Červenec 2011

Malum - Zlo

29. července 2011 v 14:57 | Ginnísek |  Království Estrion - povídky
"Ehm... Dobře..." odkašlala si Elleanor.
Věděla, že bude hodně těžké mu to vysvětlit, ale pokusit se musela.
"Ano?" naléhal Tendor.
"Fajn... Takže, co bys chtěl vědět jako první?"
Tendor se na ni zadíval.
"Chci všechno hezky od začátku."
Elleanor si povzdechla.
"Nemám zrovna talent na vyprávění."
"Nemusí to být perfektní příběh, chci jen fakta."
"Tak fajn... Začnu těmi lidmi, co nás napadali. No, lidmi..."
Elleanor byla bezradná. Věděla, že bude muset vyprávět celý příběh, aby byl Tendor spokojený, a alespoň částečně všechno pochopil. A na to zrovna teď neměla ani v nejmenším náladu.
"Jak to myslíš, to 'No, lidmi' ?"
"Hele, nech mě to doříct...," zavrčela na něj podrážděně.
I tak to nepochopíš, pomyslela si.
"Jasně, ale už prosím tě vyprávěj...!"
Tendor se obával toho, co uslyší, a chtěl to mít konečně za sebou.
"Takže... Je to rasa, která žije na východ od našeho města. Jmenují se Malumové, z latinského 'malum' - zlo..."
"Počkej, počkej... Rasa?" skočil jí do řeči Tendor.
"Ano, jsou trošku jiní než my... Vypadají podobně jako elfové, a dokonce se povídá, že jsou jejich potomky, ale mají větší lebku. Vzadu malinko prodlouženou... Taky mají všichni velice špičaté nosy. Zaručeně je poznáš podle oblečení. Ti vysoce postavení nosí černé košile, uplé, tmavě hnědé kalhoty a rudý plášť po kolena. Ti obyčejní nosí bílé košile a uplé kalhoty černé, nebo béžové barvy. Uniformy jsou ze světle hnědé kůže, vypadají jako dlouhý ženský kabát... Až po kotníky. Stačí ti takový popis?"
"No... Myslím, že ano...," zabručel Tendor, "ale spíš bych chtěl vědět, jak jste se sem vy, i ti...,"
zarazil se a zkoušel si vzpomenout na jméno té rasy.
"Malumové," pomohla mu Elleanor.
"Jasně, Malumové... Dostali," dokončil Tendor a pozvedl obočí.
"Na to existuje spousta legend...," zasténala Elleanor.
Nesnášela je, protože jí je jako malé tloukli do hlavy. Byly nudné a nezáživné. Musela je opakovat tak dlouho, dokud je neuměla nazpaměť. Stejně jako ostatní žáci jejich škol. A proč? To nikdo z nich nevěděl, a nikdo jim to neuměl vysvětlit.
"Nenuť mě je, prosím, všechny říkat."
"Neboj se, všechny je rozhodně slyšet nechci... Třeba jen jednu, nějakou... podstatnou... tu nejdůležitější...," žadonil Tendor
"No tak dobře, fajn...," vydechla Elleanor.
Zavřela oči a snažila se vzpomenout si na legendu O příchodu Malumů.
"Byla jedna velká pustina, kterou nešlo obdělat, protože půda byla velice nekvalitní. Dokonce ani stromy zde nerostly. Říkalo se jí Ďáblův taneční parket. Legenda vypráví, že Malumové jsou spolčeni s Ďáblem, a za dobrou službu jim tento svůj 'taneční parket' věnoval. Oni zde postavili velké a mocné město a nazvali ho Obstinatus - nezlomný, pevně odhodlaný, vytrvalý. A to město zasvětili Ďáblu, stejně jako... jako duše všech v tom městě."
Když Elleanor otevřela oči a podívala se na Tendora, div nevyprskla smíchy.
Seděl tam se strachem v očích a pootevřenou pusou.
"Páni," vydechl, aniž by si všiml Elleanorina pobavení.
"A to jsi to ještě neslyšel celé."
"Jak celé?"
"No, tu legendu, slovo od slova. Rodiče mně a sestře vždycky hrozili, že nám to budou číst, jestli hned neusneme," smála se Elleanor.
"Tvá sestra? Máš sestru?" podivil se Tendor.

Žili jsme jím všichni... Sbohem Harry... :')

29. července 2011 v 12:34 | Ginnísek
Chtěla bych jenom napsat pár slov k tomu, jak Harry Potter zavládl mým životem... :')


Každá dívka si někdy představovala, jaké by to asi bylo, kdyby chodila s Harrym... Nešlo tady o vzled, šlo o to úžasné dobrodružství, o to, umět čarovat, mít v jednu chvíli všechno co si zamaneme... Mít neviditelný plášť a proniknout všude kam jen chceme... Být vyvolený/á... :')


Na Harryho Pottera a Kámen mudrců mě vzal taťka. Vůbec jsem nevěděla, o co jde... Bylo to roku 2001, to mi byly asi tak 4, takže jsem ještě nemohla nic číst... Vlastně mi příjde trošku divné, že bych byla ve 4 letech v kině na Harryho... Ale víte co? Je to jeden z mála okamžiků z mého života, které si pamatuju... Jsou to jen útržky, ale důležité je, že je to vůbec něco... Pamatuju si, jak jsem se bála, když Voldemort jako duch proletěl Harrym... A taky si pamatuju, jak jsem tak nadšená vycházela ze dveří kina... Je to vážně už hodně dávno... :) Ale tahle vzpomínka už asi navždy zůstane... :)


Pamatuju si taky všechny ostatní díly... Na čtyřku si pamatuju úplně živě :D :) Šla jsem tenkrát s mou tehdejší nejlepší kamarádkou... :) A její sestrou, protože to myslím bylo jenom s doprovodem dospělé osoby ;) A pak jsme měli jít se školou o dva týdny později na trojku, ale oni nám řekli, že ji nemůžou najít, tak nám pustí čtyřku... :D :) Všichni tekrát byli hrozně rádi... :)


Na trojku jsme jeli s taťkou do jiného města... Nevím proč, ale myslím, že to bylo, abysme to viděli dřív, a taky proto, že sme šli se sestřenkama... :) Tenkrát se mi nevíce líbilo jak se Peter Pettigrew proměnil z krysy na člověka :D Pamatuju si, jak sme šli s taťkou po ulici a já mu to nadšeně vyprávěla a hrozně jsem se smála... :D Je to až neuvěřitelné, že si to pamatuju... :') Kolik mi mohlo být...? Tak... Šest? :')

Na pětku jsem myslím v kině nebyla :( Ale sestřenky mi ji půjčili domů a já si to pouštrěla znovu a znovu :D U Siriuse jsem si samozřejmně pobrečela... :')

Abych se přiznala i teď mám slzy na krajíčku... :'D

Na šestku jsme jeli za kamarádkou, která se odstěhovala do Brna... S tou a ještě dalšíma dvěma jsme měli partu o Harrym Potterovi... :') MÁME ... :')

A nakonec sedmička... :') Tolik jsem se těšila, ale zároveň jsem doufala že ten den nikdy nepříjde... Den, kdy půjdu na Harryho do kina NAPOSLED :( Tentokrát přijela kámoška z Brna k nám... :') No, skoro celý konec jsme probrečeli :'D Taky kdo ne, že? :)


Prostě... Chtěla jsem jen říct, že Harrymu vděčím za nejlepší rok mého života s Inis, Rose a Lilly... :')

Zbožňuju vás holky...! :) A pro nás Harry neskončil...! :')
Došlo mi, že vlastně nejvíce věcí z dětství, co si pamatuju souvisí s Harrym... :')
... ... ... ...


Co říct na konec...? Snad jen... Dokonalý příběh... S úžasnou fantazií... :) Děkuju J. K. Rowlingové... :')

Vzpomínky...

28. července 2011 v 15:26 | Ginnísek |  Království Estrion - povídky
Je to už dávno, ale pamatuje si to, jako by to bylo včera.

Její otec přechází rozčileně po místnosti, řve a máchá rukama v záchvatu vzteku.

Nechtěla, aby to takhle dopadlo...

Podíval se do její uslzené tváře a začal na ni znovu křičet.

Byla to jen malá procházka, která nikomu neměla uškodit... Nečekala, že by se to mohlo takhle zvrtnout...

Vztekle chytl talíř, hodil ho prudce na podlahu, až střepy odletěly do všech koutů místnosti...

Vlastně to nebyla její chyba... Ne...

Rázně odkráčel do svého pokoje a bouchnul za sebou dveřmi. Její matka se na ni vyčítavě podívala a pomalu, opatrně vkročila do otcova pokoje, aby ho uklidnila.

Ale všichni si myslí, že byla... Tak kdo má pravdu?

Už se na to nemohla dále dívat. Běžela do svého pokoje, vzala si kabát, naposledy se rozhlédla po malém domě, otevřela vchodové dveře a vyběhla do prudkého lijáku.

Vyčerpaně se posadila. Je to už tak dávno, ale pořád na to musí myslet...

Byla už noc a ona neměla kam jít. Opatrně se vyplížila ulicemi před městskou bránu. Jako vždy tam někdo hlídal. Tiše zaklela. To bude pro ni velká komplikace.

Ty hrozné myšlenky na ni stále doléhají... Kdy se jich jen zbaví?

Vzala veliký kámen a hodila jej do okna domu nejblíže od brány. Jak předpokládala a doufala, z domu se ozval křik. Strážný sebou trhl a rozběhl se za křikem. Teď má jedinou šanci.

A ty výčitky svědomí... Opustila své rodiče, svou malinkou sestřičku... Každý den vidí před očima její smích a nevinné, dětské štěstí...

Je venku. Naposledy se ohlédla. Opravdu tohle chce...? Na chvíli se nad tím zamyslela. Pak ale rozhodně zavrtěla hlavou. Musela si vybrat... Buď rodina, nebo láska...

A ten zpropadený hajzl...! Jak jí to jen mohl udělat?! Tolikrát si přísahala, že až ho najde, zabije ho...

Věděla, že v noci, a obvzlášť v takovém dešti, to místo nenajde. Musí si najít nějaký úkryt, kde by bezpečně přečkala noc... A pak...

Co si to jen nalhávala...? Její rodiče měli pravdu, a ona je neposlechla. Nevěřila jim. Byla tak umíněná, tak hloupá... Na špinavou zem ukápla slza. První slza za deset let, kdy je na útěku... Rychle si setřela další, které se jí začínaly řinout z očí. Ne. Ona nesmí plakat. Není na to vhodné ani místo, ani doba... Teď musí být silná... Velice silná.

Závisí na tom nejen její život.


Podstata zdánlivě nepodstatné informace

28. července 2011 v 10:28 | Ginnísek |  Stargate Atlantis - povídky
"Velice rychle se zotavujete, doktorko Breaková," mrkla na ni Jennifer.
Za poslední dva dny se Ginny opravdu cítila lépe. Každý den ji chodil někdo navštěvovat... Nejvíce Rodney a Zelenka, po nich pak John a párkrát tu za ní byla i Teyla.
"Cítím se lépe," odvětila Ginny také s úsměvem na rtech.
"Dobré ráno," zahalekal Rodney, když vešel do dveří.
"Dobré, Rodney," usmála se Ginny.
"Dobré ráno," kývla na něj Jennifer.
"Tak co...? Jak se dneska cítíte?" vyzvídal po Ginny.
"Už je to mnohem lepší, děkuji."
"Ano, už i vypadáte o mnoho lépe," mrkl na ni Rodney a obrátil se k Jennifer.
"Jak slouho tady ještě pobude?"
"No... Předpokládala jsem, že ještě tak dva dny, ale možná... Možná bych ji mohla propustit o den dříve, jestli tedy bude chtít..."
"Samozřejmně že bude," vyhrkla hned Ginny.
Rodney i Jennifer se usmáli.
"No, já teď budu muset něco zařídit, takže vás tady nechám chvíli o samotě," oznámila jim Jennifer a mrkla na Rodneyho.
Ten si ale jejího pohledu nevšiml.
Když Jennifer odešla, ujala se slova Ginny.
"Tak, co je na základně nového?"
"Vlastně nic moc... Ale objevil jsem jistý neobvyklý jev na vedlejší planetě..."
"No vidíte, a pak že není nic nového...," zasmála se Ginny a ukázala na Rodneyho touchpad, který měl zastrčený pod paží.
"Můžu?"
"Oh, jistě... Počkejte, jen... Vám to tady... Ale ne, tady ne... Ano, tohle by to... Ne... A, už to mám!"
Podal jí touchpad a začal jí na něm ukazovat:
"Takže, tohle je ta planeta. Je necelých 40 tisíc mil od nás... Takže není nijak moc daleko, zhruba jako Země a Mars. Tohle... Je oběžná dráha planety. Na ní jsou tři měsíce. Nejsou zatím nijak pojmenovány, možná leda antiky, ale o tom jsem zatím nehledal žádné záznamy. Navíc, tyto měsíce nás nebudou zajímat... Podívejte se... Sem," dokončil Rodney a vítězoslavně zabodl tužku do červeně zaznamenaného bodu na planetě.
"Co je to?"
"To... zatím nevím přesně, ale... Vychází z toho radioaktivní záření... Nijak nebezpečné pro nás, ale pokud by byl na té planetě život... Což není... Mohlo by to mít veliký vliv na zdraví živých organismů."
"A co je na tom tak podstatného?" podivila se Ginny.
Stále jí ucházela podstata toho všeho.
"No, vzhledem k tomu, že to záření vychází z jednoho místa... Mohli bychom předpokládat, že to může být i nějaká zbraň..."
"Vy myslíte, že ji tam schovali Antikové?"
"To... Je ta lepší možnost."
"A ta horší?"
"Řekněme, že kdyby si ji tam schovali Wraithové... Bylo by to ideální místo."
Ginny se zamyslela.
"Ale znají Wraithové polohu Atlandtidy?"
"Tím si nikdy nemůžeme být jistí..."

Ach jooo... :(

27. července 2011 v 19:43 | Ginnisek
Určitě si všichni všimli, že už nám skončil Harry Potter... Pořád to nedokážu vstřebat... :D :( Na co budu chodit do kina...? :( Měla jsem ho moc ráda...! :( Ty filmy ;) :D Našla jsem jedno krásné vzpomínkové video na Rona a Hermionu... :( :)*
A taky jedno o celém Harrym... :(
Ach joooooo.... :( :( :(
Vaše hrozně smutná Ginny... :(

Elleanor... skoro :D

27. července 2011 v 19:21 | Ginnísek
Snažila jsem se pro vás najít Elleanor tak, jak si ji představuju já ;) No, žádnou úplně dokonalou jsem nesehnala, ale mám tady dvě adeptky... ;D Ta první je více Elleanorovská :D Ale ta druhá je zase hezčí :D :P Hlasujte, která je lepší...? :D :D

Odhalení

27. července 2011 v 16:36 | Ginnísek |  Království Estrion - povídky
Konečně se Tendor cítil lépe.
Už ho nebolel žaludek, nemotala se mu hlava.
Rozhodl se zopakovat Elleanor otázku:
"Kdo nás tedy napadl?"
Elleanor zrovna jedla.
Loupla po něm očima a chvíli přemýšlela.
"Dávní nepřátelé našeho města..."
Tendor si odfrkl.
"Došlo mi, že to nebudou přátelé. Ale co jsou zač?" vyzvídal dál.
"Proč tě to zajímá?"
"Chci vědět, co to na nás tady číhá."
"Myslím, že už nečíhá," odsekla Elleanor a zadívala se směrem, kde nepřátelské vojáky zakopala.
"A vůbec, kde jsi měla tu zbraň?" podivil se Tendor a ukázal na její pušku.
Vypadala jako brokovnice s teleskopem, ale měřila jen asi 15 centimetrů.
Při přestřelce ji Elleanor od někud záhadně vytáhla a zachránila jim tím život.
"Vážně to chceš vědět?" zasmála se Elleanor.
Když viděla Tendorův lehce zděšený pohled, rychle řekla:
"To byl vtip! Mám je tady."
Odhrnula si kousek sukně šatů, až k pasu.
Pod závojovitými šaty měla kožené kraťasy a na nich veliký pásek.
Tendor při pohledu na něj nechtěl věřit svým očím.
Měla tam snad celý bojový arzenál.
Byla tady spousta nábojů, jeden náhradní telepskop, pár věcí, co vypadaly jako granáty, jedna malá zvláštní puška, vedle ní prázdý držák, kam nejspíš patřila puška, kterou se bránila a tři různě velké nože.
Zajímavé, že si nevšiml obrysů všech těch věcí pod šaty...
"Odkud že to vlastně pocházíš?" pípl vyděšeně Tendor.
Do teď mu připadala jako víla ze začarovaného lesa, ale tohle ho totálně vyvedlo z míry.
Elleanor spustila sukni a rozesmála se.
"Neboj se, tohle je nadstandartní výbava..."
Tím Tendora ale moc neuklidnila.
"Vypadala jsi tak... křehce a nevinně...," blábolil a tiskl si prsty ke spánkům, aby si uspořádal myšlenky.
"No jo, to je jedna z mých bojových výhod."
Elleanor se na Tendorově zděšení bavila.
A to mu ještě neukázala, co má sbalené v tom batohu.
Sama pro sebe se usmála.
To počká.
"Dobře, dobře... Fajn," drmolil Tendor a zahleděl se na Elleanor.
"Ano?"
"Takže... Pokud jsem všechno dobře pochopil, dostal jsem se do bojové zóny."
"No... Dejme tomu," usmála se Elleanor.
Čekala, co všechno z Tendora vypadne, co všechno mu dojde...
A taky se rozmýšlela, co všechno mu zamlčí.
"Jasně... A... ti lidi... nebo co to bylo... by nás klidně zabili, kdybys je ty nezabila dřív."
"Správně."
"A... Hm... panebože, kam jsem se to jenom dostal?" zaúpěl zoufale a vzhlédl k Elleanor.
Ta se stále široce usmívala a v očích jí jiskřilo pobavením.
"Asi bych ti to mohla povědět," mrkla na něj po krátké odmlce.
"Děkuji," vydechl Tendor a na chvíli zaváhal, jestli to vůbec vědět chce .

Nový design

26. července 2011 v 16:40 | Ginnísek
Ahoj lidi...!

Rozhodla jsem se změnit vzhled svého blogu, protože jste si stěžovali na špatnou čitelnost... Tak jsem sem dala jednolité pozadí a zkusila to zajímavě nakombinovat se záhlavím... :D Doufám, že se vám to líbí ;)* Hlasujte prosím v anketě, a kdyby jste měli nějaké návrhy, jak to pozměnit, budu vám hrozně vděčná ;)* Pište mi do komentů, nebo do zpráv... ;)


Vaše Ginny... :)*

Co se vlastně stalo...?

26. července 2011 v 15:54 | Ginnisek |  Stargate Atlantis - povídky
Ginny otveřela oči.
Nevěděla, kde je, co se stalo...
"Už je vzhůru...," zaslechla hlas doktorky Kellerové.
Motala se jí hlava.
"Jak je vám?"
Ginny jen něco zachrčela.
Cítila se příliš slabá na to, aby vůbec promluvila.
Doktorka jí změřila tlak a teplotu.
"Zdá se, že se lepšíte," usmála se.
"Co se stalo?" špitla Ginny, když sebrala trochu síly.
Jennifer se na ni ustaraně podívala.
"Doufali jsme, že to nám řeknete vy, Ginny."
"Nic... Nic si nepamatuju..."
Ať se snažila jakkoli, nedokázala si vzpomenout na nic víc než na to, že byla s Rodneym a Radkem v laboratoři.
"Kde vůbec jsou?" polekala se Ginny.
"Nebojte se, jsou v pořádku... Byli jen trošku v šoku..."
"A jak dlouho už tady jsem?"
"Dnes to bude třetí den..."
"Cože?"
Ginny vykulila oči.
To nemůže být pravda!
"To jsem tak dlouho spala?" zamumlala zmateně.
Jennifer se zasmála.
"Ne, byla jste v bezvědomí. Občas jste něco říkala, ale jinak jste byla úplně mimo..."
"Co jsem říkala?"
"Nevím... Nešlo vám rozumět... Já si myslím, že jste jen blábolila z horečky... Ale Rodney tvrdí, že mu to připomínalo jazyk antiků."
"Rodney tady byl?"
"No, ano... Někdy si s vámi celé hodiny povídal...," smála se Jennifer.
Ginny se usmála.
To od něj bylo hezké, pomyslela si.
"Podívejme! My o vlku, a on za dveřmi...!" zasmála se Jennifer a ukázala na přicházejícího Rodneyho.
Ten jako obvykle na něčem hořečně pracoval se svojím touchpadem.
Zvedl oči k doktorce Kellrové, krátce se usmál a znovu začal ťukat na touchpad. Cosi si při tom nesrozumitelně brblal.
"Rodney?" ozvala se Ginny.
Jako kdyby ho zasáhl blesk Rodney ztuhl a pomalu zvedl hlavu.
"Ginny!" vykřikl a nepřítomně vtiskl touchpad doktorce Kellerové do náruče.
Pak se vrhl k židli u její postele.
"Už jste vzhůru!" zašeptal nevěřícně.
"Ano," pípla a usmála se.
"Nevypadáte dobře," řekl Rodney ustaraně.
"Jste celá bledá a máte hrozné kruhy pod očima."
Ginny se namáhavě zasmála.
"To víte, když jsem byla tři dny v bezvědomí, kde byste chtěl vzít čas na spánek?"
Rodney a Jennifer se rozesmáli.
"Copak je to tady za veselí?"
Všichni se otočili za hlasem.
Ve dveřích stál John a široce se na Ginny usmíval.
"Vítám vás zpátky, Breaková," mrkl na ni a přisunul si další židli k její posteli.
"Děkuji, plukovníku," usmála se na něj.
"Teď mi ale musíte říct, co se stalo," vyzvala je a pozvedla se do polosedu.
"No, moc toho nevíme...," začal Rodeny.
"Nejvíc jsem toho viděl já," ozval se John a zašklebil se na Rodneyho.
Ten si podrážděně odkašlal, převzal si od Jennifer zpátky svůj touchpad a vrátil se k rozdělané práci.
"Tak povídejte," otočila se Ginny k Johnovi.
"No... Procházel jsem kolem laboratoře a uviděl jsem škvírou dveří silnou záři. Přišlo mi to neobvyklé a podezřelé, tak jsem se tam šel podívat. Chvíli jsem ten výjev jen pozoroval. Dotkla jste se nějaké růžově zářící koule... Pak už jsem vás vůbec neviděl, doktorko... Z té koule vyrazila hrozně jasná záře... Viděl jsem jen Rodneyho a Zelenku, jak klečí na zemi a kryjí si oči... Pak ta záře bledla a bledla... Jako by se snad ztrácela ve vás... Tak jsem tam vběhl a odtrhl jsem vaši ruku od toho přístroje. Zhroutila jste se k zemi a ještě jste tak trošku zářila, a tak jsem vás odnesl na ošetřovnu."
Zamlčel ale, že je pozoroval ještě před tím... Nechtěl, aby se to někdo dozvěděl.
Ginny na něj ohromeně zírala. Nic z toho, ani sebemenší drobnost, si nepamatovala.
"A jaký to byl přístroj?" zeptala se Johna.
"No, byla to taková velká černá koule zasazená do stolu, podobného tomu, co máme na operačním..."

Temné stránky lesa

21. července 2011 v 16:17 | Ginnisek |  Království Estrion - povídky
Elleanor znehybněla.
"Zastavíme? Skvělé, už mě bolí nohy," zasténal Tendor a klesl do jehličí.
Elleanor se ani nepohla.
"Děje se snad něco?" zpozorněl Tendor.
Elleanor na něj sykla, aby nemluvil tak nahlas, pokývala hlavou a potichu, s rozvahou zašeptala: "Mám už delší dobu pocit, že nás někdo sleduje."
Tendor se neklidně zavrtěl a začal se rozhlížet kolem.
Když usoudil, že tady nic ani nikdo není, obrátil svůj zkoumavý pohled na Elleanor.
"Proč si to myslíš?"
Elleanor jen znovu sykla, a tak Tendor zůstal raději zticha.
Položil se do jehličí a zaposlouchal se do zpěvu ptáků.


V tu chvíli se stalo tolik věcí najednou, že nebyl schopný ani jednu vnímat pořádně.
Slyšel Elleanořin výkřik, aby si sehnal nějakou zbraň, který téměř zanikl v hluku zběsilé střelby.
Rychle vyskočil na nohy a natáhl ruku po velkém klacku nedaleko od místa, kde právě ležel.
Tu uslyšel ránu podobnou hromu a tělem mu projela vlna energie, jako zásah elektrickým proudem.
Jakoby se na vteřinu všechno zastavilo.
Viděl Elleanor, jak si vytahuje prsty z uší a opětuje palbu nepřátel, kteří se rozhodně podobali lidem, ale byli v něčem jiní, neobvyklí...
V čem, ale už neměl čas zjistit, protože upadl do bezvědomí.


Elleanor zaslechla tupou ránu a rychle se podívala směrem, odkud přišla.
Stála tam velká bedna po straně s jakousi zásuvkou.
Okamžitě poznala, o co jde.
Rychle si strčila prsty do uší.
Nepřítel se škodolibým úšklebkem do zásuvky strčil přístroj s velkým červeným tlačítkem, které zmáčkl.
I přes zacpané uši uslyšela Elleanor hromovou ránu a ucítila lehké zašimrání po celém těle.
Musela zůstat při sobě...
Neohrozila by tím jen sebe, ale i Tendora...
Zavřela oči a vší silou se snažila nemyslet na rostoucí tlak v jejích spáncích.
Po chvíli šimrání polevilo a tlak postupně mizel.
Rychle si vytáhla prsty z uší a vrátila se ke zbrani.
Koutkem oka ještě zahlédla Tendora, jak na ni prázdně zírá a padá v bezvědomí k zemi.
Tiše zaklela.
Teď je na to sama.
Rychle si spočítala nepřátele.
Napočítala 5 včetně obsluhy zvukové zbraně.
Toho zneškodnila jako prvního.
Další 4 už pro ni nebyli problém.
Měli špatné pozice, a ona měla přesnou mušku.

Když bylo po všem, posbírala od nepřátel výbavu, která by se jim mohla hodit.
Vypadalo to, že se chystali na dlouhou cestu, protože s sebou měli početné zásoby jídla.
Obrátila se na Tendora, který ležel v jehličí.
Vytáhla ze zvukové zbraně přístroj s velkým tlačítkem.
Jak předem věděla, našla v něm skrytou skříňku, s něčím na způsob elektrického paralyzéru.
Došla k Tendorovi, zasáhla ho proudem do krku a poodstoupila.
Jeho tělem projela křeč, celé se naplo, a pak zase uvolnilo.
Pomalu otevřel oči.
"Co se děje?" zeptal se roztřeseně.
"Napadli nás," oznámila u Elleanor a začala cpát novou výbavu do batohu jednoho z nepřátel.
"Kdo nás napadl?"
"Neměl by ses tolik vyptávat a radši si odpočinout," zadívala se mu do bledé tváře. "Po první zkušenosti se zvukovou zbraní ti bude pěkně zle."
"Ale mně není...," začal, když se mu zvedl žaludek.
"Utáboříme se tady," poznamenala Elleanor nezaujatě nad jeho nevolností, odložila plně sbalený batoh stranou a začala sbírat dříví na oheň.
free counters