Duben 2012

Svatební den 4.

25. dubna 2012 v 12:37 | Ginny :) |  Jednorázovky
I teď, po dvou letech, se mi do očí nahrnuly slzy.
Nikdy jsem mu to tak úplně neodpustila...
I když se později ukázalo, že to byla jen nějaká prostitutka, a nedošlo k ničemu víc než jen k muchlování.
Ale i tak...
Ona líbala rty mojeho kluka...
Objímala mojeho kluka...
Žalostně mě píchlo u srdce.
"Bylo to jen jednou," pípla jsem nepříliš jistým hlasem.
"Doufám, že máš pravdu," pohladila mě máma po tváři.
"Hm..."
Setřela jsem si slzy, když do pokoje vtrhla rozjařená Markéta.
"No kde to vázne?"
Zasekla se.
"A proč je tady nálada jako na pohřbu, sakra?"

Jedno se musí Market nechat - kde je ona, tam je vždycky nějaký trapas nebo průser.
Ale vždycky je to sranda.
Jednou jsme si spolu vyjeli do Hollywoodu.
Obě jsme tam už dlouho chtěly, tak jsme se prostě sebraly a jely jsme.
Byly jsme tam už dobrou hodinu a náramně si to užívaly, dokud Market (zase jednou) nedostala šílený nápad.
"To byl Brad Pitt!" vydechla z ničeho nic a ukazovala třesoucí se rukou za chlápkem, který právě zmizel za rohem.
"Blbost," vydechla jsem, ale natahovala jsem krk, jestli ho ještě nezahlédnu.
"Byl to to on, věř mi!" přesvědčovala mě, a než jsem se stačila vzpamatovat, chytla mě v nadloktí a táhla za ním.
Nebyl to zrovna nejlepší nápad.
Po chvilce jsme se dostali do nějaké úzké, temné uličky, která rozhodně nevypadala jako z Hollywoodu.
"Kde to jsme?" vydechla jsem a tentorkát jsem se Market chytla dobrovolně.
"Nevím... Pojď."
Celá ona.
Než aby přiznala, že něco udělala špatně, radši to rychle napraví.
Koukla jsem nahoru.
Začaly se stahovat mraky.
Hm... Že by se historie z hor opakovala?
"Bude pršet," poznamenala Market naprosto zbytečně a zahla do další uličky.
Někde něco hlasitě spadlo.
Prudce jsme se obě otočily a se strachem zíraly do tmy.
"Je tam někdo?!" zavolala jsem, ale Market jen mávla rukou.
"Kšc! Jsme přece v Americe... Hey! Is there anybody?" zavolala nepříliš jistě.
Jako odpověď se z okna v prvním patře vyřítila kočka a utíkala opačným koncem uličky pryč.
"Pfú, kočka," zasmála se Market.
"Jo, je to tu vážně jako v těch filmech, co?" taky jsem se odlehčeně zasmála a pustila její ruku.
"No, tak jdeme."
Hrdě jsme se narovnaly zbaveny strachu.
A najedou zazněl výstřel.
"Kruci!" vykřikla jsem a lehla si na zem.
Market vedle mě taky težce dopadla na kolena a chytla mou ruku.
Odtáhla mě po kolenou za popelnice.
"Co se to tu do háje děje?!" panikařila a vytahovala telefon.
"Není tu signál!" vykřikla nevěřícně a rozčíleně a podívala se na mě se strachem v očích.
"A jsme v hajzlu."
Krčili jsme se k sobě.
Najednou se ozvaly na štěrku těžké kroky.
"Hey!" zvolal tvrdý mužský hlas.
"Marki...," zašeptala jsem, ale strčila mi ruku před pusu.
Kroky se přibližovaly.
Riskovala jsem pohled za sebe na cestu.
Viděla jsem jen jeho stín...
Ale měl postavu boxera.
Nebo kulturisty.
Přišel až k popelnicím právě tak daleko, aby nás ještě neviděl.
Krok, a jsme prozrazené.
"Hey!" zopakoval.
Cítila jsem, jak se Market vedle mě třese.
Nebo jsem se možná třásla já tak, že jsem třásla i s ní.
Doopravdy jsme se ale třásly obě.
Udělal krok.
Vydal překvapený zvuk a obešel popelnice, takže stál čelem k nám.
Obě jsme hezky pomalu přejeli jeho bouchačskou postavu, až k jeho (nádhernému) drsnému obličeji.
A pak...
Se usmál.
"Are you OK?"
Obě jsme překvapeně otevřely pusu.
"What?" pípla Market.
Zasmál se.
"I'm sorry, girls, but you are on a stage," zazubil se a ukázal nahoru.
Na střeše jednoho domu byla VELKÁ cedule s nápisem: STAGE 15.
"Oh," udělaly jsme obě a zrudly jsme.
"We are really sorry...," začala Market, ale ten chlápek jenom mávl rukou.
"That's OK. But I thing I must take you away."
"Yes... Of course."
Nabídl nám oběma pomoc a vedl nás znalecky uličkami ven.
Vyšly jsme přímo před režisérem a celým filmovým štábem...
I mezi hvězdami.
"Říkala jsem, že to byl Brad," pípla Market omámeně, když ho viděla sedět na židli nedaleko od nás.
"Můj ... Bože," šeptla jsem a prohlížela si všechny ty hvězdy.
Tohle je zážitek na celý život, je jedno, jak trapný byl...

Usmála jsem se na ni.
"Těšíš se?"
"Strašně," vydechla jsem a vstala.
Byla jsem už učesaná a nalíčená.
Chyběly jen šaty, které nesla Market zabalená v obalu v ruce.
Dovolila jsem jí, aby mi je vybrala.
Mně se totiž líbily úplně všechny...
Ale ona měla o mých šatech jasno.
"Budeš jako princezna!" slibovala pořád dokola, kdykoli na ně přišla řeč.
"Můžeme?" usmála se na mě povzbudivě a pověsila šaty na věšák.
"Jistěže."
Jestli se mi nebudou líbit, zabiju tě, řekla jsem si a sama pro sebe jsem se uchechtla.
Market s velice důležitým pohledem vzala zips, ještě jednou na mě povzbudivě zamrkala a rozepla ho.
Bylo by to dokonalé, kdyby se jí v prostředku nesekl.
"Sakra!" smála se.
"Mělo to být jako s amerického romantického filmu!"
Nakonec se nám podařilo zip rozepnout, aniž bychom šaty poškodili.
"Tramtadadá," prohlásila Market se smíchem a vytáhla šaty z obalu.
Jak do místnosti svítilo slunce, viděla jsem jen, jak se jeho svit odrazil od mililonů lesklých plošek.
Měla jsem pocit, že jestli se na ně budu dívat příliš dlouho, oslepnu.
"Zatáhnu žaluzie," navrhla máma.
"Skvělý nápad," ocenila Markéta, která už asi oslepla.
Mamka rychle zatáhla žaluzie a já si konečně šaty mohla pořádně prohlédnout.
"Dnes ještě neumřeš," prohodila jsem spíše sama pro sebe směrem k Market.
Udělala na mě nechápavý pohled, ale rozhodla se to dál neřešit.
Zírala jsem na šaty nevěřícným pohledem.
Market nepřeháněla - byly jako pro princeznu.
Máma už zase brečela.
Market jí chlácholivě podala kapesníky.
"Děkuji," pípla jen a přešla ke mně.
"Jsou opravdu překrásné," řekla a pohladila jejich sukni.
Otočila jsem se na Market.
Zazubila se na mě.
"Líbí?"
"Ehm... No... Eee..."
Rozhodla jsem se to vyřešit jinak.
Udělala jsem krok a objala ji.
"Ou, páni," zasmála se.
"Asi jo," usmála se, když jsem ji pustila.
Se slzami v očích jsem přikývla a šaty si ještě jednou pořádně prohlédla.
Byly nádherné.
Měly dlouhou, neskutečně širokou škrobenou sukni a úzký korzet, na němž byly zlaté ozdůbky, od nichž se odráželo sluneční světlo.
(Pro rozvinutí fantasie - http://www.e-elegance.cz/186-862-thickbox/svatebni-saty-s-bolerkem.jpg , http://www.e-elegance.cz/186-863-thickbox/svatebni-saty-s-bolerkem.jpg , http://www.e-elegance.cz/186-861-thickbox/svatebni-saty-s-bolerkem.jpg)
"Tak, nevěsto... Měly bychom tě začít oblíkat," usmála se mamka.
"Dobrý nápad," souhlasila Market.
"Zajdu pro Peťu a Andrejku."
"Cože? Oni jsou tady taky?" podivila jsem se.
"No... Tvrdili, že oni ti MUSÍ jít za družičky...," pokrčila rameny Market a vyšla ze dveří, aby je přivedla.

Takový normální zážitek z letního tábora :D

23. dubna 2012 v 9:51 | Ginny :) |  Jednorázovky
Bylo strašné vedro.
Vzduch se mi doslova vlnil před očima.
Ležela jsem uprostřed tábora prostě jen tak na trávě a mžourala zamyšleně do sluníčka.
Co teď asi dělá Ondra?
Napsala bych mu, ale musím počkat, než mi rodiče dobijou kredit.
Ten minulý jsem s ním protelefonovala včera v noci.
A ten předminulý noc před tím.
Vylovila jsem telefon z kapsy a mrkla na displej.
Ještě nic.
Já se snad zblázním!
"Máte si psát esemesky, to je výhodnější."
Market si sedla vedle mě a ustaraně se usmála.
"Ale není to tak... osobní," namítla jsem a taky se posadila.
"Ále," protáhla se a začala se mazat opalovákem.
"My s Kubou si taky píšeme celý den a zavoláme si jenom co dva dny."
Na důkaz jí zabrněl telefon.
Spokojeně se usmála a zasvítili jí oči.
Strčila mi do ruky krém a co nejrychleji telefon vytáhla.
"Aw...," udělala jen a padla na záda do trávy.
"Budu hádat... Píše něco jako, že tě strašně miluje, a že se mu stýská, a blablabla?"
"Ne!" obořila se s úměvem. "To blablabla už tam není."
Zasmála jsem se.
"Kdy vlastně přijede?"
Market se prudce zase posadila.
"Já ti to ještě neřekla?"
Pokud jí oči zasvítily, když dostala smsku, tak teď doslova zářily.
"No... Ne?" udělala jsem.
Zachichotala se a začala mávat rukama.
No nazdar.
"On... si... pro mě... přijede... už zítra!" vypískla, vyskočila na nohy a oběhla si kolečko kolem vlastní osy.
Pak začala skákat tak vysoko, že jsem měla pocit, že mám její špičky u mých očí.
Radši jsem si taky stoupla.
Chytila mě za ruku a táhla mě k té kládě na konci tábora.
"Já ti to tam všechno vysvětlím," culila se.
Nepokoušela jsem se odporovat.
Nemělo by to cenu.
Důležitě se posadila a zamrkala na mě.
"Tak?" zasmála jsem se.
"Nó, jednoduše... Prostě chce, abych s ním teď strávila co nejvíce času... Není totiž jisté, že se nám ta Philadelphie povede, dyť znáš moje rodiče. Takže pojedu za ním do Kladna! Mám sice trochu strach, jak to vezme jeho rodina, ale přesvědčoval mě, že jim to nevadí. Strávím s ním půlku léta!" zazubila se a zase začala mávat rukama.
"Počkej... A to ti rodiče dovolí?"
Její úsměv aspoň o pět stupňů zchládl.
"Uvidíme," pokrčila sklesle rameny a sklopila hlavu.
"Vlastně asi budu muset utéct," zasmála se ne úplně vesele, ale pak jako by ji něco štíplo, její nálada se vrátila.
"A víš co je nejlepší?" zablesklo se jí zase v očích.
"Nevím," přiznala jsem a zvedla obočí.
"Že při-"
"Markét!"
"-jede.. Co je?"
"Nešla bys teď na chvilku zkoušet?"
S úsměvem se k nám rychlým krokem blížil Honza.
"No dobře, jasně," usmála se a mrkla na mě. "Povím ti to později."
A odešla s Honzou.
Zajímalo by mě, jestli ví, že je zadaná.
Zakroutila jsem hlavou a rozhlédla se po táboře.
Jediný rušivý element tady byl Otta.
Momentálně velice rušivý.
"Aloha," zazubil se na mě, když přišel blíž a posadil se vedle mě na kládu.
"Prosím?" zamrkala jsem a obdařila ho zmateným pohledem.
"Tvůj klobouk," usmál se a ukázal na moji hlavu.
"Je to kovbojský klobouk."
Chvilku na něj mžoural.
"A jo... Vážně," zasmál se nervózně. "Ať už tak či tak, velice ti sluší."
"Díky."
"Nevíš, co je dneska k obědu?" nadhodil po chvíli trapného ticha.
"Mm," udělala sem a pohodlně si natáhla nohy.
"Asi se půjdu podívat."
Zřejmě čekal odpověď.
"Co?" zeptala jsem se, když na mě dobrou minutu zíral.
"Půjdeš se mnou?" usmál se.
"Mm," zopakovala jsem a taky se na něj falešně usmála.
"Fajn," oddechl si rezignovaně, náhodou se při zvedání opřel rukou o moje stehno a odešel.
"Fuj," oddechla jsem si, ale hned jsem to vzala zpět, když jsem zahlédla Coudyho v doprovodu dreďáka.
Sladce jsem se usmála.
Jako načasovaná přišla esemeska s kreditem.
Asi abych si vzpomněla, že takhle koukat po klucích už bych teď neměla...
Ale co?
Market taky cvičí s Honzou, přitom má Vorase.
Vytáhla jsem telefon a smsku otevřela.
Tak fajn, kredit to nebyl.
Byla od Ondry.
A stálo v ní...
Cože?
Proč mi píše takové kraviny?
Napsal: Zlato, dobrou chuť přeji k obědu, ale pak co nejrychleji vyběhni ven na čerstvý vzduch, dobře?
Vlastně jsem se trochu urazila.
Nejsem malé dítě a on není můj otec!
Budu si běhat na čerstvý vzduch, kdy se mi zachce.
Chtěla jsem se rozčílit ještě víc, ale tu jsem uslyšela zvonek a charakteristické: Oběd! 1.směna!
Ani jsem se nedivila, když jsem přišla a Market tam stála vychlamaná s Honzou.
Jenom na mě zamávala a pokračovala v jistě vélice zajímavém rozhovoru.
Pro Voryho možná.
Škodolibě jsem se usmála a předběhla je.
Tak dobře, zas až tak zajímavý rozhovor to nebyl.
"Hej, heeej!" zastavila mě její paže.
Nahodila jsem nevinný pohled.
"Ondra mi psal, že mám jít na čerstvý vzduch!" obrnila jsem se a udělala rozhodný krok před ni.
"Cože?" zasmála se a ignorovala Honzovi zoufalé pokusy o obnovení konverzace.
Cháchá.
"Koukni," vytáhla jsem telefon a ukázala jí to.
"Co je to za blbost?" smála se.
"Psal to Ondra, není to blbost!"
"Tak promiň no, ale musíš uznat, že tohle nedává smysl."
Ale jí to smysl dávalo.
Viděla jsem, jak to na mě hraje.
"Ty něco víš," odtušila jsem, ale to už jsem přišla na řadu.
Udělala nejnevinnější úsměv, jaký svedla.
Byl tak perfektně zahraný, že nebyla jiná možnost, než že je falešný.
Vzala jsem si svoje jídlo a šla si sednout.
Sedla si vedle mě.
Ještě předtím jsem se ale málem zadusila polívkou, když Market vyklouzla lžička, Honza jí ji chtěl podat, praštil se přitom o výdejní okénko přímo do hlavy a málem smetl člověka za sebou.
"Nesměj se mu," šťouchla do mě Market, když se usadila, ale sama byla celá rudá od zadržovaného smíchu.
"Já se nesměju," udělala jsem vážnou tvář, ale moc dlouho nevydržela.
Znovu jsem vybuchla.
Honza se na mě celý červený otočil.
Market se na něj jen klidně usmála.
Já se ale naprosto nepokrytě smála na celé kolo.
A se mnou polovina našeho stolu.
"Už je to pro něj dost trapné," napomenula mě Market.
Myslím, že chtěla, abych přestala jen proto, že ještě chvilku a sama by se počůrala smíchy.
Odkašlala jsem si a významně se na ni podívala.
"Takže?" nadhodila jsem.
Nečekala jsem hned odezvu.
"Co?" udělala přesně podle mého očekávání a začala hypnotizovat své maso.
"Co víš?"
"Prosím?" zamrkala a podívala se na mě jakože nechápavě.
Grrr.
"Co víš o té esemesce?" přihmouřila jsem oči.
"Ehm... Proč bych o ní měla něco vědět?" zasmála se tak nervózně, jak jen to šlo.
"Poznám to na tobě."
"Fíha, neřeklas mi že máš magické schopnosti."
"Myslela jsem, že to víš."
"Teď už jo."
"Hm..."
Zamrkala na mě.
"Neboj, všechno se za chvilku dozvíš," sladce se usmála, pak hodila znechucený pohled na ne příliš dobrý oběd a zvedla se od stolu.
"A ten čerstvý doušek by sis opravdu měla dopřát. Nejlepší bude malá procházka ke konci táboru," mrkla na mě, když kolem mě odcházela.
Co s tím všichni mají sakra?
Honza málem zakopl, jak rychle najednou dojedl.
"Marki, počkej!"
Och.
Ta vtěrka.
Někdy byl i horší než Ota.
Sice hezčí...
Ale otravnější.
Narovnala jsem se a vyhlédla z okna přesně ve chvíli, abych zachytila Markétin zoufalý pohled věnovaný mně a poté sladký, falešný úsměv, když se po jejím boku objevil rozjařený Honza.
Vyplázla jsem na ni jazyk a pozvolna dojedla oběd.
Když jsem vyšla ven, zabrněla další sms.
Och, posílá mi další instrukce, co bych měla dělat?
Ne, to byla jen Market.
Až skončí ta tvá procházka, vysvoboď mě prosím, jsem v red housu u klavíru.
Hm, myslím, že je čas na opravdu vydatnou procházku.
Rozhlížela jsem se po táboře a pomalu šla až ke koncertnímu stanu.
Myslela jsem na můj týden s Ondrou.
Byl boží.
Přijel tenkrát k nám na takové vymakané motorce...
Jako bych zase slyšela její silný motor.
Moment...
Vzhlédla jsem.
A zírala jsem do těch nejkránějších očí na planetě Zemi.
Do té nejmodřejší modře, která mě vždycky pohltila.
Nechala jsem spadnou dolní čelist a chvíli jsem tam jen tak stála a zírala na něj.
Ani jsem si neuvědomila, že už jsem vyšla z tábora.
"Ond..ro?" špitla jsem.
Slezl z motorky a zaparkoval ji.
Pak s tím svojím slaďounkým úsměvem přišel ke mně a prohlížel si mě přihmouřenýma očima, do kterých mu svítilo slunce.
"O...Ondro?" zopakovala jsem ještě jednou možná ještě potišeji.
"Ahoj," usmál se.
"A-Ahoj?" zakoktala jsem a pomalu se probírala.
"Ahoj?" opakovala jsem a nevěřicně na něj zírala.
A pak jsem se probudila.
"Ondro!" zakřičela jsem tentokrát snad přes celý tábor a skočila mu kolem krku.
Zasmál se a bojoval s rovnováhou.
"Přijel jsem se podívat, jak ti to jde," zašeptal mi do ucha postavil mě na zem.
"Ty...Já...Jak...Coto...," koktala jsem a držela se jeho kožené motorkářské bundy, jinak bych asi upadla.
"Ahój! Pavsi!" přiběhla Market a letmo ho objala.
"Ahoj," usmál se. "Kuba přijede taky už dneska, ale ještě se někde musel stavit."
"Jojo, já vím, psal mi to," usmála se a podívala se na mě.
Pořád jsem tam stála, držela ho za tu bundu a nevěřícně zírala do jeho andělské tváře.
"Tak já nebudu rušit," usmála se a odešla.
"Aničko?" usmál se na mě.
Nereagovala jsem.
"Mohla bys mě prosím pustit?"
Nic.
"Haló!"
Nejistě jsem něco zachrčela, ale jeho bundu jsem nepustila a moje oči se nepohly ani o píď.
"Ok, jak chceš," vydechl.
Objal mi pas rukama a políbil mě.
Nevím, jestli jsem omdlela, každopádně jsem začala vnímat, až když jeho obličej byl asi dva milimetry od mého.
"Strašně moc si mi chyběl," promluvila jsem pak konečně a z očí mi proti mé vůli ukáply slzy radosti.
"Ty mně víc," zazubil se a dal mi pusu na nos.
Pak mi ještě něco vykládal, ale já jsem nevnímala.
Chyběla jsem mu.
Přijel pro mě.
Můj bože.
Miluju ho.
Z myšlenek mě vytrhlo ještě hlasitější než moje Ondro! : "Kubó!"
Market se kolem mě prohnala jako namydlený blesk a skočila Kubovi kolem krku.
Oba se smáli.
Kuba se s ní točil, div oba neupadli.
No, dobře.
Upadli.
Kuba sebou plácl do trávy na záda, takže Market na něm teď seděla.
Ve výhledu na jejich hlavy nám naštěstí bránila Ondrova motorka.
Ale zvedli se až za dlouho.
Oba důkladně rozcuchaní.
Kuba měl ve vlasech trávu a jehličí.
Oba zářili štěstím, jakoby se neviděli 10 let a mezitím proběhly nejmíň tři světové války.
Ondra zakroutil hlavou.
Kuba se na něj nevinně zazubil, ale to už ho Market táhla do naší chatky, aby si sbalila věci.
"A co my?" usmála jsem se na Ondru.
"Chceš taky povalit do trávy?" zamrkal na mě.
"Oh, to jsem zrovna nemyslela, ale..."
Zrudla jsem.
Přála jsem si, abych se propadla do země.
"Vím, cos myslela," zasmál se Ondra a kývnul hlavou směrem k motorce. "Jestli mi věříš..."
"Kdekoli, kdykoli, v čemkoli," usmála jsem se a políbila ho.
"Tak si šupej taky zabalit," zasmál se a plácl mě po zadku.
Už jsem se zmínila, jak na nás celý tábor civěl?
Půlka očí byla otočená k naší chatce a půlka ke mně a Ondrovi.
A ty půlky se vždycky po pěti minutách vyměnily v zírání.
Zajímavé.
Rychle jsem naházela věci do kufru, Kuba mi nějak pomohl ho zapnout a vyběhla jsem ven.
Ondra tam už čekal a krátil si dlouhou chvíli autogramiádou.
"Bavíš se dobře?" zasmála jsem se.
Nesnášel to.
"Náramně."
Konečně se sbalila už i Market.
Počkali jsme, než se dopodepisuje i Kuba a mezitím se se všemi rozloučili.
Mrzelo nás, že odjíždíme dřív, ale hold Kuba a Ondra jsou stejně pořád lepší než ten nejlepší tábor!
Kuba vzal Market kufry, Ondra vzal mně kufry, a mohli jsme odjet.
Vory přijel ve svojem Porsche, takže všechno vezl on.
"Ne že nám s tím ujedete," smál se Ondra, když mi pomáhal nasednout na jeho motorku a nasadit si helmu.
"No že váháš," zasmál se Kuba a otevřel Market dveře.
Nastoupila, Kuba si to oběhl a taky nastoupil.
Ještě než nastartoval, vlepil Market pusu a něco jí řekl.
Šťastně se usmála.
Ondra nastartoval, a od té chvíle jsem už nic neslyšela.
Ten motor byl vážně zatraceně silný.

Svatební den 3.

22. dubna 2012 v 20:14 | Ginny :) |  Jednorázovky
"Mami?"
"Copak?"
"Pořád nemáš Marka ráda?"
Máminy ruce se zastavily.
"Cože?"
"Vím, žes ho neměla ráda..."
Máma přešla přede mě.
Sedla si na postel a starostlivě se na mě zadívala.
"Víš jaké mínění mám o sportovcích, hercích a vůbec slavných osobnostech, co se vztahů týče..."
"Ale Marek JE jiný, mami. Proč tomu pořád nechceš věřit?"
Podívala se na mě pohledem plným soucitu.
"Snažím se. Vážně. Chci ho mít ráda a být na něj hodná... Ale..."
"Co ale?"
"Vždycky si vzpomenu na ten den..."


... kdy se pro mě zhroutil svět.
Se slzami v očích jsem bloudila ulicemi Washingtonu a hledala telefonní budku.
Nebyla jsem ale schopná myslet.
V mé hlavě stále doznívaly ozvěny hádky.
A s každým výkřikem přišel nový proud slz a lítosti.
Nakonec jsem se v parku sesunula na lavičku a v křečích zoufalství plakala.

"Dneska si vyrazím ven, zlato."
"Opravdu? A kampak?"
"No... John má rozlučku se svobodou, rozhodl se do toho zítra praštit."
"Cože? Jen tak z ničeho nic se zítra ožení?"
"No to zas ne. Chce tu svoji požádat o ruku."
"Ale na to se přece rozlučka nedělá, ne?"
"Tak on ji asi dělá."
"Hm... To bych asi měla mít obavy tě tam pustit, co?"
"Ne, to vůbec nemusíš. Myslím, že žádný pánský klub nebude."
"No dobře... Fajn."
Tenkrát jsem se smála.
Ale když se ani po pěti hodinách nevracel domů, dostala jsem opravdu strach.
Nejméně třikrát jsem mu volala, ale nebral mi telefon.
Nevěděla jsem, kam jel.
Vlastně mi ani tak úplně neřekl s kým tam jel.
V jednu hodinu ráno jsem už uvažovala, jestli nezavolat policii, když se rozletěly dveře.
"Jsem doma!" uslyšela jsem jeho hlas.
Byl opilý.
A to dost.
"Miláčku, proboha, kde ses tak zřídil?" vyděsila jsem se a pomohla mu na gauč.
Nemohla jsem si nevšimnout vůně lacinných dámských parfémů.
Radši jsem tu myšlenku odsunula a došla do kuchyně pro vodu s ledem.
Sedla jsem si vedle něj na gauč a opatrně mu podala sklenici.
"Díky, Kelly."
Cože to právě řekl?
Kelly?
Ne...
Ne.
Určitě se mi to jen zdálo.
"Nemáš ještě jednu, kotě?" strčil mi sklenici do ruky, když dopil.
"Jistě," pípla jsem.
Samotnou mě překvapilo, jak slabě a roztřeseně můj hlas zní.
Když jsem se vrátila s druhou sklenicí, ležel na zemi.
"Chtěl jsem si podat ovladač, dneska dávají baseball," řekl na vysvětlenou, když viděl můj přísný tázavý pohled.
"Jistě."
Pomohla jsem mu si sednout.
Vzal si sklenici a nostalgicky se zahleděl z okna.
"Víš, Kelly, dneska večer to bylo fakt super."
Teď jsem URČITĚ slyšela Kelly.
Proboha, kdo je Kelly?
Co bylo dneska večer super?
Začala se mě zmocňovat panika.
Ne, klid, Elis.
On by tě nikdy nepodvedl...
"Ale víš... Máme tu jeden zádrhel... Jsem tak trochu zadaný. Takže to budeme muset před tou mojí maličkou schovávat..."
Něco uvnitř mé hrudi vybuchlo.
Zalapala jsem po dechu.
Mám pocit, že se mi zastavilo srdce...
Před očima mám tmu.
"Je ti něco, cukroušku?"
A náhle smutek střídá strašná zlost.
Vidím jsem jako v mlze...
Snažím se ovládat...
Ale nedostatek kyslíku a horké slzy v mých očích mě vytáčí do nepříčetna.
"Ty hajzle," vydechnu sotva slyšitelně.
"Hm?" udělal a naklonil hlavu blíž ke mně.
To neměl.
Na tváři má obtisklou rudě mou dlaň.
"Ty hnusnej lháři!" křičím teď už z plných plic.
"Co jsem udělal?" brání se a ošahává si tvář.
Vypadá to, že začíná pomalu střízlivět.
Nebo za to možná může ta facka.
"Cos udělal?! Já ti řeknu cos udělal!" řvu jako smyslů zbavená ještě trochu hrůzou a vztekem přidušeným hlasem.
Cítím, jak na mě jde histerický záchvat.
Zrychluje se mi dech i tep a hoří mi tváře.
Uštědřila jsem mu další políček.
"Jaks mohl?! Jaks jenom sakra mohl?!"
"Co? Uklidni se zlato!"
"Neuklidním! To teda neuklidním! Já ti ... Dávám ti všechno co mám! Opustila jsem kvůli tobě rodinu! Žiju v zemi, kde skoro ani nikomu nerozumím!"
Nechtěla jsem...
Ale zhroutila jsem se.
Plácla jsem sebou na zem, objala si kolena a brečela.
"Zlato?"
"Nech mě! Opovaž se mě dotknout!" spíš jsem šeptala než křičela.
Odtáhl se.
Vzal sklenici a mrsknul s ní o zem.
Překvapeně jsem zvedla hlavu.
"Jsem vůl! Jsem takovej vůl!"
Klekl si na zem přede mě a upřel na mě prosebný slzavý pohled.
Jeho tvář se kroutí smutkem a jeho hlas zní přidušeně, zoufale...
"Nechtěl jsem.... Musíš mi věřit! Nechtěl jsem! Byl jsem opilý, nevěděl jsem, co dělám!"
Mlčela jsem a dívala se mu do očí.
Nelže mi.
Lituje toho...
Chci se překonat a říct...
"Ne! Ne, nemůžu už tě ani vidět! Ne!"
... něco jiného než tohle.
Nenapadalo mě ale nic.
Nemůžu říct - to je v pořádku.
Nebylo to v pořádku.
Byla to jedna z nejhorších věcí, které mi mohl udělat.
Popadla jsem klíče a telefon, strčila si je do kapsy a rozběhla jsem se ke dveřím.
Tak moc jsem si přála, aby mě zastavil....
Mohl by to být kdokoli.
Kdokoli, kdo by mi řekl, že se s tím naučím žít, že jedna nevěra není důvod k definitivnímu konci...
Ale nikdo takový tam nebyl.
Když za sebou zavírám dveře, ještě jednou se otočím...
... a on tam leží, objímá si kolena a brečí.
Mé srdce vykřiklo a nutí mě, abych se vrátila...
Abych našla způsob, jak to vyřešit...
Ale pak si uvědomilo, že je zlomené.
A že ho zlomil on.
Práskla jsem dveřmi a vyběhla do chladné noci.
To byla ta chvíle, kdy jsem city k němu odsunula někam do pozadí.
Dusila jsem je v sobě.
Nechtěla jsem si je přiznat.
Chtěla jsem, aby nikdy neexistovali.
Ale tuto noc jsem cítila jejich přítomnost více než kdy jindy.
Byl to ten den, kdy se pro mě zhroutil svět.
Se slzami v očích jsem bloudila ulicemi Washingtonu a hledala telefonní budku.
Nebyla jsem ale schopná myslet.
V mé hlavě stále doznívaly ozvěny hádky.
A s každým výkřikem přišel nový proud slz a lítosti.
Nakonec jsem se v parku sesunula na lavičku a v křečích zoufalství plakala...

Zlomená.

15. dubna 2012 v 18:32 | Ginny :( |  Jednorázovky
Promiňte, že je to zase takové smutné, ale... Necítím se zrovna nejlíp, ale nechci vás zanedbávat :)


Zlomená.
Hluboko uvnitř.
Už dávno neví, co je radost.
Jak dlouho už se na jejích rtech neobjevil úsměv?
Už ani neví.
Zamyšlená.
Tak ji nazývají.
Tichá a zamyšlená.
Tichá, nespolečenská.
Nepřízpusobivá.
Dokonce sobecká a problematická.
Jen trochu v depresi.
Tak se cítí.
Na kecy ostatních kašle.
Sedí před zrcadlem a obdivuje, jak se jí mohla řasenka rozmazat při pláči až na obočí, když si vůbec neprotírala oči.
Rozmazlená.
Ano, to bylo vždycky její "druhé jméno" z úst jejích spolužáků.
Občas i kamarádů.
I rodičů.
Ožralec.
Tak ji teď nazývala její matka.
Popravdě, už jí to bylo jedno.
Hluchá.
Slepá.
Němá.
Taková se snažila být.
Cokoli kdy řekla, za to ji odsoudili.
Nikdy nebyla přecitlivělá.
Ale tohle už bylo moc i na ni.
Smutná.
Tak o ní bavila její babička ve snaze ji obhájit před její paranoickou matkou.
Drogy, alkohol.
Téma každého dne.
Už se s ní ani nesnažila hádat.
Nikdy to nepochopí.
Ano, za poslední čas se zhoršila.
Ale ne až takto.
Černé stíny.
Černá tužka.
To bylo asi to, co její matku nejvíce vytáčelo.
Ale ona to nedělala proto.
Prostě se tak cítila.
Tak se tak nalíčila.
Zavřela oči...
A někde hluboko uvnitř sebe je zavřela znovu.
Do tohoto stavu se ráda dostávala.
Myslela, že je to asi jako když si vezme drogu.
Nikdy se o tom ale nepřesvědčovala.
Tak dole ještě není.
Krásné vzpomínky.
To je to, co jí zbylo.
Jedna z mála věcí, které jí zůstaly, a zůstanou.
Jakoby z jiného světa uslyšela cvaknutí dveří.
Otevřela oči...
A pak je otevřela znovu.
Ještě pořád seděla před zrcadlem s fotkou v ruce.
S rozmazaným líčením po celé tváři.
Matka se postavila do dveří a založila ruce v bok.
Něco říkala, ale ona to nevnímala.
Byl to jediný způsob, jak to přežít.
Matka domluvila a naštvaně za sebou práskla dveřmi.
Podívala se sama sobě do očí.
Zlomená.
Hluboko uvnitř.
Proč to nikdo nechápe?
Proč to nikdo nevidí?
Copak opravdu její matka věří, že brečí proto, že nemůže jít ven?
Protože se nemůže dívat na televizi?
Protože jí zabavila telefon?
Blbost.
Musí něco tušit.
Ale asi ji to nezajímá.
Nebo jen neví, jak to řešit, tak to neřeší.
Setřela si čerstvé slzy a podívala se na sebe pozorněji.
Oči měla opravdu ošklivě zarudlé.
Kdyby nenosila tak výrazné líčení, vypadala by, jakoby měla zánět v očích.
Nebo tak nějak.
Jak to začalo?
Vzpomíná si vůbec?
Poslední dobou vidí jako v mlze.
Ale má pocit, že to začalo zklamáním.
Vždycky za to může zklamání.
Pokaždé je jiné...
Ale je to zklamání.
Ne, nemohl za to on.
Mohla si za to sama.
Prostě jen čekala příliš dlouho.
Nedokázala se kousnout do jazyka a alespoň mu napsat.
Cokoli.
Ne.
Nedokázala to.
Byla si jistá, že teď by to bylo jiné.
Ale teď je pozdě.
Pomalu si lehla na podlahu.
Divila se, že ve stropě není ještě propálená díra.
Vždycky tady tak ležela a myslela na něj.
Tak intenzivně, že není možné, aby to alepsoň netušil.
A přesto...
Přesto se nic nestalo.
Do poslední chvíle doufala.
Ale doufat někdy nestačí.
On na to čekal.
Věděla, že ano...
Čekal, až jí taky nějak ukáže, že má zájem.
On jí to trošku naznačil.
A ona?
Tak moc se snažila být před ním ta nejlepší, až to vždycky vypadalo, jakoby ho odhazovala.
Nikdy se neodvážila ani k tomu málu, co udělal on.
A přesto chtěla po něm víc.
Sobecká.
Ano.
Je taková.
A doplatila na to.
Zbytečně teď brečí po nocích u jeho fotky.
Té už může vykládat, co chce.
Ztratila život, který chtěla.
Nechala ho utéct.
Zaťala ruce v pěst.
Pokaždé, když o tom uvažovala, sevřel se jí hrudník a chtělo se jí omdlít.
Někdy by si to i přála.
Ale nesměla.
Matka by jí už potom vůbec nevěřila, že není pod vlivem.
Nádech a výdech.
Ano, to vždy pomůže.
Nádech a výdech.
Dokud dýchá, všechno může být lepší.
Nebo ne?
Ne.
Bez něj nebude už nic dobré.
Bez jejího předešlého života.
Zasloužila si to?
Ano.
Nedokázala bojovat.
Tak prohrála.
Znovu uslyšela cvaknutí dveří.
Už se ani neobtěžovala zaklonit hlavu.
Připravila se případně na facku.
Sedla si a podívala se do odrazu v zrcadle.
A zastavilo se jí srdce.
Osud ji má rád.
Ještě to s ní nechce ukončit.
Ještě ne.
Dveře se zavřely.
"Ahoj. Jak se máš? Jenom jsem šel kolem, tak jsem si řekl, že se stavím... Vím, že se ani pořádně neznáme, ale..."
"V pohodě. Jsem strašně ráda, žes přišel."
Neprohrála.
Ještě ne.
Dostala novou šanci.
A té se chopí a bude se jí držet zuby nehty.

Jenom jsem se potřebovala vypsat...

15. dubna 2012 v 11:42 | Ginny :( |  Jednorázovky


"Nechci tě ztratit..."
"Já tebe taky ne, lásko..."
Povzdechl si a přitáhl si ji ještě blíž ke svému tělu.
Rozvzlykala se ještě víc.
Řasenka jí stékala v černých potůčcích po tváři i po krku, až na jeho mikinu.
Ale jemu to bylo jedno.
Držel ji, jak nejpevněji mohl...
Věděl, že už nebude mít tolik příležitostí to udělat.
"Ale... Proč? Proč je k nám osud tak krutý?" vydechla.
"Třeba nás jen zkouší... Ale neboj se. Nikdy ho nenechám vyhrát. Udělám všechno, jenom aby to bylo stejné."
"Byly to ty nejkrásnější dny mého života," špitla a podívala se mu do očí.
"Moje taky."
Myslel si, že to vydrží...
Ale pohled do její uslzené tváře, do které se tak bláznivě zamiloval mu to nedovolil.
V očích ho začaly štípat první slzy.
Políbil ji na čelo.
Její vůně mu bude tak chybět...
Zavřela pevně oči.
"Nikdy se nesmíme rozdělit. To bych radši umřela."
"To neříkej."
Užívala si jeho objetí...
To, které si tak dlouho vysnívala...
Bylo nejméně dvakrát tak krásnější, než si dokázala představit.
A teď by o něj měla přijít?
V její hlavě vládl dokonalý zmatek.
"Nesmíme se rozdělit," opakovala a přitulila se k němu ještě více.
Všude kolem nich procházeli nadšení studenti.
Byl konec školního roku, začátek prázdnin, na které se všichni tak těšili...
Kromě těch dvou.
Pohladil ji po jejich vlnitých vlasech, odtáhl si ji od sebe a klek si před ni.
Pevně se jí zadíval do očí a jeho srdce pomocí jeho rtů řeklo: "Nedovolím to. Nikdy."
Usmála se.
Z očí jí ale nepřestávaly téct slzy.
Pohladil ji po tváři a smazal rozmazanou řasenku.
"Ty jsi moje zlato...," zasmál se uslzeně a políbil ji.
Objímala ho a hladila ve vlasech.
Opřeli o sebe nosy a dívali se jeden druhému do očí.
Oba byli přesvědčení, že k sobě patří.
Už dlouho.
Ale přesto se dali dohromady teprve nedávno.
Zvedl se.
Chytil ji za ruku a usmál se na ni.
Taky se usmála.
"Můžeme?" rozhlédl se kolem sebe.
Tohle místo už možná nikdy oba neuvidí...
"Můžeme," kývla, ale ve skutečnosti by nejradši odporovala.
Milovala to tady...
Vždyť tady prožila devět let svého života.
Nechtěla odejít.
Ale už bylo příliš pozdě, když si to konečně uvědomila.
Pořád si říkala, že je to tak třeba dobře...
Ale věděla, že není.
Chytil ji kolem pasu a přimáčkl si ji k sobě.
Odcházeli odsud oba se slzami v očích.
Rozhlíželi se po místě, které oba tak dokonale znali...
Kde se poznali.
A teď ho opouštěli možná už navždy...
Jejich srdce svírala úzkost a strach z budoucnosti...
Ale mají jeden druhého.
A to je teď důležité.
Jejich láska je příliš silná na to, aby se rozdělili...
Teda alespoň v to doufali.

Nic

11. dubna 2012 v 19:43 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
Barvy se slévaly jedna do druhé a vytvářely mu před očima jen jakýsi mlhavý opar.
Hlasy zněly jako ozvěny v horách.
Cítil, že se třepe...
Slyšel podivný zvuk.
Ležel na něčem velice měkkém a pohodlném.
Pomalu se mu vracely a zaostřovaly všechny smysly.
A pak z šumu vystoupil jeden jediný hlas a z šílené směsice barev se stal důvěrně známý obličej...
"Sirku," zašeptal s námahou.
"Pane, pokýval hlavou Sirk a do očí se mu nahrnuly slzy.
Tendor se zhluboka nadechl.
"Co se to stalo?"
Jeho hlas byl sotva slyšitelný.
"Prodělal jste velice závažnou nemoc, pane."
Slyšel jak se rozrazily dveře.
A srdceryvný výkřik.
"Drahoušku!"
Nikdy neviděl svou matku takto rozčarovanou.
Rovněž měla v očích slzy.
Tvář měla celou zarudlou, ale usmívala se.
Na posteli ho obejmula a vtiskla mu polibek na čelo.
Za ní Tendor spatřil Hannah.
Byla bílá jako stěna, šla jako bez života.
"Tendore!"
Pokusila se o úsměv, ale její tvář vypadala, že to slovo už ani nezná...
"Co se ti to stalo, Hannah?" pípl a pohladil jí po propadlých lícních kostech.
Vypadala jako smrt.
Pod očima měla tmavé kruhy a zhubla nejméně 20 kilo...
I předtím byla velice hubená, takže teď na ní jen visela kůže.
"Och, tys utekl smrti ze spárů a ptáš se mě, co se stalo?" zasmála se, jak jen nejlíp jí to šlo.
Ale nešlo jí to.
"Jak to myslíš?"
Hannah si povzdechla a obrátila úpěnlivý pohled na matku.
Matčin úsměv zmizel a v očích se jí zaleskly další slzy.
"Byl jsi už v podstatě mrtvý... Srdce ti sice bilo, ale hrozivě pomalu a nedal ses vzbudit... Mysleli jsme, že jsme tě už ztratili."
Tendor zavřel oči.
Proč on? Proč se to všechno musí dít právě jemu?
Jeho matka pokračovala.
"Včera večer ses z ničeho nic začal hrozně potit a mluvil si, nebo spíš křičel, ze spaní... Jednu dobu ses dokonce smál... Báli jsme se o tvé duševní zdraví... Ale teď jsi, díky Bohu, vzhůru, zase mezi námi!"
Znovu ho objala.
"Jak dlouho to trvalo?" špitl Tendor matce do ucha.
Narovnala se a rozhlédla se po Sirkovi.
"Přesně 7 měsíců a 2 dny pane."
Tendorovi se opět zatmělo před očima.
"Och, Tendore, zlatíčko! Klid!"
Královna vzala kapesník namočený do ledové vody a vymáchala mu ho na obličej.
Temnota ustoupila a Tendor zase mohl dýchat.
"Tak dlouho? A co válka?"
Tentokrát se všichni v místnosti po sobě rozhlédli.
Nakonec si vzala slovo Hannah.
"Víš, to je takové zvláštní... Král Gernet upadl do stejného stavu jen měsíc po tobě... Ještě se neprobudil."
Tendor si třídil myšlenky.
Místo, které neexistuje...
Král Gernet.
Chtěl mu něco říct...
Něco o tom, že se mýlí...
Ale pak přišel ten divný pocit a světlo a tma a pak...
Otřepala ho zima.
"A co se stalo za ten měsíc?" vzhlédl k Hannah.
"Nic. Prostě... nic. Ani ten slibovaný útok nepřišel. Nikdo neví, jak je to možné. Ale prostě nic nepřišlo."

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh...

9. dubna 2012 v 10:39 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
1. Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.
2. To bylo na počátku u Boha.
3. Všechny věci povstaly skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co je.
4. V něm byl život a ten život byl světlo lidí.
5. A to světlo svítí ve tmě, ale tma ho nepohltila.

(Nový Zákon: J 1)

Život...
Je tolik prchlivý...
Ale přece je tady.
Přece se do něj pouštíme a držíme se, jak jen se dá.
Stačí ale jediný okamžik...
A vše je ztraceno.
Ne, nedostanete nový pokus.
Nepřijde maminka, nepohladí vás po hlavě a neřekne: Teď to nevyšlo, tak třeba příště...
Ne.
Žijete jen jednou.
Života je potřeba si vážit.
A on si to uvědomil až teď.
Teď, když viděl to světlo.
Ano, přesně to pověstné světlo...
Světlo na konci tunelu.
Nadechl se...
Ano, ještě mohl dýchat.
Ale necítil, že dýchá.
Necítil vlastně vůbec nic.
Jakoby byl součástí temnoty, která ho úplně obklopovala...
Až na to světlo.
Řezavé, bílé, kterého tak nesnesitelně lákalo...
Ale on ještě dokázal myslet.
Ještě dokázal ovládat svou mysl.
A věděl, co se stane, jestli podlehne.
Světlo se zvěšilo.
Ne!
Nesmí podlehnout!
S jistou námahou se snažil přesvědčit sám sebe, že dělá dobře...
A to světlo zhasl.
Nevěděl jak...
Ale udělal to.
A to bylo v tuto chvíli podstatné.
Teď už jej plně pohltila temnota.
Ta nejtemnější čerň.
Jako když za bezměsíčné noci zavřete oči a zavážete si je černou páskou.
A pak přišly pochybnosti.
Co když je to přesně naopak?
Co když se měl zachránit tím, že by šel za tím světlem?
Ale on věděl, že tak to není.
Začínal totiž cítit.
Přicházelo to jako ledový vítr za nejteplejšího letního dne...


1. Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme svýma očima viděli, co jsme spatřili a čeho se naše ruce dotýkaly: o Slovu života.
2. Ten život byl zjeven a my jsme viděli a svědčíme a oznamujeme vám ten věčný život, který byl u Otce a byl nám zjeven.

(Nový Zákon, 1.J)

Kdo je pravým nepřítelem?

8. dubna 2012 v 17:19 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
"Takže, vznešený Gernete," prohlásil ironicky Tendor a stoupl si.
Zavadil při tom o Elleanorin portét.
"Och, omluvte mou nezdvořilost," zašklebil se a mrknul na krále Gerneta.
"Toto je má dívka. Princezna Elleanor."
Gernet pozvedl obočí, jako by se ptal, jestli to myslí vážně.
Tendor sklopil hlavu a zasmál se.
"Víte, ocitl jsem se na tomto zatraceném místě... Které nejspíše neexistuje. Takže, vy vlastně taky nejste skutečný. Nic tady není skutečné. A vše, co se stane, se vlastně nestane, že?"
Byla to dobrá rána.
Gernet se zapotácel a spadl bokem na zem.
Tendor si dřepl před jeho hlavu.
"Tohle bylo jen za jednoho mého muže... Zemřelo jich deset, víte?" řekl s naprosto bezstarostným úsměvem.
V Gernetových očích vzplanul strach smísený se vztekem.
Začal něco na Tendora křičet.
"Oh, jaká škoda, že vám přes ten roubík nerozumím, Veličenstvo," řekl s největší dávkou ironie, jakou jen dokázal.
Velice nešetrně mu zkroutil hlavu tak, aby mu mohl roubík rozvázat.
Gernet řval bolestí.
Asi mu zlomil nos...
"Jen klid, už to bude."
Rozvázal uzel a roubík odhodil.
Gernet se rozkašlal.
"Tak.. Copak bylo tak veledůležitého?" prohodil a naklonil hlavu na stranu jako zvědavé štěně.
Gernet ho znovu probodl ledově chladným, nenávistným pohledem.
"Milý mladíku, ty zřejmě ani netušíš, co se to vlastně děje."
Tendor se chtěl zasmát, ale tón Gernetova hlasu mu to nedovolil.
Úsměv na jeho tváři se pokroutil a zmizel.
Naskočila mu husí kůže.
Toto rozhodně nebyl hlas muže, který se právě chystá vyhlásit válku.
Když se na něj pozorně podíval, zjistil, že je vlastně mnohem starší než předpokládal...
Až se za tu ránu zastyděl.
"Už dávno nemám Okladon ve svých rukou," pokračoval ledovým hlasem.
"Jak to... Myslíte?" pípl sotva slyšitelně Tendor.
Gernet se znovu rozkašlal.
"Kapesník," řekl prostě Tendor a v ruce se mu objevil modrý kapesník.
Gernet na něj ohromeně zíral, dokud mu ho Tendor nepřimáčkl na zlomený hlas.
"Au! Kruci!" vykřikl a z očí mu vytryskly slzy bolesti.
"Promiňte, nechtěl jsem."
Co to sakra dělám? projelo mu najednou hlavou, až kapesník upustil.
"Vím, na co teď myslíš. Říkáš si: K sakru... Tento člověk mi rozvrací život, a já mu utírám krev z nosu. Který jsem mu sám rozbil."
Tendor zamrkal.
"Chtěl jsem tím jen říct, že žádný hrdina není hrdina, pokud nedokáže umět uznat svou chybu a snažit se ji napravit."
Tendor nechápavě zíral do obličeje tohoto starého, zkroušeného člověka.
Bylo na něm vidět, že si v poslední době zřejmě zažil své.
"A vůbec... Co je tohle za místo?"
"To nevím. Neexistuje."
Bylo to to první, co ho napadlo.
"Ach tak... Pak už to chápu."
"A co chápete?"
"Proč jsem zase ve své kůži."
Nervózně se zasmál.
"Prosím?" zamrkal ještě pořád trochu omámeně Tendor.
"Ale... Řeknu ti jen jedno... Vybírej si pečlivě své spojence. Pečlivěji než nepřátele."
"Máte na mysli něco konkrétního?"
"Proč se ptáš, když už všechno víš od toho špinavého zrádce Miguela?"
"Malumové?"
"Jo. Ty bestie."
"Och, tak už jste zjistil, že to nejsou zrovna nejlepší kamarádi?" odfrknul si Tendor a zvednul ze země kapesník.
Chvíli ho jen tak bezmyšlenkovitě mačkal.
Pak se znovu sklonil nad panovníkův nos a setřel z něj všechnu krev.
"A jak jsi to zjistil ty?"
"Prosím?"
"Víš o Malumech... Jak?"
Tendor se zamyslel.
Ne, neřekne mu pravdu.
"No... Řekl mi o nich můj sluha, jen jako o legendě," vymýšlel si ze všech sil. "No a pak když mi to všechno Miguel řekl, nějak jsem si to spojil, a..."
Vrhl na Gerneta zoufalý pohled.
Nevěřil mu ani slovo.
"Co jste to říkal o té kůži?" zvolil Tendor jediné možné řešení této trapné situace - změna tématu.
Naštěstí proti tomu Gernet nic neměl, když nepočítáme stín pobaveného úsměvu v jeho tváři.
"Je to komplikované..."
Tendor si povzdechl.
"Za poslední dny už jsem si zvykl, věřte mi."
"Stejně si nejsem jistý, že to pochopíš. Nikdo to nedokáže pochopit."
"Věřte mi, rád se pokusím," odseknul Tendor a zatvářil se neústupně.
Gernet se zašklebil a povzdechl si.

1000! Jste skvělí! ♥

7. dubna 2012 v 21:44 | Ginny :)
Páni :O Příjdu na blog a co to nevidím? Rovných 1000 návštěvníků celkem! Moc, moc vám děkuji :) Jste opravdu skvělí ! :) Sice byste mi možná mohli zanechávat více komentářů... :D Ale nestěžuju si. :) Doufám, že se vám líbí moje povídky :) Kdyžtak mi pište návrhy na vylepšení do komentářů :) Děkuji moc! :)


PS: Ocením každou kritiku, nebojte se napsat váš názor, vždycky mě to potěší! :)

Vítr hnal za hlasitého šustění suché listí po vyprahlé zemi

6. dubna 2012 v 18:47 | Ginny :) |  Jednorázovky
Jak pochopíte konec je na vás...
Vítr hnal za hlasitého šustění suché listí po vyprahlé zemi.
Převalovalo se i přes černé boty malé skupinky lidí.
Některé, padající z mohutného staletého dubu, se pokoušelo zaplést do přísně spletených drdolů přítomných žen.
Lidé se sklopenými hlavami nemysleli na to, jak se kněz a jeho kadidlo hádá s větrem o slovo...
V jejich srdcích byla bolest.
Všichni zírali na hlubokou jámu.
Při tom pohledu se jim draly slzy do očí.
Vystlaná krásnými květinami...
Uprostřed s tichou, nehybnou, spící rakví.
Spící... už navěky.
Kněz domluvil, kadidlo docinkalo.
Nastalo tíživé ticho rušené jen kvílením větru a šustěním listí.
Pak s hlasitým zaduněním dopadla na rakev první sprška hlíny.
Žena, stojící dál od toho všeho u hřbitovní zdi, zahalená, schovaná před světem do černého šálu, sebou při tom zvuku trhla.
Hluboká rána se otevřela v jejím srdci...
Tak tak se držela na nohou...
S každým dalším takovým zvukem v ní něco padalo.
Padalo a padalo, a ona to tomu konečně dovolila.
A najednou nastalo ticho.
Zvedla své zarudlé oči, napuchlé od věčného zármutku a donutila se podívat tím směrem...
K té jámě, do které právě pohřbívali celý její svět, její radost, smích a hlavně lásku...
Skupina lidí na ni vyčkávavě pohlédla.
Znala ty lidi, mnoho z nich bylo z její rodiny, ale od toho dne jí byly všechny tváře cizí.
Všechno jí bylo cizí.
Zamrkala.
Zachumlala se více do šálu a dodala si odvahu.
Váhavými kroky došla až k jámě.
Všichni decentně sklopili hlavy a poodstopili.
Věděli, jak moc ho milovala, co všechno pro ni byl, jak dlouho pro něj bojovala a jak brzy ji opustil...
Listí si vesele tančilo v zuřícím vichru, nedbajíce na ženiny trýznivé muka, se kterými zvedla lopatku a nabrala trochu hlíny.
Opatrně přesunula lopatku nad hrob.
Tam je, tam spí...
Teď tak bezstarostný a v bezpečí...
Už se nemusí bát, že ho ještě více ztratí...
Shodila hlínu z lopatky do hrobu...
A shodila tu věc ze svého srdce spolu s ní.
"Sbohem," zašeptaly její rty a na rakev dopadly dvě slzy.
A za nimi začaly padat další desítky dalších kapek deště...
A půda je vděčně vsakovala, neboť nepršelo už přes dva měsíce...
Žena se otočila ke skupince.
Dívali se na ni s hlubokou účastí, ale ona udělala něco, co je spíše vyděsilo než potěšilo...
Usmála se.
A vítr ustal.
Nastalo úplné bezvětří.
Liják bičoval všechny přítomné a zaléval květiny v hrobu.
V prudkém dešti šla po hřbitovní cestě ven, s tajemným úsměvem na rtech...

Vítr hnal za hlasitého šustění suché listí po vyprahlé zemi.
Převalovalo se i přes černé boty malé skupinky lidí.
Některé, padající z mohutného staletého dubu, se pokoušelo zaplést do přísně spletených drdolů přítomných žen.
Lidé se sklopenými hlavami nemysleli na to, jak se kněz a jeho kadidlo hádá s větrem o slovo...
V jejich srdcích byla bolest.
Všichni zírali na hlubokou jámu.
Při tom pohledu se jim draly slzy do očí.
Vystlaná krásnými květinami...
Uprostřed s tichou, nehybnou, spící rakví.
Spící... už navěky.
free counters