Říjen 2011

Daila

30. října 2011 v 9:22 | Ginnísek :) |  Království Estrion - povídky
Tendor se prudce otočil.
Za ním stála krásná, překrásná, vysoká, štíhlá žena s bledou pletí, černými vlasy, velkýma šedýma očima a krásným, odzbrojujícím úsměvem.
Byla oblečená do černých závojových šatů, které krásně obtahovaly její ženské křivky. Přesně jako ty Elleanořiny, až na to, že tahle žena nebyla ozbrojená.
Tendor na ni bezradně civěl. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy viděl.
Krásnější než Elleanor, uvědomil si, a bolestně ho píchlo u srdce.
Konečně promluvila: "Kdopak jsi? Že se tady touláš tak sám pozdě za noci... V tak... Nebezpečných lesích?"
"Já... Jsem... Já se... Jmenuju se... Tendor. Ztratil jsem se a hledám cestu domů," podařilo se mu vykoktat.
"Oh, snad ne ten Tendor z Království Estrion?"
"Přesně... Přesně ten."
"Tak to je pro mě velká čest," usmála se ještě krásněji a udělala pukrle.
Z Tendora začalo opadat počáteční okouzlení.
Také se usmál a pokýval hlavou.
"A vy jste...?" zaostřil na krásku pohled.
Někoho mu snad vzdáleně připomínala, něco na něj křičelo, že ji odněkud zná, ale nemohl se rozpomenout.
"Já jsem Daila. Co všechno víš o zdejších lesích?"
"No, nic moc, jen že...," zarazil se.
Měl by jí to říkat?
"No... Vlastně jen to, že tady roste hodně stromů," pokusil se o žert a nervózně se zasmál.
Chvíli si ho jen tak zkoumavě prohlížela.
Prokoukla mě, napadlo ho.
Pak se jí ale na rty vrátil její původní sladký úsměv.
"Tak to bychom měli založit oheň, bude to na dlouhé vyprávění," řekla a vytáhla z kapsy jakýsi zapalovač.
Byla to železná krabička se šroubovacím víčkem. Pod ním byla dírka, kterou se sypaly žhavé kameny.
Ty okamžitě zažehly hromadu klacků, kterou sem Daila s Tendorovou pomocí nanosila během chvilky.
"Mohl... Mohl bych se vás na něco zeptat?" odkašlal si Tendor.
"Jistě... Ale prosím, nevykej mi," mrkla na něj a vyzívavě se na něj podívala.
"Dobře, jistě... Víš, někoho mi hrozně připomínáš... Nesetkali jsme se spolu už někdy?"
"O tom vážně pochybuji," zavrtěla hlavou Daila.
Tendor jen pokrčil rameny, zvedl ze země klacek a začal s tím líně šťouchat do ohně.
Daila se na něj nepřetržitě dívala skrz plameny.
Dobře si její pohled uvědomoval a velice ho znervózňoval.
Nakonec se přemohl a pohled jí oplatil.
Ta ocelová šeď jejích očí ho pohltila. Byly tak krásné, ale bylo v nich něco... Něco, co neuměl popsat. Jako by dávný smutek, nebo snad obrovská lítost...
Daila se zasmála.
"Chtěl by ses mě na něco zeptat."
Nebyla to otázka.
"To asi ano... Ale vůbec nevím na co," vydechl Tendor a nořil se hlouběji a hlouběji do jejího zkoumavého pohledu.
"Pomůžu ti...," řekla najednou a sklopila oči do ohně.
Tendor na ni kulil oči. Nechápal, co tím myslí...
"Pochybuješ o mně. Nevíš, kam mě máš zařadit. Jestli mezi ty zlé, nebo ty dobré."
"Já... To ne... Ne, zas tak to není...," pokoušel se obhájit Tendor.
"V pořádku," vydechla Daila. "Já vlastně ani sama nevím, kam patřím, víš..."
Tendor se na ni zmateně podíval.
Stále zírala do plamenů.
"Jak... To myslíš?" zeptal se váhavě.
"To je na velice dlouhé vyprávění. Slíbila jsem ti ho, pamatuješ?"
Vyčerpaně se usmála.
"Dnes už to asi ale nesplním... Snad zítra, až se trošičku prospím."
Zívla, protáhla se, a ladně si lehla do trávy.
Chvíli se zasněně dívala na hvězdy, jakoby mezi nimi snad něco hledala...
"Předpokládám, že jsi zabloudil ve zdejších lesích při lovu a měl jsi namířeno domů, když jsme se setkali," otočila se k Tendorovi.
"Vlastně ano... Přesně tak."
"Hm... Myslím, že rozcestí do Království Estrion ještě najdu," povzdychla si.
"Takže bys byla ochotná mi pomoct dostat se domů?"
"Samozřejmě. Bude mi potěšením trávit čas s tak milým mužem, jako jsi ty."
Milým mužem... Tendor se začervenal.
I on by jí rád řekl, že mu příjde krásná, milá, příjemná a chytrá.
Ale nějak k tomu nenašel odvahu...
Položil se do trávy na opačném konci ohniště, než Daila.
"Víš...Je to zajímavé," řekl zadumaně Tendor.
"Copak je zajímavé?"
"Jsi už druhá dívka, která mě tady v lese zachránila před jistou smrtí."
"Cože?" sykla ostře Daila.
"No, ano...," už už začal Tendor, když si uvědomil, že ho Daila probodává soustředěným pohledem.
Zarazil se.
"Jen mluv, mluv...!" pobízela ho. "Co to bylo za dívku? Jak vypadala? Řekla ti, jak se jmenuje? No tak, co o ní víš?"
"Nic moc, vlastně jsem ji ani pořádně nezahlédl," zalhal Tendor.
"Vždyť si říkal, že ti zachránila život," naléhala Daila a dál ho pozorovala.
"No, to ano... Vytáhla mě ze studánky, která je kousek od začátku lesa... Viděl jsem jen její siluetu, když jsem byl ještě ve vodě... Pak jsem se probral, a ona už tam nebyla."
Nevěděl proč lhal, ale všechny smysly ho nabádaly, že dělá dobře.
"Aha," pípla Daila, ještě chvíli se na něj nejistě, nedůvěřivě dívala, ale pak se opět s náznakem úsměvu obrátila k hvězdnému nebi.
"Proč se o to vlastně tak zajímáš?" odvážil se vyzvídat Tendor.
"Já ani nevím," odpověděla vyhýbavě.
Normálně by se s takovou odpovědí nespokojil, ale když se na ni díval, jak tam leží a dívá se zasněně na hvězdy a měsíční paprsky se odráží na její až neskutečně půvabné tváři, která se v nich zdá být ještě bělostnější než za svitu ohně, a vykreslují jí vysoko položené lícní kosti...
Ležel a díval se na ni jako ve snu.
Ona ovšem neprojevovala žádnou nervozitu z toho, jak upřeně ji pozoruje.
Dál jakoby hledala něco ve hvězdách.
Po chvilce se na Tendora usmála, popřála mu dobrou noc a otočila se na druhý bok, zády k němu.
Ještě chvíli se na ni díval, pak se taky přetočil na druhý bok, a zavřel oči.
První, co se mu vybavilo, byla Elleanor.
Neudělal snad chybu, že ji opustil?
Co když o něj teď má strach?
Přehrál si v hlavě minulé hodiny.
To asi nehrozí, povzdechl si pro sebe.
Zamyslel se.
Vlastně jsou teď na tom oba lépe.
On ji neobtěžuje, a může si jít za svým úkolem, a on zase našel dívku, která je ochotna ho odvést rovnou k cestě domů.
Tedy alespoň mu to tak slíbila.
Ale ne, copak on o ní pochybuje?
Ale proč...?
Ne, to nejsou pochyby. Spíš... Předtuchy.
Neblahé tušení.
'Hloupost!' okřikl se.
Takhle nesmí uvažovat. Co by bylo na Daile špatného?
Uvažoval nad tím...
Ale na nic nepřišel. Možná, že je mu podezřelé právě to, jak je dokonalá...
Zahnal všechny tyhle myšlenky.
Teď musí myslet taky na to, jak vysvětlí svůj zatím třídenní výlet.
"Víš mami... Zabloudil jsem, a pak jsem se málem utopil. Zachránila mě krásná dívka jménem Elleanor. Pár hodin na to mě zachránila znovu, když na nás zaútočila lidská rasa Malumové, která žije ve zdejším městě Obstinatus, které prý dostali za smlouvu od Ďábla... No, jenže chvíli na to mi Elleanor poté, co jsem uhodil na její slabé místo, oznámila, že už se mnou nechce pokračovat. Tak jsem se vytratil a poznal ještě krásnější Dailu, která mě zavedla domů."
Tak to asi nepůjde...
Usmál se. Bude si muset něco vymyslet...

Potřebuju váš názor! :)

29. října 2011 v 11:02 | Ginnísek :)
Tak nějak jsem teď psala Království Estrion trošku více dopředu a zjistila jsem, že jsem narazila na... erotickou scénu ;) :D Chci vědět, jak se k tomu stavíte... ;) Měla bych ji popsat? Nebo to udělat tak, že prostě napíšu jenom že se spolu vyspali a konec? :D Neptejte se kdo s kým, to se dozvíte ;D :P Ale jen chci znát váš názor, jestli byste si rádi přečetli i takovéto intimky ;) Hlasujte v anketě ;)

Pátrací akce

29. října 2011 v 9:49 | Ginnísek :) |  Stargate Atlantis - povídky
"Takže, držte si kloubouky, přistáváme," zažertoval John a ladně s Jumperem přistál.
I s Rodneym se okamžitě zvedli a začali si sbírat vybavení.
Ginny, trošku vyklepaná z letu i přistání, se nervózně postavila a koukala po nich co berou.
"Proboha, na co samopaly?" špitla.
"Kdyby náhodou," mrkl na ni konejšivě Rodney.
"Kdyby náhodou došly náboje v automatech," doplnil ho jízlivě John.
Ginny hlasitě polkla.
Rodney tvrdě bouchl Johna do stehna.
"Co je?" bránil se John.
"Ale nic... Vůbec nic," procedil přes zaťaté zuby se vzteklým výrazem Rodney.
Dobalili poslední batoh a Rodney ho podal Ginny.
"Vůbec ničeho se nebojte, doktorko," mrkl na ni.
"Řekněte Rodney, jak jste to zvládl vy? Přechod z laboratoře do terénu?"
"No...," začal Rodney.
"Ještě to nezvládl," přerušil ho s úsměvem John a otevřel dveře Jumperu.



Vzduch na planetě byl dýchatelný, velice podobný tomu na Atlantidě, ale prostředí planety bylo naprosto odlišné.
Povrch tvořily černé a šedé, místy opravdu ostré a špičaté skály, z kterých sálalo neskutečné horko.
"Čim to asi může být? Připíkaj se mi boty k povrchu!" postěžoval si John.
"Pod námi probíhá neustálá sopečná činnost, Johne, vždyť jsem ti to vysvětloval, že to je důvod, proč se tady nebudeme moct zdržet moc dlouho, ale tys mě asi zase neposlouchal, viď?" prohodil vyčítvě Rodney.
John jen obrátil oči v sloup.
"Tak... Jak asi daleko jsme od toho zařízení?" zmohla se na slovo Ginny.
"Asi tři nebo čtyři kilometry... To je v těchle otravných obelcích proti radioaktivitě nejméně hodina cesty," odpověděl jí nevrle Rodey.
"Hele Rodney, chceš snad aby ti narostl ocas? Nebo třeba... Třetí ucho? Být tebou si ten oblek nesmírně cením," pokáral ho John a škodolibě se zasmál, když si představil Rodneyho s ocasem.
Rodney jen něco zabručel.


Šli už alespoň půl hodiny, když si všichni začali uvědomovat jistou změnu.
"Povrch už nepálí," poznamenala jako první Ginny.
"Ano, ale netuším, čím to může být... Podle mých výzkumů probíhá sopečná činnost pod celým povrchem planety," oznámil jim trochu nervózně Rodney, vytáhl touchpad a začal něco zkoumat.
"Jak to vypadá?"
I John zněl nervózně.
"Je to... Zvláštní."
"Co tím myslíš Rodney? Mluv jasně!"
"No... Podle všeho je tady v okruhu asi půl kilometru pod povrchem klid... Ale ještě než jsme přistáli vše jsem kontroloval a nic takového jsem nikde neobjevil... Teď to ale vypadá, že se takovýchto anomálií vytvořilo více, náhodně po celé planetě..."
Ginny a John dychtivě hleděli na Rodneyho.
"Co to tedy může znamenat?" zeptala se opatrně Ginny.
"Nechci nijak strašit..."
Zarazil se a těkal očima mezi Ginny a Johnem.
"Tak co to znamená Rodney?" vyjel na něj John.
"Pravděpodobně jsme přistáním nějak narušili něco pod povrchem planety. Třeba jsme... Ucpali nárazem nějaký lávový kanál, nebo co já vím, moc těmhle věcem nerozumím..."
Rodney byl naprosto bezradný. Věděl, že by to k Jumperu ještě stihli, než by se ty anomálie rozšířily po úplně celé planetě a sopečná činnost pod nimi by utichla úplně... Jenže taky věděl, že už by to nestihli pro tu zbraň a zpět.
Ale nevěděl, co se stane až sopečná činnost utichne.

Elleanor...?

28. října 2011 v 20:51 | Ginnísek :) |  Království Estrion - povídky
Když došla k řece, lehce pohladila hladinu prsty.
Ucukla, když se jí přes ruku převalila vlnka ledové vody.
Ano, tohle je přesně to, co potřebuje.
Svlékla ze sebe šaty a odhalila pod nimi kožené tričko bez rukávů a kraťasy s opaskem se zbraněmi.
Cítila se tady v bezpečí, ale i přesto zaváhala.
Nakonec si jej ale sundala.
Opatrně, pomalu vstupovala do ledové vody.
Když v ní byla už po pas, celé její tělo se divoce třepalo zimou.
Ona však neváhala, zavřela oči, zhluboka se nadechla a vklouzla celá pod vodu.
Tělo se jí sevřelo chladem.
Každičký kousíček její kůže začal protestovat proti náhlému ochlazení o nejméně patnáct stupňů proti teplotě těla.
Její mysl si ale naopak užívala to ledové otupení.
Otevřela pod vodou oči.
Byla to nádhera.
Zapomněla na Tendora, na to, že se na ni možná zlobí...
Zapomněla dokonce i na svůj tak důležitý, a tak nebezpečný úkol najít sestru, a užívala si hru barev pod vodou.
Trvalo jí notnou chvíli, než se vzpamatovala a uvědomila si, že ji někdo hrubě drží za nadloktí a táhne ji z vody ven.
Podvolila se.
Čekala, že tam uvidí rozzlobenou tvář Tendora, který na ni začne vyčítavě křičet, že ho nechávala samotného. Nebo že o ni měl starost...?
"Tak hele...," začala a vzhlédla.
Tvář, která se na ni dívala sice byla rozzlobená, ale nepatřila Tendorovi.
"Ne," stačila ještě vydechnout Elleanor, než se vzduchem mihl těžký kyj a zasáhl ji mocně do hlavy.


__________________________________________________________________________________



"Ne, ne Tendore, ani nad tím neuvažuj!"
"Ale no tak tati, už nejsem dítě!"
"Je ti teprve 24 let!"
"Teprve? Teprve? Jsem už 6 let dospělý!"
"Fyzicky možná."
"Co tím chceš říct?"
"Někdy se chováš, jako bys byl patnáctiletý tvrdohlavý puberťák."
"Aha... Takže když se nechovám přesně tak, jak ty říkáš, když chci něco jiného, než chceš ty, když si chci SÁM vybrat co chci v životě dělat, tak ze mě uděláš tvrdohlavého puberťáka, heh?"
"Tendore, už si sakra uvědom, že ty nemáš život jako ostatní! Jseš z královské rodiny, prvorozený syn! Pro takového je prostě jeho osud předurčen, a tobě nezbývá nic jiného, než se s tím smířit!"
"Tak to teda ne! Nenechám tam moji milovanou dívku zemřít jenom kvůli tomu, že mě nenecháš vzdát se vlády!"
"I potom co ti tolik ublížila?"
"Miluju ji i přesto. I přes cokoli! Budu ji milovat do konce života. Pokud o to nebude stát, nebudu to dávat najevo, ale mé city k ní nikdy nevyhasnou. A ani TY tomu nezabráníš!"
"Jak tedy myslíš synu... Jdi na smrt... Varoval jsem tě."



Tendor se s cuknutím probudil.
Pokoušel se vstřebat, co se mu právě zdálo.
Co to mělo znamenat? O jaké dívce to tam mluvil?
Napadala ho jenom jedna.
Otočil se směrem k místu, kde ještě před hodinou seděla a dávala mu dobrou noc.
Pak odešla a ještě se nevrátila.
Sedl si a rozhlédl se kolem dokola.
Nikde ji neviděl.
"Jak tedy myslíš synu... Jdi na smrt..."
Co tím proboha myslel?
Hodlá mu snad Elleanor ublížit?
Ne, to je nesmysl!
Jeho myšlenky se zase ubíraly jediným směrem... A to k Elleanor.
Je tak krásná. Tak milá. Tak... Záhadná a tajemná.
Jakoby se před pár hodinami nic neudálo, zavřel Tendor oči, a představoval si ji jako královnu království Estrion.
"Berete si zde přítomnou Elleanoru za svou právoplatnou manželku?"
"Ano."
"A vy, Elleanor? Berete si zde přítomného Tendora Estrionského za svého právoplatného manžela?"
Zde se tok jeho myšlenek přerušil krutou realitou.
Jak krásné by bylo, kdyby řekla ano.
Až moc krásné. A až moc krásné věci se většinou nestávají.
Zhluboka vydechl.
Jeho otec měl asi pravdu. Nezbývá mu, než se s tím smířit.
S vládou, i s tím, že Elleanor jeho nikdy nebude.
Zahnal náhlou vlnu pláče několika mrknutími.
Věděl, co musí udělat.
Co musí, ale nechce...
Ne! Takhle nesmí přemýšlet. Není žádný srab.
Zvedl se na nohy a vzal do ruky jeden batoh.
Vzpomněl si na to, za jaké situace ho s Elleanor získali....
Jak mu Elleanor zachránila život.
Bolestně se usmál.
Na tohle do smrti nezapomene. Nikdo by mu to nevěřil...
Sbalil do batohu jídlo na celý den a jednu polní láhev.
Rozhlédl se po tábořišti.
Asi by tady měl nechat Ellleanor nějaký vzkaz...
Jenže za prvé ho nenapadalo, jak by to udělal, a za druhé to Elleanor stejně dojde samo.
Hodil batoh na záda, odvázal Blacka, našel si dostatečně velký klacek, z kterého si udělal louč, a vykročil.
Čím dále byl od tábořiště, tím více se ho zmocňoval pocit, že nedělá dobře.
Přeci jenom se Elleanor ve zdejších lesích vyzná, zato on by mohl docela snadno zabloudit... Vlastně už teď, necelých 200 metrů od tábořiště, še,l kam ho nohy nesly, aniž by věděl, zda jde alespoň správným směrem.
A pak... Hrozí nebezpečí, že tady potká ty... Ty... Malumy, nebo jakže se to jmenují. Přitom pomyšlení se otřásl.
Měl sice v batohu jednu tu zvláštní pušku, ale nevěděl, jestli z ní bude umět střílet.
Nikdy nic takového v ruce nedržel.
Přes všechny tyto pochybnosti šel pevně dál, aniž by se zastavil, ohlédl, nebo dokonce zauvažoval, že by se vrátil.
Najednou ale ztuhl.
Strachem.
Někde poblíž praskla větvička.
Vzpomněl si na první den, co tady zabloudil, a spadl do té studánky.
Kéž by to tak zase byla Elleanor a vytáhla mě z další bryndy, pomyslel si.
"Elleanor?" zvolal tiše.
Přeci jen, kdyby to nebyla ona...
"Tu tady nehledej."
Byl to hlas líbezný, ještě líbeznější než ten Ellenaořin, ale byl v něm podivný chlad.

Takže všechno je v pořádku...?

28. října 2011 v 11:44 | Ginnísek :) |  Království Estrion - povídky
Poslouchala Tendorovi vzdalující se kroky.
Když ustaly, svalila se do mechu a jehličí a usedavě se rozplakala.
Bolest ze ztráty sestry ji velice trápila už deset let a místo toho, aby se to lepšilo, zdálo se to být rok od roku horší.
Vlastně si ji ani pořádně nepamatovala.
Tenkrát byla opravdu malá, mohlo jí být nanejvýš pět.
Pamatovala si jen sestřiny uhlově černé vlasy, velké oči, maličký nos a úzké rty s krásným úsměvem.
A také její líbezný hlas, když jí před spaním povídala pohádky, nebo zpívala ukolébavky.
Měla ji velice ráda.
Mnohokrát se ptala rodičů, proč sestra utekla.
Vždy jí jen řekli: "Zvolila si tu špatnou cestu a nechtěla ji opustit."
Z toho mnoho nepobrala.
Ale byla si naprosto jistá, že její sestra neudělala nic špatného.
Byla rozhodnutá ji najít a ověřit si to.
Potlačila další vzlyky a zhluboka se nadechla.
Pláčem nic nezpraví.
Sice to Tendorovi ještě neřekla, ale ona svou sestru hledá.
Pokaždé řekne rodičům, že jde na maliny, nebo pro vodu, na procházku, tábořit...
Ale přitom usilovně hledá svoji sestřičku.
Tendor....
To je jistá...
Komplikace.
Ano, byla to její volba, že ho vzala s sebou...
Nebyla si teď jistá, zda udělala dobře.
Vypadá to totiž, že Tendor si od této výpravy slibuje něco úplně jiného než ona.
Ale to tedy velice tvrdě narazil.
Zvedla se a setřásla ze sebe listí.
Nastal čas to Tendorovi říct.



Když přišla k ohni, Tendor jen tak seděl a zíral do plamenů.
Elleanor si odkašlala.
Vzhlédl k ní.
Měl úplně zarudlé oči.
Od únavy, samozřejmě, ujišťovala sama sebe Elleanor.
Nesnesla by pomyšlení, že kvůli ní někdo, kdokoli, brečel.
"Musím... Měla bych... ti něco říct."
Zvolna přikývl a obrátil pohled zpět do ohně.
"Tendore... Tahle moje výprava... Řekla jsem rodičům, že se jdu jen tak projít po okolí, a že budu pryč možná několik dní..."
Odmlčela se.
Má mu to říct narovinu?
Nebo radši zatloukat?
"Měla bych se už ukázat doma. Slíbila jsem ti, že tě tam provedu. Ale pak..."
Tendor jen zamrkal, ale nevěnoval Elleanor ani letmý pohled.
"Takže... chceš, abych odešel?"
Řekl to s naprosto ledovým klidem.
Ovšem uvnitř jeho hlavy a hlavně srdce se odehrávalo něco bouřlivého, co ani neuměl popsat.
Byla to tak divoká směsice emocí, že se musel přemáhat, aby nezačal křičet nebo plakat.
Třásly se mu ruce a políval ho studený pot.
"Ano...," vydechla Elleanor.
Přece jen jí ho bylo trošku líto.
"Potřebuju tady ještě něco dokončit..."
"Ne, to je v pořádku. Nemusíš mi nic vysvětlovat," skočil jí do řeči.
Ve skutečnosti ale nebylo v pořádku vůbec nic.
Jako by mu drtila pěstí srdce.
Elleanor vydechla.
Tak to šlo docela hladce.
Vypadal smířeně a nezaujatě.
"Jsem ráda, že to bereš s takovým klidem," usmála se na něj.
Kdybys tak věděla, povzdechl si tiše Tendor.
Elleanor si sedla na druhou stranu ohně, vzala si malý klacík a jen tak ho opalovala.
Chvíli oba mlčeli.
Tendor měl výraz člověka, který je naprosto mimo.
Elleanor se naopak lehce usmívala. Myslela si totiž, že je všechno v pořádku...
"Půjdu si už lehnout," zachraptěl Tendor, líně se zvedl, odšoural se pár metrů od ohně a lehl si zády k němu.
"Taky už za chvíli půjdu," protáhla se Elleanor.
"Dobrou," zavolala na něj.
"Dobrou noc."
Tendor ale ještě ani zdaleka nechtěl spát.
Civěl před sebe a přemýšlel.
Přemýšlel o všem možném.
O lásce.
O jeho zemi.
O vládě.
O tom, jak bezstarostně si vlastně až dosud žil.
Ale jemu to bylo málo.
Toužil po dobrodružství.
Dobrodružství...
Teď ho měl, ale už se těšil, až zase skončí.
Nejusilovněji přemýšlel jen o jedné osobě...
Neznámé, tajemné...
Té, která by pro něj neměla znamenat celkem nic, a přesto mu na ní tolik záleží.
A proč vlastně?
Žádný důvod k tomu neměl.
Ale je tak krásná...
Ne, Tendore! okřikl se.
Na lásku na první pohled přece nevěříš.
Přemýšlel jen o ní a snažil se si srovnat myšlenky, vysvětlit sobě samému, že je hloupost, aby něco cítil.
Elleanot také neměla v plánu jít spát.
Potřebovala se uvolnit.
Moc dobře věděla, jak se dostane k lesnímu potůčku.
A už se těšila na ledovou koupel, která jí osvěží mysl a alespoň pomyslně z ní smyje všechny její problémy a tíživé myšlenky.
Počkala, až Tendor usne.
Za pár minut už slyšela jeho pravidelné dýchání.
Potichounku se zvedla a odešla.
Tendor ale nespal.
A moc dobře slyšel, že odešla.
Nevěděl ale, co by si o tom měl myslet...

Těšte se... :)

10. října 2011 v 11:35 | Ginnísek :)* |  Království Estrion - povídky
Dlouho jsem tady nechodila, pokazil se mi komp... Asi proto jak do toho furt buším nové a nové kapitolky :D ;) Ale už by měl být v pořádku, takže počítám s tím, že za chvilku zase začnou články vycházet pravidelně (nebo prostě tak jako vycházeli předtím :D)

Takže doufám, že zůstanete blogu (a mě) věrným čtenáři... :)*
free counters