Svatební den 5. a 6.

25. července 2012 v 12:39 | Ginny :) |  Jednorázovky

Market se v doprovodu holek objevila zrovna ve chvíli, kdy už jsem měla šaty na sobě.
Strnula uprostřed pohybu a nechala dolní čelist spadnout.
"Jsi... dokonalá," usmála se a přešla ke mně.
"Myslíš?" prohodila jsem ještě trochu nervózně.
"Jsem si tím jistá."
Andrejka přispěchala ke mně a začala hladit moje šaty.
"Jsou překrásné!" vzdychla, načež se Market zatvářila velice zadostiučiněně.
Petra si sedla na židli u dveří a spokojeně se usmívala.
Market mě obešla ze všech stran.
"Takže... Jsi připravená."Nebyla to otázka.
Kývla jsem.
Mamka se už zase rozplakala.
Tentokrát to byla Andrejka, kdo ji šel utěšovat.
Do dveří vstoupila Pája, Markova sestra.
"Měli byste už...," zarazila se v půlce věty.
Rychlým pohybem vklouzla dovnitř a široce se usmívala.
"Strašně ti to sluší."
"Děkuju."
Chvilku to vypadalo, jakoby přemýšlela, pak pokývala hlavou. "Chtěla jsem vám říct, že už je na čase jít."
Všichni v místnosti znatelně znervózněli.
Peťa si šla k zrcadlu upravit vlasy, Andrejka makeup a Market si v něm prohlížela své šaty.
Jenom mamka ještě jednou přelétla pohledem mě a usmála se.
"Jsi opravdu... Úžasná," vydechla a pohladila mě po tváři.
Setřela jsem jí slzy a usmála se na ni.
"Neplač, mami."
Zakroutila hlavou a trošku se uklidnila.
Market se do mě zahákla.
"Tádatadá," začala zpívat.
Se smíchem jsme vyšli ven na chodbu.
"Marek nás čeká přímo v kostele?" zeptala jsem se ustaraně, když jsem ho nikde neviděla.
"No ano, vždycky to tak je," usmála se Market. "Vůbec ničeho se neboj."
"Dobře..."
"To znělo naprosto důvěryhodně," pronesla ironicky.
"Promiň, ale... Jen nechci, aby se něco pokazilo."
"Ale nic se přece nepokazí."
Vyšli jsme ven před dům, kde stála limuzína.
Povzdechla jsem si.
"Héj, princezno! Co takhle šaty? Chceš být nevěsta, nebo kominík?" mrkla na mě Market.
Nechápala jsem, co myslí.
"Princezno? Šaty? Kominík? Co?"
Market protočila očima, přešla přede mě a chytla mi kraje šatů u boků.
"Aha."
Nadzvedla jsem si tedy šaty, tak jak to dělají princezny v pohádkách, když scházejí ze schodů, a snažila se neupadnout.
"Možná tak vysoké podpadky nebyly zrovna nejlepší nápad...," zamumlala jsem s obavami a byla jsem opravdu ráda, když jsem došla až k limuzíně bez nehody.
"Ale jo, to zvládneš," usmála se Market a otevřela mi dveře. "Prosím, madam."
"Děkuji."
Muselo to vypadat velice komicky, jak jsem se tam soukala v těch těžkých šatech, ale smála se jen Market.
Rozhlédla jsem se, co dělají ostatní.
Ach, už vím, proč se nesmáli.
Už tam dávno nebyli.
"Oni nejedou s námi?" otočila jsem se na Market, která právě nastoupila druhou stranou.
"Ne, mají tady svoje auta."
"Aha, dobře."
Market se na mě podívala s ustaraným výrazem a povzdechla si. "Opravdu se neboj! Všechno je pečlivě naplánované."
Pomalu jsem přikývla a na znamení porozumění jsem se zářivě usmála.
"Tak to má být," oplatila mi úsměv a zaklepala na okénko, které dělilo řidiče od našich sedaček. "Můžeme jet!"
Limuzína se trhavým pohybem rozjela. Srdce mi vyskočilo až někde do krku, kde bilo jako o závod. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí a hlavou se mi honily tucty katastrofických scénářů. Snažila jsem se pravidelně dýchat a ty myšlenky vyhánět, ale marně.
Cesta ke kostelu nebyla nijak dlouhá, zvládli jsme ji asi za deset minut, které mně připadaly jako deset sekund. Zastavili jsme a rychlost mého tepu dosáhla snad nereálných hodnot. Market čile otevřela dveře, vyskočila z auta a běžela mi otevřít. Slyšela jsem, jak volá: "Nevěsta je tady!"
"Klid, jen klid," vydýchala jsem se znovu... Když se dveře otevřely, vyhrkla jsem na Market: "Já to nezvládnu! Jedeme domů!"
Market se začala smát, ale čím déle se dívala do mého smrtelně vážného obličeje, tím méně veselý její smích byl.
"Cože?" šeptla, když už se přestala smát uplně a v jejích očích se zračily obavy.
"Prosím, odvez mě domů, nejde to, já nemůžu, já...," koktala jsem a mávala rukama.
Market se na mě dívala se směsicí zděšení a překvapení. Nakonec zabouchla dveře, znovu oběhla auto a nastoupila zpátky na svoje místo. Spráskla ruce na klín a nevěřícně se na mě zadívala.
"Já to myslím vážně," pípla jsem a sklopila oči do podlahy auta.
"Tak hele!" začala Market. A jéje, dostanu pěkné kapky. "Víš jak dlouho se tahle svatba plánovala?! Jak bylo těžké ji zrealizovat?! Udělat ji tak krásnou?! No, co krásnou, dokonalou! A víš kolik z tvých hostů muselo letět několik hodin letadlem jenom proto, aby si hodinku poseděli v kostele, pak se prošli městem, a letěli zase domů?!"
Těžce oddechovala, a i když jsem neměla odvahu se na ni podívat, přímo jsem cítila, jak mě propaluje rozzlobeným pohledem. Chtěla jsem něco namítnout, ale vždycky jsem jen otevřela pusu a zase ji zavřela.
"Ne, fajn, víš co?" usmála se z ničeho nic. "Zrušíme to, fajn? Prostě je všechny zase pošleme domů a... No, a to všechno jednoduše vyhodíme."
Zvedla jsem oči a podívala se na ni. Příjemně se usmívala. Oplatila jsem jí vděčným pohledem a uvolněně jsem kývla.
"A ty ztratíš muže, kterého miluješ. Zlomíš mu srdce a bude tě nenávidět."
Její úsměv o několik stupňů zchládl, až zmizel úplně. Nahrnuly se mi slzy do očí, ale nic jsem neříkala.
"Fajn."
Šáhla po klice a chtěla otevřít dveře...
"Ne!"
Otočila se na mě s hraným tázavým pohledem. "Copak?"
"Nechci to tak."
"A jak bys to teda chtěla?"
Váhala jsem, ale jen chvíli. Odhodlaně jsem otevřela dveře a překvapivě hbitě vylezla z auta. Sledovaly mě pohledy téměř stovky lidí... Všichni tedy stáli před kostelem, aby si prohlédli nevěstu. Už se mi málem vracel pocit, že by bylo lepší to ukončit, ale objevila se za mnou Market a uštědřila mi šťouchanec do zad, díky kterému jsem udělala pár kroků dopředu. Okamžitě kolem mě udělaly kolečko všechny moje tety, sestřenice, kamarádky, ale i lidi, které jsem sotva znala, a lidi z Markovy rodiny. Zářivě se na mě usmívali a jeden přes druhého mi skládali poklony, jak mi to sluší. Otočila jsem se po Market, jestli by mě nemohla třeba zachránit, ale ta už opodál mluvila se svým přítelem. Rozdávala jsem tedy příjemné úsměvy a sem tam jsem poděkovala. Razila jsem si cestu davem nadšených svatebních hostů, až jsem se konečně dostala, s pomačkanými šaty a závojem trochu nakřivo, před velké dveře do kostela. Tam už stály Andrejka s Petrou, které mě ještě upravily. Počkali jsme, až se k nám prorve Market a potom jsme společně čekali, dokud se všichni neusadí.
Zbýval poslední host, moje teta Hanka, když se mě znovu zmocnila ta strašná tréma. Klepaly se mi kolena a potily se mi ruce. Andrejka si toho všimla, chytla mé ruce do svých a mnula je.
"Neboj se, sestřenko, čeká tě spousta štěstí a radosti!" zubila se na mě.
Nadechla jsem se a vydechla. Kývla jsem. "Tak jo."
Market taky kývla a vyběhla nahoru na kůr. Za pár minut už se rozezněly varhany. Došla jsem doprostřed uličky, kde na mě čekal táta. Nejmíň po sté jsem si dneska poslechla, tentokrát od táty: "Moc ti to sluší."
"Díky, tati," zašeptala jsem a vykročili jsme. Zraky všech přítomných se stočily za klapavým zvukem mých podpatků na kamenné dlažbě kostela. Zářivě jsem se usmívala a mrkáním odpovídala na mávání některých lidí, které jsem už opravdu dlouho neviděla. Cesta k oltáři byla snad nekonečná. Zrovna jsme byli v půlce, když jsem odvrátila pozornost od hostů k místu před oltářem. Ještě jsem nebyla tak blízko, abych Markovi viděla do tváře, ale to ani nebylo potřeba. Štěstí z něj přímo sálalo a rozlévalo se po jeho okolí. Dívala jsem se na něj a ze zářivého úsměvu se stal úsměv zasněný, plný toho nejryzejšího štěstí.
Už jsme byli od oltáře vzdáleni jen na pár kroků. Táta musel cítit, jak se klepu, protože mě něžně hladil po ruce. Ještě tři kroky a jsem u něj. Dva. Jeden. Táta mě pustil a políbil mě na čelo. Varhany utichly.
"Mám tě strašně rád, Elis," zašeptal táta do nastálého ticha.
"Já tebe taky, tati."
Potom odešel a já se ocitla před Bohem jen s Markem a našimi svědky. Markovi šla za svědka jeho sestra, mně můj bratr. Posadila jsem se na stoličku přichystanou před otářem vedle Marka a podívala se mu do očí. Zářily v nich plaménky nadšení, štěstí, ale k mé úlevě také strachu a nervozity. Usmáli jsme se na sebe a chytili se za ruce.
"Milí svatebčané, shromáždili jsme se zde, abychom spojili...," začal kněz. Dívala jsem se na něj, poslouchala jsem ho, ale nevnímala. Promítala jsem si před očima můj dosavadní život s Markem. A musela jsem uznat, že byl až na pár vyjímek takový, jaký jsem vždycky chtěla. Ostatně, takový by chtěla asi každá. Marka byl pozorný, milý, něžný, chytrý, slušný a zdvořilý. Na druhou stranu také dokázal být vášnivý, výbušný a nesnášel, když někdo pošlapával věci nebo lidi jemu blízké. Byl také velký patriot, podle mého názoru někdy až příliš velký. Neměl rád, když jsme se hádali, strašně ho to deptalo, byl z toho vždycky špatný celé dny. Miloval děti, jeho láska k nim a hravost byla neskutečně roztomilá. Dokázal být tak děcký, ale když bylo potřeba, uměl se zachovat dospěle. A to jsem na něm milovala. Vlastně - milovala jsem na něm všechno. Probrala jsem se, až když došlo na to hlavní a já si stoupla tváří tvář mému nadcházejícímu...
"Táži se vás, Marku Neuvirthe, berete si zde přítomnou Elis Machátovou za svou právoplatnou manželku, budete ji opatrovat a ctít v chudobě i v bohatství, ve zdraví i v nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?"
"Ano."
"A táži se vás, Elis Machátová, berete si zde přítomného Marka Neuvirtha za svého právoplatného manžela, budete ho opatrovat a ctít v chudobě i v bohatství, ve zdraví i v nemoci, dokud vás smrt nerozdělí?"
"Ano," vydechla jsem a zářivě se usmála. Nebudu brečet... Nebudu brečet...
Uslyšela jsem tiché vzlykání z první lavice. No skvělý, už nebrečí jen mamka, ale i holky.
"Tímto vás prohlašuji mužem a ženou. Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj."
Zaslechla jsem tiché přešlápnutí u kostelních dveří. Stála tam Market, v jedné ruce držela noty a druhou si přidržovala u tváře kapesník. Taky brečí, můj ty bože! Ony se proti mně spikly, zasmála jsem se ve své hlavě a vyvinula jsem už opravdu nadlidské úsilí, abych se nerozbrečela taky. Nejraději bych k ní přiběhla a objala ji za to, že mě sem dokopala. Nebýt jí, zřejmě bych to vážně vzdala. Zamávala na mě notama a rychle vyběhla zpátky na kůr, aby nám zahrála ještě jak budeme odcházet.
Dali jsme si první manželské políbení, všichni hosté vstali a kostelem se opět rozezněl božský zvuk varhan. Zavěsila jsem se do mého manžela a společně jsme odcházeli uličkou, provázeni pohledem spousty uslzených očí. Usmála jsem se na Michala a on se usmál na mě. Ano, udělala jsem tu nejlepší věc v mém životě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters