Březen 2012

Spis

31. března 2012 v 15:42 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
Po asi dvou a půl hodinách k němu přišel ten voják, který ho sem poslal.
"Pane?"
Tendor seděl na zemi v hromadě spisů se zarudlýma očima.
"Jo?"
"Tak co na to říkáte, pane? Zajímavé, viďte? Jestli dovolíte, tak bych si ten spis vzal, a zapsal tam dnešní poznatky..."
"Můžete si ho najít," mávl Tendor rukou směrem k regálu.
"Pane?" prohodil nechápavě voják.
"U spisu číslo 216 jsem to vzdal," vzdychl Tendor a promnul si oči.
"Jak je to možné, pane?"
Do vojákova hlasu se pomalu vkrádalo pobavení.
"Vy se ještě ptáte? Jak mám sakra vědět pod jakým číslem ten spis je? Proč je nepojmenujete, ale očíslujete?" zavrčel na něj Tendor.
Voják jen pokrčil rameny, neboť kdyby se pokusil promluvit, asi by už opravdu neovládl smích.
"Tak prosím, najděte jej a já pak půjdu s vámi k tomu zapisování a vy mi k tomu můžete říct alespoň něco málo... Souhlasíte?"
"Jistě, pane," zasalutoval voják a na první pokus vytáhl spis číslo 217 - spis o Čipech.


Ozvalo se zařinčení řetězů.
Při tom zvuku se jí sevřely útroby.
Zhluboka se nadechla, očekávajíce nadcházející bolest.
A pak ji ucítila.
Projela jí vlna šíleného utrpení.
Svalila se na zem a opět se rozplakala.
Plakala už tak často, že přes napuchlé oči skoro neviděla.
Vedle ní dopadla malá, železná miska s tou odpornou hmotou, kterou ji tady živili.
Neodvážila se zvednout hlavu.
Věděla, že tam stojí jeden z nich se škodolibým úsměvem a užívá si její muka.
Naštěstí jí nemohl přes její rozcuchané, špinavé vlasy vidět do tváře.
Snad.
Ještě chvíli to potrvalo, než konečně uslyšela křupání štěrku a znovu řinčení řetězů.
Až teď se odvážila pohnout.
Zvedala se na loktech, ale na štěrku jí to uklouzlo.
Bolestí trochu zakřičela.
Tentokrát se zvedla mnohem opatrněji.
Prohlížela si své lokty.
Byly celé dodřené od štěrku.
Nemohla se dívat na to, jak je její tělo den ode dne zohavenější.
Škrábance od štěrku byly naprosté nic proti modřinám po celém jejím těle, hlavně v oblasti temene a zad.
Jako "bezpečnostní opatření", aby neutekla, ji pokaždé, když jí nesli jídlo, něčím praštili.
Bylo jim jedno, kam udeří...
A co jí tím způsobí...
Stále ještě roztřesená bolestí a strachem se doplazila k misce.
Už druhý den - pokud byla schopná v této tmavé kobce správně rozeznat čas - se nemohla postavit na nohy.
Snažila se na to příliš nemyslet, měla totiž pocit, že by jinak asi zešílela.
Představa že tady umře jí připadala neskutečně děsivá.
Sama.
V tmavé díře hluboko pod zemí.
Otřásla se.
Nesmí na to myslet!
Nesmí...
Co to?
Jakoby slyšela...

Tendor líně zvednul hlavu.
Voják na něj udělal tázavý pohled.
Tendor se rozpačitě usmál.
"Dobré ráno, pane," prohodil voják slušně, ale nepřeslechnutelně trpkým tónem.
"Já... Usnul?"
Protáhl se a zazíval.
"Ano."
Voják si ho měřil rozzlobeným pohledem.
"Pardon," usmál se Tendor a natáhl se pro složku o Čipech.
"Pamatuji si... Že jste říkal... Ehm..."
"Myslím, že jste usnul po tom, co jsem vám vyložil jeho stavbu," skočil mu do řeči voják.
"No... Jistě! Já si... Vzpomínám."
"Jistě."
"On... Ten Čip... Má velice... Zajímavou stavbu. Není-liž pravda?"
"Jistě."
Tendor zvedl oči od nákresu, z kterého nedokázal poznat vůbec nic.
Kousl se do rtu.
"Asi by se vám nechtělo mi to..."
Voják mu vytrhl složku z ruky, čímž ho umlčel.
"Takže..."
"Počkejte, počkejte...," zastavil ho Tendor a promnul si oči. "Co nejobecněji, ano prosím?"

„Čip“

30. března 2012 v 9:01 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
Věž nářků byla opravdu impozantní budovou.
Tyčila se do výšky 50 metrů.
Vzheldem k tomu, že ostatní věže hradu dosahovaly stěží 30 metrů, působila opravdu hrozivě.
Byla postavena z hrubých kamenů, na kterých rostl mech.
Na jejím vrcholku bylo sice cimbuří, žádný voják tak ale od nepaměti ani nevkročil.
Obvzláště ne v noci.
Říkalo se, že za pradávných válek, které probíhaly asi před třemi tisíci lety, byla tato věž postavena, aby chránila celé Estrion.
Svůj úkol dokonale plnila, dokud nepřítel nepřišel na jiný způsob než jen dobývání...
Do věže se nějak nepozorovaně dostal voják z opačného vojska.
Vylezl až na cimbuří, kde si bojovou situaci prohlížel vůdce Estrionu Borken II..
Borken II. byl po tisíciletí opěvovaným hrdniou, neboť on přivedl Estrion v každém střetnutí k vítězství.
Díky němu bylo Estrion 4. největším královstvím na celé jejich planetě Pansies.
Ten špeh se potichu připlížil až k němu a podle ho zezadu ubodal do zad.
Byl k tomu vycvičený, takže dokázal přesně trefit všechny orgány.
Borken neměl šanci přežít.
Před smrtí však ještě vyslovil památnou větu: "I ze semínka bodláku může při správném postupu vykvést krásná růže."
Tato věta je také napsána na erbu Estrionu...
Tendor se prudce zastavil.
Ale on ji slyšel už i někde jinde...
Přiložil si prsty na spánky a usilovně vzpomínal.
"Děje se něco, pane? Je vám snad zle?" strachoval se strážný a přistoupil k Tendorovi.
"I ze semínka bodláku může při správném postupu vykvést krásná růže...," opakoval Tendor jako v mdlobách a ze všech sil prohledával svou paměť.
"Ano. To je věta, kterou řekl vzešený Borken II.," podivil se strážný a díval se teď na Tendora ještě ustaraněji.
"Proč... Vlastně řekl zrovna toto?" vzhlédl k němu Tendor.
"To nikdo přesně neví, pane. Jedni tvrdí, že tím myslel právě válku, v které se nacházeli... Že prostě předpovídal rozkvět Estrionu. Druzí si ale myslí, že to je jistá kletba, nebo spíše zlá předtucha. Prý se po vyslovení této věty a po jeho posledním vydechnutí nebesa zatáhla, spustil se prudký liják a strašlivá bouře. Z nebe šlehaly ohnivé blesky přímo do vojáků, kteří bojovali proti Estrionu. Jako by se sám Bůh rozhodl nám pomoci."
"Patříte k těm druhým, viďte?" usmál se Tendor nad jeho procítěností, s kterou vykládal tuto legendu.
"Ano. A proto bych nikdy na cimbuří Věže nářků nevstoupil. Říká se, že každý, kdo na něj jen vkročí, bude zasažen právě takovým ohnivým bleskem."
Strážný se viditelně otřásl.
A Tendor definitivně vzdal pokusy o rozpomenutí se.
Jakoby to měl už na jazyku...
Ale nechtělo to ven.
"Dobrá, můžeme pokračovat v cestě," kývl na strážného.



Za dalších pět minut už stáli v jedné z vyslýchacích místností Věže nářků.
Seděl tady Miguel se značně zoufalým výrazem v obličeji a dva vojáci.
"Pane," zasalutovali oba, když je viděli přicházet.
"Pohov. Chci slyšet co se to tady k čertu děje...!"
"Omlouváme se, že jsme vám nepodali informace dříve, ale nemohli jsme. Zákon vašeho otce to zakazuje."
"Jak je možné, že ještě platí některý ze zákonů mého otce skrytě pro mě?"
"Pane... Tento zákon vydal váš otec asi před dvěmi měsíci. Měli jsme s ním dlouhé sezení na toto téma. Řekl nám, že je to jeden z mála zákonů v Estrionském zákoníku, který bude platit po následujících tisíc let. Beze změn."
Tendor se velice podivil.
Ještě nikdy neslyšel o žádném zákonu, který by platil na tisíc let, tedy kromě toho, který vydal právě Borken II., ale ten se týkal výcviku armády a platil na pět tisíc let.
"A... Co je to za zákon?"
Voják vzal Tendora za rameno a odvedl ho s sebou do vedlejší místnosti.
"Posaďte se," ukázal na velkou kovovou židli a sedl si naproti němu do právě takové.
"Takže pane... Tento zákon se týká Okladonu. Zásadně jen jeho. Před dvěma měsíci, kdy byl tento zákon vydán, přišli z Okladonu velice znepokojivé zprávy. Víte o tom něco?"
"Možná. Bavil jsem se o tom s Miguelem."
Voják se na chvíli zatvářil lehce překvapeně, ale jak už to u vojáků bývá, tento výraz trval jen zlomek vteřiny, než se změnil zpátky na profesionální kamennou tvář.
"A co tedy všechno víte?"
"Prý dali obyčejným lidem do domů jakési odposlouchávací zařízení. A pár jich díky tomu zemřelo."
Voják vydal podivný zvuk, který zněl jako uchechtnutí.
"Pár... Zemřeli kvůli tomu tisíce, možná desítky tisíc nevinných lidí, kteří se odvážili si jen maličko stěžovat na způsob vlády v Okladonu."
"Ale... Jak?"
"To je právě ten problém... Který se snažíme teď vyřešit s vaším přítelem Miguelem."
"Co ten s tím má společného?"
"Zatím nic. Ale řekněme, že tak za deset minut už bude."
"Jak to teď myslíte?"
Voják se odmlčel.
"Pane... Miguel podstoupí jednoduchý chirurgický zákrok."
"To nemyslíte vážně...!" vykřikl Tendor a vyskočil z židle.
"Uklidněte se, pane."
"Jaký chirurgický zákrok, proboha? Dovezl jsem ho s sebou do Estrionu, abych ho chránil před hněvem krále! Nedovolím, aby se mu jen vlásek skřivil!"
"Nerozčilujte se, pane, a posaďte se prosím."
Tendor se zatvářil velice vzdorovitě, nicméně si sedl zpět do židle.
"Ten zákrok je nutný," pokračoval voják. "Ptal jste se, jak je zabíjeli... Máme jistou... Teorii."
Tendor vyzívavě pozvedl obočí, když se voják znova odmlčel.
"Zjistili jsme, že každému člověku z Okladonu byl ve spánku do těla implantován kus kovu, který nazývají ,čip'. Tento kov není obyčejný. Dokáže nějakým způsobem ve chvíli, kdy člověk řekne, co nemá, pracovat asi jako blesk... Vyšlehne z něj oheň a spálí člověku srdce."
Tendor nevěřícně kroutil hlavou.
To není možné..
Už když se s Malumi setkal poprvé, když byl ještě s Elleanor, poznal, že mají jakési ďábelské nástroje, ale toto...
Voják si všiml jeho pochyb a ukázal na dveře do vedlejší místnosti.
"Je jen jeden způsob, jak se o tom přesvědčit," řekl s ledovým klidem.
"Ne!" vyhrkl rychle Tendor.
"Pane..."
"Co když je to všechno pravda a ten kov ho spálí, když se ho budete pokoušet vytáhnout?"
"Počítáme s tím jako s pravděpodobnou možností."
Tendor na něj zíral s otevřenou pusou.
Na jedné straně ho chápal, jelikož byl voják, musel chránit svou zemi a přinášet oběti.
Ale na druhé straně...
Přece jen už si k Miguelovi vypěstoval jakousi... Náklonnost.
A rozhodně ho nechtěl nechat zabít, když mu sliboval ochranu.
"Potřebujete k tomu snad můj souhlas, ne?" zavrčel na vojáka s poslední kapkou naděje na Miguelovu záchranu.
Vojákovo zavrtění hlavou ovšem i tuto pohltilo.
Tendor svěsil hlavu na prsa a zvedl ramena.
"Dělejte jak myslíte. Ale ten člověk tam... Je pro nás cennější, než si dokážete představit. Má spoustu informací, které by se nám velice hodily ve válce."
Voják jen pokýval hlavou a zvedl se.
"Beru na vědomí, pane. Udělám vše pro to, abych ho zachránil," řekl, srazil paty a odešel za Miguelem.
Tendor nějak věděl, že za ním jít nemá.
Vlastně ani radši nechtěl.
Klesl na židli a pozorně poslouchal, co se za zdí děje.
Slyšel Migueův nechápavý křik.
Pak řinčení železa.
A pak už Miguelův křik nebyl ani zdánlivě nechápavý.
Tendor si zacpal uši před tím srdceryvným vřískotem.
Pevně zavřel oči a snažil se nemyslet na to, co mu asi dělají.
Když si ruce z uší sundal, bylo ticho.
Až moc ticho.
Rychle vyskočil ze židle a rozrazil dveře.
Miguel ležel na vyslýchacím stole a z ramene mu tekl proud krve, který se jeden voják, oblečený v bílém plášti, pokoušel zastavit obvazem.
Tendor se podíval na Miguela.
Oči měl zavřené.
"Co je to s ním?"
Sám se podivil nad tím, jak zní jeho hlas přiškrceně.
"Jen omdlel bolestí," odpověděl mu voják, s kterým před chvílí mluvil, a který nyní držel v ruce "čip".
"Bude v pořádku," dodal, když nespozoroval na Tendorově polekaném obličeji sebemenší změnu.
Tendor na Miguela ještě chvíli zíral, ale pak ho přemohla zvědavost a přidal se ke dvěma vojákům, kteří čip pečlivě zkoumali.
Pro Tendorovo oko to byl jen obyčejný kousíček kovu o rozměrech asi 2X2 centimetry, ale vojáci se k němu chovali tak, jakoby to byl oběv století.
Jak sám Tendor později zjistil, taky to objev století byl.
Teď se ale nechápavě skláněl nad tou zakrvavenou věcí.
"Skvělé! Povedlo se nám ho nepoškodit," vyhodnotil své zkoumání první voják a předal čip druhému.
Ten si ho prohlížel nejen s obrovským zájmem, ale také s jistým respektem a úctou.
Tendor si demonstrativně zívl.
Voják po něm hodil nevrlým pohledem.
"Tak...? Co máte?" zeptal se ho Tendor, nevšímaje si jeho rozhořčení.
"Hm.. Je to velice zajímavé," řekl prostě voják.
"Ani bych neřekl."
Chtěl to říct tiše, ale voják ho zaslechl.
Teď už ho asi opravdu musím štvát, pomyslel si Tendor a uchechtl se.
"Je vyroben ze stříbra," prohlásil voják a svraštil obočí.
"Ale ne..."
"Co se stalo?" zpozorněl Tendor.
"Je neaktivní," povzdechl si voják a už vůbec ne tak uctivě ho položil, nebo spíše hodil, na stůl.
"Neaktivní?" nechápal Tendor.
Voják se k němu otočil a velice netrpělivě začal podupávat nohou.
Jo, vážně moc ho štvu, zasmál se v duchu Tendor.
"Můj pane, možná by bylo lepší, kdybyste si nejprve přečetl složku o tomto případu, než začnete pokládat.. Ehm... Zcela... Zbytečné dotazy."
Nechtěl říct zbytečné.
Docela určitě chtěl říct hloupé nebo otravné.
Tendor ho probodl hraně povýšeným pohledem, udělal "ce!", otočil se na podpadku, a vyšel z místosti na tmavou chodbu.
Archív, jak věděl, byl hned za dveřmi naproti těch, z kterých vyšel.
Vešel dovnitř a začal hledat.
Nejprve hledal pod slovem čip.
Nic nenašel.
Zkusil to tedy pod slovem Okladon.
Pod tímto slovem se zde nacházel celý regál složek.
"No nazdar," zaklel Tendor a pustil se do hledání.
Ale čeho vlastně?
Jak by se měla ta složka jmenovat?
Odhladoval, že bude přísně tajná...
A ty byly červené.
Na chvíli si pochvaloval svou genialitu, dokud nezjistil, že polovina všech těch složek je přísně tajných.

Co to má znamenat...?

29. března 2012 v 13:57 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
"Jste si naprosto jistý vším, co jste teď řekl?" stěží promluvil Tendor.
"Naprosto, můj pane."
Tendor složil hlavu do dlaní.
Tak přeci nežijí jen v Obstinatu.
Zřejmě se rozhodli rozprostřít působení své moci.
Možná ti vojáci, co je napadli šli právě do Okladonu...
Posílí naši armádu... Technologie, o kterých se nám ani nesnilo...!
Proti komu tedy vlastně povedou válku?
Proti Okladoňanům...?
Malumům...?
Nebo proti oběmy dohromady...?
Tendor zoufale nabral vzduch do plic, jako by to už teď mělo být naposledy.
"Děje se něco, Vaše Výsosti?"
Tendor vzhédl.
"Ale ne. Jen... Nic."
"Vypadáte velice rozrušeně," strachoval se kovář.
Vstal, došel ke kredenci a vytáhl velkou flašku rumu a dvě malé sklenice.
"Dejte si, pane... Vypadáte unaveně."
Tendor si vděčně vzal sklenici až po okraj plnou rumu, a na jednou ho do sebe nalil.
Nebyl příliš zvyklý na alkohol, takže další odmítl, zatímco kovář do sebe naházel další tři.
"Chceš se tedy přesunout do našeho království už dnes?" zeptal se Tendor a demonstrativně se zvedl.
"Pokud by to Vaše Výsost dovolila... Bojím se, že bych se rána už nedožil."
Tak se tedy oba už za tmy vykradli z jeho kovárny s jedním kufrem, nasedli na Blacka, a vyjeli domů.





"Kdo to je?!" ozval se zpoza hlavní brány hrubý hlas strážného.
"Tady princ Tendor!"
Bylo vidět oko vrátného v kukátku a pak se brána začala pomalu otevírat.
Už byla způli otevřená, když strážný vykřikl: "Počkat!"
Tendor sebou škubl.
"Nějaký problém?"
"Kdo je to?" štěkl strážný a ukázal na kováře Miguela.
"Přítel."
Strážnému to očividně nestačilo, setrval totiž na svém místě.
"Informátor," zkusil to Tendor znovu.
Tentokrát už sebou strážný pohnul, ale v půlce se zastavil.
"Odkud?" zeptal se podezřívavě.
Tendor už se opravdu rozzlobil.
"Je to opravdu tak důležité?" zavrčel.
"Ano, Vaše Výsosti. Promiňte mi to, ale stále platí rozkazy vašeho otce. Identifikujte příchozího informátora."
"Je z Okladonu, jmenuje se Miguel a je to kovář... Stačí?"
"Ano, pane."
Strážný máchl rukou a najednou se zde objevila celá tlupa strážných.
"Co to má znamenat?" divil se Tendor.
"To vám momentálně nemůžeme sdělit, pane," řekl naprosto přesvědčivým hlasem strážný a vrátil se k ovládání brány.
V chrastění řetězů zanikly Tendorovi stížnosti na téma, kdo tady vládne.
Když byla brána zcela otevřená, vrátil se strážný před svoji gardu.
"Zeslezte si z koně prosím, pane. I vy."
Oba slezli.
Jeden strážný z gardy vystoupil a chopil se Blacka.
"Pojďte za mnou, Vaše Výsosti," řekl směrem k Tendorovi a vydal se směrem ke stájím.
Tendor se ani nepohnul.
"A co bude s ním?" ukázal na Miguela, kterého se mezitím chopili dva strážní.
"Budeme vás informovat," řekl prostě jejich vůdce a pokynul gardě, aby vyšla.
A šli směrem k nejvyšší věži hradu, Věži nářků, která sloužila po staletí jako vězení.
"Říkám že je to přítel!" vykřikl Tendor, ale ani jeden z gardy se za ním neotočil.
Vztekle si odfrknul.
"Následujte mě, prosím," zopakoval strážný s Blackem naléhavěji.
Tendor ho obdařil nevraživým pohledem a vydal se za ním.




"Můžete mi teda vysvětlit, co se to děje?!"
Nakopl balík slámy, založil ruce v bok a pozoroval strážného, jak Blacka zavírá do boxu.
Pak se otočil k němu, postavil se do pozoru a řekl: "Ohrožení K."
"He?" udělal Tendor.
"A pohov!"
Strážný se uvolnil.
"Pane, pokud ten muž pochází z Okladonu, máme jisté rozkazy od vašeho zesnulého otce, našeho krále."
"Jo, tos mi opravdu pomohl!" zavrčel Tendor a snažil se udržet v klidu.
"Jednoduše řečeno... Nemám oprávnění k tomu, vám něco vysvětlovat. Ale pokud se rozhodnete mne následovat do Věže nářků, může vám vše vysvětlit vrchní velitel, který je se situací dokonale obeznámen."
Tendor místo odpovědi máchl rukou směrem k východu ze stáje.
Strážný pochopil a vydal se k vězení.
Když procházeli spodním patrem hradu, narazili na Hannah.
"Tendore!" vydechla a bez varování se mu vrhla kolem krku.
Strážný se taktně zastavil.
"Hannah! Co je?" nechápal Tendor.
"Jak co je? Měli jsme s matkou o tebe strach! Jen tak jsi zmizel, ani si nic neřekl! Ta jako posledně..."
Tendor si povzdechl.
"Oh, Hannah. Neboj se. Slibuju, že se budu ze všech sil snažit, abych se už nikdy takto nezatoulal. Ano?"
"Dobře."
Nezněla moc přesvědčeně.
Ale Tendor teď neměl čas ani náladu to řešit.
Pokynul strážnému a opět se vydali na cestu.
"Kam to jdete?!" volala za nimi ještě Hannah.
"To ti vysvětlím později! Nezapomeň matce říct, že už jsem doma!"


Pravá tvář protivníka

28. března 2012 v 14:29 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
Zrovna bylo poledne, když vyjel hlavní branou hradu ke hranicím s královstvím Okladon.
Počítal s tím, že do Řečiště by mohl dojet pozdě odpoledne.
Vlastně mu tak trochu pomůže, že už bude šero, Elleanor přece říkala, že si má dávat pozor, aby jej nikdo nepoznal.
Cesta se obešla naprosto bez problémů a slunce už zapadalo, když Black doklusal do města zvaného Řečiště.
Tendor tudy vždy jen projížděl, když jezdil za diplomacií se svým otcem do hlavního města Království Okladon Fertonu.
Nyní měl možnost si město prohlédnout pečlivěji.
A nebyl to pohled zrovna potěšující.
Město se již na první pohled potýkajo s velkou peněžní krizí.
U každého třetího domu seděl nějaký chudák opřený o zeď se zašlým měděným talířkem na almužnu.
Všude se povalovaly odpadky.
Tendor se opatrně rozhlížel kolem.
Doufal, že kovárnu najde co nejdříve.
Proto, když uviděl docela solidně vyhlížejícího muže, hned se ho zeptal kudy má jet.
Muž mlčel, jen ukázal směrem doleva a rychle se dal zase do kroku se svěšenou hlavou.
Tendor za ním zakřičel trochu ironické poděkování a na konci ulice zahnul do docela úzké postranní uličky.
Byla to vlastně taková obchodní třída, i když to byl v tomto bídném městě opravdu velice nadřazený výraz.
Projížděl kolem krámů s potravinami, nábytkem, látkami a šaty, kolem řeznictví, až nakonec dojel ke kovárně.
Zeslezl z Blacka, uvázal ho na kovové tyčce, která bůhví za jakým účelem trčela jen tak z cesty, a vešel dovnitř.
Na dveřích zazvonil zvonek a Tendor ucítil sálavé horko.
V peci plápolal oheň a vysoký, šlachovitý kovář v něm zrovna rozžhavoval špičku dlouhého meče.
Když uslyšel dveřní zvonek otočil se, aby se podíval na svého zákazníka.
"Dobrý den," pozdravil trochu nesměle Tendor.
Kovář jen pokýval hlavou, vyndal meč z ohně a zchladil ho vodou.
Pak ho hodil jen tak ledabyle na zem.
"Ten krám se zlomil!" zanadával, sundal si hrubé rukavice a taktéž s nimi praštil o zem.
Pak se podíval na Tendora.
"Ehm... Já jsem...," začal Tendor, ale kovář ho přerušil.
"Kdo jsi vím, synku. A tuším také, proč jsi tady. Jen nechápu, proč jdeš zrovna za mnou."
To já taky ne, pomyslel si Tendor, ale raději byl zticha.
Prostě jen pokrčil rameny.
Kovář se uchechtl.
"Tak si vysleč kabát, a pojď se na to posadit," zabručel a ukázal na věšák u dveří.
Tendor si vděčně kabát sundal.
Bylo tady opravdu jako v peci.
Následoval kováře do malé světnice, kde mu nabídl židli.
"Takže?" naléhal na něj kovář a neklidně se na své židli zavrtěl.
"Víte... Ze svých zdrojů vím, že jste králův dobrý přítel," řekl Tendor velice sebejistě, ale stejně se na kováře ještě pro jistotu tázavě podíval.
"Ano, to jsem," přisvědčil kovář.
"Jenže také vím, že celý váš rod pochází z Estrionu, a že jste stále nakloněnější k němu, než k Okladonu."
Teď už kovář znatelně znejistěl.
"Dejme tomu," řekl velice potichu, ale jeho hlas zůstal pevný.
"Nemusíte se bát," uklidňoval ho Tendor, "když víte, kdo jsem, vlastně se vaší nervozitě trochu divím."
"Nejsem nervózní!" rozčílil se, ale šlo na něm vidět, že se alespoň trochu ujistil.
"Dobrá... Fajn. Takže... Víte asi proč jsem za vámi přijel?"
"Věděl bych, proč jste přijel do Okladonu. Ale proč za mnou, to netuším."
"A nic vás nenapadá?"
Kovář chvíli přemýšlel.
Pak mu v očích zajiskřilo.
Zavtěl hlavou.
"Ne... Proč bych to proboha měl dělat?" zasmál se, zvedl se ze židle, otočil se zády a prohrábl si svoje mastné vlasy.
"Jak už jsem říkal.... Vím, že tíhnete k Estrionu."
"Ale ne až tak, milej zlatej!"
Prudce se otočil a ve stoje se opřel rukama o stůl.
"Za šibenici mi to vaše královstvíčko nestojí!"
Tendor se kousl do rtu a vyčitavě se na něj podíval.
Kovář se opět otočil zády a založil si ruce v bok.
"A vůbec... Co jste za hodnost, že vás poslali k tak důležitému jednání?" zeptal se.
"Prosím?" pozvedl obočí Tendor. "Říkal jste, že víte, kdo jsem."
"No... Všiml jsem si, že jste z Estrionu díky vašemu sedlu a oblečení. A kdo přesně jste pro mě do teď nebylo důležité."
"Aha."
"Tak kdo tedy jste?" naléhal a otočil se na něj hlavou.
Tendor vstal a rádoby vznešeně prohlásil: "Princ Tendor, korunní princ Království Estrion."
"Tedy vlastně už skoro král," povzdechl si.
"Můj ty Bože na nebesích!" vypískl kovář, otočil se k Tendorovi a padl na kolena.
"Račte mi odpustit, Vaše Výs..."
"Nechte toho!" přerušil ho Tendor.
Už od malička mu tohle bylo nepříjemné.
Kovář k němu vzhlédl.
"Pokud je to tedy tak...," zahučel spíš sám pro sebe.
"Tak mi pomůžeš?" doplnil ho Tendor.
Kovář chvíli zíral do podlahy a pak odpověděl zahanbeným tónem: "Pokud mě ukryjete ve vašem království, Vaše Výsosti... Pak bych snad mohl."
Tendor si odfrknul.
"Proč máš takový strach, kováři? Král Gernet se ani nedozví, že jsem kdy překročil hranice jeho království," uchechtl se a posadil se zpět na židli.
Kovář prudce zvedl hlavu.
Z očí mu přímo křičel strach.
"K Vaší Výsosti asi již dlouho nedoléhaly nové informace z našeho království, není-li pravda?" vydechl.
"No, to tedy pravda je. Tak se prosím posaď a pověz mi, co je u vás nového."
Snažil se zachovat klidný a bezstarostný tón, ale musel si přiznat, že ho kovářovo chování vyvedlo z míry.
"Můj pane...," začal kovář a posadil se. "Naše království se v posledních třech měsících velice změnilo. Nikdo neví jak, nikdo neví proč... Já to také nevěděl, stalo se to všechno v době, kdy jsem ještě krále nikdy ani neviděl naživo. Do našeho města přijeli vojáci a řekli nám, že ho musíme na dobu tří dnů opustit, protože se musí provést nutné opravy. Všichni jsme byli nadšení, neboť naše město již dlouho chátralo. Odjeli jsme do sousedního města, kde jsme se ubytovali u rodin zde žijících. Po třech dnech si pro nás přijeli zpátky a my se vrátili domů. Změny sice nebyly nijak světové, ale šlo poznat jistou snahu. Měli jsme opravené střechy a nové podlahy. Nikdo se nedivil, proč se zaměřili právě na tyto části domů... A tak čas plynul. Asi po týdnu se v noci spustil děsivý křik. Všichni jsme vyběhli ze svých domovů a hledali jeho příčinu. Celá vesnice byla na nohou. Křik vycházel z domu Matersových. Dva muži - včetně mě - se tam odvážili vstoupit, až když křik utichl. Vešli jsme do jejich síně, a tam byli všichni tři. Manželé a jejich malá čtyřletá dcerka. A byli mrtví. Do konce života se nezbavím vzpomínky na ten pohled. Tekla jim krev z uší, z nosu a z úst. Jakoby je někdo roztrhal zevnitř. Všichni byli hrozně vyděšení. Nicméně jsme je pohřbili a všichni dělali, jako by se nic nestalo. Dokud se to samé nestalo znovu - překupníkovi, který měl krámek támhle naproti. Křičet ho nikdo neslyšel, našli ho až ráno. To už to bylo všem velice divé, a tak bylo vybráno pět lidí, kteří měli zajít za králem. Byl jsem mezi nimi. Když jsme mu vše vypověděli, slíbil nám, že se to už nikdy nestane... Za pár podmínek. Nikdy nesmíme hovořit o království ve zlém, a už vůbec ne o našich nových spojencích. Na to vešli do královského sálu tři vysocí muži. No... Muži... Měli dlouhé, černé pláště a kapuci nasazenou hluboko do čela, takže na nich nešlo vůbec nic kromě jejich výšky rozeznat, ale byli tak... Nelidští. Museli jsme před nimi pokleknout. Král nám vysvětlil, že jsou to naši spojenci z přátelského království a doplní naši armádu. Hlavně nám však měli přinést nové technologie, o kterých se nám prý ani nesnilo. Jako ukázku nám předvedli "pušku". Byla to taková zvláštní ocelová tyčka s jedním tlačítkem a malým dalekohledem, a když se to tlačítko zmáčklo, vyletěla z té tyčky šílenou rychlostí železná kulička - říkali jí "kulka". Takovou hrůznou věc Vaše Výsost zajisté ještě nikdy neviděla."
Ale viděla.
Tendorovi při tom vyprávění běhal mráz po zádech.
"Další podmínkou tedy bylo, abych já takovéto přístroje a ty kulky vyráběl. Neměl jsem nejprve nic proti tomu... Dokud jsem nezjistil, že je to zbraň smrtící. Ta kulka vám provrtá díru do těla...! V naprosté nevědomosti jsem vyráběl dál tyto předměty zkázy. Král si mě za dobře odvedenou práci zval na hrad čím dál tím častěji, až se z nás nakonec stali... "Přátelé." Já vím, jak krutý a zlý král dokáže být. On snad ani nemá srdce... Každopádně jsem usoudil, že se tento fiktivní vztah vyplatí udržovat. Král se mi jednoho dne přiznal k něčemu, co mě do hlouby duše otřáslo a podpořilo moje myšlenky na to, že ho nikdy nebudu doopravdy ctít - oni naše město tenkrát neopravovali... Instalovali tam nějaká odposlouchávací zařízení. Pak už mi vše došlo. Každý totiž věděl, že Matersovi zásadně nesouhlásili s většinou králových rozhodnutí. A každý věděl, že ten překupník kradl a zákazníky šidil - čímž šidil i království o pěkný prachy. Od té doby si dávám zatracený pozor co tady říkám... A v noci si raději strkám špunty do uší, protože král říkal, že to, co je zabilo, je naprosto geniální tím, že se to jednoduše šíří vzduchem. Nějaký zvuk nejspíš..."
Tak teď se Tendor cítil, jako by do něj blesk udeřil.
Zvuková zbraň!
Ten útok v lese...
Malumové.
Bože, jen to ne!

Svatební den 2.

22. března 2012 v 18:18 | Ginny :) |  Jednorázovky
Ovšem něco takového se nesmí stát na můj svatební den!
Prudce jsem sebou škubla.
"Au!" vykřikla jsem poplašeně, když mě máma zatahala za vlasy.
"Tak sebou tak necukej."
"Promiň."
Podívala jsem se do zrcadla.
No, to už je lepší.
Rozhodně už nevypadám, jako bych vstala z mrtvých.
I když, jak se to vezme.
Na obličeji jsem měla bílou pleťovou masku a máma mi dělala účes.
Mám docela dlouhé vlasy, takže z nich bude nádherný, plný drdol.
"Už to skoro bude," oznámila mi s úsměvem mamka a zapla poslední vlas na jeho místo v drdolu.
"Je to opravdu nádherné...," vydechla jsem a otočila se k mámě.
"Děkuji, mami."
"Nemáš zač," usmála se.
Viděla jsem, jak se jí hrnou slzy do očí.
Vstala jsem a obejmula ji.
"Ach, ne já vím... Nemám bulet, promiň... Jen... Jsi už tak velká."
Ne, to není ten důvod, mami, dralo se mi z úst.
Příliš dobře jsem věděla, že nechce, abych se jí odstěhovala do Washingtonu.
"To je v pořádku," řekla jsem jen.
Ještě chvíli jsme tam jen tak stály a objímali se.
"No...," řekla máma a odstrčila mě.
"V pořádku?" usmála jsem se na ni.
"Ne. Ale to přejde," usmála se a vykulila oči na hodiny.
"Musíme si pospíšit s líčením!"


Myslím, že mamka nikdy neměla Marka moc ráda.
Znali jsme se už dva měsíce, když jsem se rozhodla ho představit mým rodičům.
"Jsem strašně nervózní."
To byla Markova první věta, když jsem otevřela dveře.
"Klid, všechno bude v pořádku, neboj se," usmála jsem se a obdivovala jsem, jak moc mu sluší oblek.
Příliš často jsem ho v obleku nevídala...
Vlastně jsem teď přemýšlela, jestli ho nevidím v obleku poprvé.
Všiml si mého kritického pohledu a nahodil ten jeho výraz, který mívá na všech fotkách.
Něco mezi úsměvem a zlostným šklebem.
Zasmála jsem se.
"Sluší ti to," mrkla jsem na něj.
"Tobě taky," usmál se a poslal mi vzdušnou pusu.
To je celý on.
Pořád jen srandičky, lichotky a ty jeho úsměvy...
Do předsíně přišel taťka.
Markův úsměv zprofesionálněl.
"Dobrý den," řekl tak škrobeně, až jsem tázavě pozvedla obočí.
"Dobrý den," řekl taťka trochu nejistě.
Pak nastala ta strašně dlouhá chvíle trapného ticha, než přišla mamka, která nás z ní vytrhla.
"No copak tady všichni stojíte? Proč nejdete dál?"
"Dobrý den," pozdravil ji Marek.
"Dobrý," kývla hlavou, založila si ruce na prsou, otočila se a odcházela do obýváku.
Táta udělal na Marka pobízivé gesto, aby šel za ní.
Marek nervózně kývnul hlavou a šel za mámou.
"Tak co na něj říkáš?" otočila jsem se se zářivým úsměvem na tátu, když Marek trochu poodešel.
"Hmm...," zabručel jenom a šel za Markem.
Chvíli jsem tam stála s naprosto nechápavým výrazem.
"Hm?" zopakovala jsem.
Zakroutila jsem hlavou a doběhla taťku.
Marek už seděl na gauči.
Mamka byla v kuchyni a ještě dodělávala chlebíčky.
Táta se posadil naproti Markovi do křesla a kriticky si ho sjel pohledem.
"Takže... Marku. Jak vy to vlastně máte s tou vaší... Kariérou?" nadhodil taťka konverzativně.
Schválně řekl slovo "kariéra" posměšně.
Mí rodiče neuznávají vrcholový sport...
"No, zatím se mi daří. Myslím, že se mi tato sezóna povedla," řekl s úsměvem, jako by si pohrdavého tónu ani nevšiml.
Což tátu trochu vyvedlo z míry.
"Aha... A to už jako sezóna skončila?"
Marek po mně zašilhal očkem.
Pokrčila jsem rameny a usmála se.
"Ano. Skončila."
"A vyhráli jste něco?"
"No... Ne."
"Ale? Kdo vás předběhl?"
"Tati," sykla jsem trochu naštvaně, ale Marek vypadal pořád v dobré náladě.
"Philadelphie... Vyhráli Stanley Cup."
"To je asi nějaká trofej, že?"
"Jo," zasmál se Marek.
Taťky se to očividně trochu dotklo.
Ale ne tak, že by se na Marka naštval.
Jen našpulil rty a podíval se po mně.
"A kde to vlastně žijete?" nadhodil nové téma.
Zřejmě nechtěl riskovat, že se zase bude mluvit o něčem, o čem nic neví.
"Ve Washingtonu. Blízko středu města. Takový útulný malý domek."
"Takže v domku, hm?"
"No, ano. Vlastně je rozdělený do dvou bytů."
"A v tom druhém žije nějaký váš spoluhráč, ne?"
"Ne... Žije tam obyčejná rodina se třemi dětmi a dvěma psi."
"Mhm."
Ticho už začínalo být opravdu tíživé, když přišla máma s tácem chlebíčků.
"Berte si, neostýchejte se," usmála se, ale jen na chvíli, než se její tvář opět změnila na naprosto kamennou.
Co se to dneska děje? problesklo mi hlavou.
Marek si zřejmě kladl stejnou otázku, protože zrovna když jsem se na něj podívala, odtrhnul pohled od máminy tváře a pozvedl na mě tázavě obočí.
Jen jsem pokrčila rameny a snažila jsem se tvářit přirozeně, ale nejspíš se mi to nepodařilo.
Marek na mě ještě dobrou minutu zíral.
Pak se natáhl pro chlebíček.
Já i on jsme si později byli přáli, aby to neudělal.
Oči mojich rodičů nesouhlasně sledovali jeho ruku s chlebíčkem až do úst.
Všiml si toho, až když do něj kousl a strnul uprostřed pohybu.
Normálně bych se rozchechtala na celé kolo při pohledu na Marka s chlebíčkem v zubech a vykulenýma očima.
Teď jsem sebou jen nervózně zavrtěla.
Marek se konečně probral, trochu zrudnul, ale ukousnul chlebíček a pomalu, neochotně ho žvýkal.
"Je to... Výborné."
Bože Marku, copak nevíš, že se nemluví s plnou pusou? proklínala jsem ho v duchu, když to spíše zamrmlal, než řekl.
Máma si odkašlala.
"Dal byste si něco k pití?"
Marek díkybohu polkl, a až pak odpověděl: "Ano, děkuji."
"Pomůžu ti...," mrkla jsem na mámu.
Pochopila.
Jenom kývla hlavou a obě jsme odešli do kuchyně.
Ještě jsem slyšela tátu, jak Markovi pokládá nějakou další otázku.
"Co se děje?"
Opřela jsem se o linku a nesouhlasně se na mamku podívala.
"Co by se mělo dít?" snažila se dělat, jakoby nic.
"Jste na něj tak... Nepříjemní."
Máma si povzdechla a vytáhla sklenku z poličky.
"Nepříjemní? Vážně?" prohodila.
"Mami!" našvala jsem se.
"Ehm... Tak fajn."
Stoupla si čelem ke mně.
"Víš... Ten muž, opakuji MUŽ, nám tě chce odvést někam do Washingtonu. Viděli bychom tě jenom v létě... Proboha, vždyť je ti jenom osmnáct!"
"Přesně tak. Jsem plnoletá."
"Zákonně možná, ale rozumově ani omylem!"
"To nemůžeš vědět!"
"Jo, to máš pravdu... Poslední dva měsíce jsi strávila tam! Ani narozeninovou oslavu jsme ti nemohli udělat!"
"Měla jsem oslavu!"
"Ale my tam nebyli!"
Tak tohle muselo jít slyšet až do obýváku.
Vykulila jsem na mamku oči, když šum hlasů táty a Marka utichl.
Teprve až zase navázali niť, mamka pokračovala.
"Nejsi ještě dospělá, ať si říkáš co chceš. Nejsi dostatečně dospělá na to, aby ses odstěhovala za svým klukem až do Ameriky!"
"Ale já..."
"Co když tě opustí, he? Co budeš dělat? Myslíš, že se bude starat o to, aby ses dostala domů? Nejsi tak hloupoučká, viď?"
Ano, to jsem, řekla jsem si.
Ještě hloupější, protože jsem ještě ani jednou nepomyslela na to, že by mě kdy mohl opustit.
Mamka si všimla mého zaváhání a nahodila triumfální úsměv.
"Musíš myslet na všechno, víš," řekla už mnohem vážněji.
"Neopustí mě."
Ani nevím, jak to ze mě vypadlo, ale prostě jsem to řekla a odhodlaně se mámě podívala do očí.
A ty mě nezastavíš v tom, abych šla za svým vysněným životem, chtěla jsem dodat.
Na to jsem ale neměla odvahu.
Máma na mě chvíli zoufale koukala.
Pak svěsila ramena, práskla si dlaněmi do kolen a nalila to pití.


Svatební den 1.

20. března 2012 v 19:19 | Ginny :) |  Jednorázovky
Otevřela jsem oči.
Byl to jen pocit, nebo slunce dnes doopravdy zářilo jasněji?
Vykouzlilo mi úsměv na tváři.
Líně jsem pootevřela jedno oko.
Velké francouzské okna byli otevřeny dokořán a vlály v nich bílé záclony.
Zase jsem oko zavřela a užívala si teplé sluneční paprsky, které tančili po mé tváři.
Otočila jsem se a chtěla se přitulit ke svému miláčkovi...
Ale nebyl tam.
Trochu otráveně jsem otevřela obě oči a pozvedla hlavu.
Postel vedle mě byla nedotčená.
Tak kde jenom byl?
Sedla jsem si a prohrábla si vlasy.
Co bylo včera?
Mám pocit, že...
Pátek?
A...
Co jsem dělala v pátek?
Někdo zaklepal na dveře.
"Dále...," pípla jsem, stále hluboce pohroužena do vzpomínek, které jsem neměla.
Do pokoje vklouzla máma.
"No vstáváme, zlato! Nemáme čas na vyspávání!"
Široce se usmívala a nesla velkou tašku, očividně přespanou k prasknutí.
"Mami?" zamumlala jsem neurčitě.
Její úsměv se ještě rozšířil.
Sedla si vedle mě na postel.
"Ano?"
"Včera byl pátek?"
"No... Ano."
"Co jsem dělala včera?"
Máma se zasmála.
"To radši nechci vědět."
"Já ano... Kde jsem byla?"
"No, to nevím přesně."
"Jak to myslíš?"
"Víš... Když si odjížděla se svými kamarádkami, říkala jsi, že jedete do nějakého baru."
"Já jela do baru s kamarádkami?"
"Ehm... Jo."
Máma teď působila opravdu mimořádně zmateně, ale úsměv jí z tváře nemizel.
"Proč?"
"Přece aby ses rozloučila se svobodou."
Znáte takový ten pocit, když najednou zjistíte, že máte být někde strašně daleko asi za dvě minuty?
A že jestli tam nebudete, budete mít opravdu veliký problém?
"Panebože! Já zapomněla! Jak jsem mohla zapomenout!"
"Klid... Klid, broučku... Copak?"
"Vždyť já se dneska vdávám!"

Takhle rychle jsem snad v životě nevstávala.
Prudce jsem ze sebe shodila peřinu, nazula si papuče a běžela do koupelny.
"Elis!" slyšela jsem za sebou pobavené mámino volání.
Doběhla jsem k umyvadlu a težce se o něj opřela.
Málem mě trefil šlak.
Mé vlasy trčeli všude možně, měla jsem kruhy pod očima a na celém obličeji rozmazaný včerejší make-up.
Chvíli jsem na sebe jen zoufale zírala, ale pak jsem rázně pustila vodu a dala se do umývání.
Strávila jsem nad ním asi deset minut, ale naštěstí všechno bylo pryč...
Až na ty kruhy pod očima.
"Mamí!" vykřikla jsem opravdu rozzuřeně zoufale.
"Ano?"
"Kde máš takovou tu blbost pod oči, co ti zmizí kruhy pod očima?"
"Dole pod šuplíkem..."
Otevřela jsem šuplík, vyhrabala z něj jakýsi roll-on a rychle si ho namazala pod oči.
Ne, že by to nějak extra pomohlo, ale bylo to trochu lepší.
Mezitím už do koupelny dorazila máma.
Když viděla, jak si kartáčem škubu zakudlané vlasy, vytrhla mi ho z ruky, nastříkala mi na vlasy nějaký přípravek a naprosto bez obtíží je rozčesala.
"Páni! Co to je za zázrak?" koukala jsem na lahvičku s rozčesávadlem.
"To já nevím, Elis. Je to tvoje."
"Ou... No jo, vlastně."
Byla jsem opravdu zmatená, nervózní a tak tak jsem nepropadala panice.
Mamka to na mně asi viděla, protože mi položila ruku chlácholivě na rameno.
"Neboj se... Bude to dobré, ano? Všechno stíháme. Jen klid."
Usmála jsem se.
Teda alespoň se mi nějak podařilo mé rty zkroutit do úsměvu.
Ale vevnitř pořád byl ten hlas, z kterého jsem doslova šílela....
Pořád křičel: Něco se pokazí! Nevyjde to! Nestihneš to!
A já ho pořád nemohla utišit.

To bylo tenkrát, když jsme byli s Markem na túře v horách.
Bylo to tak nádherné, že se prostě něco muselo pokazit...
Dojeli jsme do opravdu luxusního hotelu.
Na každém pokoji byla koupelna i s vanou a velká plazmová televize.
V areálu hotelu byly tři výřivky a dva velké bazény, bowling, kryté i venkovní tenisové kurty, minigolf, park, masážní centrum, a spousta dalších vymožeností.
Bylo to jako sen.
Přijeli jsme sem a ubytovali se.
Už jsme se těšili na túru, protože ve zdejších horách je prý opravdu krásně.
Ještě před ní jsme si ale vlezli na chvíli do výřivek.
Když už jsme konečně vyráželi, začal ve mně křičet právě tento hlas - Něco se pokazí...
Ale já to vůbec nebrala vážně.
Prostě jsme si jen vyšli do hor - co se může stát?
Když jsme byli už na vrcholu druhé nejvyšší hory tohoto pohoří, sedli jsme si na kámen a jen tak pozorovali okolí.
"Je tu nádherně," řekl Marek a objal mě.
"Ano, to je."
Zase jsme jen tak seděli, já s hlavou na jeho rameni.
"Poslyš, Marku... Nemáš takový... Divný pocit?" ozvala jsem se, když se hlas ve mně zase probudil.
"Divný pocit?"
"No... Jako by se mělo něco stát... Prostě..."
Vydechla jsem a podívala se mu do očí.
Ne, on ten pocit neměl.
"To je jedno," řekla jsem nakonec a dala mu pusu.
Ještě chvíli se na mě trochu starostivě díval, ale pak se zase otočil a oba jsme si užívali krásného počasí a výhledu.
Asi po půl hodině jsme se zvedli k odchodu.
V půli docela dlouhé cesty dolů měla být nějaká restaurace, tak jsme se dohodli, že se zastavíme ještě jednou tam.
Ušli jsme asi dva kilometry, když se nám za zády ozval hrom.
Až teď jsme si všimli, že od druhé strany hor se žene úplně černé mračno.
"Sakra... Co teď? Do té restaurace je to ještě alespoň hodina cesty!" syknul Marek.
"Já to říkala," zašeptala jsem spíš sama pro sebe.
Hlas ve mně teď doslova křičel.
Tohle není všechno...
Stane se ještě něco.
Něco mnohem horšího...
Toto je docela určitě jen začátek.
Ze zamyšlení mě vytrhl Markův výkřik.
"No tak, Elis! Pospěš!"
Byl už dobrých pět metrů ode mě.
Rychle jsem ho doběhla, chytla ho za ruku a velice rychlým krokem jsme se pustili dolů.
Hromy za námi buráceli čím dál častěji a záda nám osvětlovaly blesky.
Začalo poprchávat.
"Už nemůžu," vydechla jsem, zastavila se a předklonila.
Šíleně mě píchalo v boku a únavou už se mi dělalo špatně.
"Ne, ne, lásko! To už zvládneme! Hej, přece se nevzdáme v půlce cesty!" povzbuzoval mě Marek.
"Už... Už fakt nemůžu... Promiň... Promiň Marku."
Zatmělo se mi před očima a už jsem se viděla natažená na cestě jako žába.
Naštěstí mě Marek chytil a trošku poplácal po tváři, takže jsem se zase probrala.
"Sakra, Elis! Tohle mi nedělej!" křičel.
Skoro mu nešlo rozumět přes šum šíleného lijáku a teď už skoro nepřerušovaného dunění hromu.
Povzdechl si.
Vzal mě do náručí.
Věděla jsem, že to takhle nezvládne až do restaurace.
Byl silný...
Ale ne tolik.
Mezitím se úplně setmělo.
"Jak je to ještě daleko?" pípla jsem v jeho náručí.
Klopýtal se mnou po cestě a několikrát málem uklouzl na bahně.
"Ještě asi půl hodiny, možná míň, možná víc..."
Zněl strašně zoufale.
"Myslím... Myslím, že to zvládnu," řekla jsem opatrně.
Podíval se mi zpříma do očí.
Viděla jsem v těch jeho směsici nedůvěry a starostivosti, obav a strachu...
Ale po krátkém zaváhání mě přeci jen pustil na zem.
Chytil co nejpevněji moji ruku.
"Můžeme?" prohlídl si mě kriticky.
"Jo, v pohodě," pronesla jsem naprosto sebejistě.
Ale ani z poloviny jsem se tak jistě necítila.
Nicméně jsem vydržela asi čtvrt hodiny.
Pak jsem měla pocit, že mě nohy přestaly poslouchat.
Klopýtala jsem jako opilá.
"Nedokážeš to!" vykřikl Marek do hustého deště, ke kterému se teď ještě přidaly kroupy, a dunění hromu.
Najednou se ozvala šílená rána, jako výstřel děla.
Blesk udeřil do stromu ani ne dvacet metrů od nás.
Strašně jsem se lekla a špatně došlápla na veliký kámen.
Spadla jsem.
Cítila jsem bodavou bolest v kotníku.
Do kolene se mi zapíchlo několik malých kamínků.
Bolest byla tak intenzivní, až mi vytryskly slzy z očí.
"Lásko! Co je ti? Jsi v pořádku?" slyšela jsem nad sebou Markův vystrašený hlas.
Chtěla jsem mu odpovědět, ale nedokázala jsem pohnout rty...
A najedou byla všude tma.

Probudila jsem se až v restauraci.
Venku ještě pořád zuřila bouře, ale my už byli v bezpečí.
"Marku?" vypískla jsem slabým hlasem.
"Paní?" přispěchala ke mně mladá dívka, nejspíš obsluha restaurace.
Prudce jsem se posadila.
"Kde je Marek? Kde je můj přítel?!"
Dívčin zmatený pohled mě dokonale vyděsil.
Cítila jsem, jak se mi z očí zase hrnou horké slzy, ale byly to slzy spíše zlosti a zoufalství, než slzy smutku...
"Kde je ten muž co mě přinesl?!" zkusila jsem to ještě jednou.
"Prosím?" pípla vyděšeně dívka.
Zasupěla jsem a odstrčila dívku stranou.
Zvedla jsem se z lavičky, na které jsem seděla...
A spadla na zem.
"Au!" vykřikla jsem a prohlížela si svůj strašně nateklý kotník.
"Je to zvrtnuté, madame," řekla na vysvětlenou dívka.
"Au," zopakovala jsem a raději se ani nedívala na své do masa rozedřené koleno.
Na chvilku jsem se zaměřila na své nitro.
Hlas byl pryč.
Nic děsivějšího už se stát nemělo.
Nebo alespoň mě o tom moje podvědomí neinformovalo.
"Čekala jsem, až se probrete, madame, abych vám mohla dát léky na utišení bolesti..."
Zvedla se a odběhla do dveří, které nejspíš vedly do kuchyně.
"Je jen jeden lék na moji bolest...," vydechla jsem a pevně sevřela oči, aby mi z nich mohly vytéct slzy, velké jako hrachy.
"A to je?" zašeptal mi do ucha a políbil mě na tvář.
Strnula jsem.
Pak jsem prudce otočila hlavu a tam seděl v dřepu...
"Marku, miláčku!" zakřičela jsem a obejmula ho kolem krku.
"Jsem tady, lásko... Jsem tady..."

Tenkrát to dopadlo nakonec dobře...
Až na to, že jsem měla rozsekané koleno, zvrtnutý kotník a zápal plic...

V akvaparku 3/3

18. března 2012 v 16:54 | Ginny :) |  Jednorázovky
Kuba s Market si zašli na oběd, ale my s Michalem jsme se rozhodli zůstat.
Jsme opravdu neunavitelný pár.
Sjeli jsme snad všechny tobogány a koupali se s nad v každém bazénu...
A pořád jsme neměli dost.
Honili jsme se po areálu akrvaparku jako malé děti.
Házeli jsme se do vody a topili jeden druhého.
Sem tam jsme si jen tak vlezli do rohu bazénu a líbali se.
Už nám zbývala jen asi půl hodina času.
"Tak tu ale musíme strávit tady!" prohlásil Michal a ukázal na jediný zbylý tobogán, na kterém jsme nebyli (a na který jsem doufala, že ani nepůjdeme).
"A děláš si ze mě legraci?" zasmála jsem se.
"Ne, vůbec ne!"
Štípl mě do zadku.
"Hej!" zakřičela jsem na svou obranu a štípla ho do jeho krásně vypracovaných břišních svalů.
"Au," řekl nezaujatě, chytl mě za zápěstí a táhl k tobogánu.
Za dnešek už jsem v sobě měla tolik adrenalinu, že jsem se rozhodla, že to dám.
Když jsme ale vycházeli už asi deset minut zdánlivě nekonečné schody, abychom to sjeli, začala jsem mít trochu pochyby.
Míša to na mě zřejmě viděl, tak mě na jednom mezipatře chytl kolem pasu a krásně políbil.
Pak už jsem nevnímala vůbec nic, dokud jsem nebyla jako třetí v pořádí na jízdu.
Tobogán byl dvouproudý, takže jsme s Míšou jeli spolu.
Ti dva lidé se vypařili až moc rychle a najedou jsem tam seděla, cévy přecpané adrenalinem k prasknutí.
Vypadalo to, že Míša je na tom podobně.
"Bojím se," řekla jsem a podívala se na něj.
Chvíli se na mě jen tak díval.
Voda mu odkapávala z vlasů a z řas...
"Vezmeš si mě, Michalko?"
"Cože?"
"Vezmeš si mě?"
Tůt, zazněl signál - museli jsme jet.
Ale ani jeden z nás se nerozjel.
Obsluha tobogánu na nás něco mluvila, ale já prostě jen zírala mému Míšánkovi do očí.
Nadechla jsem se...
"A..."
Někdo za mnou už to prostě nevydržel a žduchnul mě dolů.
Mé ano tak zaniklo v jedno dlouhé aaaaaa!
Byla to ještě děsivější jízda, než jsem si představovala, ale mě to přišlo jako procházka růžovým sadem.
Všechno by mi teď přišlo jako procházka růžovým sadem.
Byla jsem jako opilá.
Vylezla jsem z bazénu na konci tobogánu a zahlídla jsem Michala stát asi o deset metrů dál než jsem byla já.
Udělala jsem pár váhavých kroků.
Pak jsem šla normální chůzí.
Pak jsem šla pospíchavou chůzí...
A pak už jsem běžela.
Běžela jsem vstříc mému miláčkovi - mému štěstí, mé lásce...
Mé budoucnosti.
Odrazila jsem se a skočila mu do náruče.
"Ano," zašeptala jsem konečně se slzami v očích.
Sundal si mě ze sebe.
"To jako...Vážně?" díval se na mě s překvapeným, ale rozzářeným úsměvem.
"Ano."
A pak už si nepamatuju nic víc než to, že jsem tiskla své rty co nejblíže k jeho, málem jsem ho uškrtila, jak jsem se mu věšela kolem krku...
Tekly mi ty nejkrásnější slzy - slzy nezměrného štěstí, kterého člověk dosáhne, když se mu splní ten nejdivočejší, nejkrásnější životní sen.
Měla jsem pocit, že jsme vzlétli, že pro nás najednou gravitace neplatí, že jsme se přenesli do naprosto jiného světa...
Do světa lásky a... Lásky.
Prostě jen lásky.
Když jsem se od něj konečně odlepila, šeptl mi do ucha: "Miluji tě."
"Taky tě miluju."
"Stalo se tady snad něco, o čem bychom měli vědět?"
Byla to Market.
Stáli s Kubou vedle nás a culili se.
Je neskutečné jak jsou si ti dva podobní v chování...
Pokaždé se tváří stejně...
Máte pocit, že i MYSLÍ stejně.
Třeba teď.
"Ehm... No.. To je dlouhá histroie," usmála jsem se a mrkla na Market.
Samozřejmě, že oběma to došlo.
Ale je mi jasné, že nám ten příběh neodpustí....

V akvaparku 2/3

18. března 2012 v 9:53 | Ginny :) |  Jednorázovky
Jak se ukázalo, dušičky nebyly zas tak marný nápad.
Mohli jsme totiž jezdit ve dvou.
Vypadalo to opravdu jako bílý záchranný kruh.
Kuba nastupoval jako první.
Sedl si dovnitř.
Pak nastupovala Market.
U té byl ale jeden malý zádrhel...
Odmítala sedět kdekoli jinde, než na Kubovi.
Čímž vnukla myšlenku i mně.
Nakonec jsme tedy potřebovali jen dvě dušičky.
Podle přiloženého plánku vedla trasa malou umělou džunglí, pak jakousi skalnatou jeskyní, přes vodopád (z čehož jsem měla opravdu obavy), až zpět do akvaparku.
Cestou jsme si povídali do té doby, než Kubu a Market ovládla romantika okamžiku.
Ono se špatně povídá, když máte v puse jazyk svého přítele...
Tak to zůstalo jen na mně a na Míšovi.
"Vlastně jsem se tě ještě ani pořádně nezeptal, jak se ti líbí ve Washingtonu..."
"Líbí."
"To je dobře. Byl bych nerad, kdyby sis tam nezvykla..."
"Plánuješ tam hrát delší dobu?"
"Asi jo. Sama víš, jak to je... Smlouvy jsou tam výhodné... A navíc... Žádné jiné kluby mi zatím nabídky nedělají."
"A co Montreal, he?"
"Nooo, ten možná. Ale musíš uznat, že Washington je teda určitě na vyšší úrovni."
"To uznávám."
"To je dobře."
Chvíli bylo ticho.
"Je to tu fajn, viď?" ozval se po chvíli Míša.
"Hm..."
"Co hm?"
"Jakože jo, ne?"
"Aha."
...
"A ty nové plavky ti moc sluší."
"Děkuju."
...
"Všimla sis, že má Kuba tu kšiltovku podepsanou Feddererem?"
"Hm, jo."
"Ani se nepochlubil..."
...
"Nemáš tady na tom prstě záděr?"
"Jo."
"Nechceš ho vytrhnout? Musí to bolet..."
"Ne, teď ne."
...
"A všimla sis někdy, že..."
Přerušila ho moje pusa.
"Páni," vydechl, když jsem ho pustila.
"Za co to bylo?"
"Abys už byl zticha."
"Aha."

Projeli jsme džunglí naštěstí už v naprostém tichu.
Před jeskyní jsme dohonili Kubu a Markétu.
Ještě pořád byli do sebe zavěšení.
"Ti sou dneska nějak rozjetí, co?" prohodil Michal a uchechtl se.
"No... A já taky vím proč," udělala jsem na něj významný pohled a zkřížila si ruce na prsou.
"Proooč? Povídeej!"
"Ne! To je mezi námi děvčaty!"
"Míšooo!"
"Ne!"
"Je snad těhotná?"
"Proboha to ne! Teda alespoň toto neříkala..."
"A co říkala?"
"Nic!"
"No taaak! Jsem tvůj kluk a jejich kámoš! Stejně by mi to řekla i ona sama!"
"Ehm...Jo. Jasně."
"No to teda řekla!"
"Tak se jí zeptej sám, když si to myslíš!"
A byl zticha.
Někdy mě to jeho věčné kvákání dost štvalo.
Proč mě prostě místo keců nemohl chytnout do náruče a jenom tak mě hladit ve vlasech?
Jako by mi četl myšlenky.
Když jsme vjeli do tunelu, přesně to udělal.
A přesně to dělal i celý zbytek cesty.
Tedy s výjimkou vodopádu....
"Páni, to byl ale krásný zážitek, co?" povzdechla si Market a obejmula Kubu z boku kolem pasu.
"Dokonalý, lásko," přitakal jí a políbil ji na vlasy.
"Počkej Kubo, skloň se prosím trochu...," řekl Michal a přišel k němu.
Kuba se sklonil k jeho obličeji.
"Cecece..."
"Cože?"
"Nechápu, jaktože ještě nemáš opuchlé rty!"
Market se rozesmála.
Kuba se na něj chvíli díval vražedným pohledem, a pak mu dal jednu slabou ránu do břicha a druhou do ramene.
Taky jsem se smála.
Ti dva jsou prostě nejlepší!

V akvaparku 1/3

17. března 2012 v 10:37 | Ginny :) |  Jednorázovky
"Hele! Támhle už jedou!" vykřikla sem a mávala Kubovi a Markétě, kteří právě vystupovali z jejich černého BMW.
Michal zaparkoval nedaleko od nich.
Vylezla jsem z auta a hned se rozeběhla k nim.
"Ahoj!" volala jsem na ně.
"Ahoj," odpověděli oba, zatímco si vytahovali tašku z kufru.
"Já se už nemůžu dočkat! Prej je to tam fakt super!" usmívala se Markéta a vrazila mi do ruky jednu tašku.
"Jo, slyšela jsem o tom spoustu chvály," přitakala sem a tašku jí vrátila zpátky.
Mezitím už přišel i Michal.
"Čau," prohodil směrem ke Kubovi a zazubil se na nás dvě.
"Tak co, holky? Natěšené? Míša už nemohla ani dospat, viď?"
Za tohle dostal laškovnou pěst do břicha.
Zasmál se a polechtal mě na břiše.
"Fajn, fajn, vzdávám se!" zakřičela jsem, když už jsem se skoro válela po zemi smíchy.
Kuba a Market se smáli.
Kuba ji obejmul kolem pasu a něco jí pošeptal do ucha.
Zachichotala se.
Pak ji pustil, vzal za ruku a udělal na Neuvyho vybízivé gesto s výkřikem: "Tak jdem na to!"

U pokladny jsme si trhli pěkný trapas.
Michal a já jsme ještě cestou k ní blbli.
Byli jsme rozdovádění, strašně jsme se už těšili dovnitř.
A tak když jsme přišli až ke vchodu k pokladně, vzal mě do náručí.
Jenže dveře byli moc malé.
Strašně jsem se smála a celá rudá mu říkala, ať mě pustí na zem, ale on byl pevně rozhodnutý mě přes ty dveře dostat.
Nakonec jsem mu seděla na zádech.
Ovšem to by nebylo ještě nejhorší...
"Dobrý den... Dva dospělí a dvě... no..."
Market vyprskla smíchy.
Prodavačka na nás civěla s mimořádně nechápavým výrazem.
Kuba se s velice vážným výrazem, ovšem s plamínky pobavení v očích, přesunul až ke mě a k Neuvymu, něžně, ale pevně nás odstrčil stranou a usmál se na prodavačku.
Pak nám objednal - samozřejmě, že už anglicky - lístky a my se nadšeně vřítili dovnitř.

Rozločili jsme se s klukama a pádili do šaten.
"Páni, už se strašně těším!" štěbetala jsem pořád nadšeně, zatímco jsme se s Market převlíkali do plavek.
"Jo... Já si všimla," zasmála se, ale pak nahodila velice tajemný úsměv.
Neušlo mi to.
"Copak? Něco nevím?" drcla sem do ní.
Sklopila oči a zčervenala.
"No... Včera jsme si s Kubou tak trochu povídali... A... Představ si, že mě chce představit svým rodičům!" vydechla.
"Tý jo!" hvízdla jsem.
"To vypadá už fakt vážně."
"Jo... Doufám, že nejen vypadá..."

Vylezli jsme ze sprch, kde jsme se namočili do areálu akvaparku.
Byl obrovský.
A vypadal opravdu skvěle.
Uslyšela jsem za sebou křik a následné žuchnutí.
To Kuba v běhu vzal Market a skočil s ní do bazénu.
Zasmála jsem se.
Blázni, pomyslela jsem si.
Došla jsem k bazénu, kouknout se, jestli je všechno v pohodě.
Market právě prskala vodu a zahrnovala Kubu nadávkami a pohlavky, které umlčel jedním velkým obětím a pusou - takže všechno v nejlepším pořádku.
Ale pak mě napadlo: A sakra! Kde je Michal?
Otočila jsem se zrovna ve chvíli, kdy už byl téměř u mě.
Obejmul mě a pozadu shodil do vody.
Na poslední chvíli jsem se stačila nadechnout.
Když jsem se vynořila, chtěla jsem udělat něco podobného, jako Market, ale s tím on asi počítal.
Nikde totiž nebyl.
Rozhlížela jsem se kolem, až jsem ho uviděla u opačného břehu bazénu, jak na mě vyplazuje jazyk.
Doplavala sem k němu, chytla ho kolem krku a pod vodou obejmula nohama.
"Milý pane Neuvirthe! Mohl jste mě utopit!" smála jsem se na něj.
"To bych si nedovolil, madam," řekl a dal mi pusu.
Pak mi vyklouzl, vylezl na břeh a pomohl mi z vody.
V dálce sem zahlídla Kubu a Market, jak Market plave na Kubových zádech směrem k velkému vodnímu víru.
"Pojď! Zkusíme tady toto!" chytl mě Michal za ruku a utíkal se mnou k nějakému tobogánu.
Teprve až jsme přiběhli blíž, všimla jsem si, co to vlastně je.
"Tak na tomhle se mnou nepočítej!" zakřičela jsem se smíchem a pokusila se mu vytrhnout.
Nějak se mi to podařilo, ale stačila jsem uběhnout sotva pár kroků.
Chytil mě kolem pasu, otočil si mě a hodil si mě jako pytel přes rameno.
Začala jsem ho bušit do zad.
"Pusť mě!" křičela jsem pořád.
Už mě bolelo břicho smíchem.
Vyšel se mnou všechny schody a položil mě do sedu na místo, odkud se vyjíždělo.
"Ne! K tomu mě nedo...!"
A už jsem jela.
Pištěla jsem, až mi voda stříkala do pusy.
Naštěstí jsem to přežila ve zdraví, jenom trochu otřesená.
Vylezla jsem na břeh.
"Jsi v pohodě?" uslyšela jsem za sebou Market.
"Jo, myslím že jo... Ten ču... Michal... Mě hodil... Do téhle... Zatracené... Věci!" dýchala sem přerývaně.
Market se zasmála.
"Chudáku. Kuba šel domluvit takovéty dušičky.. Přidáte se?"
"Du... Dušičky?" koukala jsem na ni nechápavě.
"No... To jsou takové ty záchranné kruhy jak kdyby, co na nich plaveš ve slabém proudu..."
"Zlato!"
To už přišel Kuba.
"Tak co?"
"Je to domluvené. Už máme jenom přijít a nahlásit, kolik nás tam bude, a tak."
"Jojo, dobře. Tak co říkáš? Půjdete?"
"No jistě!" ozval se Neuvy.
Ani jsem si nevšimla, že už vyplaval.
"Tebe-akorát-zbiju-ty-jeden-malej!" křičela jsem a za každým slovem jsem mu uštědřila ránu.
"Au! Míšo, to bolí!" bránil se se smíchem.
"No tak vy dva! Nechte už toho!" smál se Kuba.
"Proč se nemůžete mít tak strašně rádi jako my dva?" dodal a názorně Market velmi dlooouze políbil.
"My se máme rádi jako vy dva!" protestovala jsem.
"Jenže tím lepším způsobem, viď, kočko?" zazubil se a žduchl mě zpátky do bazénu.
Pak skočil za mnou a vytáhl mě zrovna ve chvíli, kdy už jsem si opravdu myslela, že se utopím.
"Potřebuje tady snad někdo umělé dýchání?" zašeptal laškovně a políbil mě.
Líbali jsme se a líbali...
"No taaak! Už opravdu musíme jít!"
"Kubo! Nekaž jim to!"
Michal se rozesmál, pustil mě, a otočil se ke Kubovi a Market.
"Víte vy dva, že jste někdy opravdu otravní?"

Úsměv Mony Lisy 2/2

3. března 2012 v 16:48 | Ginny :) |  Jednorázovky
Když jsem otevřela oči, nemohla jsem uvěřit tomu, že je můj svatební den.
Ale vše mluvilo za své.
V mé komůrce se za chvíli objevily služky pana Bellumiho...
Teda vlastně Pabla.
Navlékly mě do překrásných svatebních šatů a trošku nalíčily.
Vlasy jsem si měla nechat rozpuštěné.
Venku už na mě čekal kočár.
Zavezl mě ke zdejší katedrále, před kterou už stál hlouček lidí.
Všichni se na mě dívali tak nějak opovržlivě...
Až na dva.
Jeden stál bokem.
Byl to Pius.
Neusmíval se.
Spíš byl jakoby smutný, ustaraný...
A ten druhý stál ve dveřích katedrály.
Usmíval se a v očích měl plamínky rozrušení a nadšení.
Povzdechla jsem si.
Je vůbec možné se zamilovat během jednoho dne...?
Pokud ano, byli jsme vzorovým příkladem.
Obřad byl prostě nevyslovitelně krásný.
V tu chvíli, kdy Pablo řekl "ano", jsem si připadala jako střed Vesmíru, nejšťastněji v celém mém životě.
Když jsme vyšli z katedrály, všichni jsme se kočáry rozjeli k Pablovi na oslavu.
Sotva pět minut po jejím zahájení mě někdo poklepal na rameno.
Byl to Pius.
"Mohli bychom si promluvit?"
Pořád vypadal tak nějak smutně...
"Jistě."



Vyšli jsme ven. Chvíli ke mně stál zády se sklopenou hlavou.
Nenašla jsem odvahu se ptát, tak jsem jen čekala, co bude.
"Promiň, že jsem ti to neřekl dříve..."
Otočil se ke mně.
"Ale... Co?" zmohla jsem se na slovo.
"Jsi... Prostě... Jsi moje sestra," vyhrkl a podíval se mi do očí.
"Cože?" vykoktala jsem a nervózně se uchechtla.
"To... Není možné."
"Ale je!"
Chytl mě za ruku.
"Naši rodiče zahynuli chvíli po mém narození při nehodě v horách. Tebe si vzala služka... Amalie Lisa."
Nemohla jsem tomu uvěřit.
"A... Co bylo s tebou?"
"No... Já byl ještě malé mimino... Ujala se mě naše chůva, která mě u sebe měla až do mých desíti. Pak mě poslala k mistru Leonardovi."
"Takže, to je ten pravý důvod proč tady jsem?"
"Ano."
"Páni..."
Nevědla jsem, co říct.
"A je tady ještě něco, co bys měla vědět..."
Naskočila mi husí kůže.
Co bude zase tohle?
"Jsme příbuzní francouzské královské rodiny."
Vykulila jsem na něj oči.
"To je vtip, ne?"
"Ne. Máme mnohem větší majetek než tenhle Bellumi. Proto jsem zklamaný. Kdyby sis vybrala někoho z královské rodiny, mohla jsi být královnou..."
Nedořekl.
Přistoupil k nám totiž mistr Leonardo.
"Mono! Spoustu štěstí přeji. A taky lásky!" usmál se.
Postavil přede mě malířský stojan s plátnem.
"Co je to?" zajímal se Pius.
"Tohle bude Monin svatební dar," řekl a přisunul ke mně křeslo.
"Posaď se, zkřiž ruce na opěradle... Skvělé! A teď úsměv..."
Vzpomněla jsem si na události teprve začínajícího dnešního dne a usmála jsem se.
Která žena má tolik štěstí, že si v jednom dni vezme muže, kterého nejspíš miluje, dozví se, že má bratra a ještě k tomu, že je z královské rodiny?
Seděla jsem tam a usmívala se i po tom, co mistr Leonardo dokončil náčrt a odebral se i s Piusem bavit.
Přišel ke mně Pablo.
"Tak co, moje nevěsto? Jak se ti líbí... Doma?"
Políbil mě na tvář.
"Je to dokonalé," usmála jsem se na něj.
Najednou mě něco napadlo.
"Musím ti říctjednu velice důležitou věc..."
"Opravdu? Copak?"
"Asi... Asi tě miluju."
Pablo se usmál.
"I já tebe," řekl, políbil mě na čelo a odešel.
A já nějak věděla, že říkal pravdu.
Nevím, co bude za rok, za deset let..
Ale jsem si jistá, že dnes jsem konečně úplně šťastná.

free counters