Svatební den 3.

22. dubna 2012 v 20:14 | Ginny :) |  Jednorázovky
"Mami?"
"Copak?"
"Pořád nemáš Marka ráda?"
Máminy ruce se zastavily.
"Cože?"
"Vím, žes ho neměla ráda..."
Máma přešla přede mě.
Sedla si na postel a starostlivě se na mě zadívala.
"Víš jaké mínění mám o sportovcích, hercích a vůbec slavných osobnostech, co se vztahů týče..."
"Ale Marek JE jiný, mami. Proč tomu pořád nechceš věřit?"
Podívala se na mě pohledem plným soucitu.
"Snažím se. Vážně. Chci ho mít ráda a být na něj hodná... Ale..."
"Co ale?"
"Vždycky si vzpomenu na ten den..."


... kdy se pro mě zhroutil svět.
Se slzami v očích jsem bloudila ulicemi Washingtonu a hledala telefonní budku.
Nebyla jsem ale schopná myslet.
V mé hlavě stále doznívaly ozvěny hádky.
A s každým výkřikem přišel nový proud slz a lítosti.
Nakonec jsem se v parku sesunula na lavičku a v křečích zoufalství plakala.

"Dneska si vyrazím ven, zlato."
"Opravdu? A kampak?"
"No... John má rozlučku se svobodou, rozhodl se do toho zítra praštit."
"Cože? Jen tak z ničeho nic se zítra ožení?"
"No to zas ne. Chce tu svoji požádat o ruku."
"Ale na to se přece rozlučka nedělá, ne?"
"Tak on ji asi dělá."
"Hm... To bych asi měla mít obavy tě tam pustit, co?"
"Ne, to vůbec nemusíš. Myslím, že žádný pánský klub nebude."
"No dobře... Fajn."
Tenkrát jsem se smála.
Ale když se ani po pěti hodinách nevracel domů, dostala jsem opravdu strach.
Nejméně třikrát jsem mu volala, ale nebral mi telefon.
Nevěděla jsem, kam jel.
Vlastně mi ani tak úplně neřekl s kým tam jel.
V jednu hodinu ráno jsem už uvažovala, jestli nezavolat policii, když se rozletěly dveře.
"Jsem doma!" uslyšela jsem jeho hlas.
Byl opilý.
A to dost.
"Miláčku, proboha, kde ses tak zřídil?" vyděsila jsem se a pomohla mu na gauč.
Nemohla jsem si nevšimnout vůně lacinných dámských parfémů.
Radši jsem tu myšlenku odsunula a došla do kuchyně pro vodu s ledem.
Sedla jsem si vedle něj na gauč a opatrně mu podala sklenici.
"Díky, Kelly."
Cože to právě řekl?
Kelly?
Ne...
Ne.
Určitě se mi to jen zdálo.
"Nemáš ještě jednu, kotě?" strčil mi sklenici do ruky, když dopil.
"Jistě," pípla jsem.
Samotnou mě překvapilo, jak slabě a roztřeseně můj hlas zní.
Když jsem se vrátila s druhou sklenicí, ležel na zemi.
"Chtěl jsem si podat ovladač, dneska dávají baseball," řekl na vysvětlenou, když viděl můj přísný tázavý pohled.
"Jistě."
Pomohla jsem mu si sednout.
Vzal si sklenici a nostalgicky se zahleděl z okna.
"Víš, Kelly, dneska večer to bylo fakt super."
Teď jsem URČITĚ slyšela Kelly.
Proboha, kdo je Kelly?
Co bylo dneska večer super?
Začala se mě zmocňovat panika.
Ne, klid, Elis.
On by tě nikdy nepodvedl...
"Ale víš... Máme tu jeden zádrhel... Jsem tak trochu zadaný. Takže to budeme muset před tou mojí maličkou schovávat..."
Něco uvnitř mé hrudi vybuchlo.
Zalapala jsem po dechu.
Mám pocit, že se mi zastavilo srdce...
Před očima mám tmu.
"Je ti něco, cukroušku?"
A náhle smutek střídá strašná zlost.
Vidím jsem jako v mlze...
Snažím se ovládat...
Ale nedostatek kyslíku a horké slzy v mých očích mě vytáčí do nepříčetna.
"Ty hajzle," vydechnu sotva slyšitelně.
"Hm?" udělal a naklonil hlavu blíž ke mně.
To neměl.
Na tváři má obtisklou rudě mou dlaň.
"Ty hnusnej lháři!" křičím teď už z plných plic.
"Co jsem udělal?" brání se a ošahává si tvář.
Vypadá to, že začíná pomalu střízlivět.
Nebo za to možná může ta facka.
"Cos udělal?! Já ti řeknu cos udělal!" řvu jako smyslů zbavená ještě trochu hrůzou a vztekem přidušeným hlasem.
Cítím, jak na mě jde histerický záchvat.
Zrychluje se mi dech i tep a hoří mi tváře.
Uštědřila jsem mu další políček.
"Jaks mohl?! Jaks jenom sakra mohl?!"
"Co? Uklidni se zlato!"
"Neuklidním! To teda neuklidním! Já ti ... Dávám ti všechno co mám! Opustila jsem kvůli tobě rodinu! Žiju v zemi, kde skoro ani nikomu nerozumím!"
Nechtěla jsem...
Ale zhroutila jsem se.
Plácla jsem sebou na zem, objala si kolena a brečela.
"Zlato?"
"Nech mě! Opovaž se mě dotknout!" spíš jsem šeptala než křičela.
Odtáhl se.
Vzal sklenici a mrsknul s ní o zem.
Překvapeně jsem zvedla hlavu.
"Jsem vůl! Jsem takovej vůl!"
Klekl si na zem přede mě a upřel na mě prosebný slzavý pohled.
Jeho tvář se kroutí smutkem a jeho hlas zní přidušeně, zoufale...
"Nechtěl jsem.... Musíš mi věřit! Nechtěl jsem! Byl jsem opilý, nevěděl jsem, co dělám!"
Mlčela jsem a dívala se mu do očí.
Nelže mi.
Lituje toho...
Chci se překonat a říct...
"Ne! Ne, nemůžu už tě ani vidět! Ne!"
... něco jiného než tohle.
Nenapadalo mě ale nic.
Nemůžu říct - to je v pořádku.
Nebylo to v pořádku.
Byla to jedna z nejhorších věcí, které mi mohl udělat.
Popadla jsem klíče a telefon, strčila si je do kapsy a rozběhla jsem se ke dveřím.
Tak moc jsem si přála, aby mě zastavil....
Mohl by to být kdokoli.
Kdokoli, kdo by mi řekl, že se s tím naučím žít, že jedna nevěra není důvod k definitivnímu konci...
Ale nikdo takový tam nebyl.
Když za sebou zavírám dveře, ještě jednou se otočím...
... a on tam leží, objímá si kolena a brečí.
Mé srdce vykřiklo a nutí mě, abych se vrátila...
Abych našla způsob, jak to vyřešit...
Ale pak si uvědomilo, že je zlomené.
A že ho zlomil on.
Práskla jsem dveřmi a vyběhla do chladné noci.
To byla ta chvíle, kdy jsem city k němu odsunula někam do pozadí.
Dusila jsem je v sobě.
Nechtěla jsem si je přiznat.
Chtěla jsem, aby nikdy neexistovali.
Ale tuto noc jsem cítila jejich přítomnost více než kdy jindy.
Byl to ten den, kdy se pro mě zhroutil svět.
Se slzami v očích jsem bloudila ulicemi Washingtonu a hledala telefonní budku.
Nebyla jsem ale schopná myslet.
V mé hlavě stále doznívaly ozvěny hádky.
A s každým výkřikem přišel nový proud slz a lítosti.
Nakonec jsem se v parku sesunula na lavičku a v křečích zoufalství plakala...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 41.9% (114)
Možná... 30.9% (84)
Ne 27.2% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters