Jen tak halabala začátek :)

3. června 2012 v 19:50 | Ginny :) |  Zákony lásky
Neberte to ještě moc oficiálně, zřejmě to ještě trochu přepíšu, ale dneska jsem si k tomu sedla a něco málo jsem napsala a nedá mi to, abych to sem nehodila :)

PS: Nemůžu přijít na název :D ... Zákony lásky... To je takové divné, nevím, jestli je to zrovna výstižné... Pomozte mi prosím :)


Vzbudil se celý propocený a vyděšený.
Už zase se mu zdál ten hrozný sen...
Posadil se a promnul si oči.
S povzdechem pomalu vstal z postele a zamířil do koupelny.
Pečlivě si opláchl obličej a prohlédnul se v zrcadle.
Minulou noc nespal, protože musel dokončit papírování ohledně vyhazovu z práce.
Předminulou noc nespal, protože jeho teta přiletěla z Francie, a musel se pro ni stavit na letiště kolem 11 v noci.
A noc předtím, jak jinak, taky nespal, protože se mu poprvé zdála tahle noční můra.
Zašklebil se na svou bledou tvář s výraznými kruhy pod očima a šel do obýváku.
Vyhlédl z francouzského okna na svou malou zahrádku.
Všiml si souseda, který byl na louce za zahradou na procházce se svým psem.
Asi není zas tak brzo, jak si myslel...
Nebo spíš, jak se cítí.
Pozadu ztěžka spadl na gauč a snažil se ve tmě dohlédnout na hodiny v opačném konci místnosti.
Ať už ale mhouřil oči jakkoli, nemohl v té tmě nic rozeznat, takže nakonec se prostě musel zvednout a rozsvítit.
Po cestě s tichým klením zakopl o židli a šlápl na něco, co pokládal za ztracený knoflík.
V nastálém prudkém světle zamrkal a zavřel na chvíli oči.
Když bolest polevila, podíval se konečně na hodiny.
Hm...
Usnul asi před dvěmi hodinami.
Skvělé!
Doufal, že jsou alespoň 4 hodiny ráno a místo toho bylo 11 večer.
Vzdychl a raději zhasnul.
Sedl si zpátky na gauč a přemýšlel, co bude dělat.
Spát...
To nemělo cenu.
Věděl, že by se mu to zdálo znovu.
No dobře, nevěděl, ale bál se toho.
Oklepala ho zima.
Přejel pohledem všechny okna v jeho blízkosti, ale byly zavřené.
Asi nechal otevřené v ložnici.
Líně se k němu došoural.
Zpravil závěsy tak, aby je nepřivřel a už už okno zavíral, když uviděl v dálce na silnici světla.
Bydlel v odlehlé části města, takže nebylo zvykem, aby tady někdo v 11 večer jezdil.
Jak světla přijížděla blíž, rozeznal velké, luxusní auto.
Zhnuseně si odfrknul.
Kéž by radši ještě snil ten pitomý sen...
Auto zastavilo před vedlejším domem.
Bylo slyšet hudbu a pisklavý smích.
Otřásl se, ale tentokrát vůbec ne zimou.
Pak se otevřely dveře a z auta vystoupila vysoká, štíhlá slečna.
Měla rovné černé vlasy svázané do přísného koňského ohonu, tvář trochu více nalíčenou, než bylo potřeba, a oblečení rozhodně méně, než bylo potřeba.
Krátké kožené šaty se opravdu příliš nesnažili zakrýt alespoň to nejnutnější.
Ještě chvíli byla skloněná dovnitř auta a smála se.
Falešně.
On to poznal...
Protože on ji umí rozesmát upřímně.
Tedy alespoň uměl.
Ladným pohybem zavřela dveře a poslala vzdušný polibek.
Auto zatroubilo a rozjelo se.
Ještě chvíli za ním mávala, pak ruku svěsila a chvíli se za ním jen tak dívala.
Otočila se a zamířila ke vchodu do domu, zatímco hledala v malé kabelce klíče.
Zavřel okno.
Udělalo se mu lehce mdlo.
Pamatoval si ji ještě jako malou holku, se kterou si hrával na pískovišti.
Byla sice o rok starší, než on, ale vždycky byl takový její velký ochránce.
Nejspíš proto, že byl vysoký.
Sedl si na postel a vzpomínal.
Vždycky mu říkala Kubíno.
Ostatní nesměli, jen ona.
Vždycky byl její Kubíno.
A ona jeho Káťa.
Ty časy ale byly nenávratně pryč...
Položil se a zavřel oči.
Okamžitě se mu promítl před očima ten sen.
Bylo to zvláštní, vlastně to ani nedávalo smysl.
Viděl, jak stojí u řeky, ve které se vaří voda.
Pak začalo pršet a z vody v řece se stal kámen.
Přešel po něm, šťastný, že se dostal na druhý břeh...
A pak tam stál ten děsivý člověk, který mu neustále oznamoval, že ho čeká neštěstí.
Když se mu snažil utéct, utíkal za ním...
A stále říkal něco o neštěstí.
Rychle oči otevřel a chytil se za čelo.
Copak je už zralý na psychiatrii?
Někdo zazvonil.
Velice neochotně se zvedl.
Ne proto, že už předem tušil, kdo tam bude stát...
Ale proto, že už předem věděl, jak se bude tvářit.
Nemýlil se.
"Ahój," usmála se rádoby sladce, spíš vtíravě, Katka.
"Čau," řekl prostě jen a snažil se ignorovat její bárbinkovský výraz.
"Ehech," odkašlala si, "mohla bych dál? Víš, asi jsem někde ztratila klíčky, nebo co... Nemůžu je najít, no..."
Demostrativně ještě jednou prohrábla tašku a zamrkala na něj.
Chvíli se rozmýšlel.
"Pojď," pokynul jí nakonec a ustoupil ode dvěří.
"Děkuju, si fakt broučínek," usmála se a vbalancovala na svých 15 centimetrových podpadcích do předsíně.
"Bacha, ať mi neuděláš do podlahy rýhy," popíchl ji a sjel boty přísným pohledem.
"He?" udělala nechápavě a zadívala se na svoje boty.
Usmál se.
"Ach, jo ták!" pochopila konečně a trochu nervózně se rozesmála.
Chvíli tam jen tak bezradně stála a vrhala kolem sebe zoufalé pohledy.
Nakonec protočila očima a sedla si jednoduše na zem.
Zula si boty a začala si masírovat prsty na nohou.
"Pfú, ani nevíš, jak vám chlapům závidím, že něco takového nemusíte nosit!"
"Ty to přece taky nemusíš nosit..."
Překvapeně se na něj podívala.
"A to si jako mám k šatům vzít tenisky?"
"Třeba."
"Blázne!" uchechtla se.
Pokrčil rameny a šel do kuchyně.
"Dáš si něco?" zeptal se jí, když dopadla na gauč stejně těžce, jako před chvílí on.
"Co myslíš?"
"Třeba... Vodu, minerálku, kávu, čaj, cherry, víno...?"
Chvíli se rozmýšlela.
"Asi tu kávu."
"Fajn."
Zapnul rychlovarnou konvici a podíval se na Katku.
Seděla rozvalená na gauči a trochu těžce oddechovala.
"Party hard?" povzdechl si se smíchem.
"Oh yeah."
Rozesmála se.
"No, vlastně to bylo spíš to pití, než ta párty."
"Jo tak."
Konvice se s cvaknutím vypla.
"Takže to kafe chceš silné?"
"Jó, můžeš mi dát tak... Jeden a půl lžičky."
"Cukr, mlíko...?"
"Mmm... Ne, díky."
Postavil kávu na stolek před ní.
Otevřela oči a sjela ho pohledem.
"A jaktože ty ještě nespinkáš, hm?"
"Měl bych snad?"
"Vypadáš hrozně unaveně, Kubíno."
Málem se svou kávou polil.
Píchlo ho u srdce.
"Eh... Hm... No...," zakoktal se.
Chvíli se na něj starostlivě dívala.
Vzala mu kávu z ruk, postavila ji na stůl a chytla ho za spánky.
"Jsi v pořádku?"
Díval se do jejích krásných, čokoládově hnědých očí, a zatoužil, aby nebyly tak silně nalíčené, protože kdyby nebyly, bylo by to zase jako tenkrát...
"Jsem v pohodě," řekl a trochu dotčeně ji odstrčil.
"Nevypadáš tak!" nedala se a dál si ho prohlížela s úzkostí v očích.
"To se ti jen zdá," zabručel a upil ze své kávy.
Zhluboka si povzdechla.
Najednou se ale usmála.
"Mám pro tebe skvělou novinku!"
A sakra, řekl si.
"Jakou?"
Zavrtěla se v polštářích a upřela na něj pohled plný jiskřiček nadšení.
"George mi slíbil, že mi dá šanci v Hollywoodu! Ááááá!" začala poskakovat a mávat rukama.
Ach bože...
"Vážně? To je... fajn," usmál se a raději hrníček zase položil.
"Viď že jo? A víš co je nejlepší? Zítra jedeme do Prahy, nechce mi říct kam konkrétně, ale to je jedno... No prostě jak si balil věci, viděla jsem, že přibaluje i malou černou
krabičku!" vykřikla a zakryla si tvář rukama.
Kéž by to byla černá skříňka letadla, kterým se ten "dokonalý George" bude vracet do toho svého Miami, pomyslel si, ale hned se za takovou myšlenku okřikl.
"No ták! Proč nic neříkáš? Sedíš tady jako hromádka neštěstí! Vážně ti nic není?"
"Ne, to... Jsem v pohodě."
"Ách, já jsem ták strašně šťastná, Kubíno, tak strašně moc!"
"To ti přeju..."
"Viď? Já vím! Neměl bys tam teda skleničku cherry, ať to zapijem?"
"Dobrý nápad."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 42.3% (116)
Možná... 30.7% (84)
Ne 27% (74)

Komentáře

1 kika kika | 14. června 2012 v 9:54 | Reagovat

Moc pěkně píšeš, nevím jak to dokážeš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters