Srpen 2011

Staré rány nejvíce bolí...

11. srpna 2011 v 9:37 | Ginnísek |  Království Estrion - povídky
Elleanor zamrzl úsměv.
"Víš... Nechtěla bych o tom moc mluvit..."
"Aha, promiň... Ona je...?"
Elleanor se smutně usmála.
"Nevím. Nevím o ní vůbec nic."
"Jak to?"
Okažitě se v duchu pokáral nad svou zvědavostí.
Vždyť před chvílí řekla, že o tom nechce mluvit...
K jeho překvapení mu ale odpověděla:
"Utekla, když mi bylo pět."
"Utekla?"
"Ano, z našeho města."
"A kam?"
"To kdybychom věděli," vzdychla Elleanor. "Neměla ale moc možností... Do Obstinata by asi těžko utekla... Takže buď utekla do tvého království, nebo žije tady v lesích."
Tendor se na ni upřeně díval.
Poprvé viděl v jejích očích slabost.
A tou slabostí byl smutek.
"S takovou ránou... se člověk asi nikdy nesmíří, co?"
Soucitně se na ni podíval.
"Jo, to asi ne..."
Elleanor si všimla jeho zkoumavého pohledu a okamžitě se k němu otočila zády.
"Dojdu ještě pro nějaké dřevo," oznámila mu, otočila se, a zamířila mezi stromy.
Tendor se podíval na místo, kde skladovali zásoby dřeva.
Bylo ho tam nejméně na dva větší táboráky.
Sklopil hlavu.
Asi neměl zajít tak daleko...
Prokletá zvědavost!
Vždycky ho dostala do problémů!
Ale nikdy ji nedokázal potlačit.
Přemýšlel, jestli by měl jít za ní, nebo ji nechat o samotě.
Byl to přece jen on, kdo mohl za to, že je teď smutná.
Díval se na ni, jak se proplétá mezi stromy a sem tam zvedne nějaký klacek a hned ho hodí zpátky.
Měla tak dokonalé, ženské křivky, jen trochu narušené svým zbrojovým pásem...
Krásné vlasy...
I v obličeji byla nadprůměrně hezká...
Zvedl se, a pomalu šel za ní.
Neohlédla se.
Nebyl si jistý, jestli ho vůbec slyší, byla od něj přeci jenom ještě docela daleko.
Zrychlil.
Téměř už běžel.
Zpomalil, když byla asi jen dva metry od něj.
Odkašlal si.
Elleanor se otočila.
"Promiň."
Hlas se mu zadrhl v krku.
Elleanor jen přikývla.
"Nevadí, nevěděl jsi o tom."
"Ale i přesto..."
Bylo tolik věcí, co by jí chtěl říct, ale nevěděl, jak začít.
Už od chvíle kdy ji poprvé spatřil, cítil podivnou nervozitu vždy, když se jí podíval do očí.
Měla na něj vliv.
Jenže to ona nevěděla.
Brala Tendora jen jako společníka na své cestě.
Nikdy ji nenapadlo, že by mezi nimi mohlo něco být...
Tendor si všiml, že má vlhké oči.
Obejmul ji.
Pevně si ji tiskl k sobě.
Ona však zůstala nehybná.
Neobjímala ho.
"Co to děláš?" zašeptala.
Nepokusila se ho setřást, ale ani ho k sobě netiskla.
Tendor se od ní odtáhl, ale rukama ji stále držel kolem pasu.
Sebral odvahu a zadíval se jí do očí.
To, co v nich uviděl, ale vůbec neodráželo to, co měl v očích on.
Koukala na něj lehce zděšeným pohledem plným nepochopení.
Otevřel pusu, ale nevěděl, co by měl říct.
Vysmekla se mu a otočila se k němu zády.
Tendor byl v koncích. Nemohl uvěřit tomu, co se stalo.
Nebo spíš tomu, co se nestalo.
Chvíli na ni jen tak bezradně zíral.
"Elleanor...," začal konečně, ale přerušila ho.
"Nestojím o tvůj soucit, Tendore."
Ty slova visela ve vzduchu ještě dlouhou chvíli.
Tendor se je pokoušel přijmout.
"Já... Omlouvám se. Bylo to ode mě neuvážené," vykoktal nakonec.
"V pořádku," pípla Elleanor, ale stále k němu stála zády.
Nedokázala se na něj podívat.
Tendor upíral oči na její záda a cítil, jak mu také vlhnou oči.
Otevřel pusu, jakoby chtěl něco říct, ale zase ji zavřel, když zjistil, že neví CO by měl říct.
"Mohl bys mě prosím nechat o samotě?" přerušila ticho Elleanor.
"Jistě," zadrmolil.
Otočil se a vrátil se k ohništi.
Sedl si. Vydechl, a znovu se nadechl.
Co se to jen stalo?
Nechápal to.
Ani trošku to nechápal.
Setřel si pramínky slz a zaklonil hlavu.
To se mu ještě nikdy nestalo.
Že by se rozbrečel kvůli něčemu jinému, než kvůli fyzické bolesti.
Vlastně...
Tahle bolest byla trochu i fyzická.
Svíraly se mu útroby a prudce mu bušilo srdce.
Oči ho pálily od slz.
Začal se uklidňovat.
Nevěděl, kdy se Elleanor vrátí, a rozhodně nechtěl, aby ho tady našla takhle.
free counters