Prosinec 2011

Další komplikace

4. prosince 2011 v 9:37 | Ginnísek :) |  Království Estrion - povídky
První noc doma celou probděl.
Asi v pět ráno už měl toho převalovaní a sladkých, zároveň však útrpných, snů dost.
Vstal a šel do koupelny.
Dal si horkou koupel, oblékl se, a sešel dolů na snídani.
Našel tady už sedět jeho sestru, ale po matce ani vidu, ani slechu.
Dokonce ani Hannah (sestra) nevěděla, kde je.
Tendor si až moc dobře zapamatoval, co mu včera řekl Sirk, a měl o svou matku obavy.
Vyběhl proto zase zpět nahoru ke královským komnatám a zaklepal na dveře té matčiny.
"Matko? Jsi vzhůru? Čekáme tě u snídaně."
"Oh, ano, omlouvám se. Za chvilku příjdu, Tendore. Nemusíš na mě čekat tady nahoře," ozval se zpoza dveří hlas jeho matky, stále utrápený a plný bolesti.
"Dobře," povzdychl si a seběhl zpátky dolů.
Hannah už jedla.
"Promiň, měla jsem opravdu strašný hlad... Dva dny jsem nejedla, když..."
Opět jí zvlhly oči.
Tendor potlačil záchvěv emocí a posadil se vedle ní.
Obejmul ji kolem ramen a políbil na spánek.
Povzdychla si.
"Musíme být silní, Tendore... Nesmíme na to myslet."
"Jak můžeme být silní po takovéto tragédii?"
"Budeme muset."
Byla to jeho matka.
Přišla v nových černých šatech a černém závoji.
"Jak to myslíš?" zeptal se jí Tendor hned, jak usedla za stůl.
"Nejsem ta pravá osoba, která by ti to mohla vysvětlit...Ale domluvila jsem ti schůzku s generálem Marsgehenem."
"Proč s generálem?"
Tendor už začínal něco tušit, ale nechtěl na to ani pomyslet.
"Matko, měli bychom mu to říct... Měl by se to dozvědět od nás," ozvala se tiše Hannah.
Královna z Tendora nespouštěla oči.
"Možná máš pravdu," vydechla nakonec a sklopila oči k jídlu.
Prohlédla si jej a odsunula ho stranou.
"Ty nebudeš jíst?" zeptal se jí podezřívavě Tendor.
"Nemám hlad."
Hluboce si povzdechl.
Všechno ho to už nesnesitelně sužovalo, a teď se měl dozvědět ještě něco dalšího, zřejmě novou nečekanou komplikaci.
Vzedmul se v něm vztek.
"Sirk mi říkal o tvém zdravotním stavu... Matko! Chceš nám to udělat ještě těžší?! Chceš také zemřít?! To přece není řešení! Měla bys zavolat doktora!"
Prudce se zvedl ze židle.
Hannah na královnu chvíli tupě zírala, a pak se rozplakala.
"Co je.. S maminkou?" vzlykala.
"Nejspíš se snaží usoužit sama sebe...," sykl opovržlivě Tendor a kráčel pryč.
"Tendore! Kam to jdeš?" křičela ze ním Hannah.
"Za generálem Marsgehenem!"







"Vaše Výsosti!" zasalutoval generál, když se otevřely dveře jeho pracovny.
"Pohov, generále," řekl Tendor.
Chvíli jen tak stál a hleděl na bojovou mapu na stole.
"Královna říkala, že se mnou chcete probrat jistou záležitost."
"Ano, pane... A ... Co všechno už víte?"
"Nic."
"Ehm... Dobrá. Takže začneme uplně od začátku," řekl generál a přisunul Tendorovi křeslo.
"Tak tedy spusťte," vyzval generála.
I když si to nechtěl přiznat, protože ho tyhle vladařské věci nikdy moc nezajímaly, přímo hořel zvědavostí, co se dozví.
"Začalo to už před dvěmy lety, kdy se váš pan zesnulý otec, náš král, jaksi... nepohodl... se sousedním královstvím."
"Ano, na to si pamatuji. Syn krále Gerneta II. si chtěl vzít moji sestru, ale otec ani ona nesvolili," skočil mu do řeči Tendor.
"Přesně tak, Výsosti. Král Gernet se sice tvářil, že je vše v pořádku, a že mu to zas tolik nevadí, ale opak byl pravdou... On totiž toužil po našem území jeho rod už před více než pětisty lety... A on jaksi doufal, že se mu podaří toto přání splnit. Jenže mu to náš pan král překazil. Takže se nerozešli zas tak v dobrém, jak se oba tvářili."
Zvedl se a přesunul se k mapě.
"Toto... je hranice s královstvím krále Gerneta."
"Království Okladon, jistě, tam to docela znám."
"Ano, ano... Ale podívejte se tady princi, kde se ta naše společná hranice táhne lesem..."
"A... Co je na tom?"
"Mají tam velkou bojovou výhodu..."
"No, to ano, tady v... Moment!"
Tendor se zarazil.
"Proč... se tady bavíme o bojové výhodě?"
"Můj pane... po smrti vašeho otce se Gernet rozhodl... zaútočit na království Estrion... a na vaši korunu."

Úlet

3. prosince 2011 v 20:02 | Ginnísek :) |  Království Estrion - povídky
Asi v jedenáct večer pro něj přišel Sirk.
"Pane," šeptl.
"Sirku!"
Ztěžka se zvedl od rakve a dobelhal se k Sirkovi.
Padl mu do náručí.
"Proč, Sirku? Proč?!"
"Neplačte, výsosti. Váš pan otec už byl ve vysokém věku... Je vlastně zázrak, že se dožil tolika let..."
"Co to říkáš, Sirku? Tohle bys normálně neřekl!"
Tendor se od něj odtáhl a zkoumavě mu hleděl do očí.
Sirk se nakonec podvolil.
"Máte pravdu, pane. Stydím se, že jsem vůbec něco takového vypustil z úst... Jen jsem se snažil vás uklidnit..."
Sirk se mu nemohl podívat do očí.
Měl je úplně zarudlé od pláče a plné bolestného utrpení.
"Tak pojďte, pane."
Vzal Tendora opatrně, ohleduplně kolem ramen, a vedl ho pryč ze sálu.
Ještě než se dveře za nimi zavřely, ohlédl se Tendor za rakví svého otce a něco si poprvé od doby, kdy se dozvěděl o jeho smrti, uvědomil.
Teď bude muset vládnout on.
Teď je králem království Estrion...



"Služebná vám donese večeři asi za půl hodiny...," oznámil Tendorovi Sirk, když mu odemykal jeho pokoj.
"Cože? Večeře tak pozdě...?" podivil se Tendor a ztěžka usedl na svoji postel.
"Víte... Vaše matka... Je teď tak trochu... Trpí nespavostí, takže večeře se bude dělat i pro ni."
"Aha... To je hrozné... Volali jste doktora?"
"Zatím ne, pane. Výslovně to zakázala. Přesvědčuje nás, že se s tím dokáže vypořádat sama."
"Ale ty jí to nevěříš, viď?"
"Jak jistě víte, pane... Pracuji u vaší rodiny už přes třicet let... A věřte mi, že poznám, když naši královnu trápí víc, než jen smutek..."
"Co tím myslíš?"
"Myslím, že je na tom špatně i zdravotně."
Tendorovi poskočilo srdce.
Ještě se navzpamatoval ze smrti otce a už se dozvídal, že jeho matka má také problémy...
Hluboce si povzdychl a padl na záda do peřin.
Ani si nevšiml, že Sirk potichu odešel, dokud se znovu neotevřely dveře.
Tendor se posadil.
Ve dveřích se objevila dívka s dlouhými, vlnitými blond vlasy...
"Elleanor!" vykřikl bezmyšlenkovitě a jediným skokem byl u dívky.
Už už ji chtěl obejmout, když tu se dívka s vyděšeným výrazem otočila obličejem k němu.
Byla sice krásná, ale Elleanor to nebyla.
Byla to služka a nesla Tendorovi večeři.
"Promiň," pípl Tendor provinile, vzal si od ní podnos, postavil ho na stolek vedle postele a poděkoval jí.
Služka se uklonila a odcházela, když tu Tendora něco napadlo.
"Máš přítele?" zeptal se jen tak, z ničeho nic.
Dívka nejspíš nejprve vůbec nemohla uvěřit, že to bylo opravdu na ni.
Otočila se a ujistila se, že se Tendor dívá jejím směrem.
"Ne," odpověděla konečně.
"A... Už si někdy měla?" ptal se Tendor dál naprosto bez ostychu.
Dívka byla červená až po uši.
"Ne."
"A co bys říkala na mě?"
Dívka překvapeně zvedla pohled velkých pomněnkových očí, které zapichovala do země.
"Vaše Výsosti, ale to..."
Sice vypadala mírně vyděšeně, ale usmívala se, a vypadala polichoceně.
"Jen mi řekni...," vstal, šel k ní a chytl ji za ramena, "jestli bys něco měla se mnou. Jako podle toho jak vypadám, jaký jsem..."
"Pane, to je..."
Ztěžka dýchala.
Viděl, jak se jí chvěje ret.
Tak, jako se chvěl Daile.
To ho naprosto vyvedlo z míry.
Nejprve ty vlasy, jako Elleanor, teď stejné chvění rtů, jako u Daily...

Políbil ji.

Podvolila se, ani se nepokoušela bránit.
Když ji pustil, nemohl uvěřit tomu, co právě udělal.
"Já... Promiň... To jsem... Bože, já...," koktal.
Pustil ji, rudou jako ředkvičku.
"Ne, ne... To je... Úplně v pořádku, Výsosti."
Tajemně se usmála, uklonila se a chtěla odejít.
Z ničeho nic se ale otočila, a jako malá holka přiběhla k Tendorovi, a vlepila mu pusu na líčko.
Chvíli se na něj dívala, pak se rozesmála a vyběhla z pokoje, ani za sebou nezavřela.
Tendor se plácl do hlavy.
Seš idiot, potřebuješ se jít léčit, řekl si.
Nechtěl to děvče políbit...
Co když si teď na něj bude myslet?
Nechtěl být stejný jako Daila a Elleanor.
Musí se jí zítra omluvit a vysvětlit jí, jak se věci měly...
Ale jak se vlastně věci měly...?
Nejprve ji málem objal, protože si myslel, že je to Elleanor.
To v něm probudilo jeho city k ní.
A pak...
Záchvěv rtů.
Ano, to mu připomnělo Dailu.
A to probudilo jeho city k Daile.
Když nad tím teď přemýšlel, vlastně se ještě ovládal...
Padl zpět na postel.
Podíval se na svoji večeři.
Byl to kuřecí vývar s chlebem a sklenice vody.
Líně se zvedl a začal jíst.
To ho alespoň trochu zaměstnalo, takže tak moc nemyslel na Elleanor a Dailu.
Ovšem když dojedl, a lehl si do postele, začalo to jít z kopce.
Nemohl usnout, jak na ně pořád myslel...
A když už se mu to konečně povedlo, zdálo se mu o nich...
free counters