Povídka pro kamarádky - část III.

18. června 2012 v 21:03 | Ginny :) |  Jednorázovky
Odspěchala jsem do koupelny a podrobila svůj make-up detailní prohlídce. No jistěže. Pudr i podkladový make-up byli v háji, měla jsem v nich potůčky ze slz. Tiše jsem zaklela a v rámci možností je zamaskovala.
"Ivét?! Jdeš už?!"
"Jo, nemusíš řvát na celý barák!"
"Promiň, no!"
Se vzteklým pohledem jsem prošla kolem něj a vyběhla ven. Ani jsem si neuvědomila, že jsem nepozdravila Evžu, který se na nás díval z jednoho na druhého zmateným, lehce zděšeným pohledem.
Sid vyběhl za mnou, odemkl auto a gentelmantsky mi otevřel dveře. Já si ale stejně pořád držela nos naštvaně nahoru, ale odpustila jsem si zlostný odfrknutí.
"Takže... na South Street?"
"Jo. Víš snad, kde bydlí."
"No to ano, jenom jsem se ptal. Promiň!"
"V pohodě."
Sedl si za volant, uchechtl se a s kroutěním hlavou nastartoval. Cesta do Philadelphie nám obvykle trvá něco kolem hodiny, ale teď jsme tam pozoruhodně dojeli za 40 minut. Možná Sid jel rychleji, aby už se zbavil toho trapného, nepříjemného, zlostí a výčitkami naplněného ticha v autě, které mezi námi ostatně panovalo už několik týdnů.
Tentokrát jsem si schválně pospíšila s otvíráním dveří, abych mu nedovolila jeho skvostné gesto zopakovat. Zhlavního vchodu zrovna vycházela Market s Kubou.
"Jé, ahoj, tak už jste tady...," usmála se Market a zastínila si oči proti prudkému slunci.
"Ahoj," usmála jsem se, jakoby se nic nestalo. "Kam máte namířeno?"
Otočila jsem se za Kubou, který šel vstříc Sidovi... nebo spíš našemu autu. No jéje... Tuto konverzaci si nechám ujít a ráda.
"Chystáme se na nákupy, zmrzlina nebyla namražená, tak jsme se rozhodli, že uděláme... no, párty. Nechtěli byste u nás dneska přespat? Evka s Jirkou taky přespávají."
"Jo, moc ráda."
Market se šibalsky usmála a šťouchla do mě loktem.
"Nech těch srandiček, Ivy!" zasmála se.
"Cože?" zamrkala jsem s naprosto vážným pohledem.
Jen otočila oči v sloup a pokrčila rameny: "Tak my teda jdem. Máte nějaké... speciální přání ohledně jídla nebo pití?"
Zakroutila jsem hlavou.
"Dobrý, tak fajn. Běžte nahoru za těma dvěma a hlídejte Jirku, ať mi nerozmazluje Marečka! Když vidí miminko, je horší než ženská... To jeho ňunííí a poď ke strejdovííí, už se fakt nedalo vydržet..."
S tím popadla Kubu za loket, ještě nám zamávali, nasedli do auta a odjeli.
"Jako a nás nechají tady?" díval se za nimi pohoršeně Sid.
Plácla jsem se do čela, zaúpěla jsem a usmála se na něj. "Ano, Side. Nechají tě tady jen tak stát."
Otočila jsem se na podpatku dřív, než mohl odpovědět a vešla do domu. Doběhl mě tak tak, aby ještě se mnou stihnul nastoupit do výtahu. A zase to ticho...
Cinknutí prvního podlaží bylo příjemně vysvobozující. Energicky jsem vystoupila a několikrát zmáčka zvonek s nápisem "Voráčkovi". I když žili v Americe, Markétě se příčilo, že by jí někdo říkal Voráček místo Voráčková, a Kuba měl chvíle, kdy by pro ni udělal cokoli...
Otevřela Eva s lehce ponurým pohledem.
"Ahoj..."
"Ahoj Ivet, ahoj Side."
Počkala až vejdeme a zavřela za námi dveře. Pak si zakryla tvář rukama.
"Děje se něco?"
Ani jsem to nedořekla a uslyšela jsem z obýváku: "Kuky Marečkuuu, no podíveeeej, tady máš hračičkuuu, a ňami ňami ňamiiii!"
Evka sundala ruce z tváře a kývnutím zodpověděla moji otázku. Uchechtla jsem se.
"Mám ho hlídat, aby ho nerozmazlil," ušklíbla jsem se na ni.
"Hodně štěstí," zasmála se nevesele a neochotně se odloudala do obýváku za Jirkou.
"Podívéééj, tetičkááá! Žekni tetišce ahoooj! Ahoooj tetiškooo!" ozvalo se a přinutilo mě vybuchnout potichu smíchy. Dokázala jsem si představit Evyn pohled ještě dřív než jsem slyšela její reakci: "No nazdar."
Podívala jsem se na Sida. Taky se pochechtával. Podíval se na mě... a byl tady jeden z tolik vzácných okamžiků, kdy jsme se na sebe usmívali. Oba jsme si to uvědomili a trochu polekaně stáhli pohledy jinam, ale cítili jsme, jak se napětí mezi námi zase o kousek prolomilo. Myslela jsem, že mi teď rychle uteče do obýváku, abych neviděla, jak se červená, ale on se na mě zase podíval a usmál... chytl mě majetnicky kolem pasu, dal mi pusu na čelo a šli jsme do obýváku spolu. Bylo to, jako bych se do něj znovu poprvé zamilovala... Měla jsem motýlky v břiše a srdce mi bušilo o sto šet, dokud jsme nepadli do oka Jirkovi.
"Južíííš, a tady máme tetičku Ivétkuuu a strejdu Sidááá, udělej pápá, Marečkuuuu!"
"Market ti vzkazuje, že ho nemáš rozmazlovat," zpražila jsem ho chladným pohledem a nechala Marečka, aby mi stiskl prst.
"Ahoj, zlato, tak jak jé?" udělala jsem na něj, zmáčkla mu prstem nos a usmála se na něj. Šťastně se rozesmál a mně při tom div nevhrkly slzy do očí... Už je to tak dávno, co jsem tohle dělala svým dětem, když byly miminka... Z úvah mě vyrušila Eva.
"S cizíma si hraje, ale o vlastním si musí ,popřemýšlet'!" zašeptala mi uraženě a probodávala Jirku, který se plně věnoval Markovi, zlostným pohledem.
"Dej mu čas, nic se nemá uspěchat," usmála jsem se na ni a poprvé si uvědomila, že Eva s Jirkou vlastně nemají žádné dítě, zatím co ona má 4 a Market 2, a je z toho značně sklíčená.
"Uspěchat?! Ivet, je mi 35! Nejvyšší čas už jsem měla."
"Nezoufej, některé mámy mají děti i ve 45..."
"No, a já je nebudu mít nikdy."
"Nikdy neříkej nikdy... Taky jsi říkala, že nikdy nebudeš s Jirkou," vyplázla jsem na ni jazyk a zvedla se, abych vysvobodila chudáka Marečka ze spárů jejího manžela. Nechtěl mi ho vydat, ale nakonec se přeci jen vzdal a zklamaně mi ho podal. Vzpomněla jsem si na Evyna slova a dostala jsem nápad.
"Ale můžeš mi ho pomoct uložit," mrkla jsem na něj spiklenecky. Šťastně se usmál a spěchal za mnou do Marečkova pokoje. Opatrně jsem miminko uložila do postýlky a otočila jsem se na Jirku s rukama založenýma v bok.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"No jasně, ptej se..."
"Když... když se z Marečka tak rozplýváš a viditelně tě baví si s ním... řekněme... hrát... Proč si taky nepořídíte miminko s Evkou?"
Snažila jsem se to říct co nejnenuceněji. Pokrčil rameny a sklopil pohled. Chvíli kopal jednou nohou do neviditelného kamínku na podlaze, pak se najednou napřímil a měl oči plné starostí.
"Víš, hlídat takhle dítě kamarádce, to je něco jiného, než si pořídit vlastní. Nejsem si jistý, jestli bych to zvládl."
"Ale jistěže zvládl! Podívej, Kuba to taky zvládá!"
"Podívej! Sidney ne."
Propíchla jsem ho výjmečně rozzlobeným a pohrdavým pohledem.
"Nás do toho netahej, tady jde o vás dva. A narozdíl od tebe, Sid první dvě děti zvládal."
Ale ne, opravdu jsem teď nepřímo připustila, že Sid to nezvládá...?
"Nejsem dětský typ!" ohradil se slabou výmluvou, otočil se a měl velmi naspěch.
Nepokoušela jsem se ho zadržet. Tohle si bude muset Eva vybojovat sama... Povzdechla jsem si a podívala se na Marečka. Pořád se sladce usmíval a chvílema žvatlal.
"No ano, Marečku... Teta je tady... No...," zářivě jsem se na něj usmívala a lehce ho lechtala na bříšku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 41.9% (114)
Možná... 30.9% (84)
Ne 27.2% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters