Úsměv Mony Lisy 1/2

28. února 2012 v 16:25 | Ginny :) |  Jednorázovky

Začalo to před dvěma lety.
Bydlela jsem s rodiči v Janově. Krásné, přístavní město Janov jsem milovala.
Jenže rodiče chtěli, aby ze mě bylo něco pořádného.
Ženo příliš nepracují...
Taky nemysleli práci.
Chtěli mě poslat někam, kde bych se dobře provdala a naučila se způsobům vznešené mladé dámy.
Jenže já nikdy taková nebyla.
Už od malička jsem nemotorná nešika...
Každý by mě hned litoval, ale mně to lítostivé nepřipadalo...
Protože jsem stejně nechtěla být tou tichou ozdobou nějakého bohatého muže, který by mě beztak neměl rád.
Jenže jsem najednou musela...
Nikdo se mě neptal.
Prostě jsem se jednou ráno probudila a měla jsem sbalené věci, venku na mě čekal kočár.
Jediné, co jsem od rodičů slyšela, bylo:"Sbohem, a chovej se u pana Da Vinciho slušně!"
Zakřičeli to na mě jen tak z balkónu.
V kočáře mi bylo vysvětleno, ža pan Da Vinci je můj nový zaměstnavatel.
Prý je to proslulý umělec a já mu mám vařit, uklízet a zařizovat věci ve městě.
Kde se, jak nezapomněla moje komorná Glorie, budu potkávat s rozkošným, milým a "dobře zajištěným" panem Bellumim.
Okamžitě jsem věděla, proč vlastně k panu Da Vincimu jedu.
"Tebe nezajímá jak pan Bellumi vypadá, kde bydlí, a tak?" vyhrkla na mě Glorie a prohlížela si mě rozrušeným pohledem.
Zauvažovala jsem.
Došlo mi, že asi nechci vědět, kolik mu je let.
Zakroutila jsem hlavou.
Glorie jen pokrčila rameny a dál se dívala z okna.


Probudilo mě kodrcnutí kočáru.
Zastavili jsme před dvoupatrovým, typicky renesančním domem.
Ve dveřích už stál mladý hoch, řekla bych tak v mém věku.
První vystoupila Glorie a zamířila k němu.
Prohodili pár slov, pak se Glorie otočila ke mně, a pokynula mi, abych šla za nimi.
Pomalu, trošku neochotně jsem vystoupila z kočáru.
Teda alespoň jsem se o to pokusila.
Jenže jsem měla dlouhou sukni po sestře, a jak mi zasvítilo ostré sluníčko do očí, sukni jsem si přišlápla a spadla jsem.
Na poslední chvíli jsem stačila natáhnout ruce a nespadnout na obličej.
I tak jsem ale byla z pádu dost vyjevená a chvíli jsem tam jen tak ležela na zemi.
Nejprve jsem si ani nevšimla, že nade mnou stojí ten kluk.
"Chyť se," usmíval se a natahoval ke mně ruce.
"Děkuji," npípla jsem v rozpacích a s jeho pomocí se zvedla.
To už jsem zpozorovala postaršího muže ve dveřích, kde stál před chvílí můj zachránce.
"Copak, copak děvče?" usmál se a napřáhl ke mě svou velkou ruku.
"Já jsem Leonardo Da Vinci."
"Dobrý den... Já jsem Mona Lisa," vykoktala jsem.



Mistr Leonardo mě následovně provedl po domě a vysvětlil mi náplň mé práce.
Dostala jsem i vlastní pokoj, kde jsem si vabylila věci a vyčerpaně lehla na postel, když slyším klepání.
Neochotně jsem se dohrabala ke dveřím a otevřela.
Stál tam asi třiceti pětiletý muž, bohatě oblečený, s šarmantním úsměvem...
Co mě ovšem zaujalo nejvíce, bylo, že byl pohledný.
Nechal mě, ať na něj zírám a můj pohled mi oplácel.
Teprve až jsem se vzpamatovala a sklopila oči, jal se představovat.
"Pablo Bellumi," usmál se a uklonil se.
Udělala jsem trošku rozklepané pukrle a také jsem se na něj usmála.
"Já jsem Mona Lisa."
"Smím ti říkat Mono?" zeptal se zdvořile.
"Samozřejmně, pane."
Byl velice sympatický a vypadal velmi mile.
Našla jsem odvahu a pořádně si ho prohlédla.
Byl vysoký, hladce oholený.
Černé, vlnité vlasy měl dlouhé až po ramnea.
Nejvíce mě asi zaujali jeho světlé, šedo-modré, vleké oči s hustými řasami.
Nos měl středně velký, ani kulatý, ani špičatý a z velkých úzkých rtů kouzlil ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.
"Mohl bych tě teď trochu provést po městě?" napřáhl ke mně hubenou paži.
"Měla bych se asi zeptat mistra Leonarda," pípla jsem.
"V pořádku, zeptám se ho já," řekl a odešel.
Ztěžka jsem si sedla na postel.
To bych tedy nikdy nečekala...
"Ty s ním jdeš ven?" vyrušil mě mužský hlas z rozjímání.
Zvedla jsem oči.
Byl to mladík, který mě sbíral z dlažby.
"Ano.... Proč se ptáš?"
"Jen tak," zamumlal a mírně zčervenal.
"Mimochodem já jsem Pius..."
"Já Mona."
"Mono, tak teda jdeme?" objevil se ve dveřích Pablo.
"Jistě," usmála jsem se a omluvně se podívala na Piuse.
Zavěsila jsem se na Pablovu paži a společně jsme vyšli do teplého, slunečného večera.
"Jsi ve Florencii poprvé?" zeptal se mě Pablo.
"Ano."
"A líbí se ti?"
"Zatím velice."
Zničeho nic se ode mě odtáhl, stoupl si přede mě a chytl obě moje ruce do svých.
"Mono, jsi rozumná dívka, jistě víš, proč jsi tady... A proč jsem tady já."
Shlížel na mě vlídným pohledem.
Kývla jsem.
"Víš... Viděl jsem tvoji komůrku... Věř mi, že já ti mohu dát mnohem víc. Pojďme se vzít už zítra!"
"Cože?" vykulila jsem na něj oči překvapením.
"Ale no tak, Mono! Není přece nač čekat! Navíc - za dva dny odjíždím v obchodní záležitosti mimo Florencii."
"Cože? Budete snad jezdit pryč?"
"Ano... Občas. Ale slibuji, že s tebou budu tak často, jak jen budu moct."
"Já... To... Nevím."
"Co nevíš, děvče? Tak či tak se vezmeme, ať už dříve, nebo později."
"Mohla bych se rozmyslet do zítřka, prosím?"
Pablo si povzdechl a stiskl mé ruce pevněji.
"Máš to mít. Ale jen do zítřka Mono! Pak už bych taky se svatbou nemusel souhlasit já..."
Překvapeně jsem se na něj podívala.
Už se neusmíval.
Díval se kamsi do dálky za moji hlavu...
Tak dokonalý...
Proč bych ho měla nechat jít?
Konec konců, stejně si jednou vezmu muže jako je on.
Ale třeba už nebude tak hodný a hezký...
"Tak dobrá," vyhrkla jsem z ničeho nic, ani nevím jak.
Podíval se zpátky na mě a znovu se čarovně usmál.
"Jsi chytrá dívka, Mono," řekl, ještě než se otočil a odcházel.
Po několika krocích se ale zastavil, otočil se ke mě a chvíli se na mě jen tak zamyšleně a roztržitě koukal.
Pak ke mně rázně přistoupil a políbil mě.
"Dobrou noc," zašeptal, ještě když mě pustil a pak už rozhodně odkráčel do začínající noci.
Stála jsem tam jako ve snu.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo.
Tváře mi horkostí až pulzovaly a srdce jako by chtělo vyčerpat všechny své údery na celý život jen v této chvilce..
"Ahoj..."
Nadskočila jsem.
Vedle mě stál Pius.
"Ahoj," odpověděla jsem.
Už jsem se trochu vzpamatovala.
"Takže ty si ho vážně chceš vzít?" vyhrkl z ničeho nic.
"No... Ano. Asi ano..."
Pocítila jsem při té odpovědi krásný, šimravý pocit po celém těle, hlavně ale na srdci.
Byla jsem taky ale úplně zmatená z jeho otázky.
Proč by se zrovna Pius chtěl zajímat, koho si vezme?
Každopádně tu noc už to nechal být.
Povídali jsme si ještě dlouho, dlouho, skoro až do svítání.
Měla jsem pocit, žese na mě tak zvláštně, zkoumavě dívá...
Ale byl to docela určitě jen pocit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Píšete taky povídky?

Ano 66.7% (2)
Občas 0% (0)
Jen zřídka 0% (0)
Ještě jsem to nezkoušel/a 0% (0)
Ne 33.3% (1)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters