Povídka pro kamarádky - část V.

21. června 2012 v 15:12 | Ginny :) |  Jednorázovky
Zazvonil telefon. Byla jsem už zvyklá, že když Market s Kubou jsou mimo dosah, prostě to zvednu.
"Haló? Tady byt Voráčkových, kdo volá?"
"Jé, Ivy, seš to ty?"
"Geňo?"
"Jo! To sem já! Hele, chtěl sem ti jenom něco... no, chtěl sem se tě na něco zeptat."
"Jo?"
"Tá... váza v obýváku... taková... asi růžová. Byla drahá?"
Zapřemýšlela jsem. Růžová váza v obýváku... No jo! Sidova nejoblíbenější.
"No, byla... Moment. BYLA?!"
Zakřičela jsem tak, že Mareček se přestal smát a z kuchyně vykoukly 3 zvědavé obličeje. Chvíli se z telefonu nic neozývalo...
"Promiň," pípl a zavěsil. Třískla jsem se sluchátkem zpátky do vidlice a podupávala nohou o koberec.
"Side!" zařvala jsem.
Sid vykoukl z chodby. "Ano?"
"Jeď okamžitě domů a pohlídej děti! Stejně tady nechceš zůstávat s letcema."
Překvapeně a zmateně se na mě zadíval.
"Děti přece hlídá Geňa," řekl vzdorovitě a chtěl se posadit na gauč, ale v polovině pohybu ztuhnul, když jsem vykřikla: "Rozbil tvoji růžovou vázu!"
"Cože?" šeptl úplně potichu a napřímil se. Chvíli na mě civěl, pak se rozběhl do chodby a rychle vyběhl ven. Slyšela jsem nastartovat auto a jeho prudký smyk po silnici.
"Jejda," pípla Eva a pomalu přešla ke mně. Jirka zase pokračoval v příběhu a Marečkovi se pomalu vracel úsměv na rty. Z kuchyně šlo zase slyšet cinkání vařečky o hrnec a syčení sporáku.
"Ta váza byla vážně tak drahá?"
Podívala jsem se na ni s hraným smutkem, ale pak jsem se rozesmála. "Nesnášela jsem ji, jsem jenom ráda, že se rozbila, ale byla to Sidova nejoblíbenější..."
"Aha," uchechtla se Eva, poklepala mě po rameni a šla si sednout k Jirkovi a Marečkovi.
Zazvonil zvonek. Bože, co asi zapomněl? řekla jsem si a otevřela s otráveným výrazem dveře, ale nestál tam Sid.
"Ahoj," usmál se na mě Wayne a dal mi pusu na obě tváře.
"Ahoj," pípla jsem překvapeně a poodstoupila ode dveří, aby mohl projít.
"Je tady dneska ta párty, že?"
"Ech, no jo."
"Já jen, že jsem odsud před chvílí viděl přímo prchat tvého muže," zasmál se a provrtal mě podezřívavým pohledem. "Skalní fanynka tučňáků v hnízdečku letců?"
Usmála jsem se. "Nejsem zas až tak skalní. Proti letcům nic nemám."
Wayne obdivně hvízdl, vyzul si boty a vešel do obýváku. Zavadil pohledem o Evu a Jirku, ale jen se na ně usmál a vešel do kuchyně s rozpřaženýma rukama.
"Čaute děcká!"
"Wayne! Ahoj, co ty tady tak brzo?" otočila se trochu zmateně Market od plotny.
"Byl jsem tady kousek, když mi došla tvoje SMSka, tak jsem si říkal, kdyby bylo třeba s něčím potřeba pomoct..."
"To jseš moc hodný."
"Čau, Kubo."
"Ahoj, kámo! Hele, s tímhle můžeš pomoct..."
Sedla jsem si na barovou židličku a se zájmem pozorovala Kubu, jak Waynovi vysvětluje, jak má porcovat steaky. Nejspíš to už někdy dělal, protože mu to šlo docela dobře. Povzbudivě jsem se na něj usmívala a netrvalo dlouho a zapředli jsme konverzaci.
"Proč vlastně chodíš s někým, jako je ufňukánek Sid?" nadhodil z ničeho nic Wayne.
"Není ufňukánek," bránila jsem ho, ale smála jsem se.
"Ale je! Znám ho!"
"Myslíš, že líp než já?"
Protočil očima a zasmál se.
"No dobrý, ale... I tak. Proč zrovna s ním?"
"A proč ne?" nadhodila jsem a v očích mi jiskřilo potěšením, které jsem cítila z obratu této konverzace.
"No, já nevím. Vždyť si to o něm musela často slyšet... v médiích a tak. Že je to namyšlenej idiot."
"Hm, a udělala jsem dobře, když jsem se rozhodla se o tom raději na vlastní kůži přesvědčit."
"To si myslíš ty."
Podivila jsem se.
"Jak to myslíš?"
"Pamatuješ, když jsme se viděli poprvé?"
Chvíli jsem přemýšlela... ale jak bych mohla zapomenout na první setkání s Waynem, když jsem při něm málem umřela?
"Až moc dobře," zasmála jsem se.
"To si s ním ještě nebyla."
"Mmm... Ne, nebyla."
"No, vidíš! A byla si jiná! Byla si odhodlaná ke každé legraci."
"Wayné, nedělej si srandu, vždyť jsme se málem na té motorce zabili!"
"Ale byla sranda."
Vzhlédl od masa a zasmál se. Hřbetem ruky si protřel čelo.
"Stejně to bylo tenkrát šílené."
"No to teda bylo! Tvrdil jsi mi, že to umíš řídit. Úplně tě zase slyším! ,Čeho se bojíš, Ivet? Je to jen motorka a já jsem skvělý řidič!' Ha! Ha! Ha!"
Zubil se na mě.
"Chtěl jsem jen trochu zamachrovat."
"Vážně? No nekecej," ušklíbla jsem se a uštědřila mu kamarádský políček. Vrátil mi ho, až na to, že jsem teď měla na obličeji koření ze steaků.
"Hej! To není fér!" smála jsem se a vzala si ze srandy do ruky na obranu první věc, po které jsem šáhla - byl to kečup. Zašklebil se a sáhl po tatarce.
"Ať... tě... to... ani..."
Nedořekla jsem a už jsem měla šaty celé od tatarky.
"Wayne!!" zakřičela jsem se smíchem a vystřelila po něm kečupem.
"Headshot!" zavýskla jsem, když se mu kečup dostal do vlasů.
"Dost!" okřikla nás zoufale Market, na kterou taky dostříklo ještě pár kapek kečupu. Zklamaně jsme odložili zbraně a vrátili se k původní činnosti - povídali jsme si o tom, co se ta poslední dobu, co jsme se neviděli, změnilo. Wayne byl pořád svobodný a nezadaný. Nechtěla jsem mu to věřit, ale přísahal. Ale svěřil se mi, že už by si taky rád někoho našel a měl vlastní rodinu.
"Tak kde to vázne?" usmála jsem se povzbudivě a ignorovala zvonící zvonek. Market, která už před chvílí dovařila čokoládu a seděla teď s Evou a Jirkou u Marečka se zvedla a šla otevřít.
"Já ti ani nevím, je to složité, nechce se mi to rozebírat," pokrčil rameny a dokrájel poslední steak. Umyl si ruce - samozřejmě si je utřel do mých šatů - a šel se podívat, kdo přišel. Po té, co jsem ho zmlátila za ty šaty, následovala jsem ho.
"Claudýno!" slyšela jsem vypísknout Market, a když jsem vešla do chodby, drželi se v pevném objetí.
"Vypadají, jako by se neviděli 100 let," šeptla jsem Waynovi s úšklebkem.
"Ty to nevíš?" vykulil na mě překvapeně oči. Když jsem zakroutila zmateně hlavou, odtáhl mě dál od nich a pošeptal mi: "Neviděli se přes dva měsíce. Claude, on... Má Market víc rád, než je zdrávo, ale ona je totálně zabouchlá do Kuby, což on samozřejmě ví. Když se zranil a bylo jasné, že už si do konce sezóny nezahraje, odcestoval do Francie za rodinou na dva měsíce. Vrátil se před dvěma dny."
Pozvedla jsem obočí. "A Market ví o tom, že ji Claude..."
Wayne zakroutil hlavou a vydal se vstříc Claudemu, který se konečně odtrhl od Market. "Claude!" usmál se a kamarádsky ho obejmul. Já ho jen pozdravila. V obýváku se ještě objímal s Kubou. Vážně to bylo, jako by byl pryč několik let, nebo jako by utekl hrobníkovi z lopaty. Nenápadně jsem pokukovala po Market. Věděla jsem, jak moc má Claudeho ráda, taky ona byla jediná, kdo směla jeho jméno vyslovovat Claude, ne Klód, ale vypadalo, že víc v tom není. Ani na Claudem jsem nic nepoznala, alespoň ne hned. To až jí začal pomáhat v kuchyni a zasněně se na ni usmíval. Kuba si toho všiml jen jednou jedinkrát, tak zamyšleně se na Claudeho zadíval, ale pak mu přišel něco říct Jirka a on odspěchal do obýváku.
"Lásko! Pojď sem!" volal na Market a hlas se mu třásl návalem emocí.
"Copak?" odběhla do obýváku kde všichni seděli u malého Marečka s širokými úsměvy. Uvolnili jí místo u jeho klícky.
"Marečku, kdopak je to?" usmál se na něj Kuba.
Mareček se zakřenil, zatahal Market za pramínek vlasu, který jí trčel do klícky a zažvatlal: "Ma-ma."
"Můj bože!" vypískla Market a oči se jí zalily slzami. "Ano, miláčku můj, máma, máma!"
Vzala ho něžně do náručí a zulíbala ho. Mareček se pořád smál a vesele opakoval: "Ma-ma!"
Kuba objal Market i s Marečkem a políbil svou ženu na vlasy. Srdce mi poskočilo. Věděla jsem, jak je nádherné, když miminko řekne svoje první slovo. Zažila jsem to čtyřikrát a pokaždé jsem bulela. Vlastně se mi slzy do očí ženou i teď, ale rychle jsem si je setřela a vrátila se do kuchyně.
Spolu se mnou se tam vrátili všichni, kromě Market, Kuby a taky Claudeho. Nechtěli jsme jim kazit pěknou chvilku, ne, zcela jedinečnou, nádhernou chvilku, stresem z příprav, a tak jsme se mlčky každý chytili nějaké práce. Ani ne za patnáct minut už byly všechny jahody namočené do mléčné čokolády a Eva rozehřívala hořkou, zatímco Jirka smažil steaky, já uklízela a Wayne... pil pivo.
"Wayne!" okřikla jsem ho se smíchem. "Říkal si, že to bude minutka."
"Taky že jo!"
"No, taky že ne! Už tady sedíš dobrých pět minut."
"No fajn," vydechl, rychle dopil pivo a porozhlédl se po kuchyni. Zazvonil zvonek. Nevinně se zakřenil: "Tak aspoň dojdu otevřít."
Ještě než jsem ho uviděla, poznala jsem podle hlasu, že je to Scotty ve své obvyklé výjmečně dobré náladě. Přivedl si s sebou i svoji malou princeznu Elsie, které byly dva roky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 41.9% (114)
Možná... 30.9% (84)
Ne 27.2% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters