Květen 2012

Omluvte mě.. :)

30. května 2012 v 15:49 | Ginny :)
Milí moji milovaní čtenáři,
je mi líto, ale okolnosti mě donutili teď chvíli nepsat. A jsou tady zase... :x Prostě a jednoduše, nějakou dobu si teď nebudu moct najít na psaní čas... :( Ani nevíte, jak se to ve mně všechno dusí, obvzlášť, když mám námět na nový román... :x :/ Trochu vám ho přiblížím a vy mi prosím sdělte svůj názor :) :D
Jednoduše - máme tady 2 hlavní postavy - Jakuba a Sofii. Jakub žije vedle krásné Kateřiny už od malička. Jsou nejlepší přátelé, ale Jakub se do ní po nějakém tom čase zamiluje, ani sám neví jak. Kateřina je ovšem povýšená a lstivá, moc dobře si uvědomuje svoje kvality, a tak klofne 55 letého miliardáře a odstěhuje se s ním na Miami. Jakub se to dozví až při stěhování, Katka to omlouvá tím, že mu to v tom spěchu úplně zapomněla říct. Jakub je zaslepený láskou a veškeré své úspory vloží do cesty a bydlení na Miami, protože chce Katce své city vysvětlit a doufá, že se mu podaří ji přesvědčit. Jenže když už konečně odcestuje a najde Kateřinu, je už vdaná a chová se ke Kubovi opovržlivě. Zdrcený Jakub nastoupí do vlaku a prostě jen jede, až v noci vystoupí na hlavním nádraží Pennsylvánského města, Philadelphie. Najde první hospodu, kde si jde léčit svůj smutek...
Když se probudí, zjistí, že leží na místě činu vraždy a nad ním se sklání policie. Jakub je okamžitě obviněn, vzhledem k tomu, že je cizinec, se s ním moc nemazlí. Na stanici zrovna čeká na podrobný výslech, když ho zahlédne právnička Sofie a pozná v něm svou dávnou lásku...
No? Co říkáte? :D :) Byla bych velice vděčná, kdyby mi nikdo nekradl nápady !!! :) Kdybyste náhodou narazili na moje příběhy na jiném blogu nebo tak... Dejte mi prosím vědět, nejlépe do zpráv autorovi :)

Díky, vaše Ginny :)

Malý typ :)

23. května 2012 v 17:34 | Ginny :)
Jen tak jsem brouzdala zajímavými blogy a našla jsem jeden, kde se mi opravdu moc líbilo... :) Najdete tam úžasné výrobky autorek blogu a taky nějaké ty povídky (nojó, to bych nebyla já, aby v tom nebyla nějaká literatura :D) Je to trochu ve stylu gothik... :) http://malavcelka.blog.cz/ tak se koukněte :) Věřím, že se vám tam bude líbit stejně jako mně :)

Jo a ještě... :D Návštěvnost blogu je dle mého úžasná, děkuju vám, jste skvělí, ale... Vždycky je v tom ale :D ... Chybí mi tady vaše komentáře :) Tak alespoň jestli byste se mohli teď vyjádřit :) Co říkáte na moje povídky toho... romantičtějšího typu? :D :) Myslím tím Svatební den a Zážitek z tábora ... :) Prosím, reagujte na to někdo nějak :D Jsem zoufalá z vašeho zarytého mlčení... :x :D


Vaše Ginny :)

Nešťastné zásnuby a halucinace

11. května 2012 v 19:00 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
V půlce cesty do druhé knihovny, kde by měli mít možnost soukromí, ji už musel přes všechny její protesty raději podpírat.
Byla tak lehká, že mu připadalo, že by ji zvedl až nad hlavu, a ani by se při tom nezapotil.
Když tam konečně došli, opartně ji usadil na pohovku doprostřed místnosti, a zavřel dveře.
Zůstal u nich stát.
"Hannah... Co se to tady děje?"
Už už se nadechovala k odpovědi a nasazovala stoprocentně falešný úsměv...
"Nechci slyšet ,nic'," zastavil ji.
Vydechla a úsměv zmizel.
Složila si ruce do klína a upřela na ně oči.
"Je to... Složité."
"Myslím, že mám čas."
Rázně přešel celou místnost a posadil se na kávový stolek naproti ní.
"Tak?"
Odkašlala si.
"Nechci tě zatěžovat mými problémy, které jsou vzhledem k situaci naprosto nepodstatné..."
"Hannah! Já to chci slyšet! Tvé problémy nejsou nikdy nepodstatné."
Usmála se.
"Začalo to chvíli po té, cos... Onemocněl."
Do očí se jí opět nahrnuly slzy.
"Pšššt," konejšil ji Tendor.
Sedl si vedle ní a chytl ji za ruku.
Zavzlykala,chvíli zrychleně dýchala, ale pak se opět usmála a pokračovala.
"Přijel... Posel. Z království Leros, víš, kde to je...? Tam dole na pobřeží, no... A... Chtěl mluvit... Se mnou. Nějak se dozvěděli, že ty na tom nejsi nejlépe, a že nám tady hrozí válka...," pevně zavřela oči a opět se chvíli uklidňovala.
"Udělal nám... Nabídku."
Odmlčela se.
Tendor už začínal tušit, ale nechtěl na to ani pomyslet.
"Prostě... Kdybych si vzala syna krále..."
"Ne," řekl pevným hlasem Tendor.
Vrhla na něj nevinný, ztrápený pohled.
"Ne," zopakoval a pustil její ruku. "Hannah, proboha tě prosím, řekni mi, žes nepřijala!"
Usmála se.
Byl to úsměv plný utrpení a nekonečného smutku, ale jedna věc v něm nebyla...
Lítost.
To ho naprosto dostalo.
"Jaká... Jaká to byla nabídka?" šeptl.
Došel k oknu, těžce se opřel o parapet a vyhlížel ven.
"Pokud... Pokud se zasnoubím s princem Tristanem... Dají nám k dispozici v případné válce celé jejich vojsko."
"Přijalas, viď?"
"Ano."
Tendor si zoufale odfrkl.
Moc dobře znal krále Hengena z Lerosu...
Zabil tři své ženy a jednu umučil k smrti žízní, jen proto, že potratila, což rozhodně nebyla její vina.
Jeho syn, princ Tristan, byl sice pohledný a silný, ale náturu měl zcela určitě po otci.
Pokusil se již ve svých 15 letech zabít svou chůvu.
"Hannah, sestřičko, cos to udělala...," zašeptal a vytřel si zápěstím slzy z očí.
Také už zoufale plakala, jak to na první pohled dělala už mockrát, ale stále se usmívala.
"Zachránila jsem tě," pronesla hrdě. "Zachránila jsem Estrion. A nikdy toho nebudu litovat... Nikdy!"
Měla bojovně vystrčenou bradu a v očích jí žhnuly plameny cti, zadostiučinění a hrdosti.
Tendor se na ni zoufale díval.
"A co se to stalo... S tebou?"
Povadla.
Podívala se na své tělo.
"Nedokázala jsem to přijmout... Nebyla jsem připravená nést břímě patriotky, která nadevše miluje svou zem, a udělá pro ni vše, co může...," pípla.
"Ale teď už jsem."
Vstala a došla až k Tendorovi.
Udělala mu křížek na čelo.
"Bůh ti pomáhej, bratříčku, ať má obět nebyla zbytečná."
A s těmito slovy odešla.
Tendor se za ní s hrůzou díval.
Obětovala svůj život ve prospěch země, kde vyrostla.
A vložila tuto oběť do jeho rukou.
Roztřásl se.
Sjel zády po parapetu a stěně za ním do sedu.
Objal si kolena a pohupoval se.
Sem a tam, sem a tam...
Na bedrech mu leží osud celého Estrionu...
I když momentálně nejspíše válka s Okladonem nehrozí...
Jak může vědět, že nepřijde další nebezpečí?
Že se nepokusí ještě další státy rozšířit své území o jeho domovinu?
A miluje ji natolik jako jeho sestra...?
Už to, že o tom pochybuje, je důkaz, že nejspíš ne.
"Ach, Ellenor... Kde jsi?" zašeptal sám pro sebe.
Čekal, že se zjeví, jako to už párkrát udělala, že mu pomůže, poradí, jako už několikrát před tím.
Vlastně by mu stačil i pouhý hlas...
Věta jako: jsem pořád tady, nebo: jsem s tebou, Tendore...
Ale v knihovně bylo hrobové ticho prolínané jen jeho občasnými vzlyky.
"Nejsem dost silný, otče. Nejsem dost silný."
"Přestaň se pořád litovat a začni jednat, Tendore!"
Otevřel oči.
Byl pořád sám.
"Haló?"
Žádná odpověď.
Knihovna byla docela určitě opuštěná.
A dveře za sebou Hannah zavřela.
Otočil se na okno za sebou, ale to bylo také zavřené.
Polil ho strach a naskočila mu husí kůže.
"Haló?" zopakoval zcela zbytečně.
Pomalu se zvedl.
Opatrně, pomalu došel do středu místnosti a otočil se kolem své osy.
Knihovna neměla žádné zákoutí, kam by se mohl někdo schovat.
"Asi se mi jen něco zdálo," zasmál se nahlas sám sobě.
"Nezdálo! Bojuj! Za Estrion!"
Prudce si lehl na zem a zakryl si hlavu rukama.
Nad ním se ozvalo slabé cinkání.
Vzhlédl.
Strop se třásl.
Odněkud zhora šel slyšet hluk bitvy.
Stejně rychle jako padl do lehu se vymrštil na nohy a sprintoval ke schodišti nahoru.
Najednou mu došlo, že schody vedou už jen k hradbám.
Neměl ale čas se nad tím rozmýšlet, protože zvuky bitvy nabývaly na síle a zdálo se, že dochází k početným obětem.
Bez meškání vyběhl schody a rozrazil dveře, které vedly ven na cimbuří.
A zůstal stát jako opařený.
Hradby byly prázdné.
Nikde ani živáčka.
Vítr mu cuchal vlasy a slyšel tiché šeptání stromů hluboko pod sebou...
Ale to bylo vše.

Příliš mnoho úcty

8. května 2012 v 17:36 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
Posledních 24 hodin strávil Tendor bloumáním po hradu a tříděním myšlenek.
Nemohl zapomenout na výraz krále Gerneta, když mu říkal, že nic nechápe...
Několikrát se ptal zvědů z Okladonu, kteří neustále kontrolovali situaci, jak to vypadá se stavem Gerneta...
Ale bylo to pořád stejné.
Buď nikdo nic nevěděl, nebo bylo všechno při starém.
"Král spí, nebo něco takového... Sjeli se k němu lékaři ze všech možných zemí, ale nikdo na nic nepřišel... Opravdu, je to zvláštní. Popis přesně sedí na váš nedávný stav, pane," odpověděl mu špeh, který se vrátil zrovna dnes.
"Hm... Díky."
Nějak se mu povedlo zatoulat až ke knihovně, kde na něj onoho dne přišly mrákoty.
Opatrně nakoukl dovnitř.
Dnes nebyla prázdná.
Byl totiž den otevřených dveří pro městský lid, který si obdivně knihy prohlížel a pokládal za čest už jen to, že je smí vzít do ruky.
Tendorovi padla do oka jedna obzlášť velká kniha, kterou držela v rukou malá, očividně chudá, dívenka.
Pomalu došel až k ní a nakoukl jí okatě přes rameno.
Podle jeho očekávání se polekaně otočila.
"Pane," vydechla, podle Tendora sotva slyšitelně, ale způsobilo to vlnu pohybu po celé knihovně.
Lidé, ať už v tu chvíli dělali cokoli, padli na kolena a sklopili hlavu.
Vždycky Tendorovi prokazovali úctu, to ano...
Ale ne až takto.
Dokonce ani jeho otci, králi.
Dívence chvíli trvalo, než se probrala z leknutí, ale pak o to polekaněji rychle padla na kolena.
Tendor vrhl udivený pohled po celé knihovně.
Na kohokoli se podíval, ten rychle klopil svůj zvědavý pohled k zemi.
Tendorovi oči došly zpět k dívence.
Dřepl si před ni a zašeptal: "Co se to děje?"
"Prosím, pane?" zahuhlala stále se sklopenou hlavou.
"No... Proč všichni padají na kolena a klopí pohledy?"
Teď dívka hlavu zvedla a podívala se na něj nadmíru překvapeným, dokonce možná polekaným a nevěřícným pohledem.
"Ale pane... Vždyť... Vždyť vy jste přece přemohl smrt! Bojoval jste po boku velkého Borkena... A s jeho a boží pomocí jste zvítězil, abyste mohl chránit s duchem Borkena ve svém srdci naši říši, neboť Bůh to tak chtěl..."
"Amen," zakončili její slova všichni přítomní.
"Amen," ozvalo se opožděně ode dvěří.
Tendor se v podřepu otočil.
Stála tam Hannah.
Když se na ni však otočil, padla po vzoru měšťanů na kolena a sklopila hlavu.
"Hannah, co to...?" zaprotestoval trochu rozlobeně, hlavně ale velice udiveně Tendor.
Otočil se zpátky na dívenku.
V očích se jí leskly slzy.
"Omluvíš mě na chvíli?" usmál se na ni, a setřel jí slzu, která jí tekla po tváři.
Narovnal se a došel až k Hannah.
"Vstaň," řekl uraženě.
Ani se nepohla.
"Hannah, no tak, prosím!"
Pouze zvedla hlavu, ale stále před ním klečela.
"Fajn," vzdal to nakonec Tendor a klel si před ni.
Překvapeně na něj zamrkala, ale neřekla nic.
"Mohli bychom si někde promluvit v soukromí, prosím?" upřel na ni úpěnlivý pohled.
"Jistě, pane," sklopila opět oči.
"Hannah...," začal Tendor, ale zarazil se.
Hannah se pokoušela zvednout...
A zvedala se, jakoby měla sto let.
"Pomůžu ti," pípl šokovaně.
"Né, to se nesluší," odmítla ho ostře a pustila se znova do pokusu o postavení se na nohy.
"Hannah, jsi moje sestra!" procedil přes zuby teď už jasně rozzlobeně.
Hannah se uchechtla.
"Je jedno čí jsem, nebo nejsem sestra."
Síla v rukách už ji definitivně opustila.
Bezmocně se svalila na zem.
"A dost," špitl rázně Tendor, vstal a natáhl k ní ruce.
Hannah chvíli váhala, ale pak mu je přeci jen podala a nechala ho, aby jí pomohl vstát.
"Děkuji."
Tendor šokovaně zjistil, že pláče.
"Opravdu si musíme promluvit..."
Hannah bolestně přikývla.

Zážitek z tábora - S klukama v restauraci II.

6. května 2012 v 13:04 | Ginny :) |  Jednorázovky
Nevěřícně jsem civěla na letenku.
Ondra se na mě vyčkávavě díval.
"Jsi ráda?" nevydržel to nakonec.
"Éh... Já... No...," koktala jsem a položila letenku opatrně na stůl.
Pak jsem se pomalinku otočila na Ondru.
Na tváři měl nervózní úsměv.
Vzala jsem jeho tvář do svých rukou a šeptla jsem: "Jsem strašně ráda lásko."
Znatelně se mu ulevilo.
Laškovně se hlavou otřel o moje ruce.
Sepjala jsem je za jeho krkem a koukala mu do očí.
Políbil mě na jednu ruku a pak na pusu.
Z protějšího sedadla jsem slyšela jenom chichotání Kuby a Market.
Když jsme se konečně pustili, zrovna dorazila číšnice s pitím.
Chudák, dostali jsme ji už po druhé do trapné situace...
Položila pití na stůl a přímo prchala zpátky za bar.
Market ještě pořád seděla Kubovi na klíně.
Něco si pořád šeptali a chichotali se, jako malé děti.
Ondra zakroutil hlavou, otočil se na mě, a položil mi ruku kolem ramen.
"Půjdeme spolu na Eiffelovku a do Moulin Rouge... Podíváme se na Louvre a Notre Dame... Hm... Place de la Concorde, Vítězný oblouk, Sacré-Cœur... Už se nemůžu dočkat!"
"Nevěděla jsem, že se zajímáš o památky."
"Ale jo, trochu jo. Já se zajímám hlavně o Paříž, víš...? Město lásky," mrkl na mě a dal mi pusu na tvář.
Zasmála jsem se.
"To bude krása," vydechla jsem.
"Vždycky jsem chtěla navštívit Paříž," zářila Market. "Nejvíce mě láká právě Notre Dame a Sacré-Cœur..."
"Pak tam určitě pojedeme," usmál se Kuba a dal jí pusu do vlasů.
Zkroutila ruku a pohladila ho po tváři.
"Ach a ještě teď v létě... To bude romantika," zasnila se a otočila se na Kubu.
Odpověděl jí oddaným úsměvem.
"Přemýšleli jsme s Kubou, že když už v té Francii budeme, mohli bychom se podívat i do Benátek, nebo třeba na zámek ve Versailles," nadhodil Ondra.
Market začala nadšeně tleskat.
"Ano, to by bylo skvělý!" souhlasila nadšeně.
Ondra se podíval tázavě na mě.
"Souhlasím, samozřejmě! Už se moc těším," usmála jsem se.
A dorazilo jídlo.
"Jeden smažený sýr s hranolkami, druhý s kroketami... Pivní řízek? Aha, tady... A pro vás ten steak."
Měla s tím trochu problémy, protože Market stále setrvávala na klíně Kuby, takže nevěděla, jak talíře rozmístit.
Nakonec je dala prostě vedle sebe a odešla.
"Myslíš, že se takhle najíme?" smála se Market.
"Co by ne? My zvládneme všechno," usmál se Kuba a uřezal si šikovně první kus masa.
"Hm?" udělal na Market vítězoslavně a labužnicky si strčil vidličku do pusy.
Chvíli, pozorován upřenými pohledy svých spoluhodovníků, usilovně žvýkal.
Pak ztuha polkl.
"A?" zeptal se Ondra.
Kuba zakašlal.
Natáhl se pro pivo a napil se.
"Je to výborné," usmál se pak.
Všichni se rozesmáli.
"Chceš zkusit, zlato?" otočil se Kuba a nedal Market ani šanci na odpověď, jeho vidlička už byla v půlce cesty.
Market něco zamrmlala, ale to už měla maso v puse.
Když polkla, usmála se.
"Fakt je to skvělé!"
Natáhla se pro příbor a ukrojila si ze svojeho smažáku.
"Chceš zkusit?" zamrkala na Kubu.
Moc dobře věděla, že má plnou pusu...
Ale přesto mu do ní narvala vidličku s kusem smažáku.
"Co... Toto...," hudral Kuba s plnou pusou.
Market se zlotřile smála, ale už si ho dál nevšímala.
Věnovala se dál svému jídlu.
Tentokrát už ho směřovala do své pusy.
My s Ondrou jsme jen seděli a hleděli na ně.
Až teď jsme se probrali.
Koukla jsem po Ondrovu jídlu.
Nevypadalo to vůbec špatně...
Vlastně to byl obyčejný řízek v pivním těstíčku.
"Co? Ty snad chceš taky zkusit?" zasmál se na mě Ondra.
"Ou... Ne, díky," odpověděla jsem trochu znechuceně.
Nesnáším pivo.
Radši jsem se pustila do svého sýra.
Ten můj byl zřejmě nějaký roztavenější, než ten Markétin, protože ta ho jedla normálně, zatímco mně vytíkal po celém talíři.
Pečlivě jsem namotala všechny sýrové vlásky, které z něj visely a strčila ho do pusy.
Dobře, tak jsem nenamotala uplně všechny.
Asi dva, spíš ale tři, se mi důkladně přilepily na bradu.
"Kruci," zahuhlala jsem a žvýkala ten kus, co se mi podařilo dostat do pusy.
Ondra se na mě podíval...
A začal se smát.
Kuba s Market, kteří si právě navzájem kradli krokety a ameriky, vzhlédli a taky se rozesmáli.
"Ha...ha," udělala jsem ještě pořád s plnou pusou a provrtala je všechny vražedným pohledem.
Když jsem konečně dožvýkala to, co jsem měla v puse, položila jsem vidličku a pomalu si stírala sýr z brady.
No...
Alespoň jsem si myslela, že to dělám.
Popravdě jsem si ho rozmazala po celém obličeji.
Ti tři už chytali úplné záchvaty smíchu.
No i když musím uznat, že Ondra a Market se to snažili aspoň trochu zakrýt a uklidnit se.
Kuba se ale řechtal, až se za břicho popadal.
Myšlenkami mi proběhlo pár velice neslušných a nezdvořilých vět.
Nakonec jsem si ale řekla, že mu to někdy nějak vrátím.
"Počkej," chytl mě Ondra za rameno a natočil si mě k sobě.
Vzal si ubrousek a začal mi utírat mou sýrovou pleťovou masku.
"Proč zajíždíš až k uchu?" pozvedla jsem podezřívavě obočí.
Odpovědí mi byl tlumený smích Market a smích Kuby, který šel slyšet snad až ven.
Znovu jsem ho chtěla provrtat nepříjemným pohledem, ale Ondra mi otočil hlavu zpátky.
"Necukej, ještě to není."
Dívala jsem se na jeho sladký úsměv a do jeho nádherných očí...
A nasadila jsem naprosto spokojený úsměv.
On je prostě dokonalý...
A je můj.
A nevadí mu, že jsem se tady celá zašpinila od sýru...
"Že ne?" řekla jsem nepřítomně nahlas.
"Ne, je to roztomilé," zašeptal, ještě jednou si prohlédl kriticky mou tvář, pak se usmál a zahodil ubrousek.
Moment... Já mluvila nahlas?
Podívala jsem se na něj zkoumavě.
"Já mluvila nahlas?" položila jsem tu otázku už doopravdy, tak potichu, aby to ti dva neslyšeli.
Stejně mě už nevnímali...
Polemizovali na téma Paříž.
"Nemusíš mluvit nahlas, abych věděl, nad čím přemýšlíš," usmál se.
Tahle věta mě dostala.
"A jak víš nad čím přemýšlím?" pípla jsem už sotva slyšitelně.
Neměl ale problém to zaslechnout, byl totiž jen sotva pět centimetrů od mých rtů.
"Prozrazují to tvoje oči... Mé srdce v nich umí dokonale číst."
A zase jsem se propadla do toho světa, kde nedokážu vnímat nic jiného, než ten dokonalý pocit absolutního štěstí...
Lásku.
Šťastnou lásku.
Lituju lidí, kteří ji nikdy nepoznali, protože tím přišli o nádhernou část života.
Na nic jsem nemohla myslet, ani kdybych se snažila sebevíc, jen na jeho rty, a na to, jak moc blízko mi teď je.
Nikdy bych tomu nevěřila, ale stalo se to.
Jsme spolu a je to krásné.
Když mě pustil, chtěla jsem mu to všechno říct, jak moc ho miluju a co pro mě znamená...
Ale nedostala jsem příležitost.

Zážítek z tábora - s klukama v restauraci

5. května 2012 v 17:24 | Ginny :) |  Jednorázovky

Kuba a Ondra šáhli po jídelníčcích.
A sakra, to bude účet.
Ti dva by spořádali i slona.
"Mmmm... To bych si dal," ukazoval něco Kuba Ondrovi, který horlivě přikyvoval a taky mu něco ukazoval.
"A je to tady," zakroutila na mě Market hlavou a zasmála se.
Pak otevřela jídelníček, asi minutu do něj zírala a pak ho zase zavřela.
"Co je?" zasmála jsem se.
"Samé chlapské jídla," povzdechla si, ale přesto dala jídelníčku druhou šanci.
"Jak jako?" nechápala jsem, dokud jsem ho neotevřela.
Knedlo, vepřo, zelo...
Steak s amerikama...
Guláš...
Pivní řízek...
"Hele! Mají smažák!" zvolala jsem vítězoslavně.
"Pfú," oddechla si Market a znovu jídelníček zavřela. "Takže dva smažené sýry... S kroketama?"
"Já si dám radši hranolky."
"Fajn."
Otočili jsme se na kluky.
Ještě pořád zírali do jídelníčků a vypadali, že ještě dlouho budou.
"Z čeho vybíráte?" usmála se Market a nalepila se na Kubu, aby mu lépe do jídelníčku viděla.
Ukázal jí asi na 6 jídel.
"Mhm..."
"Co by sis dala ty?" otočil se na ni Kuba.
Teda spíš jen pohl hlavou.
Byli od sebe asi deset centimetrů, a už hrozila další pro mě a Ondru trapná situace, kterou naštěstí přerušila číšnice.
Taky si toho asi všimla, protože byla celá rudá.
"Co si dáte?" zeptala se s očima zapíchnutýma do svého zápisníčku.
Koukla jsem se po Market.
Jistě...
Ještě pořád tam tak seděli.
Jakoby se pokoušeli nevzájem detailně identifikovat barvu svých očí.
"Dva smažené sýry, jeden s kroketama a jeden s hranolkama," usmála jsem se na ni a pak se tázavě podívala na Ondru.
Zavřel jídelníček a povzdechl si.
"Tak asi ten pivní řízek."
Demonstrativně jsem se podívala na jeho bříško, za což jsem dostala dloubanec mezi žebra.
"Já si dám steak," přihlásil se Kuba, který konečně odlepil oči od své polovičky.
Ondra po něm vrhl trochu vyčítavý pohled.
"Co?" udělal Kuba a zatvářil se nechápavě.
Ondra jen zakroutil hlavou a zasmál se.
Pak se otočil na mě.
"Měli ptáčka, toho máš ráda ne?"
Market vyprskla smíchy.
Kuba si dal ruku před pusu a předstíral, že kašle.
Podíval se s pobavenýma plamínkama v očích na Market.
Spíš se smál tomu, že se smála ona, než tomu, že Ondra řekl, že mám ráda ptáčka.
"Ne," řekla jsem a provrtala Market vyčítavým pohledem.
Odkašlala si a zazubila se na mě.
Stejně jsem se musela rozesmát.
Kuba ještě pořád na Market koukal se zářivýma očima.
Proboha, nechci vědět, na co myslí.
Pak jsem si uvědomila, že se na mě takhle dívá i Ondra.
Kluci...!
Podívala jsem se na něj naprosto odměřeným pohledem.
Koukl se po Kubovi a zasmál se.
Kuba ještě pořád "kašlal".
Market do něj "nenápadně" šťouchla loktem, aby toho nechal.
Hraně ublíženě se na ni podíval, ale přeci jen přestal.
Rychlým krokem se k nám vrátila číšnice.
"Promiňte, zapomněla jsem... Co si dáte na pití?"
Market se ozvala jako první: "Já jen pomerančovou minerálku."
"Já nealko pivo," řekl Kuba.
"Já taky," přidal se Ondra.
"Já si dám kofolu," usmála jsem se.
Číšnice si všechno pečlivě zapsala a odešla.
Nastalo trapné ticho.
To je v téhle partě opravdu neobvyklý jev, takže nikdo nevěděl, co má dělat.
Nakonec ho přerušil Kuba: "Dneska je krásně, že?"
Odpovědí mu bylo jen souhlasné mručení nás tří.
A ticho se rozhostilo znovu.
Market kmitala očima mezi Kubou a Ondrou.
Ti dva vždycky mleli, div že je pusy nebolely...
A teď...
"Stalo se něco?" zeptala se nakonec s napůl pobaveným, napůl ustaraným výrazem.
Kuba s Ondrou se po sobě koukli a zakroutili hlavama.
Ale na tom pohledu bylo něco divného...
Něco bylo...
Jinak.
"Aha...," zabručela Market, ale rozhodně se nevzdávala. "Nechcete nám něco třeba říct?"
Tentokrát oba sklopili hlavy.
"Možná...," řekl opatrně Kuba a podíval se na Market. "Ale slibte nám, že se nebudete zlobit."
A je to tady...
Co zase vyvedli?
Ondra šáhl pro svou tašku.
Podíval se na Kubu.
Ten kývl a Ondra tašku otevřel.
Něco z ní vyndal a schoval to za zády.
"Co je to?" zeptala jsem se ho.
Nálada se naprosto změnila.
Z uvolněné, plné smíchu na napnutou a trochu možná zděšenou.
"No... My vám to chtěli napsat... Ale ještě to nebylo jisté," zamrmlal Ondra a vytáhl tu věc zpoza zad.
Byly to nějaké papíry.
"No tak už se vymáčkněte," rozčílila se trochu Market.
I z jejího obličeje zmizela veškerá stopa pobavení.
Ondra předal jeden papír Kubovi, který ho předal Market, a jeden papír mně.
"Co to...?" pípla jsem.
Nechápala jsem to.
"No to si ze mě děláte legraci?!" vypískla Market a objala Kubu kolem krku.
"Och, chceš mě uškrtit?" smál se, ale chytil ji kolem pasu a vzal si ji na klín.
"Já... to nechápu," přiznala jsem.
Držela jsem v ruce smlouvu o cestovním pojištění.
Aha.
Že by měla Market radost, že je pojištěná?
"Co nechápeš zlato?" naklonil se ke mně trochu vykolejený Ondra.
Chvíli se na ten papír koukal a pak řekl jen: "Och... Aha."
Šáhl znovu do tašky a vytáhl jiný papír.
Mnohem menší, v malé bílé obálce...
Takový jaký dostala Market.
"Promiň, spletl jsem se," usmál se omluvně a podal mi ho.
Podezřívavým pohledem jsem se na něj podívala a otevřela obálku.
"Cože? Zájezd do Paříže?!"

Pokračování zážitku z tábora

1. května 2012 v 11:59 | Ginny :) |  Jednorázovky
Byli jsme na cestě už asi čtvrt hodinky.
Stačili jsme dojet do Litomyšle.
Kuba začal odbočovat do centra.
"Nevěděla jsem, že budeme zastavovat!" přeřvala jsem motor motorky.
Ondra se trochu pootočil a odpověděl.
"Překvapení!"
Zatracení motýlci v břiše.
Od chvíle, když řekl tohle slovo, lítali jako o život.
Už jsem myslela, že mi z nich začne být až špatně, když Voras konečně zaparkoval poblíž litomyšlského zámku.
Ondra zaparkoval vedle něj a pomohl mi z motorky a z helmy.
Vzal mě za ruku a připojil se k Market a Kubovi, kteří se něčemu smáli a drželi se kolem pasu.
"Tak?" nadhodila jsem. "Co je to za překvapení?"
"Nó, kdybych ti to řek, už by to nebylo překvapení," pokrčil rameny Ondra a nevinně na mě zamrkal.
"A kdy se to dozvím?"
"Neboj, za chvilku."
Usmál se tím svým okouzlujícím jedinečným úsměvem a já byla zase... v háji.
Přitáhl si mě rukou, kterou držel moji ruku k sobě a začal mi upravovat vlasy.
"Co děláš?" smála jsem se.
"Trčí ti tady pramínky," smál se a zlehka mi tahal pramínky vlasů z mého PEČLIVĚ učesaného culíku "koňského ohonu".
Nemohlo z něj nic trčet.
"Aha," řekla jsem prostě jen, protože jsem za žádnou cenu nechtěla, aby přestal.
Hrál si s mými vlasy asi ještě pět minut.
Když už je nechal a začal se rozhlížet po okolí, sundala jsem si beztak už úplně rozbitý culík.
"Rozpuštěné ti sluší víc," usmál se, aniž by se na mě podíval.
"Aha," zopakovala jsem jen.
Už vím, proč mi "trčely pramínky z culíku".
Zašklebil se do prudkého sluníčka a pak se podíval na mě.
"Co je?" smála jsem se, když jsem jeho pohledu čelila už alespoň minutu.
"Nic," pokrčil rameny, ale pořád na mě civěl.
"Co jé?" opakovala jsem se smíchem a uštědřila mu koňára.
"Níc," zasmál se a konečně se podíval jinam.
"Konečně mě vnímáte," zasmál se Kuba.
Oba jsme se po něm překvapeně podívali, ale tvářili jsme se, jakože o něm víme už delší dobu.
"Ondro, tak teda jak jsme se dohodli?"
Ondra se podíval na jeden z domů na náměstí, usmál se a kývl hlavou.
"Ok," udělal Kuba a zase zapředl rozhovor s Market.
"A co jste si domluvili?" zašeptala jsem Ondrovi.
Podíval se na Kubu, jakože jestli je z doslechu.
Pak se sklonil těsně k mému uchu a zašeptal: "To se dozvíš."
Hodila jsem na něj ze vzdálenosti asi pěti centimetrů vražedný pohled.
Chtěl něco říct, ale zacpala jsem mu pusu polibkem.
Zastavili jsme se a líbali se.
Už to nebylo tak úplně, že bych líbala jen já jej...
"Kuba s Market nám utečou," zasmál se Ondra, ale stejně mi vlepil ještě dvě pusy.
Pak jsme se oba otočili za Market a Kubou.
Nevypadalo to, že by někam utíkali.
Došli ke kašně.
Market se na ni chtěla jen kouknou, ale Kuba na ni cákl.
Trochu víc než chtěl.
Jednoduše řečeno: Market byla mokrá.
A to se jí nelíbilo.
Oplatila mu to také pořádným douškem.
A tak začala válka.
Než jsme k nim pomalu došli, oba byli promočení až na kost.
Smáli se a Kuba si vytíral vodu z očí.
Market se otočila na nás a chtěla něco říct, ale Kuba se s bojovným výkřikem na ni vrhl a oba skončili v kašně.
"Ty... Blázne!" smála se Market.
Seděli oba v kašně, Kuba ji držel kolem pasu a ona mu bušila pěstmi do hrudi.
"Pako! Ty jseš takový pako!" smála se a pokusila se postavit.
Kuba si ji ale pevně držel.
Odhrnul jí mokré vlasy z obličeje a dlouze ji políbil.
"Ach ta romantika okamžiku," usmál se Ondra a přejel pohledem lidi na náměstí.
"Všichni na ně civí."
"Támhleti ne!" zasmála jsem se a ukázala na pár nedaleko od nás, sedící na lavičkách.
Překvapeně se na mě podívali.
"Ehm," udělal Ondra a poplácal mě po rameni.
"Ale to se koukli na mě, to se nepočítá!" zasmála jsem se.
Ondra se otočil na Market a Kubu.
"To snad jeden z nich potřebuje umělé dýchání?" pošeptal mi se smíchem, když shledal, že se ještě pořád nepustili.
"Zatím ne, ale až se pustí, zřejmě budou oba."
Ondra se rozesmál.
Ti dva se konečně pustili a zamžourali na nás.
Market se na mě podívala s provinilým pohledem.
Jenom jsem se na ni usmála a sedla si na kraj kašny.
"Máte štěstí, že tady nepřišli měšťáci," uchechtl se Ondra a sedl si vedle mě.
"No," zasmál se Kuba a jako džetlmen pomohl Market s kašny.
No, spíš ji z tama vytáhl.
Prostě nejprve vyskočil ven on, pak chytl Market kolem pasu, zvedl ji a položil před sebe na chodník.
"V pohodě zlato?" zasmál se a vykrucoval si mokré tričko.
"No... Jistě!" zaprskala Market. "Nikdy mi nebylo líp."
"To jsem rád," usmál se upřímně.
Market mu odpověděla neméně upřímným úsměvem a už hrozilo, že se k sobě zase přilepí.
Naštěstí Ondra zasáhl.
Vzal Kubu kolem ramen a vedl ho směrem k resaturaci.
Oba udělali jasně zklamané výrazy, že jsme jim nedali ještě aspoň deset minut.
Nejméně.
"Vy jste blázni," zasmála jsem se a šla vedle Market za nimi.
Market se zasmála.
"Ale musím říct, že je to jeden z nejkrásnějších zážitků, chápeš, jako nejromantičtější..."
Nevěřícně jsem se na ni podívala.
"No fakt!" smála se.
"Dobře... Každej je asi trochu na něco jiného."
Ondra se otočil.
Obě jsme se rozesmály.
Změřil si nás hraným uraženým pohledem a dál mířil k restauraci.
"Tak tohle je to překvápko?" ukázala jsem na ni.
"Nejspíš," pokrčila rameny Market a snažila se si alespoň trochu vykroutit vlasy.
"No to zas bude," zasmála jsem se.
"Hele mně už to dneska stačilo," smála se Market, zastavila se a vylila si vodu z lodiček.
"To věřím," zasmála jsem se a počkala na ni.
Kluky jsme dohnaly přímo u vchodu do restaurace.
Posadili jsme se ke stolu s dvěma polstrovanýma lavicema.
free counters