Daila

30. října 2011 v 9:22 | Ginnísek :) |  Království Estrion - povídky
Tendor se prudce otočil.
Za ním stála krásná, překrásná, vysoká, štíhlá žena s bledou pletí, černými vlasy, velkýma šedýma očima a krásným, odzbrojujícím úsměvem.
Byla oblečená do černých závojových šatů, které krásně obtahovaly její ženské křivky. Přesně jako ty Elleanořiny, až na to, že tahle žena nebyla ozbrojená.
Tendor na ni bezradně civěl. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl.
Krásnější než Elleanor, uvědomil si, a bolestně ho píchlo u srdce.
Konečně promluvila: "Kdopak jsi? Že se tady touláš tak sám pozdě za noci... V tak... Nebezpečných lesích?"
"Já... Jsem... Já se... Jmenuju se... Tendor. Ztratil jsem se a hledám cestu domů," podařilo se mu vykoktat.
"Oh, snad ne ten Tendor z Království Estrion?"
"Přesně... Přesně ten."
"Tak to je pro mě velká čest," usmála se ještě krásněji a udělala pukrle.
Z Tendora začalo opadat počáteční okouzlení.
Také se usmál a pokýval hlavou.
"A vy jste...?" zaostřil na krásku pohled.
Někoho mu snad vzdáleně připomínala, něco na něj křičelo, že ji odněkud zná, ale nemohl se rozpomenout.
"Já jsem Daila. Co všechno víš o zdejších lesích?"
"No, nic moc, jen že...," zarazil se.
Měl by jí to říkat?
"No... Vlastně jen to, že tady roste hodně stromů," pokusil se o žert a nervózně se zasmál.
Chvíli si ho jen tak zkoumavě prohlížela.
Prokoukla mě, napadlo ho.
Pak se jí ale na rty vrátil její původní sladký úsměv.
"Tak to bychom měli založit oheň, bude to na dlouhé vyprávění," řekla a vytáhla z kapsy jakýsi zapalovač.
Byla to železná krabička se šroubovacím víčkem. Pod ním byla dírka, kterou se sypaly žhavé kameny.
Ty okamžitě zažehly hromadu klacků, kterou sem Daila s Tendorovou pomocí nanosila během chvilky.
"Mohl... Mohl bych se vás na něco zeptat?" odkašlal si Tendor.
"Jistě... Ale prosím, nevykej mi," mrkla na něj a vyzívavě se na něj podívala.
"Dobře, jistě... Víš, někoho mi hrozně připomínáš... Nesetkali jsme se spolu už někdy?"
"O tom vážně pochybuji," zavrtěla hlavou Daila.
Tendor jen pokrčil rameny, zvedl ze země klacek a začal s tím líně šťouchat do ohně.
Daila se na něj nepřetržitě dívala skrz plameny.
Dobře si její pohled uvědomoval a velice ho znervózňoval.
Nakonec se přemohl a pohled jí oplatil.
Ta ocelová šeď jejích očí ho pohltila. Byly tak krásné, ale bylo v nich něco... Něco, co neuměl popsat. Jako by dávný smutek, nebo snad obrovská lítost...
Daila se zasmála.
"Chtěl by ses mě na něco zeptat."
Nebyla to otázka.
"To asi ano... Ale vůbec nevím na co," vydechl Tendor a nořil se hlouběji a hlouběji do jejího zkoumavého pohledu.
"Pomůžu ti...," řekla najednou a sklopila oči do ohně.
Tendor na ni kulil oči. Nechápal, co tím myslí...
"Pochybuješ o mně. Nevíš, kam mě máš zařadit. Jestli mezi ty zlé, nebo ty dobré."
"Já... To ne... Ne, zas tak to není...," pokoušel se obhájit Tendor.
"V pořádku," vydechla Daila. "Já vlastně ani sama nevím, kam patřím, víš..."
Tendor se na ni zmateně podíval.
Stále zírala do plamenů.
"Jak... To myslíš?" zeptal se váhavě.
"To je na velice dlouhé vyprávění. Slíbila jsem ti ho, pamatuješ?"
Vyčerpaně se usmála.
"Dnes už to asi ale nesplním... Snad zítra, až se trošičku prospím."
Zívla, protáhla se, a ladně si lehla do trávy.
Chvíli se zasněně dívala na hvězdy, jakoby mezi nimi snad něco hledala...
"Předpokládám, že jsi zabloudil ve zdejších lesích při lovu a měl jsi namířeno domů, když jsme se setkali," otočila se k Tendorovi.
"Vlastně ano... Přesně tak."
"Hm... Myslím, že rozcestí do Království Estrion ještě najdu," povzdychla si.
"Takže bys byla ochotná mi pomoct dostat se domů?"
"Samozřejmě. Bude mi potěšením trávit čas s tak milým mužem, jako jsi ty."
Milým mužem... Tendor se začervenal.
I on by jí rád řekl, že mu příjde krásná, milá, příjemná a chytrá.
Ale nějak k tomu nenašel odvahu...
Položil se do trávy na opačném konci ohniště, než Daila.
"Víš...Je to zajímavé," řekl zadumaně Tendor.
"Copak je zajímavé?"
"Jsi už druhá dívka, která mě tady v lese zachránila před jistou smrtí."
"Cože?" sykla ostře Daila.
"No, ano...," už už začal Tendor, když si uvědomil, že ho Daila probodává soustředěným pohledem.
Zarazil se.
"Jen mluv, mluv...!" pobízela ho. "Co to bylo za dívku? Jak vypadala? Řekla ti, jak se jmenuje? No tak, co o ní víš?"
"Nic moc, vlastně jsem ji ani pořádně nezahlédl," zalhal Tendor.
"Vždyť si říkal, že ti zachránila život," naléhala Daila a dál ho pozorovala.
"No, to ano... Vytáhla mě ze studánky, která je kousek od začátku lesa... Viděl jsem jen její siluetu, když jsem byl ještě ve vodě... Pak jsem se probral, a ona už tam nebyla."
Nevěděl proč lhal, ale všechny smysly ho nabádaly, že dělá dobře.
"Aha," pípla Daila, ještě chvíli se na něj nejistě, nedůvěřivě dívala, ale pak se opět s náznakem úsměvu obrátila k hvězdnému nebi.
"Proč se o to vlastně tak zajímáš?" odvážil se vyzvídat Tendor.
"Já ani nevím," odpověděla vyhýbavě.
Normálně by se s takovou odpovědí nespokojil, ale když se na ni díval, jak tam leží a dívá se zasněně na hvězdy a měsíční paprsky se odráží na její až neskutečně půvabné tváři, která se v nich zdá být ještě bělostnější než za svitu ohně, a vykreslují jí vysoko položené lícní kosti...
Ležel a díval se na ni jako ve snu.
Ona ovšem neprojevovala žádnou nervozitu z toho, jak upřeně ji pozoruje.
Dál jakoby hledala něco ve hvězdách.
Po chvilce se na Tendora usmála, popřála mu dobrou noc a otočila se na druhý bok, zády k němu.
Ještě chvíli se na ni díval, pak se taky přetočil na druhý bok, a zavřel oči.
První, co se mu vybavilo, byla Elleanor.
Neudělal snad chybu, že ji opustil?
Co když o něj teď má strach?
Přehrál si v hlavě minulé hodiny.
To asi nehrozí, povzdechl si pro sebe.
Zamyslel se.
Vlastně jsou teď na tom oba lépe.
On ji neobtěžuje, a může si jít za svým úkolem, a on zase našel dívku, která je ochotna ho odvést rovnou k cestě domů.
Tedy alespoň mu to tak slíbila.
Ale ne, copak on o ní pochybuje?
Ale proč...?
Ne, to nejsou pochyby. Spíš... Předtuchy.
Neblahé tušení.
'Hloupost!' okřikl se.
Takhle nesmí uvažovat. Co by bylo na Daile špatného?
Uvažoval nad tím...
Ale na nic nepřišel. Možná, že je mu podezřelé právě to, jak je dokonalá...
Zahnal všechny tyhle myšlenky.
Teď musí myslet taky na to, jak vysvětlí svůj zatím třídenní výlet.
"Víš mami... Zabloudil jsem, a pak jsem se málem utopil. Zachránila mě krásná dívka jménem Elleanor. Pár hodin na to mě zachránila znovu, když na nás zaútočila lidská rasa Malumové, která žije ve zdejším městě Obstinatus, které prý dostali za smlouvu od Ďábla... No, jenže chvíli na to mi Elleanor poté, co jsem uhodil na její slabé místo, oznámila, že už se mnou nechce pokračovat. Tak jsem se vytratil a poznal ještě krásnější Dailu, která mě zavedla domů."
Tak to asi nepůjde...
Usmál se. Bude si muset něco vymyslet...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se vám povídky o Království Estrion...? :)

Ano 28.8% (17)
Docela... ;) 10.2% (6)
Ani moc ne... :/ 5.1% (3)
Vůbec ne... :( 11.9% (7)
Jsou úžasné...! :D ;)* 13.6% (8)
Jsou úžasné...! :D ;)* 30.5% (18)

Komentáře

1 LukasLongr LukasLongr | E-mail | Web | 8. května 2012 v 18:33 | Reagovat

Tento díl se velice povedl. Moc zajímavý. Už jsem zvědaví na další.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
free counters