Zasnoubení s hokejistou

20. února 2012 v 10:28 | Ginny :) |  Jednorázovky
"Vyhráli jsme! Ano! My jsme to vyhráli!" křičela jsem jako smyslů zbavená.
Stadion ovládala ta nejkrásnější euforie - euforie z vítězství.
Kdosi, kdo seděl vedle mě, mě objal.
Nevěděla jsem, kdo to je, neznala jsem ho, ale ani trochu mi jeho objetí nevadilo.
Byla jsem šťastná a strašně nadšená.
Šťastná, protože jsem věděla, co pro mého miláčka zlato na Mistrovství světa znamená...
A nadšená, protože to byl právě on, kdo tomuto zápasu vládl.
Vůbec se nebudu divit, když ho vyhlásí hvězdou zápasu.
Miluju ten pocit, když vyhrajeme něco velkého.
A od té doby, co jsem s ním, ho miluju ještě víc.
Podle mého očekávání jsem se objevila na kostce nad ledovou plochou.
Nechápu proč, ale kameraman si mě oblíbil natáčet zrovna v těch nejšílenějších situacích.
Asi nějaká smlouva s paparrazi.
Tentokrát mi to ale bylo úplně jedno.
Usmívala jsem se opravdu od ucha k uchu, až jsem se bála, že se mi protrhnou koutky.
A můj úsměv se ještě rozšířil (pokud to tedy ještě šlo), když se jeden jistý hráč zastavil, podíval se nahoru na kostku a pak mým směrem.
Nadšeně jsem na něj mávala a poslala jsem mu letmou pusu.
Nevím ale, jestli ji viděl, protože v tom okamžiku na něj skočil nějaký jeho rozjařený spoluhráč a oba šli k zemi.
Nemohla jsem se ubránit smíchu.
Postupně se na ty dva znovu naskládal celý radostí šílený tým.
Teď už asi chudáček můj ví, jak se cítí brankář po obvzlášť významné výhře, kdy se celý tým mačká právě na něj.
Když se zase všichni posbírali z ledu, jako na konci každého zápasu se seřadili do řady.
Soupeři vypadali velmi zklamaně, i když vyhráli stříbro...
O to šťastněji ale vypadali naši.
Podle mého očekávání byl můj milovaný útočník vyhlášen hvězdou zápasu.
Nadšeně jsem tleskala a začala skandovat jeho jméno.
Byl to krásný pocit, když se ke mně přidali skoro všichni čeští fanoušci.
A ještě krásnější, když jsme s rukou na srdci stáli a zpívali hymnu.
Pak došla řada na medaile.
Když ji dávali na krk jemu, dmula jsem se pýchou, že zrovna já mám tak perfektního kluka.
Zároveň mi ale z očí tekly proti mé vůli slzy dojetí (kterých si nemohl nepovšimnout kameraman, samozřejmě, a ukázat je celému stadionu v kostce)...
Pak převzal kapitán pohár.
Všichni si ho podrželi v rukách.
Byl to dojemný pohled do jejich tváří, které zářily štěstím.
A do jedné jsem měla opravdu dobrý výhled.
Byla to tvář mého miláčka, který se zvláštním způsobem díval hrozně dlouho mým směrem (jistě že až po tom, co si podržel pohár).
Dělala jsem na něj nechápavé úsměvy, ale on dál prostě jen koukal.
Pak zajel ke střídačce.
O čemsi se tam s někým bavil.
Ten někdo se začal smát a podíval se taky mojím směrem.
Co to jenom kuje? problesklo mi hlavou.
Začínala jsem být trochu nervózní.
Sice příjemně... Ale přeci jen nervózní.
Najednou si ti dva něco předali.
Sevřel to v rukavici a vrhl na mě ještě jeden letmý pohled.
Pak udělal zvláštní gesto směrem k rozhodčímu...
A ten vešel do kabinky, kde si obvykle vyžadoval videozáznam, když nebylo jisté, jestli gól padl, nebo ne.
Už se mi začaly potit ruce.
Pořád mě ale nenapadalo, co by to mohlo znamenat...
A pak jsem se znovu objevila na kostce.
Nechápavě jsem se na sebe dívala.
Pak jsem shlédla k němu dolů.
Vypůjčoval si právě mikrofon.
Měl na tváři ten spiklenecký úsměv...
Ten, který má vždycky, když chystá nějaké překvapení...
Šílené překvapení.
"Haló?" řekl nervózně do mikrofonu a začal se smát.
Pak ale nahodil opět ten úsměv a přiložil mikrofon k puse.
"Markétko? Mohla bys jít prosím sem za mnou? Jen na chvíli."
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.
Celý stadion otočil oči ke kostce, na které jsem už opět byla.
Ti nejblíž ke mně se dívali přímo na mě a usmívali se.
A pak začali všichni tleskat a křičet.
Začala jsem se hrozně smát.
Udělala jsem na něj významný pohled.
"Ne, nedělám si srandu," odpověděl mi.
Chvíli jsem ještě přemýšlela, co to na mě chystá, ale pak jsem pokrčila rameny a scházela jsem tribunu.
Teď už se všichni dívali přímo na mě.
Došla jsem až ke dveřím na českou střídačku.
Tam mi dveře otevřel nějaký muž.
Prošla jsem tedy celou střídačkou až ke dveřím v mantinelu.
"Co je?!" zavolala jsem se smíchem na něj.
Stál uprostřed hřiště.
Mikrofon mu naštěstí už někdo asi sebral.
"Pojď sem! Za mnou!" zakřičel.
Zakroutila jsem nechápavě hlavou, ale přeci jen jsem opatrně sestoupila na ledovou plochu.
"Jestli teď spadnu, a udělám si ostudu před nejméně několika miliony lidmi...!" mrmlala jsem, ale pořád jsem se smála.
Nakonec jsem bez nehody došla až k němu.
I normálně je o hlavu vyšší než já, ale teď, když měl brusle, byl vyšší skoro o dvě.
"Co tě to prosímtě napadlo?" smála jsem se na něj.
Usmál se a odkašlal si.
Zvedla jsem obočí.
"Milá Markétko, chtěl bych ti něco povědět. Jsi pro mě ta nejdokonalejší a nejúžasnější holka na světě..."
To už jsem nevydržela.
Vybuchla jsem smíchy.
Slzy mi začaly téct z očí.
Myslím, že už vím, co to všechno znamená...
Taky se zasmál.
Zakrývala jsem si obličej rukama.
Chytl mi jednu a sevřel ji ve své.
Tu druhou měl ještě pořád v rukavici a v té rukavici ještě pořád něco schovával...
"Bože," vyrazila jsem ze sebe.
Smála jsem se, brečela jsem štěstím, svíral se mi žaludek a srdce mi bilo o závod.
"Strašně tě miluju," pokračoval. "Nedokážu si už představit život bez tebe. Jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat."
Záchvaty smíchu a pláče mě lámaly v pase.
Podívala jsem se na něj.
Široce se usmíval a měl taky slzy v očích.
Dívala jsem se mu do očí, když si klekal.
"A tak jsem si říkal..."
V jeho očích skákaly plamínky rozrušení a ruka se mu nervozitou potila.
Přišlo mi to tak strašně roztomilé, že jsem se dokonce přestala smát.
Už jsem se jen usmívala a topila se v jeho očích...
Mé tělo zalila přívalová vlna podivného šimrání, když po zdánlivě nakonečné chvíli konečně otevřel pusu.
"Vezmeš si mě?"
Zadívala jsem se co nejhlouběji do jeho očí.
A uvědomila si, že to je přesně to, co v životě chci.
Je milý, hodný, vtipný...
Třásla jsem se od hlavy k patě, a rozhodně to nebylo zimou.
"Ano," pípla jsem.
Výraz v jeho obličeji se najednou stal naprosto nepopsatelným.
Bylo tam štěstí, láska, nadšení, úleva...
Ale byla jsem přesvědčená, že zrcadlí přesně i můj výraz.
Konečně rozevřel rukavici a odhalil malou černou krabičku.
Druhou rukou ji otevřel a vytáhl prsten.
Nastavila jsem ruku a on mi ho nasadil.
Ani jsem si ho neprohlédla.
Okamžitě jsem skočila mému miláčkovi kolem krku.
"Miluju tě, miluju tě," šeptala jsem pořád dokola, zatímco si mě vzal do náručí a rozjel se se mnou ke zbytku týmu.
Tam mě pustil zpátky na zem a všichni nám začali gratulovat.
Všichni, včetně fanoušků.
Ani jsem neslyšela, co nám jeho spoluhráči přejí přes ty pokřiky, tleskání, dupání a vůbec - všeobecný jásot.
Dokonce i několik protihráčů nám přijelo pogratulovat.
Ale já jsem skoro nic nevnímala.
Pořád jsem se jen nevěřícně koukala na prsten na své ruce - mimichodem, byl překrásný.
Jenoduchý, stříbrný prstýnek s dvěma českými granáty a jedním... Asi diamantem.
Když jsem od něj odtrhla oči, podívala jsem se mu přímo do očí.
Usmíval se.
Vzal mě kolem pasu, přitiskl si mě k sobě a zeptal se: "Líbí se ti?"
"Je překrásný. Mnohem překrásnější, než jakýkoli jiný, když je od tebe!"
Ani nevím jak jsem to dokázala, ale překonala jsem těch asi 35 centimetrů, které dělily naše rty a políbila ho.
Měla jsem pocit, že se propadám do nějakého světa, který je nejvíce podobný asi ráji.
V tu chvíli jsem měla všechno...
Všechno, co jsem potřebovala k životu.
Když jsme se od sebe konečně odtrhli, všimli jsme si, že všichni už odjíždí.
Vzal mě do náručí jako malé dítě a bruslil se mnou k vchodu do šaten.
Připadala jsem si jako střed Vesmíru.
Když jsme dojeli nakonec ledové plochy, položil mě zpátky na zem, a ještě jednou políbil.
"Dávej tam na sebe pozor," špitla jsem se smíchem.
Už jsem viděla pár hokejových oslav významných vítězství...
A od té doby ho tam pouštím velice nerada.
"Neboj," zasmál se a přitiskl svoje čelo na moje.
Dal mi pusu na tvář, objal mě a pošeptal mi do ucha: "Miluju tě."
"Já tebe taky."
Pak mě od sebe něžně odstrčil a odcházel do šaten.
Ještě než zašel za roh, chvíli se zastavil a usmál se na mě.
Taky jsem se na něj usmála.
A když zašel, vracela jsem se přes tribunu ven ze stadionu.
Už jsem se naučila, že čekat na něj během takových oslav nemá cenu.
Cestou mi ještě někteří fanoušci gratulovali.
Děkovala jsem jim a usmívala se na ně.
Vlastně jsem se neusmívala tak úplně na ně...
Jsem tak šťastná, že nic jiného než úsměv na tváři vykouzlit nedokážu.
Během asi patnácti minut jsem dostala vše, po čem jsem kdy toužila.
O tom bych nikdy ani nesnila.
A najednou je to pravda.
Realita.
Bála jsem se, že když zavřu oči a zase je otevřu, zjistím, že to byl jen sen...
Ale něco ve mně mi říkalo, že to sen být prostě nemohl.
A to moje srdce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Vrátíte se ještě někdy na můj blog na nové kapitoly...? :)

Ano... 41.9% (114)
Možná... 30.9% (84)
Ne 27.2% (74)

Komentáře

1 Leana Kailien Leana Kailien | 20. února 2012 v 16:43 | Reagovat

Je to moc pěkný, líbí se mi to. Povedlo se.

2 Lola Lola | 21. února 2012 v 23:23 | Reagovat

Páni, něco takového by bylo úžasné, když si představím sebe a Červenku.. :)

3 Ginny Ginny | 22. února 2012 v 10:02 | Reagovat

No tak to si ze mě nedělej ani srandu Lolo... :D :D protože já si taky představuju Červenku O:) :D

4 Ginny Ginny | 22. února 2012 v 10:02 | Reagovat

Jinak děkuju všem :D :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters