Vítr hnal za hlasitého šustění suché listí po vyprahlé zemi

6. dubna 2012 v 18:47 | Ginny :) |  Jednorázovky
Jak pochopíte konec je na vás...
Vítr hnal za hlasitého šustění suché listí po vyprahlé zemi.
Převalovalo se i přes černé boty malé skupinky lidí.
Některé, padající z mohutného staletého dubu, se pokoušelo zaplést do přísně spletených drdolů přítomných žen.
Lidé se sklopenými hlavami nemysleli na to, jak se kněz a jeho kadidlo hádá s větrem o slovo...
V jejich srdcích byla bolest.
Všichni zírali na hlubokou jámu.
Při tom pohledu se jim draly slzy do očí.
Vystlaná krásnými květinami...
Uprostřed s tichou, nehybnou, spící rakví.
Spící... už navěky.
Kněz domluvil, kadidlo docinkalo.
Nastalo tíživé ticho rušené jen kvílením větru a šustěním listí.
Pak s hlasitým zaduněním dopadla na rakev první sprška hlíny.
Žena, stojící dál od toho všeho u hřbitovní zdi, zahalená, schovaná před světem do černého šálu, sebou při tom zvuku trhla.
Hluboká rána se otevřela v jejím srdci...
Tak tak se držela na nohou...
S každým dalším takovým zvukem v ní něco padalo.
Padalo a padalo, a ona to tomu konečně dovolila.
A najednou nastalo ticho.
Zvedla své zarudlé oči, napuchlé od věčného zármutku a donutila se podívat tím směrem...
K té jámě, do které právě pohřbívali celý její svět, její radost, smích a hlavně lásku...
Skupina lidí na ni vyčkávavě pohlédla.
Znala ty lidi, mnoho z nich bylo z její rodiny, ale od toho dne jí byly všechny tváře cizí.
Všechno jí bylo cizí.
Zamrkala.
Zachumlala se více do šálu a dodala si odvahu.
Váhavými kroky došla až k jámě.
Všichni decentně sklopili hlavy a poodstopili.
Věděli, jak moc ho milovala, co všechno pro ni byl, jak dlouho pro něj bojovala a jak brzy ji opustil...
Listí si vesele tančilo v zuřícím vichru, nedbajíce na ženiny trýznivé muka, se kterými zvedla lopatku a nabrala trochu hlíny.
Opatrně přesunula lopatku nad hrob.
Tam je, tam spí...
Teď tak bezstarostný a v bezpečí...
Už se nemusí bát, že ho ještě více ztratí...
Shodila hlínu z lopatky do hrobu...
A shodila tu věc ze svého srdce spolu s ní.
"Sbohem," zašeptaly její rty a na rakev dopadly dvě slzy.
A za nimi začaly padat další desítky dalších kapek deště...
A půda je vděčně vsakovala, neboť nepršelo už přes dva měsíce...
Žena se otočila ke skupince.
Dívali se na ni s hlubokou účastí, ale ona udělala něco, co je spíše vyděsilo než potěšilo...
Usmála se.
A vítr ustal.
Nastalo úplné bezvětří.
Liják bičoval všechny přítomné a zaléval květiny v hrobu.
V prudkém dešti šla po hřbitovní cestě ven, s tajemným úsměvem na rtech...

Vítr hnal za hlasitého šustění suché listí po vyprahlé zemi.
Převalovalo se i přes černé boty malé skupinky lidí.
Některé, padající z mohutného staletého dubu, se pokoušelo zaplést do přísně spletených drdolů přítomných žen.
Lidé se sklopenými hlavami nemysleli na to, jak se kněz a jeho kadidlo hádá s větrem o slovo...
V jejich srdcích byla bolest.
Všichni zírali na hlubokou jámu.
Při tom pohledu se jim draly slzy do očí.
Vystlaná krásnými květinami...
Uprostřed s tichou, nehybnou, spící rakví.
Spící... už navěky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 42.3% (116)
Možná... 30.7% (84)
Ne 27% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters