Kapitola III.

10. června 2012 v 11:26 | Ginny :) |  Zákony lásky
Chvíli se jen tak v posteli převaloval a soustředil se, aby slyšel všechny zvuky vycházející z koupelny. Asi půl hodiny tam bylo naprosté ticho, jen sem tam bylo slyšet nějaké cinknutí nebo šustnutí. Najednou se ozvalo hlasité klení, které se neustále přibližovalo.
Katka se těžce opřela o pravý trám dveří do ložnice. Rychle zavřel oči.
"Kubíno?"
"Hm?"
"Spíš?"
"Mm."
"Potřebovala bych s něčím pomoct..."
"Mhm."
Předstíraně unaveně se zvedl a protáhl se.
"Copak?" zývl.
"Nevím, kam jsem dala mobil."
Zamrkal. "Děláš si srandu, viď?"
"Ne! Proč bych jako měla?"
"Vzbudilas mě kvůli tomu, že nemůžeš najít telefon?"
"Vždyť jsi nespal!"
"Ale kdybych spal... vzbudila bys mě."
Povzdechla si. "Přestaň s tím a pojď mi ho pomoct najít."
"Ale na co kruci potřebuješ tak pozdě v noci mobil?"
Rozhodila rukama. "Měla jsem se ozvat mámě. Je v Austrálii. U nich je teď odpoledne!"
V kabelce nebyl, kapsy žádné neměla, a když přišla, v ruce si ho určitě nenesla. Byla ale skálopevně přesvědčená, že si ho brala. "Někde tady musí být!" přesvědčovala se pořád dokola a bloudila po bytě tam a zpátky. Bez úspěchu. Kuba už jí několikrát nabídl svůj telefon, ale odmítala to. Byl potěšený tím, že zjevně nechce, aby utratil tolik peněz za její hovor, než mu oznámila, že je to proto, že si nepamatuje číslo mámy.
"Vzdávám to."
Rychle se na něj otočila.
"Tak to teda ne!"
V očích jí pořád plály plaménky odhodlání, i když už hledali přes hodinu.
"Nesmíš to jen tak vzdát!"
"Nevzdal jsem to jen tak. Hledal jsem s tebou už hodinu. Přeházeli jsme všechno. Není tady."
"Ale musí být!"
"Nechalas ho doma."
"Ne, to tedy nenechala!"
"Tak na té párty!"
"Ani omylem, tam jsem měla jiné starosti, než vytahovat si mobil!"
"Kašli na to, Katko. Tady určitě není."
Zoufale si povzdechla a sedla si na zem.
"Máma bude zuřit."
"Už nejsi malá holka, to že jí jednou nezavoláš nevadí, ne?"
Chytla si hlavu do dlaní. "No, nevadí, ale já jí nezavolala už včera."
"Hm... Tak pak už to chápu."
Po kolenách dolezla ke gauči, kde seděl. Zklíčeně se na něj podívala a ukázala na jeho telefon.
"Ty její číslo určitě nemáš?"
"Ne."
Ztěžka padla na zadek a opřela se o gauč.
"Nějak jí to vysvětlíš," utěšoval ji.
Nechápal, proč si z toho dělá takové starosti. Na jedné straně roste zcela dobrovolně v zlatokopku a na té druhé je na prášky z toho, že nemůže zavolat mamince...
"Taky ho nesnáší," ozvala se.
Natáhla se pro ovladač a zapla televizi. Zrovna tam běžel dost neslušný program. Zkoumavě naklonila hlavu a bez rozpaků se dívala. Zděšeně jí vytrhl ovladač z ruky a přepl to na hudební kanál. Otočila se na něj s jiskřičkami pobavení v očích.
"Proč jsi to přepl?"
"Ty ses na to snad chtěla dívat?"
Bezstarostně pokrčila rameny a začala se pohupovat v rytmu nějaké odrhovačky. Vzpomněl si na to, co říkala, než ho dostala do té trapné situce. Byla o to trapnější, protože byla trapná jen pro něj.
"Kdo koho nesnáší?" nahodil opět ztracené téma.
"No... mamka George."
Zatvářil se zmateně. "A neříkala si předtím, že ho taky nesnáší?"
"No jo. Co se ti nezdá?"
"To taky."
Uchechtla se. "Vím, že ho nesnášíš."
"To není pravda."
"Kubínó!"
"Není to tak, že bych ho nesnášel..."
"Ale?"
Skousl si ret a vyčítavě se na ni podíval. Byla tak tvrdohlavá!
"Ale nemám ho rád."
"Není to to samé?"
"Ne! Kdybych ho nenáviděl, nemůžu ho ani vidět..."
"No, tak to jsem ráda, že ho vidět můžeš, protože jsem právě dostala skvělý nápad!"
Vyskočila hbitě na nohy, jakoby na svůj problém s mámou najednou zapomněla. Povzdechl si a tázavě zvedl obočí.
Nadechla se a vykřikla: "Půjdeme zítra na večeři!"
"Ale ne..."
Protočila oči a sedla se vedle něj.
"Proč by ne?"
"Já.. vždyť víš, že nemám koho přivést."
"V klidu! To je vlastně dobře! Už vím, koho ti dohodím," vyplázla na něj jazyk a kriticky si ho prohlédla. "Ale bude to chtít trochu úprav."
"Ne," řekl naprosto rozhodně.
Zamračila se na něj. "Ty jsi hrozný mrzout! Nevíš, co je legrace."
Zadíval se na ni. "Nemyslím si, že je legrace seznamovat mě s nějakou povýšenou paničkou!"
Nevěřícně a naštvaně se na něj podívala. "To nemyslíš vážně! Vždyť ještě ani nevíš, koho ti chci ukázat!"
"Dokážu si to představit!" odsekl jí a zvedl se z gauče.
"Kam jako jdeš?!"
"Hm... Lehnout si."
"Počkej!"
Otráveně se zastavil a otočil.
"Co?" řekl jedovatě.
Založila si ruce na prsou a začala poklepávat nohou.
"Můžeš mi vysvětlit, čemu se jako bráníš?"
"Jenom se prostě nechci seznamovat s někým, kdo patří do Georgova okolí, OK?"
"Já tam taky patřím..."
Svěsila ruce a provrtala ho ublíženým pohledem.
"Takže nemáš rád ani mě? Jenom proto, že se bavím s Georgem?"
"Nejde o to, že se s ním bavíš... Jde o to, že s ním jsi."
"Och, promiň, já se tě zapomněla zeptat, jestli smím!"
"Jo, zapomněla. Ale teď už je to jedno."
Znovu byl na odchodu.
"Stůj!"
Nezastavil.
Rozběhla se a chytla ho zezadu za triko. Stoupla si před něj a měřila si ho velice rozzlobeným a lehce zhnuseným pohledem.
"Tím chceš jako říct co?!"
"Katko... Nechci to řešit."
"Na to už je pozdě! Měl sis rozmyslet, co říkáš!"
"Věř mi, na to, o čem jsem mluvil, myslím poslední tři měsíce."
Zamyslela se. "To jsem s Georgem! Poslední tři měsíce!"
"Oh, vážně? Neříkej... To je náhoda."
"Nemluv tímhle tónem, sakra!"
Zamkl si pusu pomyslným klíčkem a s posměšným úsměvem se otočil k odchodu. Popotáhla. Ale ne, řekl si. Musíš být silný, nesmí tě takhle složit...
"Kde máš kapesníky?"
Ukázal na komodu před ním. Naštvaným, rázným krokem k ní přišla a prudce otevřela šuplík. Vytáhla si kapesníčky a otočila se na něj.
"Vyspím se na gauči," oznámila mu a stejným krokem se vrátila na gauč.
"Nechtěl jsem tě urazit."
"No jo, jasně."
"Vážně ne!"
"Ale urazils, takže... A nestůj ke mně zády, pokud se mnou chceš mluvit."
Otočil se. Nesnášel, když mu rozkazovala, ale nechtěl, aby se zase rozzlobila. Chvíli se na sebe jen tak dívali a přemýšleli, co by teď měli říct. První se - jako obvykle - ozval Kuba.
"Ten gauč není zrovna pohodlný na spaní," podotkl.
"Hm," dostalo se mu odpovědi.
Katka si stírala slzy. Vytáhla si z kabelky malé kapesní zrcádko, velkou kosmetickou tašku, a začala se upravovat. Kuba ji mlčky pozoroval.
"Sakra, kde je zas ten štěteček na pudr?" nadávala tiše a přehrabovala se množstvím líčidel.
"Och, tady..."
Zarazila se a hrábla hlouběji do taštičky. Radostně se usmála a vytáhla telefon.
"No vidíš, alespoň k něčemu byla ta hádka dobrá!" otočila se na Kubu.
Neupřímně se usmál. "Jdu spát. Kdyby se ti přeci jen spalo špatně, tak... můžeš přijít."
"Fajn."
Čekal, jestli ještě něco dodá, ale nedočkal se.
Dnes už podruhé se pokoušel usnout. Musel si zavřít dveře, protože Katka ještě nevypla televizi a zpívala si známé hity společně s hudebním kanálem. Zaposlouchával se do jejího hlasu a přemýšlel, proč nikdy nezpívala v nějakém sboru, nebo proč se nepřihlásila do umělecké školy, protože zpívala velmi pěkně, čistě... Kolem dvou hodin v noci televizi konečně vypla. Se zatajeným dechem čekal, jestli uvidí, jak se otvírají dveře, ale všude bylo ticho. Pro jistotu se snažil zůstat vzhůru ještě deset minut, ale když Katka nepřišla, poddal se svojí nemalé únavě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám román „Zákony lásky“? :)

Ano, moc :) 0% (0)
Jo ... :) 50% (1)
Ujde :) 0% (0)
Ani ne... 0% (0)
Ne 50% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters