Únor 2012

Úsměv Mony Lisy 1/2

28. února 2012 v 16:25 | Ginny :) |  Jednorázovky

Začalo to před dvěma lety.
Bydlela jsem s rodiči v Janově. Krásné, přístavní město Janov jsem milovala.
Jenže rodiče chtěli, aby ze mě bylo něco pořádného.
Ženo příliš nepracují...
Taky nemysleli práci.
Chtěli mě poslat někam, kde bych se dobře provdala a naučila se způsobům vznešené mladé dámy.
Jenže já nikdy taková nebyla.
Už od malička jsem nemotorná nešika...
Každý by mě hned litoval, ale mně to lítostivé nepřipadalo...
Protože jsem stejně nechtěla být tou tichou ozdobou nějakého bohatého muže, který by mě beztak neměl rád.
Jenže jsem najednou musela...
Nikdo se mě neptal.
Prostě jsem se jednou ráno probudila a měla jsem sbalené věci, venku na mě čekal kočár.
Jediné, co jsem od rodičů slyšela, bylo:"Sbohem, a chovej se u pana Da Vinciho slušně!"
Zakřičeli to na mě jen tak z balkónu.
V kočáře mi bylo vysvětleno, ža pan Da Vinci je můj nový zaměstnavatel.
Prý je to proslulý umělec a já mu mám vařit, uklízet a zařizovat věci ve městě.
Kde se, jak nezapomněla moje komorná Glorie, budu potkávat s rozkošným, milým a "dobře zajištěným" panem Bellumim.
Okamžitě jsem věděla, proč vlastně k panu Da Vincimu jedu.
"Tebe nezajímá jak pan Bellumi vypadá, kde bydlí, a tak?" vyhrkla na mě Glorie a prohlížela si mě rozrušeným pohledem.
Zauvažovala jsem.
Došlo mi, že asi nechci vědět, kolik mu je let.
Zakroutila jsem hlavou.
Glorie jen pokrčila rameny a dál se dívala z okna.


Probudilo mě kodrcnutí kočáru.
Zastavili jsme před dvoupatrovým, typicky renesančním domem.
Ve dveřích už stál mladý hoch, řekla bych tak v mém věku.
První vystoupila Glorie a zamířila k němu.
Prohodili pár slov, pak se Glorie otočila ke mně, a pokynula mi, abych šla za nimi.
Pomalu, trošku neochotně jsem vystoupila z kočáru.
Teda alespoň jsem se o to pokusila.
Jenže jsem měla dlouhou sukni po sestře, a jak mi zasvítilo ostré sluníčko do očí, sukni jsem si přišlápla a spadla jsem.
Na poslední chvíli jsem stačila natáhnout ruce a nespadnout na obličej.
I tak jsem ale byla z pádu dost vyjevená a chvíli jsem tam jen tak ležela na zemi.
Nejprve jsem si ani nevšimla, že nade mnou stojí ten kluk.
"Chyť se," usmíval se a natahoval ke mně ruce.
"Děkuji," npípla jsem v rozpacích a s jeho pomocí se zvedla.
To už jsem zpozorovala postaršího muže ve dveřích, kde stál před chvílí můj zachránce.
"Copak, copak děvče?" usmál se a napřáhl ke mě svou velkou ruku.
"Já jsem Leonardo Da Vinci."
"Dobrý den... Já jsem Mona Lisa," vykoktala jsem.



Mistr Leonardo mě následovně provedl po domě a vysvětlil mi náplň mé práce.
Dostala jsem i vlastní pokoj, kde jsem si vabylila věci a vyčerpaně lehla na postel, když slyším klepání.
Neochotně jsem se dohrabala ke dveřím a otevřela.
Stál tam asi třiceti pětiletý muž, bohatě oblečený, s šarmantním úsměvem...
Co mě ovšem zaujalo nejvíce, bylo, že byl pohledný.
Nechal mě, ať na něj zírám a můj pohled mi oplácel.
Teprve až jsem se vzpamatovala a sklopila oči, jal se představovat.
"Pablo Bellumi," usmál se a uklonil se.
Udělala jsem trošku rozklepané pukrle a také jsem se na něj usmála.
"Já jsem Mona Lisa."
"Smím ti říkat Mono?" zeptal se zdvořile.
"Samozřejmně, pane."
Byl velice sympatický a vypadal velmi mile.
Našla jsem odvahu a pořádně si ho prohlédla.
Byl vysoký, hladce oholený.
Černé, vlnité vlasy měl dlouhé až po ramnea.
Nejvíce mě asi zaujali jeho světlé, šedo-modré, vleké oči s hustými řasami.
Nos měl středně velký, ani kulatý, ani špičatý a z velkých úzkých rtů kouzlil ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla.
"Mohl bych tě teď trochu provést po městě?" napřáhl ke mně hubenou paži.
"Měla bych se asi zeptat mistra Leonarda," pípla jsem.
"V pořádku, zeptám se ho já," řekl a odešel.
Ztěžka jsem si sedla na postel.
To bych tedy nikdy nečekala...
"Ty s ním jdeš ven?" vyrušil mě mužský hlas z rozjímání.
Zvedla jsem oči.
Byl to mladík, který mě sbíral z dlažby.
"Ano.... Proč se ptáš?"
"Jen tak," zamumlal a mírně zčervenal.
"Mimochodem já jsem Pius..."
"Já Mona."
"Mono, tak teda jdeme?" objevil se ve dveřích Pablo.
"Jistě," usmála jsem se a omluvně se podívala na Piuse.
Zavěsila jsem se na Pablovu paži a společně jsme vyšli do teplého, slunečného večera.
"Jsi ve Florencii poprvé?" zeptal se mě Pablo.
"Ano."
"A líbí se ti?"
"Zatím velice."
Zničeho nic se ode mě odtáhl, stoupl si přede mě a chytl obě moje ruce do svých.
"Mono, jsi rozumná dívka, jistě víš, proč jsi tady... A proč jsem tady já."
Shlížel na mě vlídným pohledem.
Kývla jsem.
"Víš... Viděl jsem tvoji komůrku... Věř mi, že já ti mohu dát mnohem víc. Pojďme se vzít už zítra!"
"Cože?" vykulila jsem na něj oči překvapením.
"Ale no tak, Mono! Není přece nač čekat! Navíc - za dva dny odjíždím v obchodní záležitosti mimo Florencii."
"Cože? Budete snad jezdit pryč?"
"Ano... Občas. Ale slibuji, že s tebou budu tak často, jak jen budu moct."
"Já... To... Nevím."
"Co nevíš, děvče? Tak či tak se vezmeme, ať už dříve, nebo později."
"Mohla bych se rozmyslet do zítřka, prosím?"
Pablo si povzdechl a stiskl mé ruce pevněji.
"Máš to mít. Ale jen do zítřka Mono! Pak už bych taky se svatbou nemusel souhlasit já..."
Překvapeně jsem se na něj podívala.
Už se neusmíval.
Díval se kamsi do dálky za moji hlavu...
Tak dokonalý...
Proč bych ho měla nechat jít?
Konec konců, stejně si jednou vezmu muže jako je on.
Ale třeba už nebude tak hodný a hezký...
"Tak dobrá," vyhrkla jsem z ničeho nic, ani nevím jak.
Podíval se zpátky na mě a znovu se čarovně usmál.
"Jsi chytrá dívka, Mono," řekl, ještě než se otočil a odcházel.
Po několika krocích se ale zastavil, otočil se ke mě a chvíli se na mě jen tak zamyšleně a roztržitě koukal.
Pak ke mně rázně přistoupil a políbil mě.
"Dobrou noc," zašeptal, ještě když mě pustil a pak už rozhodně odkráčel do začínající noci.
Stála jsem tam jako ve snu.
Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo.
Tváře mi horkostí až pulzovaly a srdce jako by chtělo vyčerpat všechny své údery na celý život jen v této chvilce..
"Ahoj..."
Nadskočila jsem.
Vedle mě stál Pius.
"Ahoj," odpověděla jsem.
Už jsem se trochu vzpamatovala.
"Takže ty si ho vážně chceš vzít?" vyhrkl z ničeho nic.
"No... Ano. Asi ano..."
Pocítila jsem při té odpovědi krásný, šimravý pocit po celém těle, hlavně ale na srdci.
Byla jsem taky ale úplně zmatená z jeho otázky.
Proč by se zrovna Pius chtěl zajímat, koho si vezme?
Každopádně tu noc už to nechal být.
Povídali jsme si ještě dlouho, dlouho, skoro až do svítání.
Měla jsem pocit, žese na mě tak zvláštně, zkoumavě dívá...
Ale byl to docela určitě jen pocit.

Zasnoubení s hokejistou

20. února 2012 v 10:28 | Ginny :) |  Jednorázovky
"Vyhráli jsme! Ano! My jsme to vyhráli!" křičela jsem jako smyslů zbavená.
Stadion ovládala ta nejkrásnější euforie - euforie z vítězství.
Kdosi, kdo seděl vedle mě, mě objal.
Nevěděla jsem, kdo to je, neznala jsem ho, ale ani trochu mi jeho objetí nevadilo.
Byla jsem šťastná a strašně nadšená.
Šťastná, protože jsem věděla, co pro mého miláčka zlato na Mistrovství světa znamená...
A nadšená, protože to byl právě on, kdo tomuto zápasu vládl.
Vůbec se nebudu divit, když ho vyhlásí hvězdou zápasu.
Miluju ten pocit, když vyhrajeme něco velkého.
A od té doby, co jsem s ním, ho miluju ještě víc.
Podle mého očekávání jsem se objevila na kostce nad ledovou plochou.
Nechápu proč, ale kameraman si mě oblíbil natáčet zrovna v těch nejšílenějších situacích.
Asi nějaká smlouva s paparrazi.
Tentokrát mi to ale bylo úplně jedno.
Usmívala jsem se opravdu od ucha k uchu, až jsem se bála, že se mi protrhnou koutky.
A můj úsměv se ještě rozšířil (pokud to tedy ještě šlo), když se jeden jistý hráč zastavil, podíval se nahoru na kostku a pak mým směrem.
Nadšeně jsem na něj mávala a poslala jsem mu letmou pusu.
Nevím ale, jestli ji viděl, protože v tom okamžiku na něj skočil nějaký jeho rozjařený spoluhráč a oba šli k zemi.
Nemohla jsem se ubránit smíchu.
Postupně se na ty dva znovu naskládal celý radostí šílený tým.
Teď už asi chudáček můj ví, jak se cítí brankář po obvzlášť významné výhře, kdy se celý tým mačká právě na něj.
Když se zase všichni posbírali z ledu, jako na konci každého zápasu se seřadili do řady.
Soupeři vypadali velmi zklamaně, i když vyhráli stříbro...
O to šťastněji ale vypadali naši.
Podle mého očekávání byl můj milovaný útočník vyhlášen hvězdou zápasu.
Nadšeně jsem tleskala a začala skandovat jeho jméno.
Byl to krásný pocit, když se ke mně přidali skoro všichni čeští fanoušci.
A ještě krásnější, když jsme s rukou na srdci stáli a zpívali hymnu.
Pak došla řada na medaile.
Když ji dávali na krk jemu, dmula jsem se pýchou, že zrovna já mám tak perfektního kluka.
Zároveň mi ale z očí tekly proti mé vůli slzy dojetí (kterých si nemohl nepovšimnout kameraman, samozřejmě, a ukázat je celému stadionu v kostce)...
Pak převzal kapitán pohár.
Všichni si ho podrželi v rukách.
Byl to dojemný pohled do jejich tváří, které zářily štěstím.
A do jedné jsem měla opravdu dobrý výhled.
Byla to tvář mého miláčka, který se zvláštním způsobem díval hrozně dlouho mým směrem (jistě že až po tom, co si podržel pohár).
Dělala jsem na něj nechápavé úsměvy, ale on dál prostě jen koukal.
Pak zajel ke střídačce.
O čemsi se tam s někým bavil.
Ten někdo se začal smát a podíval se taky mojím směrem.
Co to jenom kuje? problesklo mi hlavou.
Začínala jsem být trochu nervózní.
Sice příjemně... Ale přeci jen nervózní.
Najednou si ti dva něco předali.
Sevřel to v rukavici a vrhl na mě ještě jeden letmý pohled.
Pak udělal zvláštní gesto směrem k rozhodčímu...
A ten vešel do kabinky, kde si obvykle vyžadoval videozáznam, když nebylo jisté, jestli gól padl, nebo ne.
Už se mi začaly potit ruce.
Pořád mě ale nenapadalo, co by to mohlo znamenat...
A pak jsem se znovu objevila na kostce.
Nechápavě jsem se na sebe dívala.
Pak jsem shlédla k němu dolů.
Vypůjčoval si právě mikrofon.
Měl na tváři ten spiklenecký úsměv...
Ten, který má vždycky, když chystá nějaké překvapení...
Šílené překvapení.
"Haló?" řekl nervózně do mikrofonu a začal se smát.
Pak ale nahodil opět ten úsměv a přiložil mikrofon k puse.
"Markétko? Mohla bys jít prosím sem za mnou? Jen na chvíli."
Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.
Celý stadion otočil oči ke kostce, na které jsem už opět byla.
Ti nejblíž ke mně se dívali přímo na mě a usmívali se.
A pak začali všichni tleskat a křičet.
Začala jsem se hrozně smát.
Udělala jsem na něj významný pohled.
"Ne, nedělám si srandu," odpověděl mi.
Chvíli jsem ještě přemýšlela, co to na mě chystá, ale pak jsem pokrčila rameny a scházela jsem tribunu.
Teď už se všichni dívali přímo na mě.
Došla jsem až ke dveřím na českou střídačku.
Tam mi dveře otevřel nějaký muž.
Prošla jsem tedy celou střídačkou až ke dveřím v mantinelu.
"Co je?!" zavolala jsem se smíchem na něj.
Stál uprostřed hřiště.
Mikrofon mu naštěstí už někdo asi sebral.
"Pojď sem! Za mnou!" zakřičel.
Zakroutila jsem nechápavě hlavou, ale přeci jen jsem opatrně sestoupila na ledovou plochu.
"Jestli teď spadnu, a udělám si ostudu před nejméně několika miliony lidmi...!" mrmlala jsem, ale pořád jsem se smála.
Nakonec jsem bez nehody došla až k němu.
I normálně je o hlavu vyšší než já, ale teď, když měl brusle, byl vyšší skoro o dvě.
"Co tě to prosímtě napadlo?" smála jsem se na něj.
Usmál se a odkašlal si.
Zvedla jsem obočí.
"Milá Markétko, chtěl bych ti něco povědět. Jsi pro mě ta nejdokonalejší a nejúžasnější holka na světě..."
To už jsem nevydržela.
Vybuchla jsem smíchy.
Slzy mi začaly téct z očí.
Myslím, že už vím, co to všechno znamená...
Taky se zasmál.
Zakrývala jsem si obličej rukama.
Chytl mi jednu a sevřel ji ve své.
Tu druhou měl ještě pořád v rukavici a v té rukavici ještě pořád něco schovával...
"Bože," vyrazila jsem ze sebe.
Smála jsem se, brečela jsem štěstím, svíral se mi žaludek a srdce mi bilo o závod.
"Strašně tě miluju," pokračoval. "Nedokážu si už představit život bez tebe. Jsi to nejlepší, co mě kdy mohlo potkat."
Záchvaty smíchu a pláče mě lámaly v pase.
Podívala jsem se na něj.
Široce se usmíval a měl taky slzy v očích.
Dívala jsem se mu do očí, když si klekal.
"A tak jsem si říkal..."
V jeho očích skákaly plamínky rozrušení a ruka se mu nervozitou potila.
Přišlo mi to tak strašně roztomilé, že jsem se dokonce přestala smát.
Už jsem se jen usmívala a topila se v jeho očích...
Mé tělo zalila přívalová vlna podivného šimrání, když po zdánlivě nakonečné chvíli konečně otevřel pusu.
"Vezmeš si mě?"
Zadívala jsem se co nejhlouběji do jeho očí.
A uvědomila si, že to je přesně to, co v životě chci.
Je milý, hodný, vtipný...
Třásla jsem se od hlavy k patě, a rozhodně to nebylo zimou.
"Ano," pípla jsem.
Výraz v jeho obličeji se najednou stal naprosto nepopsatelným.
Bylo tam štěstí, láska, nadšení, úleva...
Ale byla jsem přesvědčená, že zrcadlí přesně i můj výraz.
Konečně rozevřel rukavici a odhalil malou černou krabičku.
Druhou rukou ji otevřel a vytáhl prsten.
Nastavila jsem ruku a on mi ho nasadil.
Ani jsem si ho neprohlédla.
Okamžitě jsem skočila mému miláčkovi kolem krku.
"Miluju tě, miluju tě," šeptala jsem pořád dokola, zatímco si mě vzal do náručí a rozjel se se mnou ke zbytku týmu.
Tam mě pustil zpátky na zem a všichni nám začali gratulovat.
Všichni, včetně fanoušků.
Ani jsem neslyšela, co nám jeho spoluhráči přejí přes ty pokřiky, tleskání, dupání a vůbec - všeobecný jásot.
Dokonce i několik protihráčů nám přijelo pogratulovat.
Ale já jsem skoro nic nevnímala.
Pořád jsem se jen nevěřícně koukala na prsten na své ruce - mimichodem, byl překrásný.
Jenoduchý, stříbrný prstýnek s dvěma českými granáty a jedním... Asi diamantem.
Když jsem od něj odtrhla oči, podívala jsem se mu přímo do očí.
Usmíval se.
Vzal mě kolem pasu, přitiskl si mě k sobě a zeptal se: "Líbí se ti?"
"Je překrásný. Mnohem překrásnější, než jakýkoli jiný, když je od tebe!"
Ani nevím jak jsem to dokázala, ale překonala jsem těch asi 35 centimetrů, které dělily naše rty a políbila ho.
Měla jsem pocit, že se propadám do nějakého světa, který je nejvíce podobný asi ráji.
V tu chvíli jsem měla všechno...
Všechno, co jsem potřebovala k životu.
Když jsme se od sebe konečně odtrhli, všimli jsme si, že všichni už odjíždí.
Vzal mě do náručí jako malé dítě a bruslil se mnou k vchodu do šaten.
Připadala jsem si jako střed Vesmíru.
Když jsme dojeli nakonec ledové plochy, položil mě zpátky na zem, a ještě jednou políbil.
"Dávej tam na sebe pozor," špitla jsem se smíchem.
Už jsem viděla pár hokejových oslav významných vítězství...
A od té doby ho tam pouštím velice nerada.
"Neboj," zasmál se a přitiskl svoje čelo na moje.
Dal mi pusu na tvář, objal mě a pošeptal mi do ucha: "Miluju tě."
"Já tebe taky."
Pak mě od sebe něžně odstrčil a odcházel do šaten.
Ještě než zašel za roh, chvíli se zastavil a usmál se na mě.
Taky jsem se na něj usmála.
A když zašel, vracela jsem se přes tribunu ven ze stadionu.
Už jsem se naučila, že čekat na něj během takových oslav nemá cenu.
Cestou mi ještě někteří fanoušci gratulovali.
Děkovala jsem jim a usmívala se na ně.
Vlastně jsem se neusmívala tak úplně na ně...
Jsem tak šťastná, že nic jiného než úsměv na tváři vykouzlit nedokážu.
Během asi patnácti minut jsem dostala vše, po čem jsem kdy toužila.
O tom bych nikdy ani nesnila.
A najednou je to pravda.
Realita.
Bála jsem se, že když zavřu oči a zase je otevřu, zjistím, že to byl jen sen...
Ale něco ve mně mi říkalo, že to sen být prostě nemohl.
A to moje srdce.

Zjevení

2. února 2012 v 20:41 | Ginny :) |  Království Estrion - povídky
Žádná pro něj nebyla dost dobrá, anebo naopak byla až moc dobrá.
Tak třeba Violet, princezna Království Gonnhalb.
Krásná, milá, přívětivá,...
Nafoukaná, povýšená, snobská mrcha.
Tendor ovšem vnímal jen tu její první podobu...
A bláznivě se do ní zamiloval.
Během jednoho měsíce utratil hrad více peněz za květiny pro princeznu Violet, než za dvoutýdenní stravu celého dvora.
A právě v této chvíli jeho otec řekl dost a rozhodl se mu sehnat jeho vyvolenou sám.
Tendor sice stále tesknil za Violet, která jeho květiny nafrněně vyhazovala z okna svého pokoje, ale nechal se přemluvit.
Král za ním přišel ani ne po týdnu, že už mu našel ideální partnerku.
Tendora ani nenapadlo, že by se měl stylu svého otce bát, ostatně jeho matka bývala nejkrásnější v okolí, ale po té, co spatřil princeznu Zorrinii, které s oblibou říkávali "sladká Zorri", prohlásil, že to se radši stane knězem.
Zorri nebyla nijak extra hezká...
Dá se říci, že skoro vůbec ne. Měla krátké, vlnité blond vlasy, hnědé oči, malý, tlustý nos zahnutý nahoru směrem k jejímu až nepřirozeně nízkému čelu, velké ústa, na kterých dokázala "vykouzlit" úsměv opravdu od ucha k uchu, čímž odhalila své velice špatné, zkažená a křivé zuby, se kterými si ani ti nejlepší lékaři nevěděli rady, oči malé a úzké, hluboko zapadlé.
Toto tedy byla sladká Zorri.
Tendorovi ovšem sladká rozhodně nepřišla, i když ji její chůvy s oblibou oblékaly do růžovoučkých a fialovoučkých šatičků vhodných pro 10-16 leté princezničky.
A jelikož Tendor je velice soucitný člověk, řekl jí všechno hezky na rovinu.
Princezna Zorri před ním udělala roztřesené pukrle, se slzami v očích se otočila na podpadku a co nejrychleji odjela z jejich království.
Od té doby už král vzdal jakékoli naděje v tom, že by svému synovi našel nevěstu podle svého gusta.
A Tendor se do chomoutu nijak nehnal.
A princezny, které měli o Tendora zájem, koukali jen v povzdálí.
Bůhví proč.
Když si teď tak zavzpomínal, z princezny Violet už byla královna a z princezny Zorri matka představená v klášteře.
Povzdechl si.
A teď na něj budou princezny stát řadu.
Je totiž pohledný a ještě k tomu bude král.
"Tendore?"
Otočil se.
"Bože, Elleanor! Co tady děláš?!" vykřikl, když poznal dívku v dlouhém černém plášti, která stála ve východu ze stáje na velké louky zalitá slunečním světlem.
Hnal se ji obejmout, ale ona ho zvednutím ruky zastavila.
Byl by i přesto pokračoval dál, ale nemohl.
Držela ho na místě, jako přikovaného.
"Přišla jsem tě varovat...," vydechla potichu a rozhlédla se kolem sebe.
"Nikdo jiný kromě nás tady určitě není, můžeš mluvit," usmál se Tendor a vyzívavě kývl hlavou.
"Oh, Tendore... Tys to ještě nepochopil?" povzdechla si a sklopila hlavu.
"Co? Co jsem měl pochopit?"
Elleanor se nadechla k odpovědi, náhle se ale prudce otočila, chvíli se dívala za sebe a pak se rychle otočila zase k Tendorovi.
"Teď mě pozorně poslouchej... Jeď do Království Okladon. Hned třetí město za hranicí se jmenuje Řečiště. Tam najdeš kováře, Miguela. Už dávno je královským kovářem a královým přítelem... Jenže se hlásí spíše k Estrionu jako ke své domovině... Jeho rod odtud pochází, na to on nezapomíná. To král Gernet ovšem neví, a má v kováři přítele, kterému řekne vše. Řekni Miguelovi jen kdo jsi, a v jaké záležitosti přicházíš a věř mi, že tě uvítá s otevřenou náručí. Jen dávej pozor, aby tě nikdo nepoznal. Oh, už musím jít... Poslechni mě Tendore! Prosím!"
A s těmito úpěnlivými slovy plnými čirého zoufalství zmizela.
Prostě se vypařila stejně rychle, jako se objevila.
Tendor se ani nepokoušel volat její jméno, nějak už pochopil, že se stejně nevrátí.
Leda až bude zase opravdu v nouzi.
Stál a zíral před sebe.
Řečiště - kovář Miguel.
Okamžitě se rozběhl pro sedlo a osedlal Blacka.
free counters