Můj svět fantasy povídek na Blog.cz

V půlce cesty do druhé knihovny, kde by měli mít možnost soukromí, ji už musel přes všechny její protesty raději podpírat.
Byla tak lehká, že mu připadalo, že by ji zvedl až nad hlavu, a ani by se při tom nezapotil.
Když tam konečně došli, opartně ji usadil na pohovku doprostřed místnosti, a zavřel dveře.
Zůstal u nich stát.
"Hannah... Co se to tady děje?"
Už už se nadechovala k odpovědi a nasazovala stoprocentně falešný úsměv...
"Nechci slyšet ,nic'," zastavil ji.
Vydechla a úsměv zmizel.
Složila si ruce do klína a upřela na ně oči.
"Je to... Složité."
"Myslím, že mám čas."
Rázně přešel celou místnost a posadil se na kávový stolek naproti ní.
"Tak?"
Odkašlala si.
"Nechci tě zatěžovat mými problémy, které jsou vzhledem k situaci naprosto nepodstatné..."
"Hannah! Já to chci slyšet! Tvé problémy nejsou nikdy nepodstatné."
Usmála se.
"Začalo to chvíli po té, cos... Onemocněl."
Do očí se jí opět nahrnuly slzy.
"Pšššt," konejšil ji Tendor.
Sedl si vedle ní a chytl ji za ruku.
Zavzlykala,chvíli zrychleně dýchala, ale pak se opět usmála a pokračovala.
"Přijel... Posel. Z království Leros, víš, kde to je...? Tam dole na pobřeží, no... A... Chtěl mluvit... Se mnou. Nějak se dozvěděli, že ty na tom nejsi nejlépe, a že nám tady hrozí válka...," pevně zavřela oči a opět se chvíli uklidňovala.
"Udělal nám... Nabídku."
Odmlčela se.
Tendor už začínal tušit, ale nechtěl na to ani pomyslet.
"Prostě... Kdybych si vzala syna krále..."
"Ne," řekl pevným hlasem Tendor.
Vrhla na něj nevinný, ztrápený pohled.
"Ne," zopakoval a pustil její ruku. "Hannah, proboha tě prosím, řekni mi, žes nepřijala!"
Usmála se.
Byl to úsměv plný utrpení a nekonečného smutku, ale jedna věc v něm nebyla...
Lítost.
To ho naprosto dostalo.
"Jaká... Jaká to byla nabídka?" šeptl.
Došel k oknu, těžce se opřel o parapet a vyhlížel ven.
"Pokud... Pokud se zasnoubím s princem Tristanem... Dají nám k dispozici v případné válce celé jejich vojsko."
"Přijalas, viď?"
"Ano."
Tendor si zoufale odfrkl.
Moc dobře znal krále Hengena z Lerosu...
Zabil tři své ženy a jednu umučil k smrti žízní, jen proto, že potratila, což rozhodně nebyla její vina.
Jeho syn, princ Tristan, byl sice pohledný a silný, ale náturu měl zcela určitě po otci.
Pokusil se již ve svých 15 letech zabít svou chůvu.
"Hannah, sestřičko, cos to udělala...," zašeptal a vytřel si zápěstím slzy z očí.
Také už zoufale plakala, jak to na první pohled dělala už mockrát, ale stále se usmívala.
"Zachránila jsem tě," pronesla hrdě. "Zachránila jsem Estrion. A nikdy toho nebudu litovat... Nikdy!"
Měla bojovně vystrčenou bradu a v očích jí žhnuly plameny cti, zadostiučinění a hrdosti.
Tendor se na ni zoufale díval.
"A co se to stalo... S tebou?"
Povadla.
Podívala se na své tělo.
"Nedokázala jsem to přijmout... Nebyla jsem připravená nést břímě patriotky, která nadevše miluje svou zem, a udělá pro ni vše, co může...," pípla.
"Ale teď už jsem."
Vstala a došla až k Tendorovi.
Udělala mu křížek na čelo.
"Bůh ti pomáhej, bratříčku, ať má obět nebyla zbytečná."
A s těmito slovy odešla.
Tendor se za ní s hrůzou díval.
Obětovala svůj život ve prospěch země, kde vyrostla.
A vložila tuto oběť do jeho rukou.
Roztřásl se.
Sjel zády po parapetu a stěně za ním do sedu.
Objal si kolena a pohupoval se.
Sem a tam, sem a tam...
Na bedrech mu leží osud celého Estrionu...
I když momentálně nejspíše válka s Okladonem nehrozí...
Jak může vědět, že nepřijde další nebezpečí?
Že se nepokusí ještě další státy rozšířit své území o jeho domovinu?
A miluje ji natolik jako jeho sestra...?
Už to, že o tom pochybuje, je důkaz, že nejspíš ne.
"Ach, Ellenor... Kde jsi?" zašeptal sám pro sebe.
Čekal, že se zjeví, jako to už párkrát udělala, že mu pomůže, poradí, jako už několikrát před tím.
Vlastně by mu stačil i pouhý hlas...
Věta jako: jsem pořád tady, nebo: jsem s tebou, Tendore...
Ale v knihovně bylo hrobové ticho prolínané jen jeho občasnými vzlyky.
"Nejsem dost silný, otče. Nejsem dost silný."
"Přestaň se pořád litovat a začni jednat, Tendore!"
Otevřel oči.
Byl pořád sám.
"Haló?"
Žádná odpověď.
Knihovna byla docela určitě opuštěná.
A dveře za sebou Hannah zavřela.
Otočil se na okno za sebou, ale to bylo také zavřené.
Polil ho strach a naskočila mu husí kůže.
"Haló?" zopakoval zcela zbytečně.
Pomalu se zvedl.
Opatrně, pomalu došel do středu místnosti a otočil se kolem své osy.
Knihovna neměla žádné zákoutí, kam by se mohl někdo schovat.
"Asi se mi jen něco zdálo," zasmál se nahlas sám sobě.
"Nezdálo! Bojuj! Za Estrion!"
Prudce si lehl na zem a zakryl si hlavu rukama.
Nad ním se ozvalo slabé cinkání.
Vzhlédl.
Strop se třásl.
Odněkud zhora šel slyšet hluk bitvy.
Stejně rychle jako padl do lehu se vymrštil na nohy a sprintoval ke schodišti nahoru.
Najednou mu došlo, že schody vedou už jen k hradbám.
Neměl ale čas se nad tím rozmýšlet, protože zvuky bitvy nabývaly na síle a zdálo se, že dochází k početným obětem.
Bez meškání vyběhl schody a rozrazil dveře, které vedly ven na cimbuří.
A zůstal stát jako opařený.
Hradby byly prázdné.
Nikde ani živáčka.
Vítr mu cuchal vlasy a slyšel tiché šeptání stromů hluboko pod sebou...
Ale to bylo vše.

Posledních 24 hodin strávil Tendor bloumáním po hradu a tříděním myšlenek.
Nemohl zapomenout na výraz krále Gerneta, když mu říkal, že nic nechápe...
Několikrát se ptal zvědů z Okladonu, kteří neustále kontrolovali situaci, jak to vypadá se stavem Gerneta...
Ale bylo to pořád stejné.
Buď nikdo nic nevěděl, nebo bylo všechno při starém.
"Král spí, nebo něco takového... Sjeli se k němu lékaři ze všech možných zemí, ale nikdo na nic nepřišel... Opravdu, je to zvláštní. Popis přesně sedí na váš nedávný stav, pane," odpověděl mu špeh, který se vrátil zrovna dnes.
"Hm... Díky."
Nějak se mu povedlo zatoulat až ke knihovně, kde na něj onoho dne přišly mrákoty.
Opatrně nakoukl dovnitř.
Dnes nebyla prázdná.
Byl totiž den otevřených dveří pro městský lid, který si obdivně knihy prohlížel a pokládal za čest už jen to, že je smí vzít do ruky.
Tendorovi padla do oka jedna obzlášť velká kniha, kterou držela v rukou malá, očividně chudá, dívenka.
Pomalu došel až k ní a nakoukl jí okatě přes rameno.
Podle jeho očekávání se polekaně otočila.
"Pane," vydechla, podle Tendora sotva slyšitelně, ale způsobilo to vlnu pohybu po celé knihovně.
Lidé, ať už v tu chvíli dělali cokoli, padli na kolena a sklopili hlavu.
Vždycky Tendorovi prokazovali úctu, to ano...
Ale ne až takto.
Dokonce ani jeho otci, králi.
Dívence chvíli trvalo, než se probrala z leknutí, ale pak o to polekaněji rychle padla na kolena.
Tendor vrhl udivený pohled po celé knihovně.
Na kohokoli se podíval, ten rychle klopil svůj zvědavý pohled k zemi.
Tendorovi oči došly zpět k dívence.
Dřepl si před ni a zašeptal: "Co se to děje?"
"Prosím, pane?" zahuhlala stále se sklopenou hlavou.
"No... Proč všichni padají na kolena a klopí pohledy?"
Teď dívka hlavu zvedla a podívala se na něj nadmíru překvapeným, dokonce možná polekaným a nevěřícným pohledem.
"Ale pane... Vždyť... Vždyť vy jste přece přemohl smrt! Bojoval jste po boku velkého Borkena... A s jeho a boží pomocí jste zvítězil, abyste mohl chránit s duchem Borkena ve svém srdci naši říši, neboť Bůh to tak chtěl..."
"Amen," zakončili její slova všichni přítomní.
"Amen," ozvalo se opožděně ode dvěří.
Tendor se v podřepu otočil.
Stála tam Hannah.
Když se na ni však otočil, padla po vzoru měšťanů na kolena a sklopila hlavu.
"Hannah, co to...?" zaprotestoval trochu rozlobeně, hlavně ale velice udiveně Tendor.
Otočil se zpátky na dívenku.
V očích se jí leskly slzy.
"Omluvíš mě na chvíli?" usmál se na ni, a setřel jí slzu, která jí tekla po tváři.
Narovnal se a došel až k Hannah.
"Vstaň," řekl uraženě.
Ani se nepohla.
"Hannah, no tak, prosím!"
Pouze zvedla hlavu, ale stále před ním klečela.
"Fajn," vzdal to nakonec Tendor a klel si před ni.
Překvapeně na něj zamrkala, ale neřekla nic.
"Mohli bychom si někde promluvit v soukromí, prosím?" upřel na ni úpěnlivý pohled.
"Jistě, pane," sklopila opět oči.
"Hannah...," začal Tendor, ale zarazil se.
Hannah se pokoušela zvednout...
A zvedala se, jakoby měla sto let.
"Pomůžu ti," pípl šokovaně.
"Né, to se nesluší," odmítla ho ostře a pustila se znova do pokusu o postavení se na nohy.
"Hannah, jsi moje sestra!" procedil přes zuby teď už jasně rozzlobeně.
Hannah se uchechtla.
"Je jedno čí jsem, nebo nejsem sestra."
Síla v rukách už ji definitivně opustila.
Bezmocně se svalila na zem.
"A dost," špitl rázně Tendor, vstal a natáhl k ní ruce.
Hannah chvíli váhala, ale pak mu je přeci jen podala a nechala ho, aby jí pomohl vstát.
"Děkuji."
Tendor šokovaně zjistil, že pláče.
"Opravdu si musíme promluvit..."
Hannah bolestně přikývla.

Nevěřícně jsem civěla na letenku.
Ondra se na mě vyčkávavě díval.
"Jsi ráda?" nevydržel to nakonec.
"Éh... Já... No...," koktala jsem a položila letenku opatrně na stůl.
Pak jsem se pomalinku otočila na Ondru.
Na tváři měl nervózní úsměv.
Vzala jsem jeho tvář do svých rukou a šeptla jsem: "Jsem strašně ráda lásko."
Znatelně se mu ulevilo.
Laškovně se hlavou otřel o moje ruce.
Sepjala jsem je za jeho krkem a koukala mu do očí.
Políbil mě na jednu ruku a pak na pusu.
Z protějšího sedadla jsem slyšela jenom chichotání Kuby a Market.
Když jsme se konečně pustili, zrovna dorazila číšnice s pitím.
Chudák, dostali jsme ji už po druhé do trapné situace...
Položila pití na stůl a přímo prchala zpátky za bar.
Market ještě pořád seděla Kubovi na klíně.
Něco si pořád šeptali a chichotali se, jako malé děti.
Ondra zakroutil hlavou, otočil se na mě, a položil mi ruku kolem ramen.
"Půjdeme spolu na Eiffelovku a do Moulin Rouge... Podíváme se na Louvre a Notre Dame... Hm... Place de la Concorde, Vítězný oblouk, Sacré-Cœur... Už se nemůžu dočkat!"
"Nevěděla jsem, že se zajímáš o památky."
"Ale jo, trochu jo. Já se zajímám hlavně o Paříž, víš...? Město lásky," mrkl na mě a dal mi pusu na tvář.
Zasmála jsem se.
"To bude krása," vydechla jsem.
"Vždycky jsem chtěla navštívit Paříž," zářila Market. "Nejvíce mě láká právě Notre Dame a Sacré-Cœur..."
"Pak tam určitě pojedeme," usmál se Kuba a dal jí pusu do vlasů.
Zkroutila ruku a pohladila ho po tváři.
"Ach a ještě teď v létě... To bude romantika," zasnila se a otočila se na Kubu.
Odpověděl jí oddaným úsměvem.
"Přemýšleli jsme s Kubou, že když už v té Francii budeme, mohli bychom se podívat i do Benátek, nebo třeba na zámek ve Versailles," nadhodil Ondra.
Market začala nadšeně tleskat.
"Ano, to by bylo skvělý!" souhlasila nadšeně.
Ondra se podíval tázavě na mě.
"Souhlasím, samozřejmě! Už se moc těším," usmála jsem se.
A dorazilo jídlo.
"Jeden smažený sýr s hranolkami, druhý s kroketami... Pivní řízek? Aha, tady... A pro vás ten steak."
Měla s tím trochu problémy, protože Market stále setrvávala na klíně Kuby, takže nevěděla, jak talíře rozmístit.
Nakonec je dala prostě vedle sebe a odešla.
"Myslíš, že se takhle najíme?" smála se Market.
"Co by ne? My zvládneme všechno," usmál se Kuba a uřezal si šikovně první kus masa.
"Hm?" udělal na Market vítězoslavně a labužnicky si strčil vidličku do pusy.
Chvíli, pozorován upřenými pohledy svých spoluhodovníků, usilovně žvýkal.
Pak ztuha polkl.
"A?" zeptal se Ondra.
Kuba zakašlal.
Natáhl se pro pivo a napil se.
"Je to výborné," usmál se pak.
Všichni se rozesmáli.
"Chceš zkusit, zlato?" otočil se Kuba a nedal Market ani šanci na odpověď, jeho vidlička už byla v půlce cesty.
Market něco zamrmlala, ale to už měla maso v puse.
Když polkla, usmála se.
"Fakt je to skvělé!"
Natáhla se pro příbor a ukrojila si ze svojeho smažáku.
"Chceš zkusit?" zamrkala na Kubu.
Moc dobře věděla, že má plnou pusu...
Ale přesto mu do ní narvala vidličku s kusem smažáku.
"Co... Toto...," hudral Kuba s plnou pusou.
Market se zlotřile smála, ale už si ho dál nevšímala.
Věnovala se dál svému jídlu.
Tentokrát už ho směřovala do své pusy.
My s Ondrou jsme jen seděli a hleděli na ně.
Až teď jsme se probrali.
Koukla jsem po Ondrovu jídlu.
Nevypadalo to vůbec špatně...
Vlastně to byl obyčejný řízek v pivním těstíčku.
"Co? Ty snad chceš taky zkusit?" zasmál se na mě Ondra.
"Ou... Ne, díky," odpověděla jsem trochu znechuceně.
Nesnáším pivo.
Radši jsem se pustila do svého sýra.
Ten můj byl zřejmě nějaký roztavenější, než ten Markétin, protože ta ho jedla normálně, zatímco mně vytíkal po celém talíři.
Pečlivě jsem namotala všechny sýrové vlásky, které z něj visely a strčila ho do pusy.
Dobře, tak jsem nenamotala uplně všechny.
Asi dva, spíš ale tři, se mi důkladně přilepily na bradu.
"Kruci," zahuhlala jsem a žvýkala ten kus, co se mi podařilo dostat do pusy.
Ondra se na mě podíval...
A začal se smát.
Kuba s Market, kteří si právě navzájem kradli krokety a ameriky, vzhlédli a taky se rozesmáli.
"Ha...ha," udělala jsem ještě pořád s plnou pusou a provrtala je všechny vražedným pohledem.
Když jsem konečně dožvýkala to, co jsem měla v puse, položila jsem vidličku a pomalu si stírala sýr z brady.
No...
Alespoň jsem si myslela, že to dělám.
Popravdě jsem si ho rozmazala po celém obličeji.
Ti tři už chytali úplné záchvaty smíchu.
No i když musím uznat, že Ondra a Market se to snažili aspoň trochu zakrýt a uklidnit se.
Kuba se ale řechtal, až se za břicho popadal.
Myšlenkami mi proběhlo pár velice neslušných a nezdvořilých vět.
Nakonec jsem si ale řekla, že mu to někdy nějak vrátím.
"Počkej," chytl mě Ondra za rameno a natočil si mě k sobě.
Vzal si ubrousek a začal mi utírat mou sýrovou pleťovou masku.
"Proč zajíždíš až k uchu?" pozvedla jsem podezřívavě obočí.
Odpovědí mi byl tlumený smích Market a smích Kuby, který šel slyšet snad až ven.
Znovu jsem ho chtěla provrtat nepříjemným pohledem, ale Ondra mi otočil hlavu zpátky.
"Necukej, ještě to není."
Dívala jsem se na jeho sladký úsměv a do jeho nádherných očí...
A nasadila jsem naprosto spokojený úsměv.
On je prostě dokonalý...
A je můj.
A nevadí mu, že jsem se tady celá zašpinila od sýru...
"Že ne?" řekla jsem nepřítomně nahlas.
"Ne, je to roztomilé," zašeptal, ještě jednou si prohlédl kriticky mou tvář, pak se usmál a zahodil ubrousek.
Moment... Já mluvila nahlas?
Podívala jsem se na něj zkoumavě.
"Já mluvila nahlas?" položila jsem tu otázku už doopravdy, tak potichu, aby to ti dva neslyšeli.
Stejně mě už nevnímali...
Polemizovali na téma Paříž.
"Nemusíš mluvit nahlas, abych věděl, nad čím přemýšlíš," usmál se.
Tahle věta mě dostala.
"A jak víš nad čím přemýšlím?" pípla jsem už sotva slyšitelně.
Neměl ale problém to zaslechnout, byl totiž jen sotva pět centimetrů od mých rtů.
"Prozrazují to tvoje oči... Mé srdce v nich umí dokonale číst."
A zase jsem se propadla do toho světa, kde nedokážu vnímat nic jiného, než ten dokonalý pocit absolutního štěstí...
Lásku.
Šťastnou lásku.
Lituju lidí, kteří ji nikdy nepoznali, protože tím přišli o nádhernou část života.
Na nic jsem nemohla myslet, ani kdybych se snažila sebevíc, jen na jeho rty, a na to, jak moc blízko mi teď je.
Nikdy bych tomu nevěřila, ale stalo se to.
Jsme spolu a je to krásné.
Když mě pustil, chtěla jsem mu to všechno říct, jak moc ho miluju a co pro mě znamená...
Ale nedostala jsem příležitost.

Kuba a Ondra šáhli po jídelníčcích.
A sakra, to bude účet.
Ti dva by spořádali i slona.
"Mmmm... To bych si dal," ukazoval něco Kuba Ondrovi, který horlivě přikyvoval a taky mu něco ukazoval.
"A je to tady," zakroutila na mě Market hlavou a zasmála se.
Pak otevřela jídelníček, asi minutu do něj zírala a pak ho zase zavřela.
"Co je?" zasmála jsem se.
"Samé chlapské jídla," povzdechla si, ale přesto dala jídelníčku druhou šanci.
"Jak jako?" nechápala jsem, dokud jsem ho neotevřela.
Knedlo, vepřo, zelo...
Steak s amerikama...
Guláš...
Pivní řízek...
"Hele! Mají smažák!" zvolala jsem vítězoslavně.
"Pfú," oddechla si Market a znovu jídelníček zavřela. "Takže dva smažené sýry... S kroketama?"
"Já si dám radši hranolky."
"Fajn."
Otočili jsme se na kluky.
Ještě pořád zírali do jídelníčků a vypadali, že ještě dlouho budou.
"Z čeho vybíráte?" usmála se Market a nalepila se na Kubu, aby mu lépe do jídelníčku viděla.
Ukázal jí asi na 6 jídel.
"Mhm..."
"Co by sis dala ty?" otočil se na ni Kuba.
Teda spíš jen pohl hlavou.
Byli od sebe asi deset centimetrů, a už hrozila další pro mě a Ondru trapná situace, kterou naštěstí přerušila číšnice.
Taky si toho asi všimla, protože byla celá rudá.
"Co si dáte?" zeptala se s očima zapíchnutýma do svého zápisníčku.
Koukla jsem se po Market.
Jistě...
Ještě pořád tam tak seděli.
Jakoby se pokoušeli nevzájem detailně identifikovat barvu svých očí.
"Dva smažené sýry, jeden s kroketama a jeden s hranolkama," usmála jsem se na ni a pak se tázavě podívala na Ondru.
Zavřel jídelníček a povzdechl si.
"Tak asi ten pivní řízek."
Demonstrativně jsem se podívala na jeho bříško, za což jsem dostala dloubanec mezi žebra.
"Já si dám steak," přihlásil se Kuba, který konečně odlepil oči od své polovičky.
Ondra po něm vrhl trochu vyčítavý pohled.
"Co?" udělal Kuba a zatvářil se nechápavě.
Ondra jen zakroutil hlavou a zasmál se.
Pak se otočil na mě.
"Měli ptáčka, toho máš ráda ne?"
Market vyprskla smíchy.
Kuba si dal ruku před pusu a předstíral, že kašle.
Podíval se s pobavenýma plamínkama v očích na Market.
Spíš se smál tomu, že se smála ona, než tomu, že Ondra řekl, že mám ráda ptáčka.
"Ne," řekla jsem a provrtala Market vyčítavým pohledem.
Odkašlala si a zazubila se na mě.
Stejně jsem se musela rozesmát.
Kuba ještě pořád na Market koukal se zářivýma očima.
Proboha, nechci vědět, na co myslí.
Pak jsem si uvědomila, že se na mě takhle dívá i Ondra.
Kluci...!
Podívala jsem se na něj naprosto odměřeným pohledem.
Koukl se po Kubovi a zasmál se.
Kuba ještě pořád "kašlal".
Market do něj "nenápadně" šťouchla loktem, aby toho nechal.
Hraně ublíženě se na ni podíval, ale přeci jen přestal.
Rychlým krokem se k nám vrátila číšnice.
"Promiňte, zapomněla jsem... Co si dáte na pití?"
Market se ozvala jako první: "Já jen pomerančovou minerálku."
"Já nealko pivo," řekl Kuba.
"Já taky," přidal se Ondra.
"Já si dám kofolu," usmála jsem se.
Číšnice si všechno pečlivě zapsala a odešla.
Nastalo trapné ticho.
To je v téhle partě opravdu neobvyklý jev, takže nikdo nevěděl, co má dělat.
Nakonec ho přerušil Kuba: "Dneska je krásně, že?"
Odpovědí mu bylo jen souhlasné mručení nás tří.
A ticho se rozhostilo znovu.
Market kmitala očima mezi Kubou a Ondrou.
Ti dva vždycky mleli, div že je pusy nebolely...
A teď...
"Stalo se něco?" zeptala se nakonec s napůl pobaveným, napůl ustaraným výrazem.
Kuba s Ondrou se po sobě koukli a zakroutili hlavama.
Ale na tom pohledu bylo něco divného...
Něco bylo...
Jinak.
"Aha...," zabručela Market, ale rozhodně se nevzdávala. "Nechcete nám něco třeba říct?"
Tentokrát oba sklopili hlavy.
"Možná...," řekl opatrně Kuba a podíval se na Market. "Ale slibte nám, že se nebudete zlobit."
A je to tady...
Co zase vyvedli?
Ondra šáhl pro svou tašku.
Podíval se na Kubu.
Ten kývl a Ondra tašku otevřel.
Něco z ní vyndal a schoval to za zády.
"Co je to?" zeptala jsem se ho.
Nálada se naprosto změnila.
Z uvolněné, plné smíchu na napnutou a trochu možná zděšenou.
"No... My vám to chtěli napsat... Ale ještě to nebylo jisté," zamrmlal Ondra a vytáhl tu věc zpoza zad.
Byly to nějaké papíry.
"No tak už se vymáčkněte," rozčílila se trochu Market.
I z jejího obličeje zmizela veškerá stopa pobavení.
Ondra předal jeden papír Kubovi, který ho předal Market, a jeden papír mně.
"Co to...?" pípla jsem.
Nechápala jsem to.
"No to si ze mě děláte legraci?!" vypískla Market a objala Kubu kolem krku.
"Och, chceš mě uškrtit?" smál se, ale chytil ji kolem pasu a vzal si ji na klín.
"Já... to nechápu," přiznala jsem.
Držela jsem v ruce smlouvu o cestovním pojištění.
Aha.
Že by měla Market radost, že je pojištěná?
"Co nechápeš zlato?" naklonil se ke mně trochu vykolejený Ondra.
Chvíli se na ten papír koukal a pak řekl jen: "Och... Aha."
Šáhl znovu do tašky a vytáhl jiný papír.
Mnohem menší, v malé bílé obálce...
Takový jaký dostala Market.
"Promiň, spletl jsem se," usmál se omluvně a podal mi ho.
Podezřívavým pohledem jsem se na něj podívala a otevřela obálku.
"Cože? Zájezd do Paříže?!"

Byli jsme na cestě už asi čtvrt hodinky.
Stačili jsme dojet do Litomyšle.
Kuba začal odbočovat do centra.
"Nevěděla jsem, že budeme zastavovat!" přeřvala jsem motor motorky.
Ondra se trochu pootočil a odpověděl.
"Překvapení!"
Zatracení motýlci v břiše.
Od chvíle, když řekl tohle slovo, lítali jako o život.
Už jsem myslela, že mi z nich začne být až špatně, když Voras konečně zaparkoval poblíž litomyšlského zámku.
Ondra zaparkoval vedle něj a pomohl mi z motorky a z helmy.
Vzal mě za ruku a připojil se k Market a Kubovi, kteří se něčemu smáli a drželi se kolem pasu.
"Tak?" nadhodila jsem. "Co je to za překvapení?"
"Nó, kdybych ti to řek, už by to nebylo překvapení," pokrčil rameny Ondra a nevinně na mě zamrkal.
"A kdy se to dozvím?"
"Neboj, za chvilku."
Usmál se tím svým okouzlujícím jedinečným úsměvem a já byla zase... v háji.
Přitáhl si mě rukou, kterou držel moji ruku k sobě a začal mi upravovat vlasy.
"Co děláš?" smála jsem se.
"Trčí ti tady pramínky," smál se a zlehka mi tahal pramínky vlasů z mého PEČLIVĚ učesaného culíku "koňského ohonu".
Nemohlo z něj nic trčet.
"Aha," řekla jsem prostě jen, protože jsem za žádnou cenu nechtěla, aby přestal.
Hrál si s mými vlasy asi ještě pět minut.
Když už je nechal a začal se rozhlížet po okolí, sundala jsem si beztak už úplně rozbitý culík.
"Rozpuštěné ti sluší víc," usmál se, aniž by se na mě podíval.
"Aha," zopakovala jsem jen.
Už vím, proč mi "trčely pramínky z culíku".
Zašklebil se do prudkého sluníčka a pak se podíval na mě.
"Co je?" smála jsem se, když jsem jeho pohledu čelila už alespoň minutu.
"Nic," pokrčil rameny, ale pořád na mě civěl.
"Co jé?" opakovala jsem se smíchem a uštědřila mu koňára.
"Níc," zasmál se a konečně se podíval jinam.
"Konečně mě vnímáte," zasmál se Kuba.
Oba jsme se po něm překvapeně podívali, ale tvářili jsme se, jakože o něm víme už delší dobu.
"Ondro, tak teda jak jsme se dohodli?"
Ondra se podíval na jeden z domů na náměstí, usmál se a kývl hlavou.
"Ok," udělal Kuba a zase zapředl rozhovor s Market.
"A co jste si domluvili?" zašeptala jsem Ondrovi.
Podíval se na Kubu, jakože jestli je z doslechu.
Pak se sklonil těsně k mému uchu a zašeptal: "To se dozvíš."
Hodila jsem na něj ze vzdálenosti asi pěti centimetrů vražedný pohled.
Chtěl něco říct, ale zacpala jsem mu pusu polibkem.
Zastavili jsme se a líbali se.
Už to nebylo tak úplně, že bych líbala jen já jej...
"Kuba s Market nám utečou," zasmál se Ondra, ale stejně mi vlepil ještě dvě pusy.
Pak jsme se oba otočili za Market a Kubou.
Nevypadalo to, že by někam utíkali.
Došli ke kašně.
Market se na ni chtěla jen kouknou, ale Kuba na ni cákl.
Trochu víc než chtěl.
Jednoduše řečeno: Market byla mokrá.
A to se jí nelíbilo.
Oplatila mu to také pořádným douškem.
A tak začala válka.
Než jsme k nim pomalu došli, oba byli promočení až na kost.
Smáli se a Kuba si vytíral vodu z očí.
Market se otočila na nás a chtěla něco říct, ale Kuba se s bojovným výkřikem na ni vrhl a oba skončili v kašně.
"Ty... Blázne!" smála se Market.
Seděli oba v kašně, Kuba ji držel kolem pasu a ona mu bušila pěstmi do hrudi.
"Pako! Ty jseš takový pako!" smála se a pokusila se postavit.
Kuba si ji ale pevně držel.
Odhrnul jí mokré vlasy z obličeje a dlouze ji políbil.
"Ach ta romantika okamžiku," usmál se Ondra a přejel pohledem lidi na náměstí.
"Všichni na ně civí."
"Támhleti ne!" zasmála jsem se a ukázala na pár nedaleko od nás, sedící na lavičkách.
Překvapeně se na mě podívali.
"Ehm," udělal Ondra a poplácal mě po rameni.
"Ale to se koukli na mě, to se nepočítá!" zasmála jsem se.
Ondra se otočil na Market a Kubu.
"To snad jeden z nich potřebuje umělé dýchání?" pošeptal mi se smíchem, když shledal, že se ještě pořád nepustili.
"Zatím ne, ale až se pustí, zřejmě budou oba."
Ondra se rozesmál.
Ti dva se konečně pustili a zamžourali na nás.
Market se na mě podívala s provinilým pohledem.
Jenom jsem se na ni usmála a sedla si na kraj kašny.
"Máte štěstí, že tady nepřišli měšťáci," uchechtl se Ondra a sedl si vedle mě.
"No," zasmál se Kuba a jako džetlmen pomohl Market s kašny.
No, spíš ji z tama vytáhl.
Prostě nejprve vyskočil ven on, pak chytl Market kolem pasu, zvedl ji a položil před sebe na chodník.
"V pohodě zlato?" zasmál se a vykrucoval si mokré tričko.
"No... Jistě!" zaprskala Market. "Nikdy mi nebylo líp."
"To jsem rád," usmál se upřímně.
Market mu odpověděla neméně upřímným úsměvem a už hrozilo, že se k sobě zase přilepí.
Naštěstí Ondra zasáhl.
Vzal Kubu kolem ramen a vedl ho směrem k resaturaci.
Oba udělali jasně zklamané výrazy, že jsme jim nedali ještě aspoň deset minut.
Nejméně.
"Vy jste blázni," zasmála jsem se a šla vedle Market za nimi.
Market se zasmála.
"Ale musím říct, že je to jeden z nejkrásnějších zážitků, chápeš, jako nejromantičtější..."
Nevěřícně jsem se na ni podívala.
"No fakt!" smála se.
"Dobře... Každej je asi trochu na něco jiného."
Ondra se otočil.
Obě jsme se rozesmály.
Změřil si nás hraným uraženým pohledem a dál mířil k restauraci.
"Tak tohle je to překvápko?" ukázala jsem na ni.
"Nejspíš," pokrčila rameny Market a snažila se si alespoň trochu vykroutit vlasy.
"No to zas bude," zasmála jsem se.
"Hele mně už to dneska stačilo," smála se Market, zastavila se a vylila si vodu z lodiček.
"To věřím," zasmála jsem se a počkala na ni.
Kluky jsme dohnaly přímo u vchodu do restaurace.
Posadili jsme se ke stolu s dvěma polstrovanýma lavicema.

I teď, po dvou letech, se mi do očí nahrnuly slzy.
Nikdy jsem mu to tak úplně neodpustila...
I když se později ukázalo, že to byla jen nějaká prostitutka, a nedošlo k ničemu víc než jen k muchlování.
Ale i tak...
Ona líbala rty mojeho kluka...
Objímala mojeho kluka...
Žalostně mě píchlo u srdce.
"Bylo to jen jednou," pípla jsem nepříliš jistým hlasem.
"Doufám, že máš pravdu," pohladila mě máma po tváři.
"Hm..."
Setřela jsem si slzy, když do pokoje vtrhla rozjařená Markéta.
"No kde to vázne?"
Zasekla se.
"A proč je tady nálada jako na pohřbu, sakra?"

Usmála jsem se na ni.
"Těšíš se?"
"Strašně," vydechla jsem a vstala.
Byla jsem už učesaná a nalíčená.
Chyběly jen šaty, které nesla Market zabalená v obalu v ruce.
Dovolila jsem jí, aby mi je vybrala.
Mně se totiž líbily úplně všechny...
Ale ona měla o mých šatech jasno.
"Budeš jako princezna!" slibovala pořád dokola, kdykoli na ně přišla řeč.
"Můžeme?" usmála se na mě povzbudivě a pověsila šaty na věšák.
"Jistěže."
Jestli se mi nebudou líbit, zabiju tě, řekla jsem si a sama pro sebe jsem se uchechtla.
Market s velice důležitým pohledem vzala zips, ještě jednou na mě povzbudivě zamrkala a rozepla ho.
Bylo by to dokonalé, kdyby se jí v prostředku nesekl.
"Sakra!" smála se.
"Mělo to být jako s amerického romantického filmu!"
Nakonec se nám podařilo zip rozepnout, aniž bychom šaty poškodili.
"Tramtadadá," prohlásila Market se smíchem a vytáhla šaty z obalu.
Jak do místnosti svítilo slunce, viděla jsem jen, jak se jeho svit odrazil od mililonů lesklých plošek.
Měla jsem pocit, že jestli se na ně budu dívat příliš dlouho, oslepnu.
"Zatáhnu žaluzie," navrhla máma.
"Skvělý nápad," ocenila Markéta, která už asi oslepla.
Mamka rychle zatáhla žaluzie a já si konečně šaty mohla pořádně prohlédnout.
"Dnes ještě neumřeš," prohodila jsem spíše sama pro sebe směrem k Market.
Udělala na mě nechápavý pohled, ale rozhodla se to dál neřešit.
Zírala jsem na šaty nevěřícným pohledem.
Market nepřeháněla - byly jako pro princeznu.
Máma už zase brečela.
Market jí chlácholivě podala kapesníky.
"Děkuji," pípla jen a přešla ke mně.
"Jsou opravdu překrásné," řekla a pohladila jejich sukni.
Otočila jsem se na Market.
Zazubila se na mě.
"Líbí?"
"Ehm... No... Eee..."
Rozhodla jsem se to vyřešit jinak.
Udělala jsem krok a objala ji.
"Ou, páni," zasmála se.
"Asi jo," usmála se, když jsem ji pustila.
Se slzami v očích jsem přikývla a šaty si ještě jednou pořádně prohlédla.
Byly nádherné.
Měly dlouhou, neskutečně širokou škrobenou sukni a úzký korzet, na němž byly zlaté ozdůbky, od nichž se odráželo sluneční světlo.
(Pro rozvinutí fantasie - http://www.e-elegance.cz/186-862-thickbox/svatebni-saty-s-bolerkem.jpg , http://www.e-elegance.cz/186-863-thickbox/svatebni-saty-s-bolerkem.jpg , http://www.e-elegance.cz/186-861-thickbox/svatebni-saty-s-bolerkem.jpg)
"Tak, nevěsto... Měly bychom tě začít oblíkat," usmála se mamka.
"Dobrý nápad," souhlasila Market.
"Zajdu pro Peťu a Andrejku."
"Cože? Oni jsou tady taky?" podivila jsem se.
"No... Tvrdili, že oni ti MUSÍ jít za družičky...," pokrčila rameny Market a vyšla ze dveří, aby je přivedla.

Bylo strašné vedro.
Vzduch se mi doslova vlnil před očima.
Ležela jsem uprostřed tábora prostě jen tak na trávě a mžourala zamyšleně do sluníčka.
Co teď asi dělá Ondra?
Napsala bych mu, ale musím počkat, než mi rodiče dobijou kredit.
Ten minulý jsem s ním protelefonovala včera v noci.
A ten předminulý noc před tím.
Vylovila jsem telefon z kapsy a mrkla na displej.
Ještě nic.
Já se snad zblázním!
"Máte si psát esemesky, to je výhodnější."
Market si sedla vedle mě a ustaraně se usmála.
"Ale není to tak... osobní," namítla jsem a taky se posadila.
"Ále," protáhla se a začala se mazat opalovákem.
"My s Kubou si taky píšeme celý den a zavoláme si jenom co dva dny."
Na důkaz jí zabrněl telefon.
Spokojeně se usmála a zasvítili jí oči.
Strčila mi do ruky krém a co nejrychleji telefon vytáhla.
"Aw...," udělala jen a padla na záda do trávy.
"Budu hádat... Píše něco jako, že tě strašně miluje, a že se mu stýská, a blablabla?"
"Ne!" obořila se s úměvem. "To blablabla už tam není."
Zasmála jsem se.
"Kdy vlastně přijede?"
Market se prudce zase posadila.
"Já ti to ještě neřekla?"
Pokud jí oči zasvítily, když dostala smsku, tak teď doslova zářily.
"No... Ne?" udělala jsem.
Zachichotala se a začala mávat rukama.
No nazdar.
"On... si... pro mě... přijede... už zítra!" vypískla, vyskočila na nohy a oběhla si kolečko kolem vlastní osy.
Pak začala skákat tak vysoko, že jsem měla pocit, že mám její špičky u mých očí.
Radši jsem si taky stoupla.
Chytila mě za ruku a táhla mě k té kládě na konci tábora.
"Já ti to tam všechno vysvětlím," culila se.
Nepokoušela jsem se odporovat.
Nemělo by to cenu.
Důležitě se posadila a zamrkala na mě.
"Tak?" zasmála jsem se.
"Nó, jednoduše... Prostě chce, abych s ním teď strávila co nejvíce času... Není totiž jisté, že se nám ta Philadelphie povede, dyť znáš moje rodiče. Takže pojedu za ním do Kladna! Mám sice trochu strach, jak to vezme jeho rodina, ale přesvědčoval mě, že jim to nevadí. Strávím s ním půlku léta!" zazubila se a zase začala mávat rukama.
"Počkej... A to ti rodiče dovolí?"
Její úsměv aspoň o pět stupňů zchládl.
"Uvidíme," pokrčila sklesle rameny a sklopila hlavu.
"Vlastně asi budu muset utéct," zasmála se ne úplně vesele, ale pak jako by ji něco štíplo, její nálada se vrátila.
"A víš co je nejlepší?" zablesklo se jí zase v očích.
"Nevím," přiznala jsem a zvedla obočí.
"Že při-"
"Markét!"
"-jede.. Co je?"
"Nešla bys teď na chvilku zkoušet?"
S úsměvem se k nám rychlým krokem blížil Honza.
"No dobře, jasně," usmála se a mrkla na mě. "Povím ti to později."
A odešla s Honzou.
Zajímalo by mě, jestli ví, že je zadaná.
Zakroutila jsem hlavou a rozhlédla se po táboře.
Jediný rušivý element tady byl Otta.
Momentálně velice rušivý.
"Aloha," zazubil se na mě, když přišel blíž a posadil se vedle mě na kládu.
"Prosím?" zamrkala jsem a obdařila ho zmateným pohledem.
"Tvůj klobouk," usmál se a ukázal na moji hlavu.
"Je to kovbojský klobouk."
Chvilku na něj mžoural.
"A jo... Vážně," zasmál se nervózně. "Ať už tak či tak, velice ti sluší."
"Díky."
"Nevíš, co je dneska k obědu?" nadhodil po chvíli trapného ticha.
"Mm," udělala sem a pohodlně si natáhla nohy.
"Asi se půjdu podívat."
Zřejmě čekal odpověď.
"Co?" zeptala jsem se, když na mě dobrou minutu zíral.
"Půjdeš se mnou?" usmál se.
"Mm," zopakovala jsem a taky se na něj falešně usmála.
"Fajn," oddechl si rezignovaně, náhodou se při zvedání opřel rukou o moje stehno a odešel.
"Fuj," oddechla jsem si, ale hned jsem to vzala zpět, když jsem zahlédla Coudyho v doprovodu dreďáka.
Sladce jsem se usmála.
Jako načasovaná přišla esemeska s kreditem.
Asi abych si vzpomněla, že takhle koukat po klucích už bych teď neměla...
Ale co?
Market taky cvičí s Honzou, přitom má Vorase.
Vytáhla jsem telefon a smsku otevřela.
Tak fajn, kredit to nebyl.
Byla od Ondry.
A stálo v ní...
Cože?
Proč mi píše takové kraviny?
Napsal: Zlato, dobrou chuť přeji k obědu, ale pak co nejrychleji vyběhni ven na čerstvý vzduch, dobře?
Vlastně jsem se trochu urazila.
Nejsem malé dítě a on není můj otec!
Budu si běhat na čerstvý vzduch, kdy se mi zachce.
Chtěla jsem se rozčílit ještě víc, ale tu jsem uslyšela zvonek a charakteristické: Oběd! 1.směna!
Ani jsem se nedivila, když jsem přišla a Market tam stála vychlamaná s Honzou.
Jenom na mě zamávala a pokračovala v jistě vélice zajímavém rozhovoru.
Pro Voryho možná.
Škodolibě jsem se usmála a předběhla je.
Tak dobře, zas až tak zajímavý rozhovor to nebyl.
"Hej, heeej!" zastavila mě její paže.
Nahodila jsem nevinný pohled.
"Ondra mi psal, že mám jít na čerstvý vzduch!" obrnila jsem se a udělala rozhodný krok před ni.
"Cože?" zasmála se a ignorovala Honzovi zoufalé pokusy o obnovení konverzace.
Cháchá.
"Koukni," vytáhla jsem telefon a ukázala jí to.
"Co je to za blbost?" smála se.
"Psal to Ondra, není to blbost!"
"Tak promiň no, ale musíš uznat, že tohle nedává smysl."
Ale jí to smysl dávalo.
Viděla jsem, jak to na mě hraje.
"Ty něco víš," odtušila jsem, ale to už jsem přišla na řadu.
Udělala nejnevinnější úsměv, jaký svedla.
Byl tak perfektně zahraný, že nebyla jiná možnost, než že je falešný.
Vzala jsem si svoje jídlo a šla si sednout.
Sedla si vedle mě.
Ještě předtím jsem se ale málem zadusila polívkou, když Market vyklouzla lžička, Honza jí ji chtěl podat, praštil se přitom o výdejní okénko přímo do hlavy a málem smetl člověka za sebou.
"Nesměj se mu," šťouchla do mě Market, když se usadila, ale sama byla celá rudá od zadržovaného smíchu.
"Já se nesměju," udělala jsem vážnou tvář, ale moc dlouho nevydržela.
Znovu jsem vybuchla.
Honza se na mě celý červený otočil.
Market se na něj jen klidně usmála.
Já se ale naprosto nepokrytě smála na celé kolo.
A se mnou polovina našeho stolu.
"Už je to pro něj dost trapné," napomenula mě Market.
Myslím, že chtěla, abych přestala jen proto, že ještě chvilku a sama by se počůrala smíchy.
Odkašlala jsem si a významně se na ni podívala.
"Takže?" nadhodila jsem.
Nečekala jsem hned odezvu.
"Co?" udělala přesně podle mého očekávání a začala hypnotizovat své maso.
"Co víš?"
"Prosím?" zamrkala a podívala se na mě jakože nechápavě.
Grrr.
"Co víš o té esemesce?" přihmouřila jsem oči.
"Ehm... Proč bych o ní měla něco vědět?" zasmála se tak nervózně, jak jen to šlo.
"Poznám to na tobě."
"Fíha, neřeklas mi že máš magické schopnosti."
"Myslela jsem, že to víš."
"Teď už jo."
"Hm..."
Zamrkala na mě.
"Neboj, všechno se za chvilku dozvíš," sladce se usmála, pak hodila znechucený pohled na ne příliš dobrý oběd a zvedla se od stolu.
"A ten čerstvý doušek by sis opravdu měla dopřát. Nejlepší bude malá procházka ke konci táboru," mrkla na mě, když kolem mě odcházela.
Co s tím všichni mají sakra?
Honza málem zakopl, jak rychle najednou dojedl.
"Marki, počkej!"
Och.
Ta vtěrka.
Někdy byl i horší než Ota.
Sice hezčí...
Ale otravnější.
Narovnala jsem se a vyhlédla z okna přesně ve chvíli, abych zachytila Markétin zoufalý pohled věnovaný mně a poté sladký, falešný úsměv, když se po jejím boku objevil rozjařený Honza.
Vyplázla jsem na ni jazyk a pozvolna dojedla oběd.
Když jsem vyšla ven, zabrněla další sms.
Och, posílá mi další instrukce, co bych měla dělat?
Ne, to byla jen Market.
Až skončí ta tvá procházka, vysvoboď mě prosím, jsem v red housu u klavíru.
Hm, myslím, že je čas na opravdu vydatnou procházku.
Rozhlížela jsem se po táboře a pomalu šla až ke koncertnímu stanu.
Myslela jsem na můj týden s Ondrou.
Byl boží.
Přijel tenkrát k nám na takové vymakané motorce...
Jako bych zase slyšela její silný motor.
Moment...
Vzhlédla jsem.
A zírala jsem do těch nejkránějších očí na planetě Zemi.
Do té nejmodřejší modře, která mě vždycky pohltila.
Nechala jsem spadnou dolní čelist a chvíli jsem tam jen tak stála a zírala na něj.
Ani jsem si neuvědomila, že už jsem vyšla z tábora.
"Ond..ro?" špitla jsem.
Slezl z motorky a zaparkoval ji.
Pak s tím svojím slaďounkým úsměvem přišel ke mně a prohlížel si mě přihmouřenýma očima, do kterých mu svítilo slunce.
"O...Ondro?" zopakovala jsem ještě jednou možná ještě potišeji.
"Ahoj," usmál se.
"A-Ahoj?" zakoktala jsem a pomalu se probírala.
"Ahoj?" opakovala jsem a nevěřicně na něj zírala.
A pak jsem se probudila.
"Ondro!" zakřičela jsem tentokrát snad přes celý tábor a skočila mu kolem krku.
Zasmál se a bojoval s rovnováhou.
"Přijel jsem se podívat, jak ti to jde," zašeptal mi do ucha postavil mě na zem.
"Ty...Já...Jak...Coto...," koktala jsem a držela se jeho kožené motorkářské bundy, jinak bych asi upadla.
"Ahój! Pavsi!" přiběhla Market a letmo ho objala.
"Ahoj," usmál se. "Kuba přijede taky už dneska, ale ještě se někde musel stavit."
"Jojo, já vím, psal mi to," usmála se a podívala se na mě.
Pořád jsem tam stála, držela ho za tu bundu a nevěřícně zírala do jeho andělské tváře.
"Tak já nebudu rušit," usmála se a odešla.
"Aničko?" usmál se na mě.
Nereagovala jsem.
"Mohla bys mě prosím pustit?"
Nic.
"Haló!"
Nejistě jsem něco zachrčela, ale jeho bundu jsem nepustila a moje oči se nepohly ani o píď.
"Ok, jak chceš," vydechl.
Objal mi pas rukama a políbil mě.
Nevím, jestli jsem omdlela, každopádně jsem začala vnímat, až když jeho obličej byl asi dva milimetry od mého.
"Strašně moc si mi chyběl," promluvila jsem pak konečně a z očí mi proti mé vůli ukáply slzy radosti.
"Ty mně víc," zazubil se a dal mi pusu na nos.
Pak mi ještě něco vykládal, ale já jsem nevnímala.
Chyběla jsem mu.
Přijel pro mě.
Můj bože.
Miluju ho.
Z myšlenek mě vytrhlo ještě hlasitější než moje Ondro! : "Kubó!"
Market se kolem mě prohnala jako namydlený blesk a skočila Kubovi kolem krku.
Oba se smáli.
Kuba se s ní točil, div oba neupadli.
No, dobře.
Upadli.
Kuba sebou plácl do trávy na záda, takže Market na něm teď seděla.
Ve výhledu na jejich hlavy nám naštěstí bránila Ondrova motorka.
Ale zvedli se až za dlouho.
Oba důkladně rozcuchaní.
Kuba měl ve vlasech trávu a jehličí.
Oba zářili štěstím, jakoby se neviděli 10 let a mezitím proběhly nejmíň tři světové války.
Ondra zakroutil hlavou.
Kuba se na něj nevinně zazubil, ale to už ho Market táhla do naší chatky, aby si sbalila věci.
"A co my?" usmála jsem se na Ondru.
"Chceš taky povalit do trávy?" zamrkal na mě.
"Oh, to jsem zrovna nemyslela, ale..."
Zrudla jsem.
Přála jsem si, abych se propadla do země.
"Vím, cos myslela," zasmál se Ondra a kývnul hlavou směrem k motorce. "Jestli mi věříš..."
"Kdekoli, kdykoli, v čemkoli," usmála jsem se a políbila ho.
"Tak si šupej taky zabalit," zasmál se a plácl mě po zadku.
Už jsem se zmínila, jak na nás celý tábor civěl?
Půlka očí byla otočená k naší chatce a půlka ke mně a Ondrovi.
A ty půlky se vždycky po pěti minutách vyměnily v zírání.
Zajímavé.
Rychle jsem naházela věci do kufru, Kuba mi nějak pomohl ho zapnout a vyběhla jsem ven.
Ondra tam už čekal a krátil si dlouhou chvíli autogramiádou.
"Bavíš se dobře?" zasmála jsem se.
Nesnášel to.
"Náramně."
Konečně se sbalila už i Market.
Počkali jsme, než se dopodepisuje i Kuba a mezitím se se všemi rozloučili.
Mrzelo nás, že odjíždíme dřív, ale hold Kuba a Ondra jsou stejně pořád lepší než ten nejlepší tábor!
Kuba vzal Market kufry, Ondra vzal mně kufry, a mohli jsme odjet.
Vory přijel ve svojem Porsche, takže všechno vezl on.
"Ne že nám s tím ujedete," smál se Ondra, když mi pomáhal nasednout na jeho motorku a nasadit si helmu.
"No že váháš," zasmál se Kuba a otevřel Market dveře.
Nastoupila, Kuba si to oběhl a taky nastoupil.
Ještě než nastartoval, vlepil Market pusu a něco jí řekl.
Šťastně se usmála.
Ondra nastartoval, a od té chvíle jsem už nic neslyšela.
Ten motor byl vážně zatraceně silný.

"Mami?"
"Copak?"
"Pořád nemáš Marka ráda?"
Máminy ruce se zastavily.
"Cože?"
"Vím, žes ho neměla ráda..."
Máma přešla přede mě.
Sedla si na postel a starostlivě se na mě zadívala.
"Víš jaké mínění mám o sportovcích, hercích a vůbec slavných osobnostech, co se vztahů týče..."
"Ale Marek JE jiný, mami. Proč tomu pořád nechceš věřit?"
Podívala se na mě pohledem plným soucitu.
"Snažím se. Vážně. Chci ho mít ráda a být na něj hodná... Ale..."
"Co ale?"
"Vždycky si vzpomenu na ten den..."


... kdy se pro mě zhroutil svět.
Se slzami v očích jsem bloudila ulicemi Washingtonu a hledala telefonní budku.
Nebyla jsem ale schopná myslet.
V mé hlavě stále doznívaly ozvěny hádky.
A s každým výkřikem přišel nový proud slz a lítosti.
Nakonec jsem se v parku sesunula na lavičku a v křečích zoufalství plakala.

"Dneska si vyrazím ven, zlato."
"Opravdu? A kampak?"
"No... John má rozlučku se svobodou, rozhodl se do toho zítra praštit."
"Cože? Jen tak z ničeho nic se zítra ožení?"
"No to zas ne. Chce tu svoji požádat o ruku."
"Ale na to se přece rozlučka nedělá, ne?"
"Tak on ji asi dělá."
"Hm... To bych asi měla mít obavy tě tam pustit, co?"
"Ne, to vůbec nemusíš. Myslím, že žádný pánský klub nebude."
"No dobře... Fajn."
Tenkrát jsem se smála.
Ale když se ani po pěti hodinách nevracel domů, dostala jsem opravdu strach.
Nejméně třikrát jsem mu volala, ale nebral mi telefon.
Nevěděla jsem, kam jel.
Vlastně mi ani tak úplně neřekl s kým tam jel.
V jednu hodinu ráno jsem už uvažovala, jestli nezavolat policii, když se rozletěly dveře.
"Jsem doma!" uslyšela jsem jeho hlas.
Byl opilý.
A to dost.
"Miláčku, proboha, kde ses tak zřídil?" vyděsila jsem se a pomohla mu na gauč.
Nemohla jsem si nevšimnout vůně lacinných dámských parfémů.
Radši jsem tu myšlenku odsunula a došla do kuchyně pro vodu s ledem.
Sedla jsem si vedle něj na gauč a opatrně mu podala sklenici.
"Díky, Kelly."
Cože to právě řekl?
Kelly?
Ne...
Ne.
Určitě se mi to jen zdálo.
"Nemáš ještě jednu, kotě?" strčil mi sklenici do ruky, když dopil.
"Jistě," pípla jsem.
Samotnou mě překvapilo, jak slabě a roztřeseně můj hlas zní.
Když jsem se vrátila s druhou sklenicí, ležel na zemi.
"Chtěl jsem si podat ovladač, dneska dávají baseball," řekl na vysvětlenou, když viděl můj přísný tázavý pohled.
"Jistě."
Pomohla jsem mu si sednout.
Vzal si sklenici a nostalgicky se zahleděl z okna.
"Víš, Kelly, dneska večer to bylo fakt super."
Teď jsem URČITĚ slyšela Kelly.
Proboha, kdo je Kelly?
Co bylo dneska večer super?
Začala se mě zmocňovat panika.
Ne, klid, Elis.
On by tě nikdy nepodvedl...
"Ale víš... Máme tu jeden zádrhel... Jsem tak trochu zadaný. Takže to budeme muset před tou mojí maličkou schovávat..."
Něco uvnitř mé hrudi vybuchlo.
Zalapala jsem po dechu.
Mám pocit, že se mi zastavilo srdce...
Před očima mám tmu.
"Je ti něco, cukroušku?"
A náhle smutek střídá strašná zlost.
Vidím jsem jako v mlze...
Snažím se ovládat...
Ale nedostatek kyslíku a horké slzy v mých očích mě vytáčí do nepříčetna.
"Ty hajzle," vydechnu sotva slyšitelně.
"Hm?" udělal a naklonil hlavu blíž ke mně.
To neměl.
Na tváři má obtisklou rudě mou dlaň.
"Ty hnusnej lháři!" křičím teď už z plných plic.
"Co jsem udělal?" brání se a ošahává si tvář.
Vypadá to, že začíná pomalu střízlivět.
Nebo za to možná může ta facka.
"Cos udělal?! Já ti řeknu cos udělal!" řvu jako smyslů zbavená ještě trochu hrůzou a vztekem přidušeným hlasem.
Cítím, jak na mě jde histerický záchvat.
Zrychluje se mi dech i tep a hoří mi tváře.
Uštědřila jsem mu další políček.
"Jaks mohl?! Jaks jenom sakra mohl?!"
"Co? Uklidni se zlato!"
"Neuklidním! To teda neuklidním! Já ti ... Dávám ti všechno co mám! Opustila jsem kvůli tobě rodinu! Žiju v zemi, kde skoro ani nikomu nerozumím!"
Nechtěla jsem...
Ale zhroutila jsem se.
Plácla jsem sebou na zem, objala si kolena a brečela.
"Zlato?"
"Nech mě! Opovaž se mě dotknout!" spíš jsem šeptala než křičela.
Odtáhl se.
Vzal sklenici a mrsknul s ní o zem.
Překvapeně jsem zvedla hlavu.
"Jsem vůl! Jsem takovej vůl!"
Klekl si na zem přede mě a upřel na mě prosebný slzavý pohled.
Jeho tvář se kroutí smutkem a jeho hlas zní přidušeně, zoufale...
"Nechtěl jsem.... Musíš mi věřit! Nechtěl jsem! Byl jsem opilý, nevěděl jsem, co dělám!"
Mlčela jsem a dívala se mu do očí.
Nelže mi.
Lituje toho...
Chci se překonat a říct...
"Ne! Ne, nemůžu už tě ani vidět! Ne!"
... něco jiného než tohle.
Nenapadalo mě ale nic.
Nemůžu říct - to je v pořádku.
Nebylo to v pořádku.
Byla to jedna z nejhorších věcí, které mi mohl udělat.
Popadla jsem klíče a telefon, strčila si je do kapsy a rozběhla jsem se ke dveřím.
Tak moc jsem si přála, aby mě zastavil....
Mohl by to být kdokoli.
Kdokoli, kdo by mi řekl, že se s tím naučím žít, že jedna nevěra není důvod k definitivnímu konci...
Ale nikdo takový tam nebyl.
Když za sebou zavírám dveře, ještě jednou se otočím...
... a on tam leží, objímá si kolena a brečí.
Mé srdce vykřiklo a nutí mě, abych se vrátila...
Abych našla způsob, jak to vyřešit...
Ale pak si uvědomilo, že je zlomené.
A že ho zlomil on.
Práskla jsem dveřmi a vyběhla do chladné noci.
To byla ta chvíle, kdy jsem city k němu odsunula někam do pozadí.
Dusila jsem je v sobě.
Nechtěla jsem si je přiznat.
Chtěla jsem, aby nikdy neexistovali.
Ale tuto noc jsem cítila jejich přítomnost více než kdy jindy.
Byl to ten den, kdy se pro mě zhroutil svět.
Se slzami v očích jsem bloudila ulicemi Washingtonu a hledala telefonní budku.
Nebyla jsem ale schopná myslet.
V mé hlavě stále doznívaly ozvěny hádky.
A s každým výkřikem přišel nový proud slz a lítosti.
Nakonec jsem se v parku sesunula na lavičku a v křečích zoufalství plakala...

Promiňte, že je to zase takové smutné, ale... Necítím se zrovna nejlíp, ale nechci vás zanedbávat :)

Zlomená.
Hluboko uvnitř.
Už dávno neví, co je radost.
Jak dlouho už se na jejích rtech neobjevil úsměv?
Už ani neví.
Zamyšlená.
Tak ji nazývají.
Tichá a zamyšlená.
Tichá, nespolečenská.
Nepřízpusobivá.
Dokonce sobecká a problematická.
Jen trochu v depresi.
Tak se cítí.
Na kecy ostatních kašle.
Sedí před zrcadlem a obdivuje, jak se jí mohla řasenka rozmazat při pláči až na obočí, když si vůbec neprotírala oči.
Rozmazlená.
Ano, to bylo vždycky její "druhé jméno" z úst jejích spolužáků.
Občas i kamarádů.
I rodičů.
Ožralec.
Tak ji teď nazývala její matka.
Popravdě, už jí to bylo jedno.
Hluchá.
Slepá.
Němá.
Taková se snažila být.
Cokoli kdy řekla, za to ji odsoudili.
Nikdy nebyla přecitlivělá.
Ale tohle už bylo moc i na ni.
Smutná.
Tak o ní bavila její babička ve snaze ji obhájit před její paranoickou matkou.
Drogy, alkohol.
Téma každého dne.
Už se s ní ani nesnažila hádat.
Nikdy to nepochopí.
Ano, za poslední čas se zhoršila.
Ale ne až takto.
Černé stíny.
Černá tužka.
To bylo asi to, co její matku nejvíce vytáčelo.
Ale ona to nedělala proto.
Prostě se tak cítila.
Tak se tak nalíčila.
Zavřela oči...
A někde hluboko uvnitř sebe je zavřela znovu.
Do tohoto stavu se ráda dostávala.
Myslela, že je to asi jako když si vezme drogu.
Nikdy se o tom ale nepřesvědčovala.
Tak dole ještě není.
Krásné vzpomínky.
To je to, co jí zbylo.
Jedna z mála věcí, které jí zůstaly, a zůstanou.
Jakoby z jiného světa uslyšela cvaknutí dveří.
Otevřela oči...
A pak je otevřela znovu.
Ještě pořád seděla před zrcadlem s fotkou v ruce.
S rozmazaným líčením po celé tváři.
Matka se postavila do dveří a založila ruce v bok.
Něco říkala, ale ona to nevnímala.
Byl to jediný způsob, jak to přežít.
Matka domluvila a naštvaně za sebou práskla dveřmi.
Podívala se sama sobě do očí.
Zlomená.
Hluboko uvnitř.
Proč to nikdo nechápe?
Proč to nikdo nevidí?
Copak opravdu její matka věří, že brečí proto, že nemůže jít ven?
Protože se nemůže dívat na televizi?
Protože jí zabavila telefon?
Blbost.
Musí něco tušit.
Ale asi ji to nezajímá.
Nebo jen neví, jak to řešit, tak to neřeší.
Setřela si čerstvé slzy a podívala se na sebe pozorněji.
Oči měla opravdu ošklivě zarudlé.
Kdyby nenosila tak výrazné líčení, vypadala by, jakoby měla zánět v očích.
Nebo tak nějak.
Jak to začalo?
Vzpomíná si vůbec?
Poslední dobou vidí jako v mlze.
Ale má pocit, že to začalo zklamáním.
Vždycky za to může zklamání.
Pokaždé je jiné...
Ale je to zklamání.
Ne, nemohl za to on.
Mohla si za to sama.
Prostě jen čekala příliš dlouho.
Nedokázala se kousnout do jazyka a alespoň mu napsat.
Cokoli.
Ne.
Nedokázala to.
Byla si jistá, že teď by to bylo jiné.
Ale teď je pozdě.
Pomalu si lehla na podlahu.
Divila se, že ve stropě není ještě propálená díra.
Vždycky tady tak ležela a myslela na něj.
Tak intenzivně, že není možné, aby to alepsoň netušil.
A přesto...
Přesto se nic nestalo.
Do poslední chvíle doufala.
Ale doufat někdy nestačí.
On na to čekal.
Věděla, že ano...
Čekal, až jí taky nějak ukáže, že má zájem.
On jí to trošku naznačil.
A ona?
Tak moc se snažila být před ním ta nejlepší, až to vždycky vypadalo, jakoby ho odhazovala.
Nikdy se neodvážila ani k tomu málu, co udělal on.
A přesto chtěla po něm víc.
Sobecká.
Ano.
Je taková.
A doplatila na to.
Zbytečně teď brečí po nocích u jeho fotky.
Té už může vykládat, co chce.
Ztratila život, který chtěla.
Nechala ho utéct.
Zaťala ruce v pěst.
Pokaždé, když o tom uvažovala, sevřel se jí hrudník a chtělo se jí omdlít.
Někdy by si to i přála.
Ale nesměla.
Matka by jí už potom vůbec nevěřila, že není pod vlivem.
Nádech a výdech.
Ano, to vždy pomůže.
Nádech a výdech.
Dokud dýchá, všechno může být lepší.
Nebo ne?
Ne.
Bez něj nebude už nic dobré.
Bez jejího předešlého života.
Zasloužila si to?
Ano.
Nedokázala bojovat.
Tak prohrála.
Znovu uslyšela cvaknutí dveří.
Už se ani neobtěžovala zaklonit hlavu.
Připravila se případně na facku.
Sedla si a podívala se do odrazu v zrcadle.
A zastavilo se jí srdce.
Osud ji má rád.
Ještě to s ní nechce ukončit.
Ještě ne.
Dveře se zavřely.
"Ahoj. Jak se máš? Jenom jsem šel kolem, tak jsem si řekl, že se stavím... Vím, že se ani pořádně neznáme, ale..."
"V pohodě. Jsem strašně ráda, žes přišel."
Neprohrála.
Ještě ne.
Dostala novou šanci.
A té se chopí a bude se jí držet zuby nehty.

Doporučuji k poslechu...: http://www.youtube.com/watch?v=j4y-RzVGrHg&ob=av2n

"Nechci tě ztratit..."
"Já tebe taky ne, lásko..."
Povzdechl si a přitáhl si ji ještě blíž ke svému tělu.
Rozvzlykala se ještě víc.
Řasenka jí stékala v černých potůčcích po tváři i po krku, až na jeho mikinu.
Ale jemu to bylo jedno.
Držel ji, jak nejpevněji mohl...
Věděl, že už nebude mít tolik příležitostí to udělat.
"Ale... Proč? Proč je k nám osud tak krutý?" vydechla.
"Třeba nás jen zkouší... Ale neboj se. Nikdy ho nenechám vyhrát. Udělám všechno, jenom aby to bylo stejné."
"Byly to ty nejkrásnější dny mého života," špitla a podívala se mu do očí.
"Moje taky."
Myslel si, že to vydrží...
Ale pohled do její uslzené tváře, do které se tak bláznivě zamiloval mu to nedovolil.
V očích ho začaly štípat první slzy.
Políbil ji na čelo.
Její vůně mu bude tak chybět...
Zavřela pevně oči.
"Nikdy se nesmíme rozdělit. To bych radši umřela."
"To neříkej."
Užívala si jeho objetí...
To, které si tak dlouho vysnívala...
Bylo nejméně dvakrát tak krásnější, než si dokázala představit.
A teď by o něj měla přijít?
V její hlavě vládl dokonalý zmatek.
"Nesmíme se rozdělit," opakovala a přitulila se k němu ještě více.
Všude kolem nich procházeli nadšení studenti.
Byl konec školního roku, začátek prázdnin, na které se všichni tak těšili...
Kromě těch dvou.
Pohladil ji po jejich vlnitých vlasech, odtáhl si ji od sebe a klek si před ni.
Pevně se jí zadíval do očí a jeho srdce pomocí jeho rtů řeklo: "Nedovolím to. Nikdy."
Usmála se.
Z očí jí ale nepřestávaly téct slzy.
Pohladil ji po tváři a smazal rozmazanou řasenku.
"Ty jsi moje zlato...," zasmál se uslzeně a políbil ji.
Objímala ho a hladila ve vlasech.
Opřeli o sebe nosy a dívali se jeden druhému do očí.
Oba byli přesvědčení, že k sobě patří.
Už dlouho.
Ale přesto se dali dohromady teprve nedávno.
Zvedl se.
Chytil ji za ruku a usmál se na ni.
Taky se usmála.
"Můžeme?" rozhlédl se kolem sebe.
Tohle místo už možná nikdy oba neuvidí...
"Můžeme," kývla, ale ve skutečnosti by nejradši odporovala.
Milovala to tady...
Vždyť tady prožila devět let svého života.
Nechtěla odejít.
Ale už bylo příliš pozdě, když si to konečně uvědomila.
Pořád si říkala, že je to tak třeba dobře...
Ale věděla, že není.
Chytil ji kolem pasu a přimáčkl si ji k sobě.
Odcházeli odsud oba se slzami v očích.
Rozhlíželi se po místě, které oba tak dokonale znali...
Kde se poznali.
A teď ho opouštěli možná už navždy...
Jejich srdce svírala úzkost a strach z budoucnosti...
Ale mají jeden druhého.
A to je teď důležité.
Jejich láska je příliš silná na to, aby se rozdělili...
Teda alespoň v to doufali.