Úsměv Mony Lisy 2/2

3. března 2012 v 16:48 | Ginny :) |  Jednorázovky
Když jsem otevřela oči, nemohla jsem uvěřit tomu, že je můj svatební den.
Ale vše mluvilo za své.
V mé komůrce se za chvíli objevily služky pana Bellumiho...
Teda vlastně Pabla.
Navlékly mě do překrásných svatebních šatů a trošku nalíčily.
Vlasy jsem si měla nechat rozpuštěné.
Venku už na mě čekal kočár.
Zavezl mě ke zdejší katedrále, před kterou už stál hlouček lidí.
Všichni se na mě dívali tak nějak opovržlivě...
Až na dva.
Jeden stál bokem.
Byl to Pius.
Neusmíval se.
Spíš byl jakoby smutný, ustaraný...
A ten druhý stál ve dveřích katedrály.
Usmíval se a v očích měl plamínky rozrušení a nadšení.
Povzdechla jsem si.
Je vůbec možné se zamilovat během jednoho dne...?
Pokud ano, byli jsme vzorovým příkladem.
Obřad byl prostě nevyslovitelně krásný.
V tu chvíli, kdy Pablo řekl "ano", jsem si připadala jako střed Vesmíru, nejšťastněji v celém mém životě.
Když jsme vyšli z katedrály, všichni jsme se kočáry rozjeli k Pablovi na oslavu.
Sotva pět minut po jejím zahájení mě někdo poklepal na rameno.
Byl to Pius.
"Mohli bychom si promluvit?"
Pořád vypadal tak nějak smutně...
"Jistě."



Vyšli jsme ven. Chvíli ke mně stál zády se sklopenou hlavou.
Nenašla jsem odvahu se ptát, tak jsem jen čekala, co bude.
"Promiň, že jsem ti to neřekl dříve..."
Otočil se ke mně.
"Ale... Co?" zmohla jsem se na slovo.
"Jsi... Prostě... Jsi moje sestra," vyhrkl a podíval se mi do očí.
"Cože?" vykoktala jsem a nervózně se uchechtla.
"To... Není možné."
"Ale je!"
Chytl mě za ruku.
"Naši rodiče zahynuli chvíli po mém narození při nehodě v horách. Tebe si vzala služka... Amalie Lisa."
Nemohla jsem tomu uvěřit.
"A... Co bylo s tebou?"
"No... Já byl ještě malé mimino... Ujala se mě naše chůva, která mě u sebe měla až do mých desíti. Pak mě poslala k mistru Leonardovi."
"Takže, to je ten pravý důvod proč tady jsem?"
"Ano."
"Páni..."
Nevědla jsem, co říct.
"A je tady ještě něco, co bys měla vědět..."
Naskočila mi husí kůže.
Co bude zase tohle?
"Jsme příbuzní francouzské královské rodiny."
Vykulila jsem na něj oči.
"To je vtip, ne?"
"Ne. Máme mnohem větší majetek než tenhle Bellumi. Proto jsem zklamaný. Kdyby sis vybrala někoho z královské rodiny, mohla jsi být královnou..."
Nedořekl.
Přistoupil k nám totiž mistr Leonardo.
"Mono! Spoustu štěstí přeji. A taky lásky!" usmál se.
Postavil přede mě malířský stojan s plátnem.
"Co je to?" zajímal se Pius.
"Tohle bude Monin svatební dar," řekl a přisunul ke mně křeslo.
"Posaď se, zkřiž ruce na opěradle... Skvělé! A teď úsměv..."
Vzpomněla jsem si na události teprve začínajícího dnešního dne a usmála jsem se.
Která žena má tolik štěstí, že si v jednom dni vezme muže, kterého nejspíš miluje, dozví se, že má bratra a ještě k tomu, že je z královské rodiny?
Seděla jsem tam a usmívala se i po tom, co mistr Leonardo dokončil náčrt a odebral se i s Piusem bavit.
Přišel ke mně Pablo.
"Tak co, moje nevěsto? Jak se ti líbí... Doma?"
Políbil mě na tvář.
"Je to dokonalé," usmála jsem se na něj.
Najednou mě něco napadlo.
"Musím ti říctjednu velice důležitou věc..."
"Opravdu? Copak?"
"Asi... Asi tě miluju."
Pablo se usmál.
"I já tebe," řekl, políbil mě na čelo a odešel.
A já nějak věděla, že říkal pravdu.
Nevím, co bude za rok, za deset let..
Ale jsem si jistá, že dnes jsem konečně úplně šťastná.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 41.9% (114)
Možná... 30.9% (84)
Ne 27.2% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters