Svatební den 2.

22. března 2012 v 18:18 | Ginny :) |  Jednorázovky
Ovšem něco takového se nesmí stát na můj svatební den!
Prudce jsem sebou škubla.
"Au!" vykřikla jsem poplašeně, když mě máma zatahala za vlasy.
"Tak sebou tak necukej."
"Promiň."
Podívala jsem se do zrcadla.
No, to už je lepší.
Rozhodně už nevypadám, jako bych vstala z mrtvých.
I když, jak se to vezme.
Na obličeji jsem měla bílou pleťovou masku a máma mi dělala účes.
Mám docela dlouhé vlasy, takže z nich bude nádherný, plný drdol.
"Už to skoro bude," oznámila mi s úsměvem mamka a zapla poslední vlas na jeho místo v drdolu.
"Je to opravdu nádherné...," vydechla jsem a otočila se k mámě.
"Děkuji, mami."
"Nemáš zač," usmála se.
Viděla jsem, jak se jí hrnou slzy do očí.
Vstala jsem a obejmula ji.
"Ach, ne já vím... Nemám bulet, promiň... Jen... Jsi už tak velká."
Ne, to není ten důvod, mami, dralo se mi z úst.
Příliš dobře jsem věděla, že nechce, abych se jí odstěhovala do Washingtonu.
"To je v pořádku," řekla jsem jen.
Ještě chvíli jsme tam jen tak stály a objímali se.
"No...," řekla máma a odstrčila mě.
"V pořádku?" usmála jsem se na ni.
"Ne. Ale to přejde," usmála se a vykulila oči na hodiny.
"Musíme si pospíšit s líčením!"


Myslím, že mamka nikdy neměla Marka moc ráda.
Znali jsme se už dva měsíce, když jsem se rozhodla ho představit mým rodičům.
"Jsem strašně nervózní."
To byla Markova první věta, když jsem otevřela dveře.
"Klid, všechno bude v pořádku, neboj se," usmála jsem se a obdivovala jsem, jak moc mu sluší oblek.
Příliš často jsem ho v obleku nevídala...
Vlastně jsem teď přemýšlela, jestli ho nevidím v obleku poprvé.
Všiml si mého kritického pohledu a nahodil ten jeho výraz, který mívá na všech fotkách.
Něco mezi úsměvem a zlostným šklebem.
Zasmála jsem se.
"Sluší ti to," mrkla jsem na něj.
"Tobě taky," usmál se a poslal mi vzdušnou pusu.
To je celý on.
Pořád jen srandičky, lichotky a ty jeho úsměvy...
Do předsíně přišel taťka.
Markův úsměv zprofesionálněl.
"Dobrý den," řekl tak škrobeně, až jsem tázavě pozvedla obočí.
"Dobrý den," řekl taťka trochu nejistě.
Pak nastala ta strašně dlouhá chvíle trapného ticha, než přišla mamka, která nás z ní vytrhla.
"No copak tady všichni stojíte? Proč nejdete dál?"
"Dobrý den," pozdravil ji Marek.
"Dobrý," kývla hlavou, založila si ruce na prsou, otočila se a odcházela do obýváku.
Táta udělal na Marka pobízivé gesto, aby šel za ní.
Marek nervózně kývnul hlavou a šel za mámou.
"Tak co na něj říkáš?" otočila jsem se se zářivým úsměvem na tátu, když Marek trochu poodešel.
"Hmm...," zabručel jenom a šel za Markem.
Chvíli jsem tam stála s naprosto nechápavým výrazem.
"Hm?" zopakovala jsem.
Zakroutila jsem hlavou a doběhla taťku.
Marek už seděl na gauči.
Mamka byla v kuchyni a ještě dodělávala chlebíčky.
Táta se posadil naproti Markovi do křesla a kriticky si ho sjel pohledem.
"Takže... Marku. Jak vy to vlastně máte s tou vaší... Kariérou?" nadhodil taťka konverzativně.
Schválně řekl slovo "kariéra" posměšně.
Mí rodiče neuznávají vrcholový sport...
"No, zatím se mi daří. Myslím, že se mi tato sezóna povedla," řekl s úsměvem, jako by si pohrdavého tónu ani nevšiml.
Což tátu trochu vyvedlo z míry.
"Aha... A to už jako sezóna skončila?"
Marek po mně zašilhal očkem.
Pokrčila jsem rameny a usmála se.
"Ano. Skončila."
"A vyhráli jste něco?"
"No... Ne."
"Ale? Kdo vás předběhl?"
"Tati," sykla jsem trochu naštvaně, ale Marek vypadal pořád v dobré náladě.
"Philadelphie... Vyhráli Stanley Cup."
"To je asi nějaká trofej, že?"
"Jo," zasmál se Marek.
Taťky se to očividně trochu dotklo.
Ale ne tak, že by se na Marka naštval.
Jen našpulil rty a podíval se po mně.
"A kde to vlastně žijete?" nadhodil nové téma.
Zřejmě nechtěl riskovat, že se zase bude mluvit o něčem, o čem nic neví.
"Ve Washingtonu. Blízko středu města. Takový útulný malý domek."
"Takže v domku, hm?"
"No, ano. Vlastně je rozdělený do dvou bytů."
"A v tom druhém žije nějaký váš spoluhráč, ne?"
"Ne... Žije tam obyčejná rodina se třemi dětmi a dvěma psi."
"Mhm."
Ticho už začínalo být opravdu tíživé, když přišla máma s tácem chlebíčků.
"Berte si, neostýchejte se," usmála se, ale jen na chvíli, než se její tvář opět změnila na naprosto kamennou.
Co se to dneska děje? problesklo mi hlavou.
Marek si zřejmě kladl stejnou otázku, protože zrovna když jsem se na něj podívala, odtrhnul pohled od máminy tváře a pozvedl na mě tázavě obočí.
Jen jsem pokrčila rameny a snažila jsem se tvářit přirozeně, ale nejspíš se mi to nepodařilo.
Marek na mě ještě dobrou minutu zíral.
Pak se natáhl pro chlebíček.
Já i on jsme si později byli přáli, aby to neudělal.
Oči mojich rodičů nesouhlasně sledovali jeho ruku s chlebíčkem až do úst.
Všiml si toho, až když do něj kousl a strnul uprostřed pohybu.
Normálně bych se rozchechtala na celé kolo při pohledu na Marka s chlebíčkem v zubech a vykulenýma očima.
Teď jsem sebou jen nervózně zavrtěla.
Marek se konečně probral, trochu zrudnul, ale ukousnul chlebíček a pomalu, neochotně ho žvýkal.
"Je to... Výborné."
Bože Marku, copak nevíš, že se nemluví s plnou pusou? proklínala jsem ho v duchu, když to spíše zamrmlal, než řekl.
Máma si odkašlala.
"Dal byste si něco k pití?"
Marek díkybohu polkl, a až pak odpověděl: "Ano, děkuji."
"Pomůžu ti...," mrkla jsem na mámu.
Pochopila.
Jenom kývla hlavou a obě jsme odešli do kuchyně.
Ještě jsem slyšela tátu, jak Markovi pokládá nějakou další otázku.
"Co se děje?"
Opřela jsem se o linku a nesouhlasně se na mamku podívala.
"Co by se mělo dít?" snažila se dělat, jakoby nic.
"Jste na něj tak... Nepříjemní."
Máma si povzdechla a vytáhla sklenku z poličky.
"Nepříjemní? Vážně?" prohodila.
"Mami!" našvala jsem se.
"Ehm... Tak fajn."
Stoupla si čelem ke mně.
"Víš... Ten muž, opakuji MUŽ, nám tě chce odvést někam do Washingtonu. Viděli bychom tě jenom v létě... Proboha, vždyť je ti jenom osmnáct!"
"Přesně tak. Jsem plnoletá."
"Zákonně možná, ale rozumově ani omylem!"
"To nemůžeš vědět!"
"Jo, to máš pravdu... Poslední dva měsíce jsi strávila tam! Ani narozeninovou oslavu jsme ti nemohli udělat!"
"Měla jsem oslavu!"
"Ale my tam nebyli!"
Tak tohle muselo jít slyšet až do obýváku.
Vykulila jsem na mamku oči, když šum hlasů táty a Marka utichl.
Teprve až zase navázali niť, mamka pokračovala.
"Nejsi ještě dospělá, ať si říkáš co chceš. Nejsi dostatečně dospělá na to, aby ses odstěhovala za svým klukem až do Ameriky!"
"Ale já..."
"Co když tě opustí, he? Co budeš dělat? Myslíš, že se bude starat o to, aby ses dostala domů? Nejsi tak hloupoučká, viď?"
Ano, to jsem, řekla jsem si.
Ještě hloupější, protože jsem ještě ani jednou nepomyslela na to, že by mě kdy mohl opustit.
Mamka si všimla mého zaváhání a nahodila triumfální úsměv.
"Musíš myslet na všechno, víš," řekla už mnohem vážněji.
"Neopustí mě."
Ani nevím, jak to ze mě vypadlo, ale prostě jsem to řekla a odhodlaně se mámě podívala do očí.
A ty mě nezastavíš v tom, abych šla za svým vysněným životem, chtěla jsem dodat.
Na to jsem ale neměla odvahu.
Máma na mě chvíli zoufale koukala.
Pak svěsila ramena, práskla si dlaněmi do kolen a nalila to pití.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 41.9% (114)
Možná... 30.9% (84)
Ne 27.2% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters