Listopad 2011

Může to být ještě horší...?

26. listopadu 2011 v 20:14 | Ginnisek :) |  Království Estrion - povídky
S trhnutím se celý zpocený probudil.
Teprve začalo svítat.
Otřel si rukávem čelo a vydechl.
Black se taky probudil a neklidně se na něj díval.
"I ze semínka bodláku může při správném postupu vykvést krásná růže...?"
Opakoval si ty slova celou dobu, co vstával, a nasedal na Blacka.
Pak už se musel soustředit na cestu.
Už by neměl být daleko...
A opravdu.
Asi po 5 hodinách jízdy začínal poznávat krajinu kolem sebe.
Byl blízko studánky.
Asi po dvaceti minutách zastavil přímo u ní.
Potlačil záchvěv vzpomínek doprovázených silnými emocemi a klekl si ke studánce, aby si opláchl obličej.
Aniž by si to přiznal, chtěl se tady zdržet co nejdéle, protože doufal, že by se tady třeba Elleanor mohla objevit...
Seděl na kameni u studánky pěkné tři hodiny a pořád nic.
Rozhodl se běhu událostí trošku napomoci.
"Elleanor?!"
Chodil po okolí a křičel.
Nikde ale nebylo vidět ani živáčka.
Bylo to tady přesně, jako když to tady tenkrát viděl poprvé.
Ale teď mu to přišlo bez Elleanor temnější a zlověstnější...
Po půl hodině to vzdal.
Vrátil se k Blackovi.
Smutně ho pohladil po hlavě a nasedl si na něj.
Odsud už by měl trefit.
Za chvíli vyjeli z lesa a jeli přes tu krásnou louku.
Ale dnes si Tendor neužíval její krásu.
Vlastně si ani neuvědomil, že už vyjeli z lesa...
Dokud se nedostali k tomu křoví.
Když se prodrali celí poškrábaní na druhou stranu, Tendor jakoby se probral ze snu.
Na chvíli dokonce zapochyboval, jestli to opravdu vše nebyl jenom sen.
Ale bolest v jeho srdci mu napovídala, že i když moc chtěl, aby to tak bylo, sen to nebyl...




Za hodinku byl u královské brány.
Už už chtěl zaklepat, ale uvědomil si, jak dlouho byl vlastně pryč.
A v tu chvíli si také všiml černých vlajek, které visely ze všech věží hradu.
To za něj už truchlí?
Nebyl pryč déle, než tři dny...
Výmluvu už měl vymyšlenou.
Řekne prostě, že se ztratil při lovu.
Nervózně zaklepal na bránu.
"Kdo je to?" ozval se zpoza brány hrubý hlas strážného.
"Tady... Princ Tendor," řekl trochu roztřeseným hlasem.
"Můj ty bože," vzdychl strážný a nařídil okamžitě bránu otevřít.
Pomalu vjel dovnitř.
Rozhlížel se kolem sebe.
Lidé se na něj udiveně dívali, ale místo toho, aby se radovali, se jim do očí draly slzy...
"Tenodre!"
Byla to jeho matka.
Srdceryvný výkřik se ozval z balkónu v druhém patře. Tendor okažitě seskočil z koně a rozběhl se do hradu za ní.
Potkali se v prvním patře.
"Mami!" vykřikl Tendor a pevně ji sevřel v náručí.
Když ji pustil, všiml si, že i jeho matka pláče...
"Co se stalo, mami? Už nemusíš plakat! Jsem přece tady!"
"Ano, ty ano..."
"Jak to myslíš?"
Tendorovi při pohledu do matčiných očí zamrzla krev v žilách.
Zračilo se v nich tolik bolesti...
Byla oblečená do černých šatů...
"Ne..."
Vydechl a rozběhl se do druhého patra, do královské síně.
"Tendore!" slyšel ještě za sebou jakoby z dálky volat svou matku.
Byl jako slepý, jako hluchý...
Ne, to nesmí být pravda, opakoval si pořád...
Div nesrazil dva sluhy u dveří, vpadl prudce do královské síně.
Rozhlédl se po ní...
A padl na kolena.
Z hrdla se mu vydral výkřik plný bolesti.
Cítil, jak se mu do očí opět tlačí horké slzy, ale nevnímal je.
Byl otupený tou nesnesitelnou bolestí na srdci.
Položil hlavu na studenou dlažbu sálu.
Ucítil na zádech dotek teplé ruky.
Vzhlédl.
Byla to jeho sestra.
Oči měla zarudlé od pláče.
"Tendore... Je mi to tak... Tak líto...," šeptla a pomohla mu vstát.
Tendor se jako v mdlobách dopotácel doprostřed místnosti.
Tam stál důvod jeho bolesti.
Důvod, proč se cítil, jakoby chtěl snad raději zemřít.
Stála tam černá rakev.
A v ní...
Ležel tak nehybně, tak chladný.. Jeho otec.
Tendorovi se při pohledu na jeho tvář podlomily kolena a padl na rakev.
Objímal otce ještě jednou, naposledy...
"Kéž bych tady alespoň byl, tati... Kéž bych ti mohl... Kéž bych ti mohl dát sbohem..."
Jeho sesta stála za ním a hladila ho po zádech.
"Také tomu ještě nemohu uvěřit," řekla a těžce potlačila další bolestivý plačtivý vzdech.
"Říkal alespoň něco o mně když...?"
"Ano. Říkal, že by si přál, abys tam byl s ním. A taky, že až se vrátíš, je jeho posledním přáním... Aby ses přeci jen stal vladařem."
Tendor vzdychl.
"Samozřejmě, tati... Splním ti alespoň tvé poslední přání," řekl Tendor.
Zíral na svého otce ještě dlouhou dobu.
Držel jeho ruku ve svých dlaních.
Snad možná doufal, že se ještě probudí... Že nahmatá jeho tep...
Že chladná ruka opět zteplá a zrůžoví...
Ale nic z toho se nestalo.

Tak sám...

26. listopadu 2011 v 19:49 | Ginnisek :) |  Království Estrion - povídky
Před tuto kapitolu ještě patří kapitola Opojení smyslů, kterou najdete výše (duben 2012) v rubrice Království Estrion.... ;) Nějak se mi povedlo ji vymazat, moc se omlouvám a doufám, že vám to neznepříjemnilo čtení :)


Jel už asi 12 hodin, když se začalo stmívat.
Rozhodl se, že kvůli hrozícímu nebezpečí v noci nepojede.
Slezl tedy z Blacka a začal si sbírat dříví na oheň.
Vyšlo mu to tak tak, že když zapálil ohniště, byla už tma.
Seděl a přemýšlel.
Nechápal vůbec nic...
Nejprve Elleanor...
Kam asi mohla jít? Proč odešla, když chtěla, aby odešel on...?
Ucítil pálení v očích.
Normálně by slzy rychle zatlačil zpět do očí, ale teď se za ně nestyděl...
Naopak. Přinášely mu úlevu...
Sedl si, pokrčil kolena a zanořil do nich hlavu.
A to si stěžoval na to, že bude muset být králem...
A teď... Už si uvědomil, jak bolí nešťastná láska...
Zjistil, že na takovou bolest ještě nebyl připravený.
Nikdy by ho nenapadlo, že se něco takového může stát zrovna jemu...
Pořád dokola se mu v hlavě promítal její obličej.
Když ho vytáhla z té studánky... Když ho zachraňovala ze šoku ze zbraně Malumů... Když plakala kvůli své sestře... Když se mu podívala do očí, a naprosto jasně mu řekla, že chce, aby odešel...
Teď už hořce plakal.
A co teprve Daila...?
Tak krásná a dokonalá...
Jenže proč toudělala?
Začala si ona, ne on...
Jeho by nikdy nenapadlo zajít takhle daleko.
Vlastně toho teď i trochu litoval...
Ale musel si připustit, že zároveň se mu to moc líbilo...
Cítil se, jakoby měl v prsou černou díru.
Jakoby byl uvnitř prázdný...
Jakoby se už nikdy neměl zamilovat, už nikdy by neměl dostat šanci na šťastnou lásku...
Už ty myšlenky nemohl snést.
Rozhodl se, že půjde spát a pokusí se alespoň na chvíli na všechno zapomenout...
Naštěstí pro něj nebylo těžké usnout po včerejší probdělé noci, a tak už za chvíli klidně oddychoval na měkkém lesním mechu.
Poprvé v tomto lese, sám.



"Tendore, nevěř jí!"
"Ale no tak, nebuď paranoidní!"
"Prosím, poslechni mě!"
Klečela tam v slzách u jeho nohou.
"Nemáš důvod ji takhle obviňovat!"
"Ale mám, miláčku..."
"To tedy... Promiň, jakže jsi mi to řekla?"
"Miláčku."
Zvedla k němu krásnou, uslzenou tvář a upřeně se mu podívala do očí.
Elleanor tak, jak si ji pamatoval.
"Ne, nemůžeš mi říkat miláčku! Chtělas, abych odešel! A pak jsi ty sama utekla! A nechala mě tam samotného!"
"Ano... Ano, já vím..."
Opět hlavu sklopila.
"Moc mě to mrzí, to co jsem ti řekla."
"Nemusí tě mrzet, že jsi ke mně byla upřímná..."
"V této situaci ano... Kdybych ti nic z toho neřekla, všechno by se tak strašně nepokazilo."
Klesla úplně na zem.
Tendor si k ní klekl.
"Jak to myslíš?"
"Nesmím... Nesmím ti nic říct."
Zajíkala se pláčem a zaoufalstvím.
"Ale proč? Proč?!"
"Zjistili by to!"
"Kdo?"
Rozklepala se.
"Elleanor, kdo?!"
Zvedla hlavu a opět se na něj tak upřeně podívala.
Už už pohybovala rty, když se prudce otočila.
"Přicházejí!"
Vykřikla to s obrovským strachem.
"Musím jít!"
"Nechoď ještě, lásko!"
"Musím! Promiň... Ale jedno si musíš zapamatovat! Slib mi, že to nikdy nezapomeneš!"
Obejmula ho rukama.
Nečekala na jeho odpověď, naklonila se k němu a do ucha mu zazpívala: "I ze semínka bodláku může při správném postupu vykvést krásná růže..."
A pak zmizela.
"Cože? Elleanor! Jak to myslíš?!"

Ooouu 600...!! :)

17. listopadu 2011 v 0:46 | Ginnísek :)
Tak už máme přes 600 návštěv...!!! :)* (naposledy to bylo 604 :P) ... :) Děkuju vám moc, doufám že vás moje povídky pořád baví a chodíte si číst nové kapitolky...! :)*
free counters