Pravá tvář protivníka

28. března 2012 v 14:29 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
Zrovna bylo poledne, když vyjel hlavní branou hradu ke hranicím s královstvím Okladon.
Počítal s tím, že do Řečiště by mohl dojet pozdě odpoledne.
Vlastně mu tak trochu pomůže, že už bude šero, Elleanor přece říkala, že si má dávat pozor, aby jej nikdo nepoznal.
Cesta se obešla naprosto bez problémů a slunce už zapadalo, když Black doklusal do města zvaného Řečiště.
Tendor tudy vždy jen projížděl, když jezdil za diplomacií se svým otcem do hlavního města Království Okladon Fertonu.
Nyní měl možnost si město prohlédnout pečlivěji.
A nebyl to pohled zrovna potěšující.
Město se již na první pohled potýkajo s velkou peněžní krizí.
U každého třetího domu seděl nějaký chudák opřený o zeď se zašlým měděným talířkem na almužnu.
Všude se povalovaly odpadky.
Tendor se opatrně rozhlížel kolem.
Doufal, že kovárnu najde co nejdříve.
Proto, když uviděl docela solidně vyhlížejícího muže, hned se ho zeptal kudy má jet.
Muž mlčel, jen ukázal směrem doleva a rychle se dal zase do kroku se svěšenou hlavou.
Tendor za ním zakřičel trochu ironické poděkování a na konci ulice zahnul do docela úzké postranní uličky.
Byla to vlastně taková obchodní třída, i když to byl v tomto bídném městě opravdu velice nadřazený výraz.
Projížděl kolem krámů s potravinami, nábytkem, látkami a šaty, kolem řeznictví, až nakonec dojel ke kovárně.
Zeslezl z Blacka, uvázal ho na kovové tyčce, která bůhví za jakým účelem trčela jen tak z cesty, a vešel dovnitř.
Na dveřích zazvonil zvonek a Tendor ucítil sálavé horko.
V peci plápolal oheň a vysoký, šlachovitý kovář v něm zrovna rozžhavoval špičku dlouhého meče.
Když uslyšel dveřní zvonek otočil se, aby se podíval na svého zákazníka.
"Dobrý den," pozdravil trochu nesměle Tendor.
Kovář jen pokýval hlavou, vyndal meč z ohně a zchladil ho vodou.
Pak ho hodil jen tak ledabyle na zem.
"Ten krám se zlomil!" zanadával, sundal si hrubé rukavice a taktéž s nimi praštil o zem.
Pak se podíval na Tendora.
"Ehm... Já jsem...," začal Tendor, ale kovář ho přerušil.
"Kdo jsi vím, synku. A tuším také, proč jsi tady. Jen nechápu, proč jdeš zrovna za mnou."
To já taky ne, pomyslel si Tendor, ale raději byl zticha.
Prostě jen pokrčil rameny.
Kovář se uchechtl.
"Tak si vysleč kabát, a pojď se na to posadit," zabručel a ukázal na věšák u dveří.
Tendor si vděčně kabát sundal.
Bylo tady opravdu jako v peci.
Následoval kováře do malé světnice, kde mu nabídl židli.
"Takže?" naléhal na něj kovář a neklidně se na své židli zavrtěl.
"Víte... Ze svých zdrojů vím, že jste králův dobrý přítel," řekl Tendor velice sebejistě, ale stejně se na kováře ještě pro jistotu tázavě podíval.
"Ano, to jsem," přisvědčil kovář.
"Jenže také vím, že celý váš rod pochází z Estrionu, a že jste stále nakloněnější k němu, než k Okladonu."
Teď už kovář znatelně znejistěl.
"Dejme tomu," řekl velice potichu, ale jeho hlas zůstal pevný.
"Nemusíte se bát," uklidňoval ho Tendor, "když víte, kdo jsem, vlastně se vaší nervozitě trochu divím."
"Nejsem nervózní!" rozčílil se, ale šlo na něm vidět, že se alespoň trochu ujistil.
"Dobrá... Fajn. Takže... Víte asi proč jsem za vámi přijel?"
"Věděl bych, proč jste přijel do Okladonu. Ale proč za mnou, to netuším."
"A nic vás nenapadá?"
Kovář chvíli přemýšlel.
Pak mu v očích zajiskřilo.
Zavtěl hlavou.
"Ne... Proč bych to proboha měl dělat?" zasmál se, zvedl se ze židle, otočil se zády a prohrábl si svoje mastné vlasy.
"Jak už jsem říkal.... Vím, že tíhnete k Estrionu."
"Ale ne až tak, milej zlatej!"
Prudce se otočil a ve stoje se opřel rukama o stůl.
"Za šibenici mi to vaše královstvíčko nestojí!"
Tendor se kousl do rtu a vyčitavě se na něj podíval.
Kovář se opět otočil zády a založil si ruce v bok.
"A vůbec... Co jste za hodnost, že vás poslali k tak důležitému jednání?" zeptal se.
"Prosím?" pozvedl obočí Tendor. "Říkal jste, že víte, kdo jsem."
"No... Všiml jsem si, že jste z Estrionu díky vašemu sedlu a oblečení. A kdo přesně jste pro mě do teď nebylo důležité."
"Aha."
"Tak kdo tedy jste?" naléhal a otočil se na něj hlavou.
Tendor vstal a rádoby vznešeně prohlásil: "Princ Tendor, korunní princ Království Estrion."
"Tedy vlastně už skoro král," povzdechl si.
"Můj ty Bože na nebesích!" vypískl kovář, otočil se k Tendorovi a padl na kolena.
"Račte mi odpustit, Vaše Výs..."
"Nechte toho!" přerušil ho Tendor.
Už od malička mu tohle bylo nepříjemné.
Kovář k němu vzhlédl.
"Pokud je to tedy tak...," zahučel spíš sám pro sebe.
"Tak mi pomůžeš?" doplnil ho Tendor.
Kovář chvíli zíral do podlahy a pak odpověděl zahanbeným tónem: "Pokud mě ukryjete ve vašem království, Vaše Výsosti... Pak bych snad mohl."
Tendor si odfrknul.
"Proč máš takový strach, kováři? Král Gernet se ani nedozví, že jsem kdy překročil hranice jeho království," uchechtl se a posadil se zpět na židli.
Kovář prudce zvedl hlavu.
Z očí mu přímo křičel strach.
"K Vaší Výsosti asi již dlouho nedoléhaly nové informace z našeho království, není-li pravda?" vydechl.
"No, to tedy pravda je. Tak se prosím posaď a pověz mi, co je u vás nového."
Snažil se zachovat klidný a bezstarostný tón, ale musel si přiznat, že ho kovářovo chování vyvedlo z míry.
"Můj pane...," začal kovář a posadil se. "Naše království se v posledních třech měsících velice změnilo. Nikdo neví jak, nikdo neví proč... Já to také nevěděl, stalo se to všechno v době, kdy jsem ještě krále nikdy ani neviděl naživo. Do našeho města přijeli vojáci a řekli nám, že ho musíme na dobu tří dnů opustit, protože se musí provést nutné opravy. Všichni jsme byli nadšení, neboť naše město již dlouho chátralo. Odjeli jsme do sousedního města, kde jsme se ubytovali u rodin zde žijících. Po třech dnech si pro nás přijeli zpátky a my se vrátili domů. Změny sice nebyly nijak světové, ale šlo poznat jistou snahu. Měli jsme opravené střechy a nové podlahy. Nikdo se nedivil, proč se zaměřili právě na tyto části domů... A tak čas plynul. Asi po týdnu se v noci spustil děsivý křik. Všichni jsme vyběhli ze svých domovů a hledali jeho příčinu. Celá vesnice byla na nohou. Křik vycházel z domu Matersových. Dva muži - včetně mě - se tam odvážili vstoupit, až když křik utichl. Vešli jsme do jejich síně, a tam byli všichni tři. Manželé a jejich malá čtyřletá dcerka. A byli mrtví. Do konce života se nezbavím vzpomínky na ten pohled. Tekla jim krev z uší, z nosu a z úst. Jakoby je někdo roztrhal zevnitř. Všichni byli hrozně vyděšení. Nicméně jsme je pohřbili a všichni dělali, jako by se nic nestalo. Dokud se to samé nestalo znovu - překupníkovi, který měl krámek támhle naproti. Křičet ho nikdo neslyšel, našli ho až ráno. To už to bylo všem velice divé, a tak bylo vybráno pět lidí, kteří měli zajít za králem. Byl jsem mezi nimi. Když jsme mu vše vypověděli, slíbil nám, že se to už nikdy nestane... Za pár podmínek. Nikdy nesmíme hovořit o království ve zlém, a už vůbec ne o našich nových spojencích. Na to vešli do královského sálu tři vysocí muži. No... Muži... Měli dlouhé, černé pláště a kapuci nasazenou hluboko do čela, takže na nich nešlo vůbec nic kromě jejich výšky rozeznat, ale byli tak... Nelidští. Museli jsme před nimi pokleknout. Král nám vysvětlil, že jsou to naši spojenci z přátelského království a doplní naši armádu. Hlavně nám však měli přinést nové technologie, o kterých se nám prý ani nesnilo. Jako ukázku nám předvedli "pušku". Byla to taková zvláštní ocelová tyčka s jedním tlačítkem a malým dalekohledem, a když se to tlačítko zmáčklo, vyletěla z té tyčky šílenou rychlostí železná kulička - říkali jí "kulka". Takovou hrůznou věc Vaše Výsost zajisté ještě nikdy neviděla."
Ale viděla.
Tendorovi při tom vyprávění běhal mráz po zádech.
"Další podmínkou tedy bylo, abych já takovéto přístroje a ty kulky vyráběl. Neměl jsem nejprve nic proti tomu... Dokud jsem nezjistil, že je to zbraň smrtící. Ta kulka vám provrtá díru do těla...! V naprosté nevědomosti jsem vyráběl dál tyto předměty zkázy. Král si mě za dobře odvedenou práci zval na hrad čím dál tím častěji, až se z nás nakonec stali... "Přátelé." Já vím, jak krutý a zlý král dokáže být. On snad ani nemá srdce... Každopádně jsem usoudil, že se tento fiktivní vztah vyplatí udržovat. Král se mi jednoho dne přiznal k něčemu, co mě do hlouby duše otřáslo a podpořilo moje myšlenky na to, že ho nikdy nebudu doopravdy ctít - oni naše město tenkrát neopravovali... Instalovali tam nějaká odposlouchávací zařízení. Pak už mi vše došlo. Každý totiž věděl, že Matersovi zásadně nesouhlásili s většinou králových rozhodnutí. A každý věděl, že ten překupník kradl a zákazníky šidil - čímž šidil i království o pěkný prachy. Od té doby si dávám zatracený pozor co tady říkám... A v noci si raději strkám špunty do uší, protože král říkal, že to, co je zabilo, je naprosto geniální tím, že se to jednoduše šíří vzduchem. Nějaký zvuk nejspíš..."
Tak teď se Tendor cítil, jako by do něj blesk udeřil.
Zvuková zbraň!
Ten útok v lese...
Malumové.
Bože, jen to ne!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídky o Království Estrion...? :)

Ano 30% (18)
Docela... ;) 10% (6)
Ani moc ne... :/ 5% (3)
Vůbec ne... :( 11.7% (7)
Jsou úžasné...! :D ;)* 13.3% (8)
Jsou úžasné...! :D ;)* 30% (18)

Komentáře

1 Terez* Terez* | Web | 28. března 2012 v 14:36 | Reagovat

super :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters