„Čip“

30. března 2012 v 9:01 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
Věž nářků byla opravdu impozantní budovou.
Tyčila se do výšky 50 metrů.
Vzheldem k tomu, že ostatní věže hradu dosahovaly stěží 30 metrů, působila opravdu hrozivě.
Byla postavena z hrubých kamenů, na kterých rostl mech.
Na jejím vrcholku bylo sice cimbuří, žádný voják tak ale od nepaměti ani nevkročil.
Obvzláště ne v noci.
Říkalo se, že za pradávných válek, které probíhaly asi před třemi tisíci lety, byla tato věž postavena, aby chránila celé Estrion.
Svůj úkol dokonale plnila, dokud nepřítel nepřišel na jiný způsob než jen dobývání...
Do věže se nějak nepozorovaně dostal voják z opačného vojska.
Vylezl až na cimbuří, kde si bojovou situaci prohlížel vůdce Estrionu Borken II..
Borken II. byl po tisíciletí opěvovaným hrdniou, neboť on přivedl Estrion v každém střetnutí k vítězství.
Díky němu bylo Estrion 4. největším královstvím na celé jejich planetě Pansies.
Ten špeh se potichu připlížil až k němu a podle ho zezadu ubodal do zad.
Byl k tomu vycvičený, takže dokázal přesně trefit všechny orgány.
Borken neměl šanci přežít.
Před smrtí však ještě vyslovil památnou větu: "I ze semínka bodláku může při správném postupu vykvést krásná růže."
Tato věta je také napsána na erbu Estrionu...
Tendor se prudce zastavil.
Ale on ji slyšel už i někde jinde...
Přiložil si prsty na spánky a usilovně vzpomínal.
"Děje se něco, pane? Je vám snad zle?" strachoval se strážný a přistoupil k Tendorovi.
"I ze semínka bodláku může při správném postupu vykvést krásná růže...," opakoval Tendor jako v mdlobách a ze všech sil prohledával svou paměť.
"Ano. To je věta, kterou řekl vzešený Borken II.," podivil se strážný a díval se teď na Tendora ještě ustaraněji.
"Proč... Vlastně řekl zrovna toto?" vzhlédl k němu Tendor.
"To nikdo přesně neví, pane. Jedni tvrdí, že tím myslel právě válku, v které se nacházeli... Že prostě předpovídal rozkvět Estrionu. Druzí si ale myslí, že to je jistá kletba, nebo spíše zlá předtucha. Prý se po vyslovení této věty a po jeho posledním vydechnutí nebesa zatáhla, spustil se prudký liják a strašlivá bouře. Z nebe šlehaly ohnivé blesky přímo do vojáků, kteří bojovali proti Estrionu. Jako by se sám Bůh rozhodl nám pomoci."
"Patříte k těm druhým, viďte?" usmál se Tendor nad jeho procítěností, s kterou vykládal tuto legendu.
"Ano. A proto bych nikdy na cimbuří Věže nářků nevstoupil. Říká se, že každý, kdo na něj jen vkročí, bude zasažen právě takovým ohnivým bleskem."
Strážný se viditelně otřásl.
A Tendor definitivně vzdal pokusy o rozpomenutí se.
Jakoby to měl už na jazyku...
Ale nechtělo to ven.
"Dobrá, můžeme pokračovat v cestě," kývl na strážného.



Za dalších pět minut už stáli v jedné z vyslýchacích místností Věže nářků.
Seděl tady Miguel se značně zoufalým výrazem v obličeji a dva vojáci.
"Pane," zasalutovali oba, když je viděli přicházet.
"Pohov. Chci slyšet co se to tady k čertu děje...!"
"Omlouváme se, že jsme vám nepodali informace dříve, ale nemohli jsme. Zákon vašeho otce to zakazuje."
"Jak je možné, že ještě platí některý ze zákonů mého otce skrytě pro mě?"
"Pane... Tento zákon vydal váš otec asi před dvěmi měsíci. Měli jsme s ním dlouhé sezení na toto téma. Řekl nám, že je to jeden z mála zákonů v Estrionském zákoníku, který bude platit po následujících tisíc let. Beze změn."
Tendor se velice podivil.
Ještě nikdy neslyšel o žádném zákonu, který by platil na tisíc let, tedy kromě toho, který vydal právě Borken II., ale ten se týkal výcviku armády a platil na pět tisíc let.
"A... Co je to za zákon?"
Voják vzal Tendora za rameno a odvedl ho s sebou do vedlejší místnosti.
"Posaďte se," ukázal na velkou kovovou židli a sedl si naproti němu do právě takové.
"Takže pane... Tento zákon se týká Okladonu. Zásadně jen jeho. Před dvěma měsíci, kdy byl tento zákon vydán, přišli z Okladonu velice znepokojivé zprávy. Víte o tom něco?"
"Možná. Bavil jsem se o tom s Miguelem."
Voják se na chvíli zatvářil lehce překvapeně, ale jak už to u vojáků bývá, tento výraz trval jen zlomek vteřiny, než se změnil zpátky na profesionální kamennou tvář.
"A co tedy všechno víte?"
"Prý dali obyčejným lidem do domů jakési odposlouchávací zařízení. A pár jich díky tomu zemřelo."
Voják vydal podivný zvuk, který zněl jako uchechtnutí.
"Pár... Zemřeli kvůli tomu tisíce, možná desítky tisíc nevinných lidí, kteří se odvážili si jen maličko stěžovat na způsob vlády v Okladonu."
"Ale... Jak?"
"To je právě ten problém... Který se snažíme teď vyřešit s vaším přítelem Miguelem."
"Co ten s tím má společného?"
"Zatím nic. Ale řekněme, že tak za deset minut už bude."
"Jak to teď myslíte?"
Voják se odmlčel.
"Pane... Miguel podstoupí jednoduchý chirurgický zákrok."
"To nemyslíte vážně...!" vykřikl Tendor a vyskočil z židle.
"Uklidněte se, pane."
"Jaký chirurgický zákrok, proboha? Dovezl jsem ho s sebou do Estrionu, abych ho chránil před hněvem krále! Nedovolím, aby se mu jen vlásek skřivil!"
"Nerozčilujte se, pane, a posaďte se prosím."
Tendor se zatvářil velice vzdorovitě, nicméně si sedl zpět do židle.
"Ten zákrok je nutný," pokračoval voják. "Ptal jste se, jak je zabíjeli... Máme jistou... Teorii."
Tendor vyzívavě pozvedl obočí, když se voják znova odmlčel.
"Zjistili jsme, že každému člověku z Okladonu byl ve spánku do těla implantován kus kovu, který nazývají ,čip'. Tento kov není obyčejný. Dokáže nějakým způsobem ve chvíli, kdy člověk řekne, co nemá, pracovat asi jako blesk... Vyšlehne z něj oheň a spálí člověku srdce."
Tendor nevěřícně kroutil hlavou.
To není možné..
Už když se s Malumi setkal poprvé, když byl ještě s Elleanor, poznal, že mají jakési ďábelské nástroje, ale toto...
Voják si všiml jeho pochyb a ukázal na dveře do vedlejší místnosti.
"Je jen jeden způsob, jak se o tom přesvědčit," řekl s ledovým klidem.
"Ne!" vyhrkl rychle Tendor.
"Pane..."
"Co když je to všechno pravda a ten kov ho spálí, když se ho budete pokoušet vytáhnout?"
"Počítáme s tím jako s pravděpodobnou možností."
Tendor na něj zíral s otevřenou pusou.
Na jedné straně ho chápal, jelikož byl voják, musel chránit svou zemi a přinášet oběti.
Ale na druhé straně...
Přece jen už si k Miguelovi vypěstoval jakousi... Náklonnost.
A rozhodně ho nechtěl nechat zabít, když mu sliboval ochranu.
"Potřebujete k tomu snad můj souhlas, ne?" zavrčel na vojáka s poslední kapkou naděje na Miguelovu záchranu.
Vojákovo zavrtění hlavou ovšem i tuto pohltilo.
Tendor svěsil hlavu na prsa a zvedl ramena.
"Dělejte jak myslíte. Ale ten člověk tam... Je pro nás cennější, než si dokážete představit. Má spoustu informací, které by se nám velice hodily ve válce."
Voják jen pokýval hlavou a zvedl se.
"Beru na vědomí, pane. Udělám vše pro to, abych ho zachránil," řekl, srazil paty a odešel za Miguelem.
Tendor nějak věděl, že za ním jít nemá.
Vlastně ani radši nechtěl.
Klesl na židli a pozorně poslouchal, co se za zdí děje.
Slyšel Migueův nechápavý křik.
Pak řinčení železa.
A pak už Miguelův křik nebyl ani zdánlivě nechápavý.
Tendor si zacpal uši před tím srdceryvným vřískotem.
Pevně zavřel oči a snažil se nemyslet na to, co mu asi dělají.
Když si ruce z uší sundal, bylo ticho.
Až moc ticho.
Rychle vyskočil ze židle a rozrazil dveře.
Miguel ležel na vyslýchacím stole a z ramene mu tekl proud krve, který se jeden voják, oblečený v bílém plášti, pokoušel zastavit obvazem.
Tendor se podíval na Miguela.
Oči měl zavřené.
"Co je to s ním?"
Sám se podivil nad tím, jak zní jeho hlas přiškrceně.
"Jen omdlel bolestí," odpověděl mu voják, s kterým před chvílí mluvil, a který nyní držel v ruce "čip".
"Bude v pořádku," dodal, když nespozoroval na Tendorově polekaném obličeji sebemenší změnu.
Tendor na Miguela ještě chvíli zíral, ale pak ho přemohla zvědavost a přidal se ke dvěma vojákům, kteří čip pečlivě zkoumali.
Pro Tendorovo oko to byl jen obyčejný kousíček kovu o rozměrech asi 2X2 centimetry, ale vojáci se k němu chovali tak, jakoby to byl oběv století.
Jak sám Tendor později zjistil, taky to objev století byl.
Teď se ale nechápavě skláněl nad tou zakrvavenou věcí.
"Skvělé! Povedlo se nám ho nepoškodit," vyhodnotil své zkoumání první voják a předal čip druhému.
Ten si ho prohlížel nejen s obrovským zájmem, ale také s jistým respektem a úctou.
Tendor si demonstrativně zívl.
Voják po něm hodil nevrlým pohledem.
"Tak...? Co máte?" zeptal se ho Tendor, nevšímaje si jeho rozhořčení.
"Hm.. Je to velice zajímavé," řekl prostě voják.
"Ani bych neřekl."
Chtěl to říct tiše, ale voják ho zaslechl.
Teď už ho asi opravdu musím štvát, pomyslel si Tendor a uchechtl se.
"Je vyroben ze stříbra," prohlásil voják a svraštil obočí.
"Ale ne..."
"Co se stalo?" zpozorněl Tendor.
"Je neaktivní," povzdechl si voják a už vůbec ne tak uctivě ho položil, nebo spíše hodil, na stůl.
"Neaktivní?" nechápal Tendor.
Voják se k němu otočil a velice netrpělivě začal podupávat nohou.
Jo, vážně moc ho štvu, zasmál se v duchu Tendor.
"Můj pane, možná by bylo lepší, kdybyste si nejprve přečetl složku o tomto případu, než začnete pokládat.. Ehm... Zcela... Zbytečné dotazy."
Nechtěl říct zbytečné.
Docela určitě chtěl říct hloupé nebo otravné.
Tendor ho probodl hraně povýšeným pohledem, udělal "ce!", otočil se na podpadku, a vyšel z místosti na tmavou chodbu.
Archív, jak věděl, byl hned za dveřmi naproti těch, z kterých vyšel.
Vešel dovnitř a začal hledat.
Nejprve hledal pod slovem čip.
Nic nenašel.
Zkusil to tedy pod slovem Okladon.
Pod tímto slovem se zde nacházel celý regál složek.
"No nazdar," zaklel Tendor a pustil se do hledání.
Ale čeho vlastně?
Jak by se měla ta složka jmenovat?
Odhladoval, že bude přísně tajná...
A ty byly červené.
Na chvíli si pochvaloval svou genialitu, dokud nezjistil, že polovina všech těch složek je přísně tajných.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídky o Království Estrion...? :)

Ano 28.8% (17)
Docela... ;) 10.2% (6)
Ani moc ne... :/ 5.1% (3)
Vůbec ne... :( 11.9% (7)
Jsou úžasné...! :D ;)* 13.6% (8)
Jsou úžasné...! :D ;)* 30.5% (18)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters