Hrdinství

3. dubna 2012 v 17:57 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
Ležel a zíral před sebe.
V místnosti byli i jeho matka.
Dívala se na něj s mateřskou starostlivostí tak smutným pohledem, až jí Tendorovi přišlo líto.
"Myslím, že jsem v pořádku... Cítím se dobře."
Adresoval to matce, ale odpověděl mu jeden z lékařů.
"Souhlasím, pane. Váš stav je opravdu dobrý. Vypadá to, že se vám nic nestalo. Měl jste opravdu velké štěstí."
Nervózně se usmál, uklonil se, a odešel spolu se svými kolegy, kteří mezi sebou podpírali onoho vojáka.
"Počkejte," vyhrkl Tendor na posledního lékaře, který stál napůl ve dveřích.
Udělal krok zpět.
"Jak je na tom?"
Výraz v lékařově obličeji nebyl nijak potěšující.
"Nevíme jistě, jestli to zvládne, pane. Raději bychom mu neměli dávat naděje."
Tendor si povzdechl.
Lékař ještě chvíli čekal na další otázky.
Když pochopil, že žádné nepříjdou, vyšel ven a zavřel dveře.
"Tendore, miláčku," pípla jeho matka a posadila se na židli vedle jeho postele.
"Jak je ti?"
"Nic mi není, mami. Vždyť si to slyšela..."
"Ne... Myslím... Jak se cítíš?"
Na tónu, kterým to řekla, bylo něco podivného.
Zadívala se mu hluboko do očí a on pochopil.
Nechtěla vědět, co ho bolí.
Alespoň ne fyzicky.
"Já... Nevím," přiznal a schoval tvář do dlaní.
Matka ho chlácholivě pohladila po rameni.
"Zvládneš to. Jsi silný."
Och, kéž by se tak i cítil.
V jeho hlavě myšlenky doslova vřely.
Pokud toto byl jen začátek...
Jak strašná pak bude válka samotná?
"A není ještě způsob jak... To zastavit?"
Okamžitě zalitoval, že to řekl.
Bylo to dětinské.
Věděl, že žádný způsob není.
Královna se na něj usmála.
Byl to úsměv plný bolesti, který jasně říkal: Je mi to tak strašně líto, ale budeš muset trpět. Dala bych vše, abych to zvrátila, ale nejde to.
Tendor pohladil její ruku.
"Máš pravdu, matko. Musím to zvládnout. Musím. Abych ochránil tebe a Hannah."
Zajímavá lidská schopnost, ta přetvářka.
V hlavě mu znělo jen hučení, mezi kterým ale jasně rozeznával zoufalý hlas svého nitra...
Nechci válku! Chci utéct někam daleko, pryč od toho všeho!
A v jeho srdci znělo...
Nezvládnu to!
Ale jeho rty přesto vyslovily tuto větu.
Strachy rozklepaný promluvil jako hrdina.
Možná, že právě slova dávají hrdinům jejich odvahu.
Ozvalo se lehké zaklepání na dveře a dovnitř nakoukla Hannah.
"Můžu?"
"Samozřejmě."
Klekla si vedle jeho postele a políbila mu ruku.
"Už jsem myslela, že se ti něco stalo..."
Měla vlhké oči rozšířené strachem.
"Jsem naprosto v pořádku, sestřičko. Nemusíš se bát," pohladil ji Tendor po tváři.
Hannah obrátila oči k matce.
Ta jen nenápadně pokývala hlavou.
Až teď si Hannah oddechla a usmála se.
Pak ale jakoby si na něco vzpomněla a opět se zachmuřila.
"Musím ti něco vzkázat."
"Ano?"
Tendorem projela vlna nervozity.
Posadil se a opřel se o rám postele.
"Byl tady... Posel. Z Okladonu."
Tendor vykulil oči.
"Cože? Posel?" opakoval nevěřícně.
"Ano..."
Hannah se zatvářila naprosto bezradně.
"Byl tady zrovna ve chvíli, kdy se dole bojovalo..."
"Ta drzost!" rozpálil se Tendor a odhodil peřinu.
Prudce vstal z postele.
"Tendore, klid!" zachytila ho Hannah za košili.
Tendor se k ní obrátil z rozlíceným pohledem.
"Předal nám zprávu!"
"Oh, opravdu? A jakoupak? Že si máme co nejrychleji jít uklidit do Věže nářků?!"
"Ne! Poslouchej mě přece!" zvedla Hannah hlas, když se jí pokusil vytrhnout.
Tendor si rezignovaně sedl zpátky na postel.
"No... Tak co nám naši milí sousedé vzkázali, zatímco vraždili naše muže?"
"Tady."
Hannah mu podala svitek papíru.
Tendor se na ni udiveně podíval.
"Psanou zprávu?"
Hannah jen nervózně přikývla.
Tvářila se, jakoby se měla každou chvílí rozbrečet.
Tendor na ní ještě chvíli zůstal viset pohledem, než ho obrátil k svitku papíru.
Byla na něm královská pečeť Okladonského krále Gerneta.
Roztřeseně ji odlepil a svitek narovnal.
"Co tam stojí?" zašeptala strachy rozklepaným hlasem jeho matka.
Hannah si kousala ret.
"Princi Tendore, doslechl jsem se, že jste našel Miguela. Gratuluji. Takovou prozíravost jsem od vás nečekal. Jenže vy jste zřejmě nečekal, že budu tak dobře informován. Dozvěděl jsem se, že jste na mé půdě ani ne za pět minut po překročení hranice. Radím vám, nepodceňujte mě. Pár lidí to zkusilo a věřte mi, že už vám o tom vyprávět nemohou. Nechtěl jsem válku vyvolat hned... Ale zdá se, že vy už se nemůžete dočkat. Nu, jak chcete. Zítra v deset hodin ráno překročí hranice oddíl tří set mužů. Dávám vám možnost se bránit. Pokud zvítězíte, dám vám dalších devět měsíců čas na postavení vlastní armády. Pokud ale prohrajete... To už bych vám ale prozradil mnoho. Nemůžete říct, že nejsem štědrý a čestný. Sdělil jsem vám přesně čas i počet mých mužů. Na vás je jen zjistit, kde to proběhne. Ale to už není zas takový oříšek... Se srdečným pozdravem, král Gernet."
Tendor dočetl.
Ještě chvíli na papír zíral...
A pak ho jednoduše skrčil a hodil do koutu místnosti.
"Tendore! Proboha, co teď?" vypískla Hannah a upírala na Tendora vyděšený pohled.
On ale stále zíral vražedným pohledem za skrčeným svitkem.
"Bůh buď při nás," špitla královna a pevně uchopila do dlaně svůj růženín.
Hannah udělala totéž.
Začali se modlit.
"Otče nás, jen jsi na nebesích..."
Tendor nevnímal.
Byl rozlícený vzteky.
Do zítřka se má připravit na souboj?
Ne, že by bylo tři sta mužů nějak mnoho, ale i tak...
On ani nevěděl, jak se má zachovat.
"...buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi..."
Nevěděl, jak početné je jeho vojsko.
Nevěděl, jak dobře je vyzbrojené.
Nevěděl vůbec nic, kromě toho, že zítra v deset hodin má vypuknout bitva, která může rozodnout dokonce o osudu celého Estrionu...
"...a odpusť nám naše hříchy..."
"Dost."
"...jako i... Cože?"
"Dost."
Tendor zaskřípal zuby a pohledem, z kterého jakoby šlehaly plameny se podíval na matku a na Hannah.
"Bůh nám tady nepomůže."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídky o Království Estrion...? :)

Ano 30% (18)
Docela... ;) 10% (6)
Ani moc ne... :/ 5% (3)
Vůbec ne... :( 11.7% (7)
Jsou úžasné...! :D ;)* 13.3% (8)
Jsou úžasné...! :D ;)* 30% (18)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters