Červen 2012

Povídka pro kamarádky - část VI.

30. června 2012 v 10:16 | Ginny :) |  Jednorázovky
"Myslel jsem, že by mohli s Marečkem nalézt společnou řeč," zasmál se a s úžasem pozoroval, jak Mareček křičí přes celý obyvák ma-ma.
Wayne se vrátil, vyndal misky a začal do nich sypat čipsy. Kuba dotáhl ještě jeden stůl z nějakého pokoje a už jsme pomalu začali chystat už připravené jídlo na stoly do obýváku. Pak se zvonek rozdrnčel po čtvrté a ve dveřích se objevili Ilya s Míšou. Všichni hosté se usadili na gauč do obýváku a naslouchali Marečkovu ma-ma pořád dokola, z čehož měl maličký neskutečnou bžundu. Market a Kuba mně a Evce ještě rychle pomáhali dodělávat poslední přípravy a zrovna, když už jsme dodělali poslední steaky a hranolky, přišli poslední dva hosté spolu - Zach a Brayden.
"Omlouváme se za spoždění, ale ještě jsme šli něco koupit," zazubili se a vytáhli ze dvou ozdobných tašek čtyři flašky. Už při pohledu na ně se mi zatočila hlava.
"Dneska asi pít nebudu," oznámila jsem a všichni se dali do smíchu.
Market moje oznámení ignorovala a štamrlek přinesla přesné množství i se mnou. "Tak teda, když už si to donesla," usmála jsem se nevinně a nechala si nalít vodku.
"Na Marečka!" zavolal šťastně Kuba, všichni to po něm zopakovali a vypili si svoje štamprlky. Mareček se tomu v klícce vesele řehonil, ale už na něm byly znát první příznaky únavy.
"Tak pojď, miláčku, půjdeme spinkat," usmála jsem se na něj, vyndala ho z klícky a zanesla do ložnice. Když jsem se vracela, Market po mě vrhla děkovný pohled, protože byla zrovna zabraná do řeči s Braydenem. Evka s Jirkou někam zmizeli. Chtěla jsem je jít hledat, ale zastavil mě Scotty.
"Ty jsi Crosby, co?" podíval se na mě nenávistně.
Rozpačitě jsem se usmála a přála si být neviditelná. Najednou se ale začal smát.
"Neboj, proti tobě nic nemám, spíš naopak, docela tě lituju," usmál se smutně a nalil mi další štamprli. Přiťukli jsme si a vypili je.
"Proč?" zachrčela jsem s hrdlem sežehnutým alkoholem.
"Ale... to je jedno," uchechtl se. "Nevypadáš jako hloupá holka, která by zůstavala s idiotem jen tak."
Usmála jsem se. No, ať si o něm myslí, co chtějí.
Konečně jsem zahlídla Evku. Stála s Jirkou na balkóně. Nechtěla jsem je rušit, tak jsem se otočila zpátky ke Scottymu.
"A co ty? Jak se máš?"
"Jo, je to teďka uplně boží! Už jsem skoro zapomněl, jak je boží mít malé děti. Od té doby, co se narodila Elsie, jsem nejspokojenější taťka na světě."
"Tak to ti moc přeju," plácla jsem ho přes rameno a nabídla přípitek na Elsie, což samozřejmě neodmítl. Super, a to jsem nechtěla pít. Sama pro sebe jsem pokrčila rameny a šupla štamprli do sebe.
Začala hrát hudba. Otočila jsem se. Market tam zrovna hledala nějakou písničku. Šla jsem k ní.
"Co chceš pustit?"
"Ech... no... toto!"
Z repráků se na plné pecky rozjela písnička Party Shaker od R.I.O. a Nicca (http://www.youtube.com/watch?v=8sPj0Ic8KQ8). Pokrčila jsem rameny. Ta je fajn, taková letní... Scotty, posilněný další dávkou alkoholu, kterou si připil s Waynem, nejspíš ani nevěděli na co, to pěkně rozjel. S Market jsme na sebe udělali významný pohled a začali jsme se smát. Market se otočila na balkón a šťouchla do mě loktem. Otočila jsem se. Jirka s Evkou stáli přesně tam, kde jsem je viděla před tím. Vzali si s sebou jednu flašku vodky, ale žádné štamprle. No, vodka byla ještě skoro plná a oni už se líbali jako o život. Usmála jsem se na Market. Pozvedla obočí, s úsměvem zakroutila hlavou a šla zatáhnout žaluzie, které vedly na balkón. Ani si toho nevšimli.
"Hej, poď přece taky tančit!" šťouchl do mě Wayne a až teď jsem si všimla, že party už je v plném proudu. Tancoval dokonce i Mareček, kterého držel v náručí Kuba. Doufala jsem, že ještě moc nepil, aby Marečkovi z jeho divokých tanečních kreací, kterých byl opilý schopný, nebylo špatně. Usmála jsem se na Wayna.
"Proč ne?" a chopila jsem se jeho napřažené ruky. Zavedl mě přímo doprostřed obýváku a začali jsme spolu tančit. Neuvěřitelně nám to spolu šlo. Nechápala jsem to, ale naše taneční kroky přesně zapadaly do sebe. Scotty se dokonce zastavil a začal hvízdat. Smála jsem se, ale dál jsem vytrvale tančila. Přešli jsme snad všechny styly. Hip-hop, street dance, disco, něco, co jsem ani neuměla popsat, a skončili jsme u samby. A tak pořád dokola. Byla jsem už strašně utahaná, ale tančila jsem vytrvale dál. Ale když přišel jeden těžký krok, prostě jsem už nemohla a chtěla jsem spadnou pozadu na gauč, ale Wayne mě zachytil a strhl mě do rytmu tanga. Začala jsem se strašně chlamat.
"Ale já tohle nikdy netančila!" křičela jsem na něj přes hlasitou hudbu.
"Jde ti to skvěle!" zalhal. Pokud bylo dobře, že se mi pletla jedna noha přes druhou, a kdyby mě nedržel, už dávno bych se rozplácla na podlahu, jak dlouhá, tak široká... Konečně se mnou zatančil až ke gauči a opatrně mě na ni usadil. Sedl si vedle mě a plácl mě přes stehno.
"No, moc toho nevydržíš!"
"Děláš si srandu?!"
"Ech... no jo, no!" zasmál se. "Ale ještě tak pět minut bych vydržel."
"Co ti brání?"
"Chtěl jsem tančit s tebou! Sám to není taková sranda," mrkl na mě. Sranda. Jasně. "Dojdu pro něco k pití."
"Vem mi prosím alespoň 3 jahody v čokoládě!" volala jsem ještě za ním a rozhlížela se po tanečnících. Scotty tančil se svou malou Elsie a Kuba, který už odložil Marečka, tančil samozřejmě s Market. A to dost odvážně. Uchechtla jsem se a hledala pohledem Braydena a Zacha. Bavili se v rohu. Wayne se vrátil s celým táckem jahod a se dvěma džusy s vodkou.
"Och, jseš zlato!" vydechla jsem a rychle si strčila do pusy jednu jahodu. "Mmmm, jsou dokonalé!"
Wayne se na mě díval s podivnými plamínky v očích.
"Co?" zadrhla jsem se s plnou pusou.
"Ale níc."
"Pche!" udělala jsem a dál se cpala jahodama a zapíjela je vodko-džusem. Vodky tam bylo nejméně půl kelímku. Pokrčila jsem rameny. Nejsem přece máčka. Z repráků začala hrát Superbass od Nickej Minaj.
"Jééj, ta je stará," poznamenala jsem.
"Nevěděl jsem, že i písničky mají svou spotřební dobu," ušklíbl se Wayne.
"Ale dyť víš, jak to myslím!"
"Stará, ale dobrá," stál si na svém a šel tančit. Já se na to ještě necítila, potřebovala jsem sníst ještě alespoň jeden tác jahod. Vedle mě se objevila zadýchaná Market.
"Ach, pujč mi ten tác! Neměla jsem ještě ani jednu a to jsem hostitelka, která je navíc připravovala!"
Ukradla mi dvě jahody a zmizela někde v kuchyni.

Zklamání v lásce

23. června 2012 v 20:35 | Ginny :) |  Jednorázovky
Bude to spíš jen taková úvaha... ;) Budu ráda, když okomentujete :)


Zklamání. Nikdo netuší, kdy přijde, proto nikdo nemá šanci se na něj pořádně připravit. A taky proto je důležité v momentě, kdy přijde, ze všech sil zatnout zuby a nepropadnout mu. Naopak, i zklamání se dá využít v prospěch. Konečně vám dojde buď to, že byste měli bojovat co nejurputněji a věřit, nebo to, že to stejně nemá smysl a jen byste se zbytečně trápili.
Není lehké to zvládnout. Něco ve vás začne padat, srdce na chvíli vysadí a sevře se vám žaludek... Možná se vám začnou potit ruce, točit hlava a zblednete... Ale musíte se na sebe usmát a věřit své osobnosti! Protože KAŽDÝ má sílu to překonat. :)
Zklamání v lásce je o to těžší, když věříte, že vaše city jsou opětovány. Možná to někdo znáte... Říkáte si: Jo, tohle vyjde, cítím to! Vstáváte pokaždé s úsměvem a těšíte se, až tu osobu potkáte, i kdyby to mělo být jen na pár chvil. A v hlavě se neustále usvědčujete, že ON/ONA je ten/ta pravý/á a prostě nikoho nemá, protože má rád/a vás.
A potom najednou jdete po ulici a potkáte ho/ji, jak jde s někým za ruku a flirtují spolu, přesně tak, jak jste si vždycky představovali, že bude flirtovat s vámi... Zatmí se vám před očima, zatočí se vám hlava, slzy se užuž hrnou z očí, kterým prostě nemůžete, ne... nechcete, uvěřit. A pak vás spozoruje a usměje se na vás a vy pochopíte, že mu/jí na vás nikdy nezáleželo, byly jste vždycky jenom něco jako hračka, prostě zábava... Projdou se smíchem kolem vás a jediné co chcete je, aby jste si teď mohli lehnout a na místě umřít.
Ale já to nesmím vzdát! okřiknete se, nasadíte kamenný výraz tváře a s vypětím všech sil dojdete domů. Pláč pomáhá. Vysvobozuje. Vymývá smutek pryč z těla. A pak ho/ji začnete nenávidět za to, že kvůli němu/jí brečíte. Protože vy přece nejste žádná máčka! Nejste. Po takové situaci se složí i ten nejsilnější člověk. A pak si řeknete, že ho/ji nenávidíte a už nikdy k němu nebudete cítit to, co jste cítili, už nikdy si ho nepustíte tak blízko k tělu.
Další den si jen tak jdete místem, kde ho/ji obvykle potkáváte. A on/ona tam není. Tak, jak tam vždycky stál/a, najednou tam není. Řeknete si: Jo! Tím mi to velice ulehčuje. Ale ve skutečnosti vás svírá strach z toho, co se asi stalo. Zmateně se rozhlížíte, a i když vám rozum napovídá, že je to špatně, srdce vás prostě donutí zůstat. Nakonec přijde, projde kolem vás, a ani netuší, jaký kámen ze srdce vám teď spadl, jak se vám tlačí slzy úlevy do očí jen proto, že kolem vás prošel/šla živý/á a zrdavý/á.
Přijdete domů a vynadáte si, že takhle by to nešlo, protože vy ho nesnášíte! Nějakým nedorozuměním se dostanete k věcím, které vám ho/ji připomínají a opět jsou tu kamarádky (?) slzy. A znovu do noci proklínáte jeho jméno a přejete si, abyste ho/ji nikdy nepoznala...
Přijde další den, procházíte tím místem, vidíte ho/ji... A všechna nenávist se rozplyne, jakoby nikdy neexistovala, pohlédne do vaších očí a váš svět se znovu rozplyne jen v nich... Odejde, vy víte kam jde.... Jde za ní/ním, za tou osobou, která vám vzala celý váš svět. Nejradši byste jí/jemu to všechno vmetli do obličeje, jak trpíte, jak moc milujete toho člověka, která ho vám ona/on vzal/a.... Ale nemůžete. Protože vy ani nevíte, jak se jmenuje... nevíte, jaká/ý je. Neznáte ji/ho.
A pak vám konečně dojde, že ji/ho nemáte odsuzovat, jen proto, že se nejspíš zamiloval/a do stejného člověka jako vy. A když ho potkáte znovu, pohlédnete na něj jinýma očima, těma spravedlivýma, dojde vám, jak jste byli sobečtí. Je milá/ý, chytrá/ý, a má ho/ji opravdu ze srdce rád/a. Se slzami v očích se choulíte do peřiny a šeptáte: "Tak moc jim to přeju... tak moc..."

Ale vy víte, že dokud ho/ji budete potkávat, ten pocit nikdy nezmizí. Protože rozum se může snažit, jak chce, ale srdce je mocnější.

Povídka pro kamarádky - část V.

21. června 2012 v 15:12 | Ginny :) |  Jednorázovky
Zazvonil telefon. Byla jsem už zvyklá, že když Market s Kubou jsou mimo dosah, prostě to zvednu.
"Haló? Tady byt Voráčkových, kdo volá?"
"Jé, Ivy, seš to ty?"
"Geňo?"
"Jo! To sem já! Hele, chtěl sem ti jenom něco... no, chtěl sem se tě na něco zeptat."
"Jo?"
"Tá... váza v obýváku... taková... asi růžová. Byla drahá?"
Zapřemýšlela jsem. Růžová váza v obýváku... No jo! Sidova nejoblíbenější.
"No, byla... Moment. BYLA?!"
Zakřičela jsem tak, že Mareček se přestal smát a z kuchyně vykoukly 3 zvědavé obličeje. Chvíli se z telefonu nic neozývalo...
"Promiň," pípl a zavěsil. Třískla jsem se sluchátkem zpátky do vidlice a podupávala nohou o koberec.
"Side!" zařvala jsem.
Sid vykoukl z chodby. "Ano?"
"Jeď okamžitě domů a pohlídej děti! Stejně tady nechceš zůstávat s letcema."
Překvapeně a zmateně se na mě zadíval.
"Děti přece hlídá Geňa," řekl vzdorovitě a chtěl se posadit na gauč, ale v polovině pohybu ztuhnul, když jsem vykřikla: "Rozbil tvoji růžovou vázu!"
"Cože?" šeptl úplně potichu a napřímil se. Chvíli na mě civěl, pak se rozběhl do chodby a rychle vyběhl ven. Slyšela jsem nastartovat auto a jeho prudký smyk po silnici.
"Jejda," pípla Eva a pomalu přešla ke mně. Jirka zase pokračoval v příběhu a Marečkovi se pomalu vracel úsměv na rty. Z kuchyně šlo zase slyšet cinkání vařečky o hrnec a syčení sporáku.
"Ta váza byla vážně tak drahá?"
Podívala jsem se na ni s hraným smutkem, ale pak jsem se rozesmála. "Nesnášela jsem ji, jsem jenom ráda, že se rozbila, ale byla to Sidova nejoblíbenější..."
"Aha," uchechtla se Eva, poklepala mě po rameni a šla si sednout k Jirkovi a Marečkovi.
Zazvonil zvonek. Bože, co asi zapomněl? řekla jsem si a otevřela s otráveným výrazem dveře, ale nestál tam Sid.
"Ahoj," usmál se na mě Wayne a dal mi pusu na obě tváře.
"Ahoj," pípla jsem překvapeně a poodstoupila ode dveří, aby mohl projít.
"Je tady dneska ta párty, že?"
"Ech, no jo."
"Já jen, že jsem odsud před chvílí viděl přímo prchat tvého muže," zasmál se a provrtal mě podezřívavým pohledem. "Skalní fanynka tučňáků v hnízdečku letců?"
Usmála jsem se. "Nejsem zas až tak skalní. Proti letcům nic nemám."
Wayne obdivně hvízdl, vyzul si boty a vešel do obýváku. Zavadil pohledem o Evu a Jirku, ale jen se na ně usmál a vešel do kuchyně s rozpřaženýma rukama.
"Čaute děcká!"
"Wayne! Ahoj, co ty tady tak brzo?" otočila se trochu zmateně Market od plotny.
"Byl jsem tady kousek, když mi došla tvoje SMSka, tak jsem si říkal, kdyby bylo třeba s něčím potřeba pomoct..."
"To jseš moc hodný."
"Čau, Kubo."
"Ahoj, kámo! Hele, s tímhle můžeš pomoct..."
Sedla jsem si na barovou židličku a se zájmem pozorovala Kubu, jak Waynovi vysvětluje, jak má porcovat steaky. Nejspíš to už někdy dělal, protože mu to šlo docela dobře. Povzbudivě jsem se na něj usmívala a netrvalo dlouho a zapředli jsme konverzaci.
"Proč vlastně chodíš s někým, jako je ufňukánek Sid?" nadhodil z ničeho nic Wayne.
"Není ufňukánek," bránila jsem ho, ale smála jsem se.
"Ale je! Znám ho!"
"Myslíš, že líp než já?"
Protočil očima a zasmál se.
"No dobrý, ale... I tak. Proč zrovna s ním?"
"A proč ne?" nadhodila jsem a v očích mi jiskřilo potěšením, které jsem cítila z obratu této konverzace.
"No, já nevím. Vždyť si to o něm musela často slyšet... v médiích a tak. Že je to namyšlenej idiot."
"Hm, a udělala jsem dobře, když jsem se rozhodla se o tom raději na vlastní kůži přesvědčit."
"To si myslíš ty."
Podivila jsem se.
"Jak to myslíš?"
"Pamatuješ, když jsme se viděli poprvé?"
Chvíli jsem přemýšlela... ale jak bych mohla zapomenout na první setkání s Waynem, když jsem při něm málem umřela?
"Až moc dobře," zasmála jsem se.
"To si s ním ještě nebyla."
"Mmm... Ne, nebyla."
"No, vidíš! A byla si jiná! Byla si odhodlaná ke každé legraci."
"Wayné, nedělej si srandu, vždyť jsme se málem na té motorce zabili!"
"Ale byla sranda."
Vzhlédl od masa a zasmál se. Hřbetem ruky si protřel čelo.
"Stejně to bylo tenkrát šílené."
"No to teda bylo! Tvrdil jsi mi, že to umíš řídit. Úplně tě zase slyším! ,Čeho se bojíš, Ivet? Je to jen motorka a já jsem skvělý řidič!' Ha! Ha! Ha!"
Zubil se na mě.
"Chtěl jsem jen trochu zamachrovat."
"Vážně? No nekecej," ušklíbla jsem se a uštědřila mu kamarádský políček. Vrátil mi ho, až na to, že jsem teď měla na obličeji koření ze steaků.
"Hej! To není fér!" smála jsem se a vzala si ze srandy do ruky na obranu první věc, po které jsem šáhla - byl to kečup. Zašklebil se a sáhl po tatarce.
"Ať... tě... to... ani..."
Nedořekla jsem a už jsem měla šaty celé od tatarky.
"Wayne!!" zakřičela jsem se smíchem a vystřelila po něm kečupem.
"Headshot!" zavýskla jsem, když se mu kečup dostal do vlasů.
"Dost!" okřikla nás zoufale Market, na kterou taky dostříklo ještě pár kapek kečupu. Zklamaně jsme odložili zbraně a vrátili se k původní činnosti - povídali jsme si o tom, co se ta poslední dobu, co jsme se neviděli, změnilo. Wayne byl pořád svobodný a nezadaný. Nechtěla jsem mu to věřit, ale přísahal. Ale svěřil se mi, že už by si taky rád někoho našel a měl vlastní rodinu.
"Tak kde to vázne?" usmála jsem se povzbudivě a ignorovala zvonící zvonek. Market, která už před chvílí dovařila čokoládu a seděla teď s Evou a Jirkou u Marečka se zvedla a šla otevřít.
"Já ti ani nevím, je to složité, nechce se mi to rozebírat," pokrčil rameny a dokrájel poslední steak. Umyl si ruce - samozřejmě si je utřel do mých šatů - a šel se podívat, kdo přišel. Po té, co jsem ho zmlátila za ty šaty, následovala jsem ho.
"Claudýno!" slyšela jsem vypísknout Market, a když jsem vešla do chodby, drželi se v pevném objetí.
"Vypadají, jako by se neviděli 100 let," šeptla jsem Waynovi s úšklebkem.
"Ty to nevíš?" vykulil na mě překvapeně oči. Když jsem zakroutila zmateně hlavou, odtáhl mě dál od nich a pošeptal mi: "Neviděli se přes dva měsíce. Claude, on... Má Market víc rád, než je zdrávo, ale ona je totálně zabouchlá do Kuby, což on samozřejmě ví. Když se zranil a bylo jasné, že už si do konce sezóny nezahraje, odcestoval do Francie za rodinou na dva měsíce. Vrátil se před dvěma dny."
Pozvedla jsem obočí. "A Market ví o tom, že ji Claude..."
Wayne zakroutil hlavou a vydal se vstříc Claudemu, který se konečně odtrhl od Market. "Claude!" usmál se a kamarádsky ho obejmul. Já ho jen pozdravila. V obýváku se ještě objímal s Kubou. Vážně to bylo, jako by byl pryč několik let, nebo jako by utekl hrobníkovi z lopaty. Nenápadně jsem pokukovala po Market. Věděla jsem, jak moc má Claudeho ráda, taky ona byla jediná, kdo směla jeho jméno vyslovovat Claude, ne Klód, ale vypadalo, že víc v tom není. Ani na Claudem jsem nic nepoznala, alespoň ne hned. To až jí začal pomáhat v kuchyni a zasněně se na ni usmíval. Kuba si toho všiml jen jednou jedinkrát, tak zamyšleně se na Claudeho zadíval, ale pak mu přišel něco říct Jirka a on odspěchal do obýváku.
"Lásko! Pojď sem!" volal na Market a hlas se mu třásl návalem emocí.
"Copak?" odběhla do obýváku kde všichni seděli u malého Marečka s širokými úsměvy. Uvolnili jí místo u jeho klícky.
"Marečku, kdopak je to?" usmál se na něj Kuba.
Mareček se zakřenil, zatahal Market za pramínek vlasu, který jí trčel do klícky a zažvatlal: "Ma-ma."
"Můj bože!" vypískla Market a oči se jí zalily slzami. "Ano, miláčku můj, máma, máma!"
Vzala ho něžně do náručí a zulíbala ho. Mareček se pořád smál a vesele opakoval: "Ma-ma!"
Kuba objal Market i s Marečkem a políbil svou ženu na vlasy. Srdce mi poskočilo. Věděla jsem, jak je nádherné, když miminko řekne svoje první slovo. Zažila jsem to čtyřikrát a pokaždé jsem bulela. Vlastně se mi slzy do očí ženou i teď, ale rychle jsem si je setřela a vrátila se do kuchyně.
Spolu se mnou se tam vrátili všichni, kromě Market, Kuby a taky Claudeho. Nechtěli jsme jim kazit pěknou chvilku, ne, zcela jedinečnou, nádhernou chvilku, stresem z příprav, a tak jsme se mlčky každý chytili nějaké práce. Ani ne za patnáct minut už byly všechny jahody namočené do mléčné čokolády a Eva rozehřívala hořkou, zatímco Jirka smažil steaky, já uklízela a Wayne... pil pivo.
"Wayne!" okřikla jsem ho se smíchem. "Říkal si, že to bude minutka."
"Taky že jo!"
"No, taky že ne! Už tady sedíš dobrých pět minut."
"No fajn," vydechl, rychle dopil pivo a porozhlédl se po kuchyni. Zazvonil zvonek. Nevinně se zakřenil: "Tak aspoň dojdu otevřít."
Ještě než jsem ho uviděla, poznala jsem podle hlasu, že je to Scotty ve své obvyklé výjmečně dobré náladě. Přivedl si s sebou i svoji malou princeznu Elsie, které byly dva roky.

Povídka pro kamarádky - část IV.

19. června 2012 v 17:21 | Ginny :) |  Jednorázovky

Chvíli jsem si s ním jen tak hrála, dokud na mě nezavolal Sid.
"Miláčku, pojď sem prosím!"
Řekl miláčku! Zatočila se mi hlava a jako omámená jsem šla do obýváku, ale kromě zářivého úsměvu jsem na sobě nedala nic znát.
"Copak?"
Zvedl ze stolu nějakou fotku a podal mi ji. Můj úsměv se rozšířil. Byla to fotka z New Yorku, u našeho hotelu. Bylo nás na ní všech šest. Sid mě zase chytil kolem pasu a naklonil se k té fotce blíž, takže i blíž kě mně.
"Pamatujete na ten výlet?"
"Ono se dá zapomenout?" usmála se Evka zasněně a Jirka jí vlepil dlouhou pusu, která ji položila do lehu na gauč. Zvedli se oba celí červení, ale v očích jim blýskala nekonečná láska a hravost.
"Nedá," šeptl mi Sid do ucha, až se mi udělala husí kůže. Otočila jsem se a hleděla přímo do jeho očí. Do jeho krásných, hlubokých očí, které jsem viděla smát se, plakat, zlobit se a hlavně... hlavně milovat. Byly to svým způsobem moje oči. Políbil mě zlehka na nos, vzal mi fotku z ruky, aniž by mě pustil, položil ji na vedlejší malý stolek a obejmul mě oběma rukama.
"Kdy si to zkusíme znovu?"
Spiklenecky jsem na něj zamrkala.
"A co konkrétně myslíš?"
Uchechtl se, mírně mě prohnul v zádech a naše rty se spojily v zdánlivě nekonečném polibku. Oddělilo nás od sebe až Marečkovo zaplakání.
"Já tam jdu!" vykřikl hned Jirka a vyskočil z gauče. Byl už jednou nohou ve dveřích, když se zarazil, chvíli přemýšlel, pak se otočil k Evce a usmál se. "Jdeš se mnou?"
Nevěřícně na něj zamrkala, ale hned potom se jí na tváři rozhostil výraz nejšťastnějšího člověka na světě. "Strašně ráda," pípla, mrkla na mě, potichounku zapištěla a rozběhla se za Jirkou. Se smíchem jsem se za ní dívala a opřela se stále ještě v Sidově objetí o jeho hruď.
"Tak, a jsme tady sami," řekl potichu, jak nejneviněji dovedl.
"Mhm," přitakala jsem a udělala na něj prosebný pohled. Prosba, aby mě už nenechal čekat, a konečně mi dal pusu. Naše rty od sebe byly asi pět centimetrů, když bouchly dveře.
"Jsme tady!" zavolal vesele Kuba a vkráčel do obýváku s dvěma baleními jakéhosi pití. Ne, to první bylo jakési pití - minerálky. To druhé byla basa piv. Sidovi se rozsvítili oči a spěchal Kubovi "pomoct". Trochu naštvaně jsem si odfrkla. Market mě šťouchla mezi lopatky a mrkla na mě.
"Každej chlap občas vymění svou manželku za půllitra," zasmála se a dala mi do náručí asi tři balíčky nějakých křupek s prosbou, abych je donesla do kuchyně. Eva s Jirkou taky vyšli z dětského pokoje pomáhat. Jakmile Market uviděla svoje milované mimi, zapomněla na nákup a nebyla o nic lepší než Jirka... "Ahoj, maminčin milášku, tak co, jak ses měl, nezlobili tě tety a strejdové, co, bobišku můj?" Mareček jí odpovídal roztomilým miminkovským žvatláním a smál se na Evu, která právě nesla do kuchyně misku s jahodama.
"Čáu, Máro," zazubila se na něj, pohladila ho po baculaté tvářičce a pokračovala do kuchyně.
Jirka s náručí plnou hořké, mléčné a bílé čokolády se na něj jen zakřenil, načež se Mareček zatvářil velice zmateně. Market se zasmála a odnesla ho do obýváku do hrací klícky. Pak nám šla pomáhat s přípravou různých dobrot.
Hlavní menu vypadalo asi tak: pivo, vodka s džusem, jahody v různém druhu čokolády, pro kluky steaky, pro nás, děvčata, pizza, pro každou druh, jaký si sama vybere, a spousta, hromady různých křupínek, křupek, čipsů, a podobně.
"Proboha, kolik nás bude?" vykulila jsem oči a přeletěla jejich opravdu velkou, momentálně úplně plnou, kuchyň nevěřícným pohledem.
Market si založila ruce v bok. "Víš kolik toho parta hokejistů sní? Spíš se bojím, že toho bude málo."
"Jaká parta?" podivil se Sid a těkal očima mezi mnou a Market.
Očividně se této otázce chtěla vyhnout, tedy alespoň ze Sidových úst, protože nahodila útrpný výraz, který po chvilce vystřídal nevinný, omluvný úsměv.
"Jenom pár kluků z Flyers," pokrčila rameny a rychle se klidila dělat něco jiného. Sid zůstal stát z nevěřícným výrazem.
"Ale... já přece nemůžu pařit s klukama z Flyers!" namítl a probodl Market, která právě rozbalovala a dávala roztopit pět velkých mléčných čokolád, nesouhlasným pohledem.
"Nikdo neříkal, že musíš," odsekla mu Evka, která odjakživa nesnášela tyhle naše hádky jenom kvůli klubům.
Udělala jsem na Sida prosebný pohled, chytla ho za nadloktí a odtáhla do obýváku.
"Prosím, nedělej scény!" nálehala jsem na něj a hladila ho po ramenech. "Vždyť jsou fajn, znám je všechny, jsou to milí kluci!"
"Jó, to možná jo. Ale jsou to moji nepřátelé, pochop!"
Naštvaně jsem sundala ruce z jeho ramen a zaškaredila se na něj. "Chováš se jako malé dítě," šeptla jsem ostře a otočila se os něj pryč. Mareček nás pozoroval s otevřenou pusou. Snažil se udržet na nohou v klícce, opíral se o její zábradlí. Udělala jsem na něj srandovní obličej, otočila jsem se a odešla do kuchyně.
"Tak co? Půjde to?" podívala se na mě nadějně Market, ale jakmile uviděla můj výraz, povzdechla si a zastavila vařečku, kterou míchala čokoládu. "Mám je teda odvolat?"
Zakroutila jsem hlavou. "V žádném případě. Sid vždycky dostane to, co chce... Tak proč to jednou neudělat jinak?"
Market se na mě chvíli dívala prázdným pohledem, ale pak rázně pokývala hlavou a povzbudivě se usmála. "Bude tady vážně jen pár lidí," pokrčila rameny. "Slíbili, že přijdou, Wayne, Claude, Zach, Scotty, Brayden a Ilya. Jo, a ten sebou vezme Míšu."
Překvapeně jsem vykulila oči. "Oni jsou spolu?"
Market se zasmála. "Né, vždyť Ilya má manželku a děti! Míša byla na prázdniny původně u nás, chtěla se seznámit s partou, ale s Bryzem si padli nějak do oka, byla u něj na návštěvě a večer se jí vůbec nechtělo domů, tak u něj včera přespala."
Hvízdla jsem. "Tak ta se má."
"Ne o moc lépe, než my," připomněla mi se smíchem a vrátila se k míchání čokolády, které mezitím, aniž by si to uvědomila, převzal za ni Kuba. Láskyplně se na něj usmála a dala mu pusu. Hned na to se na něj se smíchem osočila, proč mu cítí z pusy čokoládu. Udělal na ni nevinný pohled a řekl, že to se jí jen zdá, aby to zkusila znovu a déle. Jistěže neodmítla. Zachytila jsem Evin pohled, který taky směřoval jejich směrem. Zaregistrovala, že se na ni dívám, otočila se na mě, zasmála se a zakroutila hlavou.
Rozhlédla jsem se po kuchyni, ale Sid tady nebyl. Ani Jirka. Nakoukla jsem do obýváku. Jirka - samozřejmě - seděl u Marečkovi klícky a vyprávěl mu nějaký příběh prostřednictvím plyšového medvídka. Mareček měl z něj záchvaty smíchu. Držel si malinké chodidýlka rukama a smíchy se kýval dopředu, dozadu. Občas si dokonce přikryl oči. Donutilo mě to se taky rozesmát. Bylo to dokonale roztomilé.

Povídka pro kamarádky - část III.

18. června 2012 v 21:03 | Ginny :) |  Jednorázovky
Odspěchala jsem do koupelny a podrobila svůj make-up detailní prohlídce. No jistěže. Pudr i podkladový make-up byli v háji, měla jsem v nich potůčky ze slz. Tiše jsem zaklela a v rámci možností je zamaskovala.
"Ivét?! Jdeš už?!"
"Jo, nemusíš řvát na celý barák!"
"Promiň, no!"
Se vzteklým pohledem jsem prošla kolem něj a vyběhla ven. Ani jsem si neuvědomila, že jsem nepozdravila Evžu, který se na nás díval z jednoho na druhého zmateným, lehce zděšeným pohledem.
Sid vyběhl za mnou, odemkl auto a gentelmantsky mi otevřel dveře. Já si ale stejně pořád držela nos naštvaně nahoru, ale odpustila jsem si zlostný odfrknutí.
"Takže... na South Street?"
"Jo. Víš snad, kde bydlí."
"No to ano, jenom jsem se ptal. Promiň!"
"V pohodě."
Sedl si za volant, uchechtl se a s kroutěním hlavou nastartoval. Cesta do Philadelphie nám obvykle trvá něco kolem hodiny, ale teď jsme tam pozoruhodně dojeli za 40 minut. Možná Sid jel rychleji, aby už se zbavil toho trapného, nepříjemného, zlostí a výčitkami naplněného ticha v autě, které mezi námi ostatně panovalo už několik týdnů.
Tentokrát jsem si schválně pospíšila s otvíráním dveří, abych mu nedovolila jeho skvostné gesto zopakovat. Zhlavního vchodu zrovna vycházela Market s Kubou.
"Jé, ahoj, tak už jste tady...," usmála se Market a zastínila si oči proti prudkému slunci.
"Ahoj," usmála jsem se, jakoby se nic nestalo. "Kam máte namířeno?"
Otočila jsem se za Kubou, který šel vstříc Sidovi... nebo spíš našemu autu. No jéje... Tuto konverzaci si nechám ujít a ráda.
"Chystáme se na nákupy, zmrzlina nebyla namražená, tak jsme se rozhodli, že uděláme... no, párty. Nechtěli byste u nás dneska přespat? Evka s Jirkou taky přespávají."
"Jo, moc ráda."
Market se šibalsky usmála a šťouchla do mě loktem.
"Nech těch srandiček, Ivy!" zasmála se.
"Cože?" zamrkala jsem s naprosto vážným pohledem.
Jen otočila oči v sloup a pokrčila rameny: "Tak my teda jdem. Máte nějaké... speciální přání ohledně jídla nebo pití?"
Zakroutila jsem hlavou.
"Dobrý, tak fajn. Běžte nahoru za těma dvěma a hlídejte Jirku, ať mi nerozmazluje Marečka! Když vidí miminko, je horší než ženská... To jeho ňunííí a poď ke strejdovííí, už se fakt nedalo vydržet..."
S tím popadla Kubu za loket, ještě nám zamávali, nasedli do auta a odjeli.
"Jako a nás nechají tady?" díval se za nimi pohoršeně Sid.
Plácla jsem se do čela, zaúpěla jsem a usmála se na něj. "Ano, Side. Nechají tě tady jen tak stát."
Otočila jsem se na podpatku dřív, než mohl odpovědět a vešla do domu. Doběhl mě tak tak, aby ještě se mnou stihnul nastoupit do výtahu. A zase to ticho...
Cinknutí prvního podlaží bylo příjemně vysvobozující. Energicky jsem vystoupila a několikrát zmáčka zvonek s nápisem "Voráčkovi". I když žili v Americe, Markétě se příčilo, že by jí někdo říkal Voráček místo Voráčková, a Kuba měl chvíle, kdy by pro ni udělal cokoli...
Otevřela Eva s lehce ponurým pohledem.
"Ahoj..."
"Ahoj Ivet, ahoj Side."
Počkala až vejdeme a zavřela za námi dveře. Pak si zakryla tvář rukama.
"Děje se něco?"
Ani jsem to nedořekla a uslyšela jsem z obýváku: "Kuky Marečkuuu, no podíveeeej, tady máš hračičkuuu, a ňami ňami ňamiiii!"
Evka sundala ruce z tváře a kývnutím zodpověděla moji otázku. Uchechtla jsem se.
"Mám ho hlídat, aby ho nerozmazlil," ušklíbla jsem se na ni.
"Hodně štěstí," zasmála se nevesele a neochotně se odloudala do obýváku za Jirkou.
"Podívéééj, tetičkááá! Žekni tetišce ahoooj! Ahoooj tetiškooo!" ozvalo se a přinutilo mě vybuchnout potichu smíchy. Dokázala jsem si představit Evyn pohled ještě dřív než jsem slyšela její reakci: "No nazdar."
Podívala jsem se na Sida. Taky se pochechtával. Podíval se na mě... a byl tady jeden z tolik vzácných okamžiků, kdy jsme se na sebe usmívali. Oba jsme si to uvědomili a trochu polekaně stáhli pohledy jinam, ale cítili jsme, jak se napětí mezi námi zase o kousek prolomilo. Myslela jsem, že mi teď rychle uteče do obýváku, abych neviděla, jak se červená, ale on se na mě zase podíval a usmál... chytl mě majetnicky kolem pasu, dal mi pusu na čelo a šli jsme do obýváku spolu. Bylo to, jako bych se do něj znovu poprvé zamilovala... Měla jsem motýlky v břiše a srdce mi bušilo o sto šet, dokud jsme nepadli do oka Jirkovi.
"Južíííš, a tady máme tetičku Ivétkuuu a strejdu Sidááá, udělej pápá, Marečkuuuu!"
"Market ti vzkazuje, že ho nemáš rozmazlovat," zpražila jsem ho chladným pohledem a nechala Marečka, aby mi stiskl prst.
"Ahoj, zlato, tak jak jé?" udělala jsem na něj, zmáčkla mu prstem nos a usmála se na něj. Šťastně se rozesmál a mně při tom div nevhrkly slzy do očí... Už je to tak dávno, co jsem tohle dělala svým dětem, když byly miminka... Z úvah mě vyrušila Eva.
"S cizíma si hraje, ale o vlastním si musí ,popřemýšlet'!" zašeptala mi uraženě a probodávala Jirku, který se plně věnoval Markovi, zlostným pohledem.
"Dej mu čas, nic se nemá uspěchat," usmála jsem se na ni a poprvé si uvědomila, že Eva s Jirkou vlastně nemají žádné dítě, zatím co ona má 4 a Market 2, a je z toho značně sklíčená.
"Uspěchat?! Ivet, je mi 35! Nejvyšší čas už jsem měla."
"Nezoufej, některé mámy mají děti i ve 45..."
"No, a já je nebudu mít nikdy."
"Nikdy neříkej nikdy... Taky jsi říkala, že nikdy nebudeš s Jirkou," vyplázla jsem na ni jazyk a zvedla se, abych vysvobodila chudáka Marečka ze spárů jejího manžela. Nechtěl mi ho vydat, ale nakonec se přeci jen vzdal a zklamaně mi ho podal. Vzpomněla jsem si na Evyna slova a dostala jsem nápad.
"Ale můžeš mi ho pomoct uložit," mrkla jsem na něj spiklenecky. Šťastně se usmál a spěchal za mnou do Marečkova pokoje. Opatrně jsem miminko uložila do postýlky a otočila jsem se na Jirku s rukama založenýma v bok.
"Můžu se tě na něco zeptat?"
"No jasně, ptej se..."
"Když... když se z Marečka tak rozplýváš a viditelně tě baví si s ním... řekněme... hrát... Proč si taky nepořídíte miminko s Evkou?"
Snažila jsem se to říct co nejnenuceněji. Pokrčil rameny a sklopil pohled. Chvíli kopal jednou nohou do neviditelného kamínku na podlaze, pak se najednou napřímil a měl oči plné starostí.
"Víš, hlídat takhle dítě kamarádce, to je něco jiného, než si pořídit vlastní. Nejsem si jistý, jestli bych to zvládl."
"Ale jistěže zvládl! Podívej, Kuba to taky zvládá!"
"Podívej! Sidney ne."
Propíchla jsem ho výjmečně rozzlobeným a pohrdavým pohledem.
"Nás do toho netahej, tady jde o vás dva. A narozdíl od tebe, Sid první dvě děti zvládal."
Ale ne, opravdu jsem teď nepřímo připustila, že Sid to nezvládá...?
"Nejsem dětský typ!" ohradil se slabou výmluvou, otočil se a měl velmi naspěch.
Nepokoušela jsem se ho zadržet. Tohle si bude muset Eva vybojovat sama... Povzdechla jsem si a podívala se na Marečka. Pořád se sladce usmíval a chvílema žvatlal.
"No ano, Marečku... Teta je tady... No...," zářivě jsem se na něj usmívala a lehce ho lechtala na bříšku.

Povídka pro kamarádky - Kapitola 2.

15. června 2012 v 17:52 | Ginny :) |  Jednorázovky
Co už. Nebudu mu brát potěšení. S chutí se do jedné zakousl.
"Aaaach, oříškové, ty já miluju!"
Ještě jednou jsem se povzbudivě usmála a obrátila pozornost k návštěvě.
"Evi, ani jsem se nezeptala, jaktože jste vlastně tady?"
Eva se na mě zadívala, jako jestli to myslím vážně.
"No, já jen... že jste ani nezavolali..."
"Ivy, včera, kolem 3 hodiny, jsem ti volala nejmíň milionkrát a tys mi to nezvedla. Tak... tvoje smůla!" zasmála se Market.
"Kolem 3 hodiny? Ale to není možné, vždyť já..."
"Jsem se zase jednou hádala s tátou," skočila mi do řeči Miley, a když kolem nás odcházela do svého pokoje, zpražila mě i Sida naštvaným pohledem.
"To není možné, jak je ta holka drzá," špitl mi do ucha, omluvně se usmál na ostatní a šel za ní.
Bože, prosím, jen ať se nerozhádají ještě i oni...
Mezitím mě probodávaly dva nevěřícné pohledy. Jistěže Eva a Market. Mrkla jsem na kluky.
"No jó, my si půjdeme záhrát... no, půjdeme vedle," pochopil mé gesto Kuba, chytl Jirku, který to zřejmě nechápal, za tričko, vytáhl ho na nohy a odtlačil do vedlejší místnosti. Zavřeli za sebou dveře.
"Ach, já nevím, prostě..."
"Stop, mami! Dost! Dej mi šanci odejít!" utíkal ke dveřím Jimmy s rukama v obranném gestu. Zaškaredila jsem se na něj.
Jimmy a holky... To bylo teda něco. Myslel si, že jsou hloupé a pořád jenom pomlouvají a baví se o tom jednom.
Povzdechla jsem si a znovu se otočila k holkám.
"Je to teď složité."
"Nikdo nečekal, že to bude jednoduché...," namítla Market a chlácholivě mi stiskla ruku.
"Musíš to vydržet, uvidíš, že jen co budete mít za sebou pubertu Miley a Jimmyho, bude všechno v pořádku," přidala se k útěše Eva.
Zoufale jsem vydechla.
"Vy to nechápete... Ničí mě to!"
Market si odfrkla.
"Přesně tohle jsem já prožívala před pěti léty... No, vždyť víš, měli jsme Sáru hrozně brzo, bylo mi 20, když se narodila... A teď... Už je jí 15 a je to zase něco uplně jiného. Je... jiná. Už není ta drzá, povrchní a rozmazlená puberťačka. Buď ráda, že Sid děti nerozmazluje tak, jako Kuba rozmazloval Sáru."
"No, on takhle rozmazlil Miley."
"Ale vypadá to, že se to snaží napravit..."
Vstala jsem od stolu a začala pochodovat sem a tam.
"Jenže on... není zodpovědný. Nevím, jestli se na něj můžu spolehnout..."
A zase se mi vybavily vzpomínky na léto v New Yorku...

"Jseš si jistá, že je tohle Washington road?"
"Jo! Tam to píšou!"
"No, to je sice fajn, ale v mapě nic takového není."
Povzdechla jsem si a dlouze se na něj zadívala.
"Ztratili jsme se," konstatovala jsem, kdyby mu to snad náhodou nedošlo. Bezstarostně se zazubil.
"Dokud mám tebe, nemůžu být ztracený! Pokud je naše láska opravdu osudová, stane se hned teď zázrak."
Usmála jsem se a objala ho.
Něžně mě políbil na rty.
"Héj!" zaječela Market z druhé konce ulice a zběsile na nás mávala.
"Tys ji tam viděl, co?"
Zamrkal.
"Ech... Koho?"
Rozesmála jsem se.
"Jasně, zázrak," chechtala jsem se a běžela k Market.
"No kde jste! Hledáme vás už dobrou hodinu, a vy se tady cicmáte! Že vám to není blbý!" seřvala mě.
Na chvíli jsem jí rozzlobený tón hlasu a obličej uvěřila, ale pak se sama začala smát.
"Chápu, že potřebujete soukromí, ale do večera času dost," řekla o poznání potišeji.
Zpoza rohu se vyřítil Kuba. Uviděl Market a chytl ji do náručí, div ji neudusil.
"Tohle mi už nikdy nedělej! Ne v tak velkém městě!"
Pohladila ho po zádech a spokojeně se usmála.
"Jenom jsem našla Ivet a Sida, tak jsem na ně zavolala..."
Pustil ji a až teď si ráčil všimnout, že tam stojíme.
"Fajn, tak to jsem rád, že jste se našli," usmál se s úlevou v hlase.

"Ivet? Ivét!"
"Cože?" vyhrkla jsem.
"Posloucháš mě vůbec?" zasmála se Eva a podezřívavě přihmouřila oči.
"No jo, jasně, že poslouchám!"
"Fajn."
"Ach jo, holky, já bych si tak zašla na zmrzlinu!" vydechla Eva.
"No super, udělalas mi chutě," šťouchla do ní loktem Market, vykulila oči a zhluboka se nadechla. "Mám náápad!"
"Jakej?" zjišťovala hned Evka, doufajíc, že souvisí se zmrzlinou.
"Proč nezajet k nám, do Phily? Sára je na táboře a myslím, že Mareček nás rušit nebude."
"Jo, ve Philadelphii mají skvělou zmrzku!"
Obě se vyčkávavě podívali na mě.
"Ráda vypadnu."
Nadšeně zavýskly a šli pro kluky vedle.
Držela jsem se trochu pozadu, a tak jsem chvíli nechápala, proč se najednou začali tak smát, než jsem vešla do pokoje Sophie.
"No co no...?" brumlal poníženě Jirka, který ještě pořád držel v ruce malou bárbí z domečku pro panenky.
"Děláš si srandu?" smála se z plných plic Eva a svalila se vedle něj na zem.
Market už dávno brečela smíchy na Sophiině posteli.
Sophie se tvářila výjmečně nechápavě.
"Čemu se tety tak smějou?" zamrkala na mě.
Taky jsem se rozesmála.
"Jednou ti to dojde."
"Co je to tady?" přišel Sidney s úsměvem.
Podívala jsem se na něj a odstrčila ho trochu bokem.
"Chceme jet do Philadelphie, zůstaneš prosím doma a pohlídáš děti?"
"Ani náhodou, chci jet s tebou!"
Povzdechla jsem si.
"Fakt, není to proto, že bych nechtěl hlídat prcky, ale prostě chci jet s tebou! Vždyť víš... V poslední době to mezi námi není zrovna nejlepší, a tak by bylo fajn spolu někam vyrazit, ne?"
Zadívala jsem se na něj trochu nedůvěřivě, ale pak jsem přeci jen přikývla. Mé dva páry už se přemístili do chodby a balili si věci.
"Tak ale sežeň rychle někoho na hlídání."
"Fleuryho?"
"Proboha jen to ne!" vykřikla jsem zděšeně. "Vždyť nám minule málem podpálil barák!"
"To bylo jednou..."
"A bohatě to stačilo!"
"Dobře, zavolám Evženovi, ale nemyslím, že se mu bude chtít."
"No, je to tvůj nejlepší kamarád - tvůj problém. Jestli nepříjde, zůstaneš doma."
Překvapeně a hněvivě se na mě podíval, ale vytáhl z kapsy telefon a vytočil Geňovo číslo.
"Ahoj, Geňo... Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli..."
"Sid pojede s námi?" podivila se Market.
"No, to nevím," pokrčila jsem rameny a taky se začala oblíkat.
"Ještě prší?" ozval se Kuba.
Šla jsem se podívat z okna, u kterého telefonoval Sidney. Nepršelo.
"Geňooo, no ták, opravdu to potřebuju... Díky! Máš to u mě, kámo! Čau."
"Takže?"
"Přijede. Má čas ale jenom do večera."
"Jo, to se stihneš vrátit."
"Dobře. Moment... Jenom já?"
"No, plánuju tam přespat."
Změřil si mě zoufalým, unaveným pohledem.
"Ivet, co se děje?"
"Nic," usmála jsem se a otočila se na Kubu. "Neprší."
"No, aspoň že tak!"
Všichni se vyhrnuli z bytu.
"Na co čekáš?" otočila se na mě Eva, když jsem zůstala stát.
"Musíme se Sidem počkat, až nám příjde chůva. Dohoníme vás, přijedeme rovnou k Voráčkovým."
"Tak dobře. Zatím pa!"
"Ahoj."
Zavřela jsem dveře a chvíli na ně zírala. Pak jsem se otočila na Sida. Jak jsem předpokládala, pozoroval mě s utrápeným výrazem. Zářivě jsem se na něj falešně usmála.
"Nechci, aby se to pokazilo," vyhrkl z ničeho nic a bylo to jako rána pěstí do žaludku.
"Co?" vydechla jsem.
"No, vždyť víš... To mezi námi."
"Proč by se to mělo kazit?"
"No, hádáme se. Je to mezi náma takové... Napnuté. Ty to necítíš?"
Bojovala jsem se slzami.
"No, občas jo, ale nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo nějak pokazit..."
Selhal mi hlas a rozbrečela jsem se. Bože, přesně tohle jsem nechtěla. Sid začal panikařit. Jediným dlouhým krokem byl u mě.
"Né, né, tak jsem to nemyslel, vždyť mě taky ne, to já jen tak, že...," zakoktal se a chtěl mě pohladit po rameni, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a stáhl ruku bezmocně zpět.
"Už mě ani neobejmeš?" zašeptala jsem.
"Já..."
Přerušila ho Miley, která právě vyšla z pokoje. Šokovaně se na mě podívala a zklouzla pohledem na Sida.
"Něco jsi slíbil! Není to ani 5 minut!"
"Miley, prosím, ty..."
"Ne! Už žádné kecy! Dokud jste se jenom hádali, bylo to v pohodě! Ale aby máma už brečela..."
Vzhrnuly se jí slzy do očí, prudce se otočila, vpadla zpátky do svého pokoje a hlučně za sebou zabouchla dveře.
"Má tě hrozně ráda," pípl Sid po nejméně 2 minutách ticha, které mně připadali jako 2 hodiny.
"Hm."
"Víš, když jsem šel za ní... Všechno vyčetla mně. O tobě neřekla ani slovo. Jen to, že ti... Že... že prej ti hrozně ubližuju."
"Nerozumí tomu."
"Já myslím, že jo. Vážně ti ubližuju, a slovama prostě nejde říct, jak moc mě to mrzí..."
Zazvonil zvonek.
"To bude Evža."
"No jo, tak počkej, ještě se dojdu upravit."

Povídka pro kamarádky - část 1.

14. června 2012 v 18:14 | Ginny :) |  Jednorázovky
Píšu mojim dvěma nejlepším kámoškám povídku a od jedné jsem dostala rozkaz, že to mám dát na blog, tak... :D Je to tady na přání Evy :)



Pomalu a neochotně jsem otevřela oči. Z obýváku už se zase ozývaly
první slova hádky.
"Nech toho! Udělej si to sám!"
"Ale já ot neumím! Jsem moc malý!"
"No jó, jsi prcek!"
"Nejsem prcek!!!"
"DOST!" zakročil konečně hlas Sida.
Na chvíli bylo opravdu ticho, ale pak všechno začalo šeptem nanovo.
Povzdechla jsem si. Beze mě to fakt nezvládne. Shodila jsem nohy z
postele a protáhla se.
Potichu, opatrně se otevřely dveře.
"Zlatíčko?"
"Už jdu."
"Díky," povzdechl si zoufale a unaveně se opřel o kliku. "Pořád se jen
hádají..."
"Jsou to děti, Side."
A ještě k tomu tvoje, řekla jsem si v duchu.
"No jo, já vím..."
"Máš dneska trénink?" usmála jsem se jakoby bestarostně, ale jestli
řekne, že jo, zabiiju ho.
"Ech... Ještě nevím, měl bych..."
Zaťala jsem ruce v pěst.
"Měl bys... nebo chceš?"
Hraně překvapeně se na mě podíval.
"Proč bych chtěl?"
"Protože tě to doma s dětmi stresuje?"
Usmál se.
"Máš pravdu... Ale ty to zvládneš!" zazubil se a stačil rychle zavřít
dveře, než na ně narazil velký polštář.
Prohrábla jsem si vlasy. Tak jo. Vyšla jsem z ložnice a ještě jsem
stihla zaznamenat, jak se zavírají vchodové dveře. Založila jsem si
ruce v bok a s odhodlaným výrazem vkráčela do kuchyně.
"Co se tady děje?" vykřikla jsem zděšeně.
Náš pes byl celý od ovesné kaše, moje dcera Sophie honila s bojovým
pokřikem svého bratra Aleka.
"Sofí!"
Rychle jsem jí vytrhla vidličku z ruky a chytla ji za ramena.
"Co... to... děláš?!"
"On mi nadává!" zavzlykala a probodla bratra vražedným pohledem. Alek
se pohodlně rozvalil na gauči, vyplázl na ni jazyk a lehce zděšeným
pohledem pozoroval svoji nejstarší sestru, jak se rozplývá u fotek
nějakého kluka z facebooku. Protočila jsem očima a...
"Kde je Jimmy?!"
"Jimmy?" podivila se Sophie, jako by ani nevěděla, o koho jde.
"Tvůj bratr," připomenula jsem jí s unaveným výrazem.
"Jo ták! Jel s tátou na hokej."
"Aspoň že tak," oddechla jsem si.
Sophie se mi vytrhla z náručí a odešla do svého pokoje. Alek si zapnil
televizi. Konečně klid.
Někdo zazvonil. Došourala jsem se ke dveřím a otevřela. Stáli tam Eva
s Jirkou a Market s Kubou. Zpražila jsem je nepřítomným pohledem. Kuba
a Jirka měli na tvářích, ostatně jako obvykle, vychlamaný výraz a Evka
s Market byly trochu rudé a naštvané.
"Ahoj," řekly obě zároveň a vpochodovali do bytu, aniž bych je pozvala.
"Čau!" pozdrvaili i ti dva a šli za svýma ženama.
"No nazdar," povzdechla jsem si.
Otočila jsem se na zrcadlo v chodbě a až teď mi došlo, že jsem ještě
pořád v pyžamu, neučesaná, nenalíčená.
Evka se pošťuchovala s Jirkou. Bodala ho prstem do hrudi a něco mu
zlostně vyčítala, ale on se na ni jen zamilovaně culil. Kuba se Market
za něco omlouval, ale taky se smíchem. Nejprve s ním sice nemluvila,
ale pak se taky rozesmála a vlepila mu pusu. Ach bože, to zas bude
den, pomyslela jsem si.
"Ahój, tetó!" slyšela jsem křičet Sophii, která kolem mě proběhla a
pověsilla se na Market.
"Och, Sofí!" povzdechla trochu polekaně a v poslední chvíli ji Kuba
zachytil, aby nepřepadla dozadu. Když se pustili, Sophie si zvědavě
prohlížela Evu.
"Dobrý den," pozdravila ji slušně.
"Ahoj," usmála se Evka a rozcuchala jí vlásky.
"To je teta Eva," oznámila jsem Sophii a šla se převléct a upravit.
Jirka se na Sophii zazubil.
"Čáu," pozdravil ji a naklonil se k ní. O krok ustoupila a začala
natahovat moldánky.
"Děsíš ji," zasmál se Kuba a klekl si před Sophii.
"To je jenom strejda Jirka... Je děsivej, viď?"
Sophie si protřela oči plné slz a pověsila se Kubovi kolem krku. Eva
se Jirkovi tiše smála. Otočil se na ni a udělal tázavý pohled.
Zavrtěla hlavou, jakože nic a zářivě se na něj usmála.
"Tak pojď, princezno," povzdechl si Kuba a všichni zamířili do
obýváku. Tam už jsem byla já a vařila jsem vodu na kafe. Kuba posadil
Sophii na gauč.
"Teto Evo!" vykřikla překvapeně Miley a odlepila se od počítače.
"Ahoj, Miley!" usmála se Eva.
Miley zamrkala na Jirku.
"Ahoj," umála se zasněně. Eva ji probodla pohledem a obejmula Jirku
majetnicky kolem pasu.
"To je můj manžel."
Miley viditelně povadla, ale stále se usmívala.
"Čau," řekl jí Jirka a udiveně se podíval na Evu. Jen mávla rukou a
posadila se ke stolu, kde už seděli Kuba s Market.
"Dáte si něco?"
Můj výraz jasně říkal, že by neměli chtít nic, kromě kávy. Jirka se
ale bez ostychu přihlásil a objednal si nějaké sušenky.
"Asu!" vykřikl, když ho Eva kopla pod stolem. "Co je?"
"Tady nejsi ani doma, ani v restauraci!"
"No co, ptala se, ne?"
Zpražila ho ustaraným pohledem a uchechtla se.
Zatím jsem ve skříňce vyhrabala nějaké sušenky, které tam byli už
alespoň 100 let. Usmála jsem se. Pro Jirku to stačí. Položila jsem je
s bezstarostným úsměvem před něj.
"Díky," rozzářil se a zakousl se do první sušenky. Zkoumavě jsem ho
pozorovala. Netvářil se nějak znechuceně... Nezezelenal, ani nepadl na
pozadu na podlahu mrtev. Pokrčila jsem rameny a zalila kávu.
"Mně dej prosím s mlíkem," usmála se na mě Market.
"Jo, mně taky!" přidala se Eva.
"Já vím, jakou pijete kávu," zašklebila jsem se.
"Má nějak špatnou nálady," šeptla Evka Market trochu víc nahlas.
"A vy byste neměli špatnou náladu, když se váš muž neumí starat o své
děti?! Co neumí, nechce!"
Okamžitě jsem zalitovala, že jsem takhle vyjela. Všichni se na mě
dívali soucitnými, překvapenými pohledy.
"Vždyť Sid byl vždycky skvělý otec!" namítla tiše Market.
"Jo, dokud se nenarodil Alek. To už byl... takový... ustaraný."
"Je to chlap, není tak silný jako my na výchovu dětí," chlácholila ji
Evka, za což schytala povýšený pohled Jirky. Vyplázla na něj jazyk a
zašeptala mu: "Ale ty jsi samozřejmě jiný."
Usmál se, otřel se nosem o Evčin nos a dal jí letmou pusu.
"Já vím, že je to moc...Kariéra, děti, manželka... Ale když si to tak
zařídil, měl by to přece zvládat!"
Vzpomněla jsem si na předminulou návštěvu Evky a Market. Market u nás
byla skoro pořád, protože bydlela se svým manželem Kubou ve
Philadelphii, jen kousek od Pittsburghu. Ale Evka žila s Jirkou v
Novosibirsku, takže to měla opravdu hodně daleko... Proto k nám
jezdila tak jednou za 3 roky. Tenkrát, to bylo před 9 lety, to byl
jeden z nejúžasnějších zážitků, jaké mám. Jeli jsme s Jirkou a Evkou &
Kubou a Market do New Yorku na týden. Měli jsme v plánu Manhatten,
Sochu svobody, a vůbec všechno... Bylo to tak úžasné a romantické! Sid
byl něžný, pozorný a vášnivý...
Pokaždé, když jsme se hádali, připomínala jsem si tento zážitek a
věřila, že to bude všechno zase zpátky. Když se narodila Miley, bylo
všechno snad ještě krásnější... Byl úžasný otec. Dva roky na to se
narodil Jimmy. To ještě šlo. Ale když se po 5 letech narodil Alek a 2
roky po něm Sophie, šlo to nějak z kopce. Snažil se to zvládat, a
zpočátku mu to i šlo, ale... nefungovalo to. Šasto jsme se hádali a
jednou jsem dokonce spala jednu noc v hotelu. Teď už to bylo lepší...
Vždycky utekl na trénink a nechal mě s dětmi samotnou. Nelíbilo se mi,
že to takhle řeší, ale bylo to lepší, než se s ním hádat...
Z myšlenek mě vytrhl Kuba, který se právě pral s Market a Jirka s Evou
se jim smáli.
"Nechci sušenku!" křičela Market se smíchem.
"Ale dej sí!" přemlouval ji Kuba a spíše se s ní mazlil než pral.
Musela jsem se smát. O takové situace u nás dříve taky nebyla nouze.
Klaply domovní dveře. Všichni se otočili po zvuku.
"Že bych špatně zavřela?" šeptla jsem a šla se podívat.
Sid se vrátil, ale bez Jimmyho.
"Ahoj," usmál se a stál tam jako zkoprnělý s rukama za zády.
"Ahoj. Kde je Jimmy?"
"Ech... Zůstal ještě na stadionu, chtěl se trochu protáhnout na ledě."
"Ty ne?"
"No... Nějak mě to přešlo, než jsme tam dojeli."
"Aha."
A zase bylo ticho. Nesnášela jsem to. Dříve jsem nevěděla, co mu říct
dřív, a teď... ticho.
"Něco jsem ti přinesl," usmál se.
Vytáhl zpoza zad nádhernou kytici. Bylo v ní alespoň 30 růží!
Vydechla jsem a nevěřícně se na něj podívala.
"Promiň, že jsem dělal to... No, že jsem utíkal. Nechtěl jsem tě v tom
takhle nechávat, ale... Jé, Kubo! Ahoj! Nevěděl jsem, že přijedete..."
"Páni," vydechla za mnou Market.
Nevrle jsem se otočila.
"Musíte být vážně všude?"
Všichni čtyři se zatvářili nejnevinněji, jak uměli, a stáhli se zpátky
do kuchyně.
S očima zalitýma slzami jsem došla k Sidovi a dlouze ho políbila.
"Mě to taky mrzí. Ale pokud to už nebudeš dělat..."
"Slibuju."
"Jůůů, mami! Budeš jako Šípková Růženka!"
Sophie běžela k nám a hladila květy růží. Spokojeně jsem se usmála,
vzala je Sidovi a dala je do velké vázy v obýváku. Zarazila jsem se.
Pozorovaly mě při tom 4 páry zvědavých očí. Otočila jsem se a usmála
jsem se na ně. Rychle se snažili dělat, jakože nic.
"Ahoj ve spolek!"
"Tati?" zvedla oči od knížky Miley. "Co ty tady tak brzo?"
Obdařil ji přísným pohledem, ale oči se mu hnedka znovu rozzářily při
pohledu na sušenky.
"Mmm, ani nevím, že jsme kupovali sušenky."
Usmála jsem se na něj.
Co už. Nebudu mu brát potěšení.

Kapitola III.

10. června 2012 v 11:26 | Ginny :) |  Zákony lásky
Chvíli se jen tak v posteli převaloval a soustředil se, aby slyšel všechny zvuky vycházející z koupelny. Asi půl hodiny tam bylo naprosté ticho, jen sem tam bylo slyšet nějaké cinknutí nebo šustnutí. Najednou se ozvalo hlasité klení, které se neustále přibližovalo.
Katka se těžce opřela o pravý trám dveří do ložnice. Rychle zavřel oči.
"Kubíno?"
"Hm?"
"Spíš?"
"Mm."
"Potřebovala bych s něčím pomoct..."
"Mhm."
Předstíraně unaveně se zvedl a protáhl se.
"Copak?" zývl.
"Nevím, kam jsem dala mobil."
Zamrkal. "Děláš si srandu, viď?"
"Ne! Proč bych jako měla?"
"Vzbudilas mě kvůli tomu, že nemůžeš najít telefon?"
"Vždyť jsi nespal!"
"Ale kdybych spal... vzbudila bys mě."
Povzdechla si. "Přestaň s tím a pojď mi ho pomoct najít."
"Ale na co kruci potřebuješ tak pozdě v noci mobil?"
Rozhodila rukama. "Měla jsem se ozvat mámě. Je v Austrálii. U nich je teď odpoledne!"
V kabelce nebyl, kapsy žádné neměla, a když přišla, v ruce si ho určitě nenesla. Byla ale skálopevně přesvědčená, že si ho brala. "Někde tady musí být!" přesvědčovala se pořád dokola a bloudila po bytě tam a zpátky. Bez úspěchu. Kuba už jí několikrát nabídl svůj telefon, ale odmítala to. Byl potěšený tím, že zjevně nechce, aby utratil tolik peněz za její hovor, než mu oznámila, že je to proto, že si nepamatuje číslo mámy.
"Vzdávám to."
Rychle se na něj otočila.
"Tak to teda ne!"
V očích jí pořád plály plaménky odhodlání, i když už hledali přes hodinu.
"Nesmíš to jen tak vzdát!"
"Nevzdal jsem to jen tak. Hledal jsem s tebou už hodinu. Přeházeli jsme všechno. Není tady."
"Ale musí být!"
"Nechalas ho doma."
"Ne, to tedy nenechala!"
"Tak na té párty!"
"Ani omylem, tam jsem měla jiné starosti, než vytahovat si mobil!"
"Kašli na to, Katko. Tady určitě není."
Zoufale si povzdechla a sedla si na zem.
"Máma bude zuřit."
"Už nejsi malá holka, to že jí jednou nezavoláš nevadí, ne?"
Chytla si hlavu do dlaní. "No, nevadí, ale já jí nezavolala už včera."
"Hm... Tak pak už to chápu."
Po kolenách dolezla ke gauči, kde seděl. Zklíčeně se na něj podívala a ukázala na jeho telefon.
"Ty její číslo určitě nemáš?"
"Ne."
Ztěžka padla na zadek a opřela se o gauč.
"Nějak jí to vysvětlíš," utěšoval ji.
Nechápal, proč si z toho dělá takové starosti. Na jedné straně roste zcela dobrovolně v zlatokopku a na té druhé je na prášky z toho, že nemůže zavolat mamince...
"Taky ho nesnáší," ozvala se.
Natáhla se pro ovladač a zapla televizi. Zrovna tam běžel dost neslušný program. Zkoumavě naklonila hlavu a bez rozpaků se dívala. Zděšeně jí vytrhl ovladač z ruky a přepl to na hudební kanál. Otočila se na něj s jiskřičkami pobavení v očích.
"Proč jsi to přepl?"
"Ty ses na to snad chtěla dívat?"
Bezstarostně pokrčila rameny a začala se pohupovat v rytmu nějaké odrhovačky. Vzpomněl si na to, co říkala, než ho dostala do té trapné situce. Byla o to trapnější, protože byla trapná jen pro něj.
"Kdo koho nesnáší?" nahodil opět ztracené téma.
"No... mamka George."
Zatvářil se zmateně. "A neříkala si předtím, že ho taky nesnáší?"
"No jo. Co se ti nezdá?"
"To taky."
Uchechtla se. "Vím, že ho nesnášíš."
"To není pravda."
"Kubínó!"
"Není to tak, že bych ho nesnášel..."
"Ale?"
Skousl si ret a vyčítavě se na ni podíval. Byla tak tvrdohlavá!
"Ale nemám ho rád."
"Není to to samé?"
"Ne! Kdybych ho nenáviděl, nemůžu ho ani vidět..."
"No, tak to jsem ráda, že ho vidět můžeš, protože jsem právě dostala skvělý nápad!"
Vyskočila hbitě na nohy, jakoby na svůj problém s mámou najednou zapomněla. Povzdechl si a tázavě zvedl obočí.
Nadechla se a vykřikla: "Půjdeme zítra na večeři!"
"Ale ne..."
Protočila oči a sedla se vedle něj.
"Proč by ne?"
"Já.. vždyť víš, že nemám koho přivést."
"V klidu! To je vlastně dobře! Už vím, koho ti dohodím," vyplázla na něj jazyk a kriticky si ho prohlédla. "Ale bude to chtít trochu úprav."
"Ne," řekl naprosto rozhodně.
Zamračila se na něj. "Ty jsi hrozný mrzout! Nevíš, co je legrace."
Zadíval se na ni. "Nemyslím si, že je legrace seznamovat mě s nějakou povýšenou paničkou!"
Nevěřícně a naštvaně se na něj podívala. "To nemyslíš vážně! Vždyť ještě ani nevíš, koho ti chci ukázat!"
"Dokážu si to představit!" odsekl jí a zvedl se z gauče.
"Kam jako jdeš?!"
"Hm... Lehnout si."
"Počkej!"
Otráveně se zastavil a otočil.
"Co?" řekl jedovatě.
Založila si ruce na prsou a začala poklepávat nohou.
"Můžeš mi vysvětlit, čemu se jako bráníš?"
"Jenom se prostě nechci seznamovat s někým, kdo patří do Georgova okolí, OK?"
"Já tam taky patřím..."
Svěsila ruce a provrtala ho ublíženým pohledem.
"Takže nemáš rád ani mě? Jenom proto, že se bavím s Georgem?"
"Nejde o to, že se s ním bavíš... Jde o to, že s ním jsi."
"Och, promiň, já se tě zapomněla zeptat, jestli smím!"
"Jo, zapomněla. Ale teď už je to jedno."
Znovu byl na odchodu.
"Stůj!"
Nezastavil.
Rozběhla se a chytla ho zezadu za triko. Stoupla si před něj a měřila si ho velice rozzlobeným a lehce zhnuseným pohledem.
"Tím chceš jako říct co?!"
"Katko... Nechci to řešit."
"Na to už je pozdě! Měl sis rozmyslet, co říkáš!"
"Věř mi, na to, o čem jsem mluvil, myslím poslední tři měsíce."
Zamyslela se. "To jsem s Georgem! Poslední tři měsíce!"
"Oh, vážně? Neříkej... To je náhoda."
"Nemluv tímhle tónem, sakra!"
Zamkl si pusu pomyslným klíčkem a s posměšným úsměvem se otočil k odchodu. Popotáhla. Ale ne, řekl si. Musíš být silný, nesmí tě takhle složit...
"Kde máš kapesníky?"
Ukázal na komodu před ním. Naštvaným, rázným krokem k ní přišla a prudce otevřela šuplík. Vytáhla si kapesníčky a otočila se na něj.
"Vyspím se na gauči," oznámila mu a stejným krokem se vrátila na gauč.
"Nechtěl jsem tě urazit."
"No jo, jasně."
"Vážně ne!"
"Ale urazils, takže... A nestůj ke mně zády, pokud se mnou chceš mluvit."
Otočil se. Nesnášel, když mu rozkazovala, ale nechtěl, aby se zase rozzlobila. Chvíli se na sebe jen tak dívali a přemýšleli, co by teď měli říct. První se - jako obvykle - ozval Kuba.
"Ten gauč není zrovna pohodlný na spaní," podotkl.
"Hm," dostalo se mu odpovědi.
Katka si stírala slzy. Vytáhla si z kabelky malé kapesní zrcádko, velkou kosmetickou tašku, a začala se upravovat. Kuba ji mlčky pozoroval.
"Sakra, kde je zas ten štěteček na pudr?" nadávala tiše a přehrabovala se množstvím líčidel.
"Och, tady..."
Zarazila se a hrábla hlouběji do taštičky. Radostně se usmála a vytáhla telefon.
"No vidíš, alespoň k něčemu byla ta hádka dobrá!" otočila se na Kubu.
Neupřímně se usmál. "Jdu spát. Kdyby se ti přeci jen spalo špatně, tak... můžeš přijít."
"Fajn."
Čekal, jestli ještě něco dodá, ale nedočkal se.
Dnes už podruhé se pokoušel usnout. Musel si zavřít dveře, protože Katka ještě nevypla televizi a zpívala si známé hity společně s hudebním kanálem. Zaposlouchával se do jejího hlasu a přemýšlel, proč nikdy nezpívala v nějakém sboru, nebo proč se nepřihlásila do umělecké školy, protože zpívala velmi pěkně, čistě... Kolem dvou hodin v noci televizi konečně vypla. Se zatajeným dechem čekal, jestli uvidí, jak se otvírají dveře, ale všude bylo ticho. Pro jistotu se snažil zůstat vzhůru ještě deset minut, ale když Katka nepřišla, poddal se svojí nemalé únavě.


Kapitola II.

9. června 2012 v 12:42 | Ginny :) |  Zákony lásky
Pro spokojenost některých čtenářů budu tento román psát v odstavcích... :)
Kdyby s tím měl někdo opravdu problém, ozvěte se :)

Zvedl se a zamířil do kuchyně. "A co ty, Kubíno?" "Co, co já?" "No... Už máš nějaké to děvče?" Povzdechl si. Vyndal dvě štamprlky a nalil do nich cherry. Do jedné víc. "Ne." "Och, ale jak je to možné? Takový fešák... Pamatuješ, když jsme byli ve školce, všechny holky po tobě strašně letěly!" "Tenkrát jo... Ale tys jim nedala nic zadarmo..." "Hech, nesměli se na tebe ani podívat, potvory!"
Podal jí štamprli, kde bylo méně cherry a bolestně se usmál. "No vidíš... A teď je to všechno jinak." Katka si povzdechla a vypila na ex svou dávku cherry. "Věci se mění." "Nemuseli by." "Nemuseli... ále dělají to." Pokrčila rameny a podívala se na něj trochu provinile. "Vždyť je to nakonec lepší, když jsme jenom nejlepší přátelé, co, Kubíno?" "Nejlepší přátelé? Ukážeš se tady jednou týdně... Na mol." "Héj! Nejsem na mol, jasný? Dala jsem si jenom do nálady." "No jo, jako vždycky."
Šťouchla ho do ramene. "Co je ti, mrzoute?" Šel na něj záchvat upřímnosti, ale dokázal se alespoň částečně ovládat. "Vadí mi." "Co?" "Ne co. Kdo." "Kdo?" Okatě se na ni podíval. Pak ji demonstrativně projel pohledem.
"Kdó?" naléhala. "Ten tvůj milionář." Zasmála se. "Ještě není zdaleka tak můj, jak bych chtěla..." Nevěřícně se na ni zadíval. Bezstarostně se usmívala. "Nemáš ho ráda." "To nebyla otázka...?" "Ne. To byl fakt." "Hm... Když myslíš."
Úsměv nezmizel.
"Katko... Co se to s tebou stalo?" Už to prostě nevydržel. Nemohl tady sedět a dívat se, jak se z ní stává prohnaná mrcha, když věděl, že ona taková není... Vždycky když se u něj objevila opilá, měla svoje "světlé chvilky", kdy se chovala jako dřív... Bezstarostná, fajn holka. "Se mnou?" zamrkala překvapeně. "Jo. Jsi jiná." Chvíli se prohrabovala v tašce, než našla malé kapesní zrcádko. Prohlídla se v něm a konstatovala: "No jo... Máš pravdu." Vzdychl. Ta už má za dnešek dost.
"Dáš mi ještě cherry?" zazubila se nevinně. "Ne." Zklamaně odložila štamprlku na stůl. "No... A co jako budeme dělat, když nebudeme pít?" povzdechla si a znuděně si podepřela bradu. "Spát?" Zamrkala. "S... Spát?" "No, to se obvykle v noci dělá, víš, když se zrovna neopíjíš v té tovjí rádo by lepší společnosti..." Odfrkla si.
"Jenom závidíš." "No jo, jistěže... Taky bych chtěl nějakého toho milionáře, no." Zasmála se. "Ne, milionáře ne. Ale... milionářku?" "Vážně bys měla jít spát." Zamávala rukou a pokusila se zvednout.
"Jejda," udělala, když spadla zpátky na gauč. "To nebude tak jednoduchý, víš..." Zmateně se na ni podíval. "A kam chceš jít?" "No přece do koupelny a do ložnice!" "Do ložnice?" Dívala se na něj jako na malé dítě. "No ano, do ložnice, kam asi jinam?" "Myslel jsem, že se vyspíš tady...," zamumlal, sebral ze stolu štamprle a Kátin hrnek od kávy a zanesl je do dřezu. "Děláš si legraci, viď? Vždycky přece spíme spolu v ložnici, když u tebe přespávám!" "Jenže to bylo naposled před rokem a nebyla jsi opilá." "No hele, za ten rok se toho až tak moc nezměnilo, OK? Nepřibrala jsem! Spíš naopak. A já nejsem opilá." "Jistěže."
Promnul si oči a zadíval se na ni. Věděl, jak je paličatá. Ztěžka vydechl. "Fajn." Vítězoslavně se usmála. "A pomoc mi trochu při tom zvedání!" osočila se na něj a začala máchat rukama ve vzduchu. "Prosím by tě zabilo?" "Ne, ale zbytečně by mi ubíralo kyslík." Měl sto chutí ji pustit, ale stejně by ho donutila ji nakonec zvednout, takže si skousl rty a vytáhl ji na nohy.
"Děkuju," prohlásila obřadně, otočila se, a odhodlaně se podívala na dveře do koupelny. "Tam nejdojdeš." "Vsaď se!" "Nechci se vsázet. Prostě tam nedojdeš. Potřebuješ pomoc." Přihmouřila oči a rozpažila ruce v obranném gestu. "Opovaž se na mě jen sáhnout! Já... To... Zvládnu!" Demonstrativně zvedl ruce nad hlavu a opřel se zády o stěnu. Tohle bude zajímavé...
Odhodlaně na něj zamrkala. Udělala první krok a málem se překotila na levý bok. Na poslední chvíli se zachytila skříňky. "Jsem... v pohodě!" "Vidím." Další tři kroky šly docela dobře... "Sakra, Kubíno! Kde je všechen nábytek?!" "U stěn." "A čeho se potom chytáš?! Kruci!" "Ničeho... Neopíjím se." "Haha! Přistrč mi sem něco!" "Ale né, ty to přece zvládneš." Napřímila se a sjela ho nenávistým pohledem, přesto ale přikývla. "Jo. Zvládnu. Zírej!" "Už zírám." Něco nesrozumitelně zamrmlala a udělala další dva kroky. "Vidíš?" otočila se, zářící štěstím. "Jde mi to!" Rozjařeně rozhodila rukama a...
"No jo... Jde ti to. Ale kdo tě bude sbírat z té země?" "Nech si to a pomoc mi! Je mi zle..." Rychle k ní přiskočil. "Opovaž se mi poblít podlahu!" "Myslím... Myslím, že tohle zrovna není pod mojí kontrolou, víš..." Celá zbledla a zezelenala.
Chytil ji do náručí a odnesl do koupelny. Posadil ji na pračku a odběhl do kuchyně pro sklenici vody. "Díky." Probodával ji pohledem. "Nekoukej tak na mě, nebo tě pozvracím!" Nemohl jinak, rozesmál se. A to je chyba, smát se, když někdo pije... Obvzlášť pokud je to člověk, který se směje všemu, nebo někdo, kdo je opilý. Celého ho poprskala. "Hej!" okřikl ji a rychle uhnul, ale nemohl se přestat smát. Katka chytla záchvat smíchu a svalila se z pračky na studené kachličky v koupelně. "Já... To... Ty...," snažila se něco říct, ale pokaždé vybuchla znovu v šílený smích.
Vzal jí skleničku a odnesl ji zpátky do kuchyně.
Když se vrátil, ještě pořád ležela v křečích smíchu. Taky se ještě uculoval. "No, aspoň že už nezvracíš." "A to říkal kdo?" Zděšeně se na ni podíval. Pořád měla velice nezdravou barvu. "Tak pojď sem blíž, k záchodu!" "Ále! Kachličky se vytírají dobře." "Jsem rád, že to víš. Připomenu ti to, až budeš fňukat, jestli bych to nemohl udělat já." "No a já snad?" "No! A kdo jiný? Ty sis to poblila, ty si to vytřeš!" "Ještě jsem nic nepoblila."
Chvíli seděli jen tak mlčky. Katka šťourala do nějaké špíny mezi kachličkami dlouhým nehtem a Kuba ji při tom jen pozoroval. Konečně se jí povedlo ji vyrýpnout. "Spokojená?" "Jo." "Už je ti líp?" Podívala se na něj. "Byl jsi někdy opilý?" "Samozřejmě, že byl..." "Tak nechápu, proč se vůbec ptáš." Povzdechl si.
"Hele, co kdybych si šel lehnout? Zvládneš to tady?" "Hm... Asi jó." "OK. Tak já jdu. Dobrou." "Dobrou, Kubíno. Možná se během noci dostavím do tvé postele, tak se nelekej." "Jasně," uchechtl se a věnoval jí starostlivý pohled. "Kdybys něco potřebovala, volej." "Beru na vědomí." "Dobrou noc." "Sladké sny." Usmál se, otočil se na podpadku a zamířil do ložnice.
Cestou si na chodbě všiml jejích poházených bot a napůl vysypané kabelky. Zakroutil hlavou a šel to uklidit. Boty uložil do botníku, posbíral obsah kabelky a položil ji na skříňku v obýváku. Pak si šel konečně lehnout.


Němé děvče na vozíku

4. června 2012 v 12:24 | Ginny :) |  Jednorázovky
A takhle to dopadá, když si najdu na psaní čas... Takový delší, smutný příběh... Doufám, že délka vás neodradí.

Seděla jsem na lavičce a pozorovala jeho ústa.
Něco mi říkal, ale já nevěděla co.
Prostě jsem se jen dívala, jak se pohybují a obdivovala je.
Pak jsem přešla k jeho očím.
Jsou krásné, modré, s trochou zelené a opravdu jenom maličko okrové.
Vlasy má ostříhané na krátko, hnědé, lesklé, pěstěné.
Zrovna když jsem hledala nějaký originálnější název pro jeho nos, než malý a kulatý, šťouchl mě prstem do ramena.
Cukla jsem sebou.
"Posloucháš mě vůbec?"
Rychle jsem pokývala hlavou a trochu zmateně se usmála.
O čem že to vlastně mluvil?
"Není ti nic?"
Zavrtěla jsem hlavou.
"Dobře. Chceš už jít domů?"
Nechtěla jsem...
Ale cítila jsem se trapně.
Kývla jsem.
"Fajn. Tak pojď, pomůžu ti."
free counters