Jenom jsem se potřebovala vypsat...

15. dubna 2012 v 11:42 | Ginny :( |  Jednorázovky


"Nechci tě ztratit..."
"Já tebe taky ne, lásko..."
Povzdechl si a přitáhl si ji ještě blíž ke svému tělu.
Rozvzlykala se ještě víc.
Řasenka jí stékala v černých potůčcích po tváři i po krku, až na jeho mikinu.
Ale jemu to bylo jedno.
Držel ji, jak nejpevněji mohl...
Věděl, že už nebude mít tolik příležitostí to udělat.
"Ale... Proč? Proč je k nám osud tak krutý?" vydechla.
"Třeba nás jen zkouší... Ale neboj se. Nikdy ho nenechám vyhrát. Udělám všechno, jenom aby to bylo stejné."
"Byly to ty nejkrásnější dny mého života," špitla a podívala se mu do očí.
"Moje taky."
Myslel si, že to vydrží...
Ale pohled do její uslzené tváře, do které se tak bláznivě zamiloval mu to nedovolil.
V očích ho začaly štípat první slzy.
Políbil ji na čelo.
Její vůně mu bude tak chybět...
Zavřela pevně oči.
"Nikdy se nesmíme rozdělit. To bych radši umřela."
"To neříkej."
Užívala si jeho objetí...
To, které si tak dlouho vysnívala...
Bylo nejméně dvakrát tak krásnější, než si dokázala představit.
A teď by o něj měla přijít?
V její hlavě vládl dokonalý zmatek.
"Nesmíme se rozdělit," opakovala a přitulila se k němu ještě více.
Všude kolem nich procházeli nadšení studenti.
Byl konec školního roku, začátek prázdnin, na které se všichni tak těšili...
Kromě těch dvou.
Pohladil ji po jejich vlnitých vlasech, odtáhl si ji od sebe a klek si před ni.
Pevně se jí zadíval do očí a jeho srdce pomocí jeho rtů řeklo: "Nedovolím to. Nikdy."
Usmála se.
Z očí jí ale nepřestávaly téct slzy.
Pohladil ji po tváři a smazal rozmazanou řasenku.
"Ty jsi moje zlato...," zasmál se uslzeně a políbil ji.
Objímala ho a hladila ve vlasech.
Opřeli o sebe nosy a dívali se jeden druhému do očí.
Oba byli přesvědčení, že k sobě patří.
Už dlouho.
Ale přesto se dali dohromady teprve nedávno.
Zvedl se.
Chytil ji za ruku a usmál se na ni.
Taky se usmála.
"Můžeme?" rozhlédl se kolem sebe.
Tohle místo už možná nikdy oba neuvidí...
"Můžeme," kývla, ale ve skutečnosti by nejradši odporovala.
Milovala to tady...
Vždyť tady prožila devět let svého života.
Nechtěla odejít.
Ale už bylo příliš pozdě, když si to konečně uvědomila.
Pořád si říkala, že je to tak třeba dobře...
Ale věděla, že není.
Chytil ji kolem pasu a přimáčkl si ji k sobě.
Odcházeli odsud oba se slzami v očích.
Rozhlíželi se po místě, které oba tak dokonale znali...
Kde se poznali.
A teď ho opouštěli možná už navždy...
Jejich srdce svírala úzkost a strach z budoucnosti...
Ale mají jeden druhého.
A to je teď důležité.
Jejich láska je příliš silná na to, aby se rozdělili...
Teda alespoň v to doufali.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 42.3% (116)
Možná... 30.7% (84)
Ne 27% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters