Červen 2011

Tajemství lesa

16. června 2011 v 17:12 | Ginny |  Království Estrion - povídky
Pomalu otevřel oči.
Třeštila mu hlava a bolel ho snad každý kousek jeho těla.
Ležel na zádech v promáčených šatech.
Snažil se rozpoznat kde.
S bolestí otočil hlavu.
Ležel vedle studánky, ze které ho někdo vytáhl a přikryl dekou.
A ten někdo seděl na kameni, taktéž promáčený až na kost.
Mhouřil oči a snažil se rozpoznat více než jen obrysy.
Seděla tam dívka s dlouhými, blond vlasy, plnými, malými rty a velkýma modrýma očima.
Vypadala, že se velice dobře baví.
"Promiň, nechtěla jsem tě tak moc vylekat...," promluvila na Tendora.
Tendor jen něco neurčitě zamručel.
Dívka se zřejmně nestarala co.
Zvedla se a došla k Blackovi.
Odvázala jej a přivedla ke studánce, aby se napil.
Tendor konečně našel řeč.
"Kdo jsi?" zasípal s námahou.
"Jsem Elleanor. A ty?" odvětila, aniž by odtrhla oči od Blacka.
"Já jsem Tendor..."
Náhle se Elleanor zarazila.
"Ten Tendor...?" vydechla tiše.
"Nechápu, jak to myslíš."
"Jsi snad korunní princ království Estrion?"
Tendor obrátil oči v sloup.
Už to tady bylo zase...
"Ano, bohužel..."
"Bohužel?" podivila se Elleanor a odvedla Blacka zpátky ke stromu.
"Bohužel. Dokážeš si představit, že by tvůj život byl naplánován, už než ses narodila?"
Elleanor se na něj soucitně podívala.
"Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala... Myslela jsem, že panovníci jsou rádi, že... jsou panovníci."
"Někteří možná...," zabručel Tendor a začal se zvedat.
"Nechcete pomoct, Vaše Veličenstvo?" popíchla ho Elleanor.
"Ne, díky... To zvládnu..."
Elleanor se rozesmála.
"Tak, Elleanor... Ty to tady asi znáš, co?" optal se, když se konečně zvedl.
"Samozřejmě... Narodila jsem se tady."
"Vážně? Tady?" divil se Tendor.
"Ano, pojď, myslím, že bych ti to mohla ukázat," mrkla na něj spiklenecky a vstoupila do lesa.
Tendor rychle odvázal Blacka a pospíchal za ní.
"Kam to vlastně jdeme?"
"To uvidíš..."
Náhle se Elleanor zastavila.
"Ale o tom, kam jdeme nesmíš nikdy nikomu říct," zašeptala a provrtávala Tendora pohledem.
"Jistě, ale... Co je to tak tajného?" vyzvídal dál neodbytně Tendor.
"To ti řeknu, až budeme na místě. Teď ale přísahej," vyzvala ho a stále na něj upírala svůj přísný a zkoumavý pohled.
Tendor si při té příležitosti všiml, že barva jejích očí je podivná...
Byla to modrá, která svítila jako hladina jezera za svitu letního slunce.
Když si Elleanor všimla, že si ji zkoumavě prohlíží, sklopila svůj pohled do země.
"Přísahej!" vyzvala ho znovu, naléhavěji.
"Dobrá.. Přísahám, že to nikomu nevyzradím."
"Jenom doufám, že ti můžu věřit," podívala se na něj smutně, ale pak se ušklíbla a dodala: "Vaše Veličenstvo."
Tendor se také pousmál.
Prodírali se opravdu hustým lesem, ale Elleanor to tady očividně dobře znala.
"Jak daleko to ještě je?" zeptal se Tendor, ani ne po pěti minutách chůze.
"Daleko," odpověděla prostě Elleanor.

Ginnyin úlet

11. června 2011 v 10:22 | Ginny |  Stargate Atlantis - povídky
John se pomalu šinul z jídelny stále ještě hluboce zahloubán do osoby Ginny Breakové. Hlavu měl zklopenou a nekoukal na cestu. Znal ji už nazpaměť. Když tu náhle uslyšel řinčivý smích z nedaleké laboratoře. Breaková... Pomyslel si a pozorně poslouchal zpoza zavřených dveří.
"To nemyslíte vážně, Rodney...," smála se právě Ginny.
"Ale ano, smrtelně vážně," ujistil ji také s jakýmsi náznakem smíchu v hlase.
"Vy dva!" zavolal na ně rozzlobeně Radek.
"Ano?" vyhrkli jednohlasně, což u obou způsobilo nový záchvat smíchu.
Radek se jen kysele pousmál.
"Mohli byste mi pomoct, prosím?" vyjel na ně.
Rodney a Ginny se na sebe podívali.
"Ale ne, pan Geniální potřebuje pomoct!" ušklíbl se Rodney, načež jej Ginny dloubla mezi žebra, vrhla po něm nevraživý pohled a vydala se Radkovým směrem. Rodney zaskučel bolestí, obrátil oči v sloup a následoval ji.
"Přišel jste snad na něco?" zajímala se Ginny a pozorovala onen záhadný stůl s koulí uprostřed.
"Ano... Možná...," zamumlal Radek.
"Podívejte se."
Stiskl jedno se čtyř tlačítek rozmístěné kolem koule. Koule se okamžitě rozsvítila jasně růžovou září.
"Není radioaktivní, nevydává žádnou energii, nejedná se ani o nějaký druh světla, jako je třeba infračervené...," mrmlal Rodney s touchpadem v ruce.
"Ano, ano, a to je na tom to nejzvláštější...," podotkl Radek a podíval se na Ginny.
Ta zhypnotizovaně hleděla do růžového světla. Zmocňoval se jí přitom pocit naprostého štěstí a uspokojení...
"Slečno Breaková?"
Nic. Ginny tupě zírala do světla a hořela touhou se té koule dotknout...
"Slečno Breaková?" zavolal Radek znova trochu hlasitěji a zamával jí rukou před očima.
Ale ani tohle Ginny nevnímala. Nábožně hleděla na kouli. Nakonec ji přemohla zvědavost a rychle se koule dotknula...
Ta najednou začala vydávat ještě větší záři. Pak z ní kolem Ginnyiny ruky začaly "vyrůstat" růžové paprsky, které během pár minut obmotaly Ginny celou. Radek ani Rodney s tím nemohli nic dělat, protože je ta náhlá záře oslepila... Jediný, kdo byl možná schopen nějak pomoci, byl John, který stál za dveřmi...

Ahoj všichni...! :D :)*

11. června 2011 v 9:50 | Ginny
Moji milí čtenáři, za prvé bych vám chtěla poděkovat za úžasnou návštěvnost :)* Průměr jsou asi 3 lidi na den což je fakt super... Ale komenty nepřibývají... :) Víte, chtěla bych slyšet váš názor, když si moje povídky přečtete ;) Možná bych NĚKDY chtěla být spisovatelkou, samozřejmně jenom jako vedlejší práci... :) Co na to říkáte? Myslíte že na to mám? ;) Pište komenty nebo rovnou mně zprávy... (v menu je prostor pro zprávu autorovi) Moc děkuju a doufám, že se sem budete vracet ;) Ginnísek... :)*
free counters