Sherlock Holmes - slash

20. září 2014 v 23:17 | Ginny :) |  Jednorázovky
Pravou rukou jsem si přidržoval klobouk proti prudkému větru a zimomřivě jsem se zachvěl, když jsem pocítil, jak mi už veškeré vrstvy šatstva docela promokly. Přikrčenýma očima, z jejichž řas odpadávaly kapky deště jako dva malé vodopády, jsem se díval směrem k baru, u kterého jsme se měli sejít. Ozývala se z něj hlasitá hudba a smích, cinkot skleniček a nějaká taneční skladba na klavír. Vztekle jsem pohlédl na své kapesní hodinky a vzpomněl si, jak mi sliboval, že přesně v osm bude tady. Zastrčil jsem je zpátky do kapsy a na malou chvíli jsem zaváhal, ale pak jsem rázným krokem zamířil ke dveřím onoho podniku.
Dveře se mi rozrazily přímo před nosem a ven se vypotácel mladík do němoty opojen alkoholem, s nějakou dívkou, kterou držel kolem pasu a zpíval si nesrozumitelně opileckou píseň.
"Brej den, vašnosto," usmál se na mě a podržel mi dveře. Tedy spíš se o ně opřel, aby nespadl. Dívka, celá rudá v obličeji, se zvonivě zasmála, pomohla muži zase nalézt rovnováhu a vyvedla ho ven na ulici.
Už při prvním pohledu dovnitř podniku jsem v duchu proklel svého přítele pro jeho oblibu potloukat se kdekoli, kde je na obzoru nějaký zločin. Byla to jen jedna veliká místnost s dřevěnou podlahou ze starých tmavých prken a hrubě bíle omítlými stěnami, silně zapáchající alkoholem, se pěti velkými stoly a asi tuctem návštěvníků. Hledal jsem očima mezi nimi svého přítele, až jsem ho konečně zahlédl, jak sedí na baru a šeptá do ouška slečně v luxusně vypadajících růžových šatech, s ne příliš pečlivě vyčesaným drdolem světlých vlasů a skleničkou červeného vína v ruce. Zastrčil jsem ruce do kapes a chvíli ho pozoroval, doufaje, že vztek a ostatní různá směsice pocitů, kterou celá tahle situace ve mně vyvolala, se nepromítá v mém pohledu.
Všiml si mě po pár sekundách a vesele na mě mávl. S ironickým úsměvem jsem přikývl a doufal, že hodlá vstát a poctít mě konečně svou přítomností. Naštěstí, hlavně pro něj, na jeden nádech vypil celou sklenici vína, která mu zbývala na baru, políbil dosti vášnivě svou společnici a potácivým krokem se vydal ke mně.
Vyšel jsem ze dveří a čekal na něj venku. Při odchodu se ještě otáčel a hlasitě se loučil snad se všemi návštěvníky. Zastrčil jsem si ruce do kapes a velice kriticky ho pozoroval.
"Watsone! Jsem tak rád, že jste přišel trochu dřív," poklepal mi na rameno a široce se na mě usmál. Rychle jsem odtrhl pohled od jeho rtů a raději ho sklopil do země. No tak, tyhle myšlenky nesnášíš a chceš s nimi přece přestat, Johne, přesvědčoval jsem sám sebe a na tváři jsem se pokusil vyloudit bezstarostný úsměv, když jsem pohled opět zvedl do jeho hlubokých kaštanových očí.
 

Šlechtic opět tu ! :D

13. července 2013 v 15:01 | Ginny:) |  Španělský šlechtic s francouzskou krví - román
http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo/120649 <- Budu ráda, když mi tam i oznámkujete nebo zanecháte komentář, nebo můžete i tady O:) .. A budu hrooozně ráda, když to vůbec otevřete a přečtete si to :D :3

Můj opravdu šílený, ale úžasný sen, který pobaví nejen hokejové fanoušky!:D

18. května 2013 v 16:08 | Ginny:) |  Jednorázovky

Tohle je v povídce přepsaný můj sen z minulé noci :D .. Kdo by nevěděl, kdo je Claude Giroux a Alexander Radulov, přikládám obrázky obou - první je Radulov, druhý je Claude :) .. I když nejste fanoušci hokeje, určitě vás to pobaví ! :D Sice je to delší, ale podle mě to stojí za přečtení ! ;) NEZAPOMEŇTE KOMENTOVAT A HLASOVAT V ANKETĚ !! :))Alexander RadulovClaude GirouxClaude GirouxClaude GirouxClaude Giroux

Pomalu se mi vracelo vědomí. V hlavě mi tepala tupá bolest a měla jsem ztuhlé končetiny. Otevřela jsem oči a byla jsem velice ráda za přítmí, protože i to slabé světlo, které se sem dostalo, mě řezalo v očích.
Párkrát jsem prudce zamrkala a chytla jsem se za bolavou hlavu. Co se to vlastně stalo?
Uslyšela jsem vedle sebe šustnutí a následně mi někdo položil ruku na rameno.
"Hej, Market, slyšíš?" šeptl mi do ucha Claude, podepřel mě pod rameny a pomohl mi sednout si.
"Jo," zachraptěla jsem. Můj hlas zněl tak slabě… Znovu jsem zavřela oči a pokusila se zkontrolovat, co všechno mě bolí a jak se cítí můj organismus. Byla jsem vysílená, slabá jako čaj, v hlavě mi pořád třeštilo a nohy a ruce potřebovaly pořádně rozhýbat.
"Pomoc mi prosím vstát," požádala jsem Claudeho, který mě jen starostlivě pozoroval.
"Jsi si jistá?" pozvedl obočí a rychle mě podepřel, když jsem se začala zvedat sama.
S jeho asistencí jsem si stoupla na nohy, chvíli jsem jen tak stála, snažila se udržet rovnováhu a rozhlížela se kolem.
"Tušíš alespoň, kde to jsme?" obrátila jsem se na mého spoluvězně a začala rázovat po pokoji.
"Vůbec ne. Probudil jsem se před chvílí," pokrčil rameny.
Takže od začátku.
 


Další díl Šlechtice :3

12. května 2013 v 14:48 | Ginny:) |  Španělský šlechtic s francouzskou krví - román
http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo/116675 <- V odkazu najdete další - již IX. - díl románu Španělský šlechtic s francouzskou krví :)
Všem mým čtenářům velice děkuji - hrozně si vás vážím!!:))

Kapitola II. a III.

6. dubna 2013 v 12:52 | Ginny:) |  Španělský šlechtic s francouzskou krví - román
http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo/107430 - Druhá kapitola
http://www.piste-povidky.cz/autorske-dilo/107541 - Třetí kapitola
Rozhodla jsem se to sem dát jenom v odkazu, protože mi příjde docela zbytečné to celé kopírovat na dvě různé stránky.. A navíc - z piste-povidky.cz se to nedá zkopírovat, a já jakože podezřívavý člověk mám radši jistotu :P :D:D O:)

Taková ta povídka, která může znít jako trapný americký film. 2

17. března 2013 v 22:05 | Ginny O:) |  Jednorázovky

Rozhodla jsem se to napsat tučně, protože mám pocit, že to přehlížíte :( Chci komentáře lidi, názory a kritiky, prosím! Jen do mě ! O:) :D

Učitelka přišla, díky bohu, asi o pět minut později.
"Velice se omlouvám, zapomněla jsem si křídy v kabinetu, musela jsem pro ně znova běžet, aby pro vás byly ty zápisky srozumitelné," omlouvala se, mezitím, co klopýtala překážkovou dráhou, které udělaly z uličky tašky mých spolužáků, ke katedře.
Třída se líně postavila.
"Dobré ráno," řekla s energickým úsměvem paní Dereková, když se bez vážnějších zranění, jen trochu zapocená, nakonec ke katedře dostala.
Třída jen něco nesrozumitelně zamrmlala a posadila se. Rozhlédla jsem se po svých spolužácích a zvučně sykla: "Nechá se někdo vyzkoušet?"
Aniž by se na mě někdo otočil, všichni nesouhlasně zavrtěli hlavou.
Kruci, ulevila jsem si a jen tak pro jistotu otevřela sešit, abych si alespoň přečetla, co to vlastně bereme.
"A co takhle vy, slečno Cooperová?" usmála se na mě rádoby sladce paní Dereková a začala na tabuli psát zadání příkladu.
"Och, to ne," špitla jsem, zatímco se na mě upíraly soustrastné pohledy všech mých spolužáků.
Samozřejmě, že to byl jeden z nejtěžších typů příkladů kvantové mechaniky, té odporné, zpropadené, nepochopitelné kvantové mechaniky!
Učitelka dopsala a vyzývavě na mě pohlédla.
"No tak, kdepak vás mám, Sáro?"
"Už jdu," ozvala jsem se otráveně a pomalu, abych si stihla přečíst ještě alespoň dva vzorečky, jsem se zvedla z lavice a kráčela k tabuli jako na popravu.

Tentokrát byl zvuk zvonku ještě krásnější, než kdy dříve. Dveře jsem spíše rozrazila, než otevřela, a naštvaně vyběhla na chodbu. V ruce mi cinkaly klíče, když jsem sbíhala schody do šaten. Těsně po zvonění tady ještě nikdo nebyl, za což jsem byla velmi ráda. Za čtyři roky na tomto gymnáziu jsem si tady našla dost přátel, takže byla velká šance, že bych někoho potkala, kdybych šla jen o pár minut později. Což jsem rozhodně nechtěla.
Ze zkoušení jsem dostala čtverec, protože ten příklad prostě nešel vypočítat! Teorii jsem taky zrovna moc nechápala, takže jsem věděla, že jsem si tu známku zasloužila. Ale to neměnilo nic na tom, jak moc mě naštvala. Odemkla jsem si svou skříňku, vyndala učebnici biologie, znovu ji zavřela, zamkla a otočila se k východu. Málem jsem vrazila do svého exspolužáka Jimiho.
"Jé, čau Sáro, promiň, neviděl jsem tě," zahučel na mě z dvoumetrové výšky s širokým úsměvem.
"V pohodě," utrousila jsem a pokusila se prodrat kolem jeho zavalitého těla ven.
"Jejda, je tu tak málo místa," smál se poněkud nervózně Jimy a pokoušel se pro mě uvolnit místo.
Nebo ty ho tak moc zabíráš, pomyslela jsem si, ale neřekla nic. Věděla jsem, že Jimy jedovaté poznámky hodně špatně snáší a já neměla ve zvyku dávat ostatním lidem sežrat mojí špatnou náladu.
Nakonec se Jimy vmáčkl na stěnu, jak jen to šlo a já konečně mohla dýchat. Upravila jsem si pomačkané oblečení a rozcuchané vlasy a s pohledem připíchnutým k zemi se vracela zpátky kolem ostatních šaten do třídy.
"Sáro! Sáro, počkej!" uslyšela jsem za sebou klapot podpatků a jen velice neochotně se zastavila.
"Čau, Hillary," pokusila jsem se o co nejmilejší úsměv, ale i tak jsem byla přesvědčená, že se na ni šklebím jako na něco mléčného, co stálo nejméně měsíc v létě na sluníčku.
"Nazdar, Sáro, ehm… ty letos maturuješ, viď?" zamrkala na mě svými umělými řasami. Napadlo mě, jestli by se na jejím vnějšku vůbec našlo něco pravého.
Jo, ten přihlouplý výraz hlásající: pozor, jsem husa.
"Jo," odpověděla jsem prostě a dál na ni nechápavě civěla. S Hillary jsme se nikdy moc nebavily, i přesto, že jsme byly sousedky. Možná to bylo tím, že Hillary byla prvačka a já čtvrťačka, bylo mezi námi pět let, během kterých se můj mozek, díky bohu, vyvinul z úrovně toho Hillaryného.
"Myslela jsem si to. Takže, mám pro tebe návrh, který by koneckonců pomohl nám oběma!" rozhodila rukama a vyčkávavě se na mě podívala. "Mohla bys mi prosím poradit s fyzikou? Mně bys tím moc pomohla a ty by sis to alespoň zopakovala a…"
"Hillary, o tomhle teď ne," skočila jsem jí do řeči, otočila se na podpatku a odešla, zatímco Hillary zůstala stát s otevřenou pusou a nechápavým, ublíženým výrazem.

Taková ta povídka, která může znít jako trapný americký film.

15. března 2013 v 18:29 | Ginny O:) |  Jednorázovky
Obvykle takové věci nepíšu, o tom se můžete přesvědčit u jiných děl, které jsem sem přidala, ale dneska jsem na to prostě měla náladu, tak chci znát něčí názor :) Takže - komentáře jsou více než vítány! :)


Strnule jsem zírala na bublinky tančící v malé flašce jemně perlivé vody s višňovou příchutí, tu jsem měla nejraději. Věděla jsem, že se na mě učitelka mračí, protože ležím na lavici a úplně bezstarostně nevnímám nic z toho, co říká, ale byla jsem příliš mimo na to, abych se soustředila. Pořád jsem viděla před očima ten jeho úsměv a pohled a hlavou mi zněla všechna jeho slova. Bylo to tak… neskutečné! Opravdu se to stalo?
Klopýtla jsem na nerovnosti na chodníku a klekla jsem si na všechny čtyři. To nám to ten den pěkně začíná! Rozzlobeně jsem se zvedla a pokračovala dál v cestě do školy s nakvašeným výrazem plným znechucení a protivnosti. Nebyla jsem vůbec vyspaná, zase jsem se celou noc jen převalovala a zírala do stropu. Nebyla jsem naučená na písemku, měla jsem včera zase lenivou náladu… A ještě k tomu mě dneska ségra pěkně podrazila, když se rozhodla jet do školy dřívějším autobusem, který jsem prostě neměla šanci stíhat.
Sáhla jsem si do kapsy a zesílila hudbu ve sluchátcích na maximum. Jo, rock mě vždycky uklidní. Z tváře se mi přestal vytrácet výraz, který by můj tatínek nazval "kakabusem" a dál jsem pokračovala ve své mučednické cestě. Ani mě nenapadlo, že by se našel někdo, kdo by se mnou chtěl mluvit, když jdu do školy sama… Úplně jsem vypla okolí a kašlala na všechno, co se dělo kolem mě.
Asi jako teď. Tedy, do teď. K mé neskutečné úlevě se rozezněl zvonek a já jsem konečně vypadla ze třídy a utekla tak od dalších velice zajímavých poznatků o matematice. Matematika první hodinu v pátek, ještě k tomu s naší třídní, by se měla zakázat! Opřela jsem se o parapet okna přesně mezi naší třídou, 4.B, a třídou 3.D. Tak nějak letmo jsem přejela pohledem vnitřek déčka a všimla jsem si, jak se John Trent, do kterého byla zamilovaná moje sestřenka, směje. A jo, úsměv měl pěkný… Ale ani z poloviny ne tak dokonalý, jako ON… Zasněně jsem na něj zírala, i když jsem nesnila vůbec o něm. Ani jsem si nevšimla mé spolužačky a zároveň nejlepší kámošky Kleris, která ke mně přišla a zkoumala, na co tak zírám.
"Hej, nech toho, nebo se tě začne bát," šťouchla do mě.
Rychle jsem zamrkala, koukla se na ni a zpátky na Johna. Oplácel mi můj strnulý pohled poněkud udiveným a lehce vyděšeným výrazem. Tra-pas! Zazubila jsem se, zamávala mu a posunula se po parapetu tak, aby na mě už neviděl.
"Nevěděla jsem, že se ti líbí," pokrčila obočí Kleris, stoupla si na místo, kde jsem ještě před chvílí stála a s hlavou na stranu si ho zaujatě prohlížela.
"Nelíbí," uchechtla jsem se, "myslela jsem na Bradleyho."
"Ách tak," povzdechla si Kleris významně, postavila se přímo přede mě a založila si ruce na prsou. "Dlužíš mi dvacku."
"Co?"
"No, vsadily jsme se, že dokážeš 24 hodin nemluvit o Bradleym. A je to přesně," koukla se na hodinky, "šestnáct hodin od naší sázky. Takže," nastavila dlaň.
"Nemám tady dvacku," pokrčila jsem rameny a protočila očima.
"Ale to nevadí, dáš mi ji jindy," usmála se pokud možno nevinně a vrátila se na místo s výhledem na Johna. Zklamaně si povzdechla, když už tam místo něj stál jen Ronald.
"Mám novinky," řekla jsem rádoby lhostejně, ale při té vzpomínce jsem prostě nemohla zastavit ten přihlouplý úsměv…

Je pravda, že jsem měla pocit, že na mě někdo mluví, ale ten jsem měla se sluchátky na plné pecky často, takže jsem to moc neřešila. Dokud mi někdo nezaklepal na rameno.
Otráveně jsem si vytáhla jedno sluchátko z levého ucha a otočila se, aniž bych se snažila o nějaký příjemný výraz. Tedy dokud jsem neuviděla, kdo to za mnou stojí.
"Ach-Ahoj," pronesla trochu tlumeně ta dokonalá osoba, kterou jsem právě omylem švihla vlasy do obličeje a batohem do břicha.
"Promiň! Ahoj," usmála jsem se nervózně a zaměřila pohled na jeho ruku. Držel v ní můj sešit.
Následoval očima můj pohled. "Och, no jo, tohle ti vypadlo," usmál se Bradley poněkud zadýchaně, což mě vyděsilo.
"Dýchá se ti dobře? Nebouchla jsem tě moc do toho břicha? Tolik mě to mrzí, neviděla jsem tě!" vyklopila jsem ze sebe a ustaraně mu položila ruku na rameno. Ok, nebylo to jenom proto, že jsem byla ustaraná. Každá příležitost dobrá, no ne?
"Ne, neboj, jsem v pohodě, jenom jsem na tebe nejprve křičel a potom jsem za tebou musel běžet, protože jsi mě neslyšela," ukázal na sluchátko, které se mi houpalo na hrudi.
"Jejda, jsem fakt hrozná, promiň, moc se ti omluvám, já… Jsem dneska trochu mimo," zakroutila jsem hlavou a nervózně si přehodila vlasy na jednu stranu. Potěšilo mě, jak se moje zlatavá blond zaleskla v paprscích ranního slunce. Sebevědomí mi vzrostlo, i když jen o setinky.
"To je fakt v pohodě, není na škodu si po ránu zaběhat," zazubil se trochu nejistě a zapnul si svou dokonale padnoucí černou koženou bundu až ke krku. "Je docela zima, co?"
"Jo, ehm… Jo, to je," usmála jsem se a nenápadně očima projela svůj outfit. Měla jsem na sobě jen roztrhané světlé rifle, košili a vytahaný hnědý svetr. Je fakt, že jsem měla béžové semišové kozačky na šněrování asi do poloviny lítek, ale nedalo se říct, že by byly nějak teplé. "Ale odpoledne bude určitě tepleji," dodala jsem s přemírou optimismu.
"To by bylo fajn," pokýval hlavou a konečně mi podal ten sešit.
"Děkuji, jsi moc milý, ale mohl jsi mi ho dát ve škole, nemusel jsi běžet," řekla jsem, i když jsem to tak vůbec, ani v nejmenším, nemyslela.
"No tak, už jsem řekl tolikrát, že je to v pohodě, tak klídek," zasmál se.
"Jo, promiň, už přestanu," taky jsem se zasmála a pokoušela jsem se zastrčit sešit do beztak už přeplněného batohu.
"Dlouhý vyučování?" pozoroval mě s pobaveným úšklebkem.
"Jojo, budu tam dneska trčet až do pěti," povzdechla jsem si a konečně našla pro sešit místečko. Zuřivě jsem ho do něj natlačila, nepříliš šetrně zapnula batoh a znovu se zazubila na Bradleyho.
"Takže, to asi vypadá, že půjdeme do školy spolu," řekla jsem bez sebemenšího příznaku exploze, která se při tomto poznatku a hlavně při jeho vyřčení, udála v mém břiše. Nebo spíš podbříšku?
"No… To si nemyslím, kámoš mě má vyzvednout před mým barákem víš a…"
Najednou mu něco skočilo jako orangutan zezadu na záda a objalo ho to kolem krku. Možná, že bych se lekla, kdybych toho dlouho-hnědovlasého, štíhlého, vysokého (hlavně díky deseticentimetrovým podpatkům, je potřeba dodat) a perfektně nalíčeného a vyfintěného orangutana nesledovala vražedným pohledem už asi minutu před touto akcí. Byla to naše sousedka, Hillary. Byla jediný důvod, proč já a Bradley jsme nebyli spolu.
Dobrá, to bylo trochu nadnesené.
Byla jedním z důvodů.
Ale určitě byla důvod, proč jsme nebydleli vedle sebe.
Což byl pro mě dostatečný důvod ji ze srdce, naprosto upřímně a nezakrytě nenávidět.
Nejenže na Bradleyho skočila jako orangutan, ona se na něm i smála jako orangutan! Bylo nechutné, jak mu olizovala ucho a šeptala mu do něj nějaký sladký řečičky.
Ale kdybys to dělala ty, nechutné by to nebylo, ozval se ten hlásek v mojí hlavě, který mě občas vážně vytáčel.
Sklapni! K čemu je slovo KDYBY?
No, možná tě drží, abys neskočila podobným způsobem i ty na ni, ale s mačetou v ruce.
Jojo, občas si s tebou rozumím.
Ještě aby ne, když bydlíme v jedné hlavě.
Ušklíbla jsem se a dál nenávistně pozorovala tu krávu, jak mi ocucává mého kluka.
Jen dočkej času, Sarah, jen si počkej…
"Hořím zvědavostí," usmála se Kleris a znovu zaujala místo přímo přede mnou.
"Potkala jsem Bradleyho dnes ráno. Mluvila jsem s ním."
"To fakt?" podivila se a ústa se jí stáhla do udiveného O.
"Ne, kecám ti, protože mě strašně baví vymýšlet si takové historky."
Než stačila Kleris pronést nejspíše něco k mé ironii a tomu, jak jsem dnes protivná, zazvonilo.
Tak tedy "hurá" na fyziku!

Kapitola I.

31. prosince 2012 v 17:34 | Ginny :)) |  Španělský šlechtic s francouzskou krví - román

Noc byla chladná a tichá. Město se už dávno uložilo ke spánku, jen někteří pochybní lidé vysedávali v hospodách nebo parcích. Prošel kolem páru prostitutek, které na něj pořvávaly, aniž by si všiml jejich laciné krásy. Málem vrazil do starého opilého muže, který po něm zařval něco o tom, jaký je nezdvořák a že je to beztak ten hajzl, co mu znásilnil dceru.

Miloval Paříž, ale chodit z opery takhle pozdě večer a potkávat tyto lidi se mu zas tolik nezamlouvalo.

Zabočil do jedné postranní uličky, kterou si zkracoval cestu ke svému domu. Ještě nikdy tady ke svému štěstí nikoho nepotkal, proto se trochu uklidnil, když přešel hranici, kterou ještě osvětlovaly lampy z bulváru.

Zaposlouchal se do klapotu svých bot na kočičích hlavách, který se odrážel od starých cihlových domů kolem něj. Do uličky byla všechna okna zatlučená, takže i když dovnitř neviděl, slyšel zvuky jejich obyvatel. V jednom domě plakalo dítě, v druhém se nějaká žena smála a snad ve čtvrtém, nebo možná pátém hrál gramofon.

Na tváři se mu rozlil zasněný úsměv, když si vzpomněl na dnešní návštěvu opery. Opět jí to tolik slušelo v bílých šatech pošitých perlami s výrazným dekoltem… Ten její hlas mu vždycky učaroval a její vzhled ho naprosto okouzloval. Byla anděl. Utrácel každý měsíc třetinu své výplaty jen za to, aby ji viděl. Tolikrát si představoval, jaké by to bylo, čekat před divadlem na ni a ona by vyšla, on by ji oslovil a mohl by se do ní zamilovat opravdu, ne jen platonicky, jako do teď… Vždyť právě teď pro ni skoro riskoval život! Stál tam a čekal na ni ještě dvě hodiny po ukončení představení, ale nikdo nevycházel. Nakonec se se sklopenou hlavou a rukama zabořenýma hluboko v kapsách vydal domů.

Ze sladkého snění ho vytrhlo zakašlání. Uvědomil si, že už stojí na křižovatce tří maličkých temných uliček a musí zabočit do té, která vede k němu domů. Už už se jí chtěl vydat, když si uvědomil, že před chvílí slyšel zakašlání… A nebylo jeho. Pomalu zvedl hlavu a přes krempu svého černého klobouku před sebou spatřil velkého mohutně stavěného muže s pleškou a dost nepříjemným výrazem. Nervózně se na něj usmál a přemýšlel, co dál. Muž stál hned na prvním metru uličky, do které měl namířeno a netvářil se, že by ho tudy pustil dál bez problémů.

"Dobrý den," kývl na něj tedy a odbočil do druhé uličky. Sice neměl ani tušení, kam vede, ale doufal, že to bude pořád lepší, než tohle nepříjemné setkání s poloobrem.

"Řekl bych, že je večer," zavrčel za ním ten muž. Napjal uši, ale kromě zvuků města, jako byly křik a smích a sem tam nějaká ta rána, neslyšel žádné kroky, které by se vydaly za ním. Oddechnul si a pokračoval neznámou cestou dál.

Domy kolem se pozvolna změnily z obyčejných cihlových do luxusnějších, omítnutých vilek. Po chvíli se ulička rozšířila a končila na širokém chodníku. Opatrně se na jejím konci rozhlédl po okolí, ale široko daleko nikdo nebyl, v žádném domě se nesvítilo. Vylezl tedy do světla ozdobných plynových luceren, zcela jiných, než byly ty ve čtvrti, kterou znal. Zasněně se rozhlížel po obrovských domech s pěstovanými předzahrádkami, které zde stály kolem široké cesty.

Byl tak okouzlen, že málem ani nezaregistroval zvuk klapajících podkov a řinčení kol kočáru. Rychle se stáhl zpátky do uličky a napjatě poslouchal. Srdce mu div nevyskočilo z hrudníku a žaludek se mu sevřel do velikosti hroznu, když uslyšel její hlas.

"Tak kolik to bude?"

"Dvě libry, madam."

"Dvě?! Ale minule jsem přece platila jednu!"

"Ano, madam, ale to jste jela kratší úsek a…"

"No dobrá, dobrá, chápu. Tady to máte."

"Děkuji, madam. Dobrou noc."

Slyšel klapot jejich podpatků na chodníku, pak na pár schůdcích, nakonec chřestění klíčů a cvaknutí dveří.

Zády sjel po stěně domu, o který se opíral a ztěžka popadal dech. Tohle mu osud pěkně nastražil! Kolem projel kočár, který ji přivezl. Sebral veškerou odvahu, kterou měl a opatrně vykoukl. Ulice byla zase stejně prázdná, jako před tím. Netušil, do kterého domu vešla, ale to mu příliš nevadilo. Byl naprosto unešen jen z toho, že ví, na jaké ulici bydlí, a že to není zas tak daleko od jeho domu. V duchu poděkoval tomu nevrlému hromotlukovi, že tam stál.

Chtěl opět vyjít do té ulice, ale nevěděl, zda se to sluší… Podíval se na své šaty a musel uznat, že sem příliš nezapadal. Měl na sobě uplé, trochu ošoupané kožené kalhoty, bílou košili s volánky u límce a dlouhý hnědý kabát s velikými knoflíky. Obuty měl vysoké jezdecké boty a na hlavě měl posazený velký, černý klobouk s bílým pérem. Byl oblečen přesně podle módy, ale na jeho oblečení bylo opravdu hodně poznat, že rozhodně není nové. Kalhoty měl už nejmíň osm let, košili ukradl ze spadlé šňůry při jedné procházce po městě, boty mu vypůjčil jeho bratránek a pak umřel, takže přešly do jeho vlastnictví, klobouk měl od své matky, ten jediný byl relativně nový, a kabát zdědil po svém otci. Smutně si povzdechl a znovu se opřel o zeď.

Vědomí, že se k ní nikdy nepřiblíží ani na krok mu drtilo srdce. Musel na ni myslet dnem i nocí, na její nádherné, hnědé, kudrnaté vlasy, vyčesané do drdolu, který byl přímo umělecké dílo, stejně jako její překrásná tvář… Ty hluboké, oříškové oči, jejichž pohled se mu zabodával přímo do srdce a nemohl naň přestat myslet, její sladce vykrojené drobné rtíky, o nichž nepochyboval, že líbají tak krásně, že by ho dostaly přímo do ráje, její trochu větší, protáhlý nos, který ji dělal tak rozkošnou a vysoce položené, jemné lícní kosti, které dodávaly její dokonalé tváři neskutečný šmrnc a eleganci. To byla jeho milovaná, to byla jeho vysněná, jeho sen, který se nikdy neměl splnit.

Znovu si srdceryvně povzdechl a vydal se zpátky tou uličkou na křižovatku, ze které sešel. Kráčel se sklíčeným výrazem a slzami na krajíčku, oči zabodávaje do země. Když odbočoval, ani se nezajímal, jestli tam to podivné individuum ještě stojí, prostě jen už toužil být doma, ležet ve své posteli a spát a snít něco, po čem tolik toužil i v realitě, ale o čemž věděl, že je pouhopouhým snem. Hromotluk tam ještě pořád stál, ale on kolem něj prošel jako duch a nevnímal jeho zavrčenou poznámku.

Došel až ke svému domu, odemkl si a zabouchl za sebou dveře. Nahmatal po tmě sirky a zapálil si jimi lucernu, kterou měl zavěšenou na chodbě, vzal ji do ruky a líně se odšoural do ložnice. Posadil se na postel a začal se pomalu svlékat. Když si dal dolů košili, zarazil se.

Na hrudi měl podivný, rudo-fialový flíček. Stejného si všiml už včera na stehně a před týdnem na krku… Měl ho na špatně viditelném místě, došel tedy k zrcadlu a prohlížel si ho tam. Měl neurčitý tvar. Na dotek nebolel, ani nesvědil, nepálil, neštípal, nemokval… Ještě chvíli nad tím uvažoval, ale jak by mohl na něco přijít, když nebyl doktor a nikdy neslyšel o žádné nemoci, která by se projevovala malými neškodnými flíčky. Podíval se sám sobě do očí a zavrtěl hlavou. Možná se jen někde spálil nebo odřel, jen se na to nepamatuje.

Zadíval se na svůj obličej. Musel uznat, že to nebylo nejhorší. Měl sice výrazný, orlí nos, který by mohl některým slečnám možná vadit, ale k jeho obličeji se hodil. Ovšem, první věc, na kterou si na jeho obličeji dámy vždycky všimnou, jsou jeho velké, chladné, šedé oči. Některé vzrušují, některé děsí a některé fascinují, ale … Přitáhnou každou. Spokojeně se usmál a odhalil žluté zuby. Ano, na ústní hygienu příliš nedbá, ale to nikdo z jeho společenské vrstvy a ostatně někdy i ti z vyšších ne. Vlasy měl dlouhé, vlnité, černé jako havraní křídla. Přemýšlel, že by si je ostříhal, ale to by musel k holiči a za takové marnosti se mu nechtělo utrácet. Navíc k jeho vysokému čelu se rozhodně více hodily vlasy delší. Ještě jednou se na sebe usmál. Se svým úsměvem byl také vcelku spokojený, byl široký, od ucha k uchu a velice šarmantní. Možná působil i trochu inteligentně. Třeba jsem inteligentní, řekl si. Neměl nikdy možnost to zjistit, protože na vzdělání byl příliš nízko postavený a peníze na to také neměl. Vždyť pracoval jen jako chudý úředník na katastrálním úřadě. Zařazoval mapy a listiny tam, kam měl, podle písmen. Neuměl je sice přečíst, ale to nebylo podstatné, rozpoznával je podle tvaru. Když si to vzal kolem a kolem… Měl vlastně docela spokojený život.

Ovšem, byl tu jeden problém. Slečna Cornelie Falcon. Sličná Francouzka, vynikající sopranistka, nejlepší v celé Paříži. Zamiloval se do ní na první pohled, když si jednoho dne vyrazil do Opery, kde hrála Alici v opeře Robert Ďábel od Giacoma Meyerbeera. Měla uchvacující znělý hlas, který ho zasáhl až do morku kostí a navodil mu husí kůži.

Stoupl si před zrcadlo, představil si její krásnou tvář, uklonil se, smekl klobouk a pronesl co nejsladčeji: "Mademoiselle Falcon, já jsem Jean García. Quel plaisir de vous rencontrer, comment allez-vous?"

Zakroutil hlavou nad vlastní dětskostí a zasmál se.

"Jednou to udělám, jednou určitě," řekl sám sobě do očí, spokojeně se usmál, dosvlékal se a šel si lehnout.

Něco trochu jiného :)

15. září 2012 v 22:03 | Ginny :)
Ahojte, zdraví vás Ginny ! :)

Tak máme tu dva body, které bych chtěla s vámi pořešit :)
Č.1 : http://www.youtube.com/watch?v=WJOSRPzQjPs&feature=relmfu
Č. 2 : Už jsem na intru! :) Chodím na opravdu dobrej gympl, takže blogu logicky nemůžu věnovat moc času, předem se vám proto omlouvám za neaktivitu. Budu se snažit, jak jen to půjde, ale myslím, že nebudu moc stíhat... :/ Doufám, že i tak nepřestanete sledovat, jestli náhodou mi nezbyla trocha času na nějaký ten článek! :)

Případy vězeňského psychologa 1/1-3

29. srpna 2012 v 9:33 | Ginny :) |  Jednorázovky
Natáhla se po plyšovém medvídkovi. Chvíli ho jen tak mačkala v náručí... Ale nepřišlo jí to přirozené. Viděla ale dnes přeci své vrstevnice, jak to dělají ! A vozí panenky v kočárku... Stočila pohled na svou poličku s panenkami. Tedy spíše s částmi panenek. Její matce to nahánělo hrůzu i přes to, že jí snad tisíckrát vysvětlovala, že si jen hrála na doktorku. Vstala a vzala do ruky hlavu jedné panenky.
"Sestři, potřebuji skalpel," zamumlala, "tady slečna má velice nebezpečný oční zákal."

"Ne, prosím! Nedělejte to!" rozkřikla se na celou ordinaci a prudce se zvedla z koženého sofa.
"Paní Medisonová, posaďte se prosím," pokoušela jsem se ji uklidnit. Probodla mě vyčítavým pohledem a znovu se položila na sofa po mé pravici.
"Chápu, že vám to není příjemné, ale je to jediný způsob, jak zjistit, co vám je."
"Mně není vůbec nic!" bránila se a přikryla si dlaněmi obličej.
Povzdechla jsem si. Tušila jsem, čím tato žena trpí, ale ještě jsem neměla dostatek důkazů... Dostala jsem nápad. Vstala jsem a vytáhla jsem z knihovny obvzlášť tlustý altas lidského těla. Otočila jsem se na paní Medisonovou s obavami v očích.
"Co je to?" šeptla podezřívavě.
"Atlas lidského těla."
Přímo jsem viděla, jak se jí stáhlo hrdlo a rozklepaly ruce.
"Víte, že tyhle věci nesnáším!"
"Ano, ale věřím, že právě v tom je ten problém."
Sedla jsem si zpět na své místo a otevřela atlas na náhodné stránce. Byla tam velká kresba rozříznuté hlavy přes dvojstránku. Zkoumavě jsem se podívala na svou pacientku. Choulila se do klubíčka a plakala.
"Paní Medisonová?"
Už zase nevnímala.
"Co vidíte...?"

"Mami, ale to přece nemůžeš!" plakala a tahala matku za sukni.
"Nene, zlatíčko, to musím, musím!" křičela její matka histericky strachy bez sebe.
"Proč? Chci jí jen operovat nádor na mozku!"
Její matka se na ni podívala opět takovým zvláštím pohledem... Nelíbilo se jí to. Připadala si potom, jako by ji neměla vůbec ráda. Spíš, jakoby...
"Maminko? Ty se mě bojíš?" špitla a nevěřícně pustila cíp matčiny sukně.
"Cože?" uchechtla se nervózně. "Proč bych se tě měla bát?"
"Protože dělám všechny tyhle věci..."
Matka se znovu podívala na panenku, která měla hlavu už napůl odřezanou a v hrůza v jejích očích se ještě prohloubila. Na dcerku se ale usmála, pohladila ji po hlavě a zašeptala: "Ovšem, že ne... Jsi moje zlatíčko." Políbila ji na čelo a odnesla panenku do prvního poschodí. Vrátila se s velkým černým pytlem, do kterého smetla všechny panenky, které měla její dcera ještě na poličce... A tím to považovala za vyřízené. Už žádné obavy a strach.

"Týden na to jsme šli do města," zavzlykala paní Medisonová, "a já tam viděla... tak... krásnou panenku. Nechtěla mi ji koupit, protože se bála, že jí zase ublížím."
Podívala se na mě uslzenýma očima, dětským nevinným pohledem...
"Neublížila bych jí... Já bych ji zachránila, chápete? Ona byla... nemocná. Měla zánět slepého střeva! Cítila jsem to..."
Pozorovala jsem, jak se klepe a hraje si s prsty na rukou.
"A matce... té jste taky pomohla?"
Polekaně se na mě podívala a prudce zamrkala. Natáhla ruce před sebe a nevěřícně na ně zírala... A začala šíleně ječet.
"Paní Medisonová!" chytla jsem ji za ty ruce, ale ona začala ječet ještě víc. Nezbývalo, než dnešní sezení opět ukončit předčasně. Zazvonila jsem na zvonek u dveří a přivolala tím ochranku.
"Zase ječí?" povzdechl si jeden ze strážných a pomohl svému kolegovi uchopit ženu a odvléct ji zpátky do cely.
"Bohužel," povzdechla jsem si a posadila se do sofa.
Měla bych si vzít diktafon a zaznamenat události dnešního sezení... Ale nechtělo se mi zvednout. Občas mě napadá, že i já sama bych potřebovala navštěvovat psychologa...
Paní Medisonová byla zvláštní případ. Nemohla jsem pořád přijít na to, co ji hnalo k tomu, aby takhle mrzačila panenky... Je ovšem jisté, že tohle ji hnalo k vraždě matky. Držela jsem fotky z místa činu jen jednou... A uprímně, nedokázala jsem si představit, že by něčeho takového byla schopná žena.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
"Dále?"
Vstoupil ředitel vězení a usmál se na mě. "Doktorko! Doufám, že se vám vede dobře."
"Ale ano, pane řediteli, jde to," zvedla jsem se ze sofa.
"Hm, to je dobře... Chtěl jsem se zeptat... Kdy budete mít zprávu dnešního sezení s Medisonovou?"
"Už jdu na to," usmála jsem se.
"Dobrá, dobrá... Chtěl bych to do dnešního odpoledne, pokud by to šlo?"
"Jistě."
"Děkuji, nashledanou!" usmál se znovu a odešel.
Povzdechla jsem si, vyhrabala diktafon a začala nahrávat.

Kam dál

free counters