Svatební den 1.

20. března 2012 v 19:19 | Ginny :) |  Jednorázovky
Otevřela jsem oči.
Byl to jen pocit, nebo slunce dnes doopravdy zářilo jasněji?
Vykouzlilo mi úsměv na tváři.
Líně jsem pootevřela jedno oko.
Velké francouzské okna byli otevřeny dokořán a vlály v nich bílé záclony.
Zase jsem oko zavřela a užívala si teplé sluneční paprsky, které tančili po mé tváři.
Otočila jsem se a chtěla se přitulit ke svému miláčkovi...
Ale nebyl tam.
Trochu otráveně jsem otevřela obě oči a pozvedla hlavu.
Postel vedle mě byla nedotčená.
Tak kde jenom byl?
Sedla jsem si a prohrábla si vlasy.
Co bylo včera?
Mám pocit, že...
Pátek?
A...
Co jsem dělala v pátek?
Někdo zaklepal na dveře.
"Dále...," pípla jsem, stále hluboce pohroužena do vzpomínek, které jsem neměla.
Do pokoje vklouzla máma.
"No vstáváme, zlato! Nemáme čas na vyspávání!"
Široce se usmívala a nesla velkou tašku, očividně přespanou k prasknutí.
"Mami?" zamumlala jsem neurčitě.
Její úsměv se ještě rozšířil.
Sedla si vedle mě na postel.
"Ano?"
"Včera byl pátek?"
"No... Ano."
"Co jsem dělala včera?"
Máma se zasmála.
"To radši nechci vědět."
"Já ano... Kde jsem byla?"
"No, to nevím přesně."
"Jak to myslíš?"
"Víš... Když si odjížděla se svými kamarádkami, říkala jsi, že jedete do nějakého baru."
"Já jela do baru s kamarádkami?"
"Ehm... Jo."
Máma teď působila opravdu mimořádně zmateně, ale úsměv jí z tváře nemizel.
"Proč?"
"Přece aby ses rozloučila se svobodou."
Znáte takový ten pocit, když najednou zjistíte, že máte být někde strašně daleko asi za dvě minuty?
A že jestli tam nebudete, budete mít opravdu veliký problém?
"Panebože! Já zapomněla! Jak jsem mohla zapomenout!"
"Klid... Klid, broučku... Copak?"
"Vždyť já se dneska vdávám!"

Takhle rychle jsem snad v životě nevstávala.
Prudce jsem ze sebe shodila peřinu, nazula si papuče a běžela do koupelny.
"Elis!" slyšela jsem za sebou pobavené mámino volání.
Doběhla jsem k umyvadlu a težce se o něj opřela.
Málem mě trefil šlak.
Mé vlasy trčeli všude možně, měla jsem kruhy pod očima a na celém obličeji rozmazaný včerejší make-up.
Chvíli jsem na sebe jen zoufale zírala, ale pak jsem rázně pustila vodu a dala se do umývání.
Strávila jsem nad ním asi deset minut, ale naštěstí všechno bylo pryč...
Až na ty kruhy pod očima.
"Mamí!" vykřikla jsem opravdu rozzuřeně zoufale.
"Ano?"
"Kde máš takovou tu blbost pod oči, co ti zmizí kruhy pod očima?"
"Dole pod šuplíkem..."
Otevřela jsem šuplík, vyhrabala z něj jakýsi roll-on a rychle si ho namazala pod oči.
Ne, že by to nějak extra pomohlo, ale bylo to trochu lepší.
Mezitím už do koupelny dorazila máma.
Když viděla, jak si kartáčem škubu zakudlané vlasy, vytrhla mi ho z ruky, nastříkala mi na vlasy nějaký přípravek a naprosto bez obtíží je rozčesala.
"Páni! Co to je za zázrak?" koukala jsem na lahvičku s rozčesávadlem.
"To já nevím, Elis. Je to tvoje."
"Ou... No jo, vlastně."
Byla jsem opravdu zmatená, nervózní a tak tak jsem nepropadala panice.
Mamka to na mně asi viděla, protože mi položila ruku chlácholivě na rameno.
"Neboj se... Bude to dobré, ano? Všechno stíháme. Jen klid."
Usmála jsem se.
Teda alespoň se mi nějak podařilo mé rty zkroutit do úsměvu.
Ale vevnitř pořád byl ten hlas, z kterého jsem doslova šílela....
Pořád křičel: Něco se pokazí! Nevyjde to! Nestihneš to!
A já ho pořád nemohla utišit.

To bylo tenkrát, když jsme byli s Markem na túře v horách.
Bylo to tak nádherné, že se prostě něco muselo pokazit...
Dojeli jsme do opravdu luxusního hotelu.
Na každém pokoji byla koupelna i s vanou a velká plazmová televize.
V areálu hotelu byly tři výřivky a dva velké bazény, bowling, kryté i venkovní tenisové kurty, minigolf, park, masážní centrum, a spousta dalších vymožeností.
Bylo to jako sen.
Přijeli jsme sem a ubytovali se.
Už jsme se těšili na túru, protože ve zdejších horách je prý opravdu krásně.
Ještě před ní jsme si ale vlezli na chvíli do výřivek.
Když už jsme konečně vyráželi, začal ve mně křičet právě tento hlas - Něco se pokazí...
Ale já to vůbec nebrala vážně.
Prostě jsme si jen vyšli do hor - co se může stát?
Když jsme byli už na vrcholu druhé nejvyšší hory tohoto pohoří, sedli jsme si na kámen a jen tak pozorovali okolí.
"Je tu nádherně," řekl Marek a objal mě.
"Ano, to je."
Zase jsme jen tak seděli, já s hlavou na jeho rameni.
"Poslyš, Marku... Nemáš takový... Divný pocit?" ozvala jsem se, když se hlas ve mně zase probudil.
"Divný pocit?"
"No... Jako by se mělo něco stát... Prostě..."
Vydechla jsem a podívala se mu do očí.
Ne, on ten pocit neměl.
"To je jedno," řekla jsem nakonec a dala mu pusu.
Ještě chvíli se na mě trochu starostivě díval, ale pak se zase otočil a oba jsme si užívali krásného počasí a výhledu.
Asi po půl hodině jsme se zvedli k odchodu.
V půli docela dlouhé cesty dolů měla být nějaká restaurace, tak jsme se dohodli, že se zastavíme ještě jednou tam.
Ušli jsme asi dva kilometry, když se nám za zády ozval hrom.
Až teď jsme si všimli, že od druhé strany hor se žene úplně černé mračno.
"Sakra... Co teď? Do té restaurace je to ještě alespoň hodina cesty!" syknul Marek.
"Já to říkala," zašeptala jsem spíš sama pro sebe.
Hlas ve mně teď doslova křičel.
Tohle není všechno...
Stane se ještě něco.
Něco mnohem horšího...
Toto je docela určitě jen začátek.
Ze zamyšlení mě vytrhl Markův výkřik.
"No tak, Elis! Pospěš!"
Byl už dobrých pět metrů ode mě.
Rychle jsem ho doběhla, chytla ho za ruku a velice rychlým krokem jsme se pustili dolů.
Hromy za námi buráceli čím dál častěji a záda nám osvětlovaly blesky.
Začalo poprchávat.
"Už nemůžu," vydechla jsem, zastavila se a předklonila.
Šíleně mě píchalo v boku a únavou už se mi dělalo špatně.
"Ne, ne, lásko! To už zvládneme! Hej, přece se nevzdáme v půlce cesty!" povzbuzoval mě Marek.
"Už... Už fakt nemůžu... Promiň... Promiň Marku."
Zatmělo se mi před očima a už jsem se viděla natažená na cestě jako žába.
Naštěstí mě Marek chytil a trošku poplácal po tváři, takže jsem se zase probrala.
"Sakra, Elis! Tohle mi nedělej!" křičel.
Skoro mu nešlo rozumět přes šum šíleného lijáku a teď už skoro nepřerušovaného dunění hromu.
Povzdechl si.
Vzal mě do náručí.
Věděla jsem, že to takhle nezvládne až do restaurace.
Byl silný...
Ale ne tolik.
Mezitím se úplně setmělo.
"Jak je to ještě daleko?" pípla jsem v jeho náručí.
Klopýtal se mnou po cestě a několikrát málem uklouzl na bahně.
"Ještě asi půl hodiny, možná míň, možná víc..."
Zněl strašně zoufale.
"Myslím... Myslím, že to zvládnu," řekla jsem opatrně.
Podíval se mi zpříma do očí.
Viděla jsem v těch jeho směsici nedůvěry a starostivosti, obav a strachu...
Ale po krátkém zaváhání mě přeci jen pustil na zem.
Chytil co nejpevněji moji ruku.
"Můžeme?" prohlídl si mě kriticky.
"Jo, v pohodě," pronesla jsem naprosto sebejistě.
Ale ani z poloviny jsem se tak jistě necítila.
Nicméně jsem vydržela asi čtvrt hodiny.
Pak jsem měla pocit, že mě nohy přestaly poslouchat.
Klopýtala jsem jako opilá.
"Nedokážeš to!" vykřikl Marek do hustého deště, ke kterému se teď ještě přidaly kroupy, a dunění hromu.
Najednou se ozvala šílená rána, jako výstřel děla.
Blesk udeřil do stromu ani ne dvacet metrů od nás.
Strašně jsem se lekla a špatně došlápla na veliký kámen.
Spadla jsem.
Cítila jsem bodavou bolest v kotníku.
Do kolene se mi zapíchlo několik malých kamínků.
Bolest byla tak intenzivní, až mi vytryskly slzy z očí.
"Lásko! Co je ti? Jsi v pořádku?" slyšela jsem nad sebou Markův vystrašený hlas.
Chtěla jsem mu odpovědět, ale nedokázala jsem pohnout rty...
A najedou byla všude tma.

Probudila jsem se až v restauraci.
Venku ještě pořád zuřila bouře, ale my už byli v bezpečí.
"Marku?" vypískla jsem slabým hlasem.
"Paní?" přispěchala ke mně mladá dívka, nejspíš obsluha restaurace.
Prudce jsem se posadila.
"Kde je Marek? Kde je můj přítel?!"
Dívčin zmatený pohled mě dokonale vyděsil.
Cítila jsem, jak se mi z očí zase hrnou horké slzy, ale byly to slzy spíše zlosti a zoufalství, než slzy smutku...
"Kde je ten muž co mě přinesl?!" zkusila jsem to ještě jednou.
"Prosím?" pípla vyděšeně dívka.
Zasupěla jsem a odstrčila dívku stranou.
Zvedla jsem se z lavičky, na které jsem seděla...
A spadla na zem.
"Au!" vykřikla jsem a prohlížela si svůj strašně nateklý kotník.
"Je to zvrtnuté, madame," řekla na vysvětlenou dívka.
"Au," zopakovala jsem a raději se ani nedívala na své do masa rozedřené koleno.
Na chvilku jsem se zaměřila na své nitro.
Hlas byl pryč.
Nic děsivějšího už se stát nemělo.
Nebo alespoň mě o tom moje podvědomí neinformovalo.
"Čekala jsem, až se probrete, madame, abych vám mohla dát léky na utišení bolesti..."
Zvedla se a odběhla do dveří, které nejspíš vedly do kuchyně.
"Je jen jeden lék na moji bolest...," vydechla jsem a pevně sevřela oči, aby mi z nich mohly vytéct slzy, velké jako hrachy.
"A to je?" zašeptal mi do ucha a políbil mě na tvář.
Strnula jsem.
Pak jsem prudce otočila hlavu a tam seděl v dřepu...
"Marku, miláčku!" zakřičela jsem a obejmula ho kolem krku.
"Jsem tady, lásko... Jsem tady..."

Tenkrát to dopadlo nakonec dobře...
Až na to, že jsem měla rozsekané koleno, zvrtnutý kotník a zápal plic...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 42.3% (116)
Možná... 30.7% (84)
Ne 27% (74)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters