl se.
"Myslela jsem, že dělám dobře!" bránila se, když ucítila jasnou změnu jeho úhlu pohledu na ni.
"Jak sis prosimtě mohla něco takového myslet?"
"Sám si řekl, že mám asi dokonalý život... Ty by sis nevzal pěknou a milou holku, která tě má ráda, i když ty ji ne, kdyby ti pomohla dosáhnout všeho, co jsi kdy chtěl?"
Zamyslel se. "Možná i jo."
"Tak vidíš. Prostě jsem byla sobecká, vím... Je mi to líto, ale nechci mu teď ublížit."
"Možná mu ubližuješ víc tím, že s ním si, i když ho nemiluješ..."
free counters